Yoko Ono: Das Gift. Galerie Haunch of Venison, Berlín. Výstava trvá do 13. listopadu.
Když člověk vstupuje do výstavního prostoru Yoko Ono, je mu jasné, že přijímá pozvání ke hře. Dokonce si mezi instrukcemi může připadat trochu jako John Lennon, kterého instalace s pokynem “Zatlučte si hřebík!” v půli šedesátých let tak vyvedla z míry, že se mu zachtělo poznat její autorku.
Třicet let po Lennonově smrti otevírá Yoko Ono v Berlíně výstavu Das Gift. V sedmasedmdesáti letech vyhlíží energicky a duchapřítomně, všechny exponáty (s výjimkou archivního videa) byly vytvořené pro tuto příležitost. Už když se ve vstupu musíme vyhýbat ztuhlému dešti vojenských přileb, je zřejmé, že Yoko Berlín nijak nešetří.
Kabáty plující prostorem bez těl a ty vojenské helmy, použité jako misky na dílky puzzle nebeské oblohy: i bez interpretace se tady vnucuje odkaz na Berlín válečný. Uprostřed první výstavní místnosti dominuje tabule prostřeleného skla. Obsluha vás vyzve, abyste si ho prohlídli zpoza zaměřovače, psaný pokyn vás pak pošle za sklo: vyzkoušíme si tedy pozici útočníka i oběti. Neklid pokračuje u nástěnných map Berlína, kam mohou příchozí přišpendlit svou vzpomínku. Předpokládá se něco dramatického (dílo má titul Vzpomínky na násilí), ale lidé se stejně nevyhýbají papírkům s nápisy typu “naše první pusa”. Jiní Berlíňané ovšem zanášejí topografické poznámky o tom, kde je majitel vyhodil z bytu a kde na ně poprvé mířil chlápek na ulici pistolí. Člověku se až uleví, když dojde ke koulím z gázy, skladišti ruliček a prostému pokynu “motej dál”. (Na počátku byla jádra z grapefruitu: Ono nařizuje motat, dokud koule nebude moci projít dveřmi.)
Promítání v patře ukazuje, jak dokáže Yoko Ono k svým “návodům k upotřebení” dovést moderní technologie. Máte za úkol zachytit nabídnutou samospouští vlastní úsměv: ten se vzápětí vřadí do galerie, promítané přes celou stěnu. Defilé smějících (a šklebících) se tváří návštěvníků je dobrou přehlídkou lidských typů. Yoko tady zůstává u svého typického akcentu na pozitivitu, kterému ovšem dává poetická nebo absurdní aranžmá: jako když nabízela pohled dalekohledem, skrze který bylo možné zahlédnout v dáli slovo YES.
Na výstavě se dobře doplňují těžší až chmurné momenty s hravými. Všechno dohromady sceluje velké režné rozřezané plátno: příchozí jsou vyzváni, aby některý z řezů sešili. Je to jednoduchý symbol, zacelit jednu jizvu z těch mnoha, které kolem nás (a v nás) zejí. Ale u plátna pořád někdo stojí a soustředěně šije, a když se přidáte, zjistíte, že s připravenými tlustými dratvemi dá práci naplnit i ten prostý, modelový úmysl.
Trocha zklamání se může dostavit, vezmeme-li do ruky průvodní list od Yoko Ono: nejsou tu jen pokyny, ale také interpretace všech exponátů. Návštěvník nepotřebuje vědět, že úsměvy jsou “petice za mír”, a že při šití si máme představovat, že léčíme svět i sami sebe. Je tím připravený o volnost vlastních asociací, umění se tu upozaďuje před společenskou hrou s posláním.
Yoko Ono už pochopitelně neboří paradigma, jako když v happeningových sixties pořádala rané interaktivní výstavy a mátla novým přístupem. Ale pro určitý typ publika se její přístup nikdy nepřežil. Podařilo se jí vyrovnat s pozicí vlivné hvězdy a nejlíp se jí vede, když zůstává trochu tajemně mlčenlivá a trochu překvapivě přímočará. Člověk z té výstavy odchází s rozpíchanými prsty od šití, ale hlavně pobavený, lehce dojatý z humánního apelu a koneckonců náchylný uvěřit, že war is over, if you want it.
Žádné komentáře:
Okomentovat