LN, 9. října 2010
Fatální rocková hvězda dnes s kapelou Grinderman sčítá hrůzy mužského stárnutí. Jak prožil jeden z velmistrů autorské písně Nick Cave druhou polovinu své kariéry? A skrývá se za machismem jeho aktuálního alba něco rafinovaného?
The Mercy Seat (z alba Tender Prey, 1988)
Hned první píseň na prvním albu s kapelou The Bad Seeds nenapsal Nick Cave: je to Avalanche od Leonarda Cohena. Silný autor Cave se od samého začátku počítal do proudu velkých desperátů s kytarou, kteří tu byli dávno před jeho punkovou generací. S Johnnym Cashem ho silně pojí paradox „pobožného střelce“: psance, který tasí pistole před lecčím ze špinavého lidského světa, ale nadává a kleje přitom skrze obrazy z Písma. Bylo zvláštní pozorovat australského kluka z anglikánské rodiny, který se utrhl z divokého post punkového kolotoče kapely The Birthday Party (1976–1983): nejspíš si nic nedělal z toho, že v osmdesátých letech působí jaksi „out“, v něčem asociálně divoce, v něčem zase staromilsky.
„A trůn milosrdenství už čeká, a mně asi hoří hlava, a já jen toužím, aby už bylo po tomhle vyměřování pravdy“ zpívá Cave v roli někoho, kdo čeká na elektrické křeslo: trůn se ovšem vztahuje i ke stolici, před kterou možná zanedlouho stane. Rozvibrovaný rytmus kapely ženoucí se dychtivě a manicky vpřed (tedy k té smrti) je skvělý sám o sobě, natož ve spojení s obsahem. Snad žádná z jeho písní nepřinesla Caveovi takovou satisfakci: tuhle nazpíval sám Muž v černém – a od koho může znít líp řádek „a ze smrti nemám strach“ než od sedmdesátiletého Johnnyho Cashe.
Do You Love Me? (z alba Let Love In, 1994)
Láska a nátlak: žádná kniha textů nikdy nepostihne ambivalenci v hlase, jímž Nick Cave ryčí slogan „Miluješ mě? Miluješ mě tak, jako já tebe?!?“ Je v tom zoufalství i vydírání, apel na lidský soucit i slepé šílenství. Češi měli tuhle desku vždycky rádi: zpěvák totiž do písně Thirsty Dog uložil zážitek z poměrně divoké Prahy čerstvě po převratu, kdy na pravoboku Obecního domu zíval otevřenými dveřmi Žíznivý pes – nálevna a místo, kde se daly sehnat drogy. Cave se tu prý zpíjel dva dny. Mnozí se shodují, že Let Love In je jeho poslední „velká“ deska s naprostou převahou výborných písní. Od půle devadesátých let ho „celého“ poslouchají jen příznivci. Ne že by jich měl po všech kontinentech málo: o těch skalních, co je pro ně turné The Bad Seeds hotovou poutí do Compostely, natočil Šimon Šafránek celovečerní dokument Mýtus (1997).
Where The Wild Roses Grow (z alba Murder Ballads, 1996) Hotový sen: využít a trochu zneužít světovou hvězdu, aby jako host plně posloužila vašemu projektu. Caveovi se takhle podařilo udržet otěže svých, když Kylie Minogue (ta Austrálie!) svolila a nazpívala refrén v jednom z morytátů, jichž je tu plné album. Zpívá z perspektivy mrtvoly, kterou posedlý nápadník vyvedl na procházku k řece, vydechl „all beauty must die“ a „zasadil jí mezi zuby růži“. Nick Cave tu osvědčil nejen náklonnost k lidovým písničkám, ale i k mystifikaci: většinu jich přepsal, aniž by uvedl, do jaké míry.
(Are You) the One That I’ve Been Waiting For? (z alba The Boatman’s Call, 1997)
Ani ironie, ani machistický atak: Cave někdy dokáže být i Ten, který podléhá. Klavírní balada o předtuše prý odráží jeho krátký vztah („hvězdy zazáří a pak umírají“) s Polly Jean Harvey, rockerkou beze vší pochybnosti fatální až na půdu. Hostovala na Murder Ballads, tam byla ovšem v roli vražedkyně a nejspíš Cavea pošramotila i v reálu: celé album Volání převozníka je zastavením a zjišťováním, jak z bludiště všech krizí ven. Cave a spol. tu místy experimentovali se zvukem (bicího automatu, varhan), což někdy zastřelo, jak dobré tu jsou písně. Klip k singlu Into My Arms je slavný, defilují v něm – poněkud teatrálně – detaily plačících tváří: samu píseň ale Cave zpívá tak civilně, jak už toho dnes na nahrávkách není schopen.
As I Sat Sadly By Her Side (z alba No More Shall We Part, 2001)
Cave – filozofický svůdce. U okna své manželce vysvětlí, že její oči nevidí živoucí koloběh vesmíru, ale ubohé klopýtání těch, kteří netuší, kam se řítí. A když ho zhrzená žena zahrne mezi mizerii světa, podotkne: „Jak jsem tak smutně seděl po jejím boku, nemohl jsem se zdržet úsměvu...“
Když se mu v téhle době zachtělo, byl v textech obšírný, minuty slov na několik akordů. A žádný rock’n’roll: spíš klavír, smyčce, ženské vokály. Nehledě na to tyhle songy dokládají, že Cave je jedním z nejmistrnějších žijících písňových autorů. Až sinatrovské parametry má Love Letter (Cave ji rozebíral na svém turné přednášek o poetice): ale gentleman Frank by byl méně ďábelský a v refrénu by nenařizoval: „Milostné psaní, leť a dostaň ji!“
Get Ready For Love (z alba Abattoir Blues / The Lyre of Orpheus, 2004)
Gospel s komplikacemi. Už samotná biblická láska může být docela složitý pojem. A co teprv když někdo řve „lááska!“ stylem, který připomíná předehru ke znásilnění. Černí muzikanti své soulové slogany takhle nikdy neironizovali. Cave tu rozpoutává kovbojský postpunk, do kterého pravý gospelový sbor odvázaně ječí: „Chvalte Ho!“ Jak se asi ke konci chválili Cave a kytarista Blixa Bargeld, který v roce 2003 po dvaceti letech odešel, mimochodem po nejslabším albu The Bad Seeds Nocturama? Kapela se bez něj svižně oklepala a v Paříži během pouhých dvanácti dnů vychrlila suverénní dvojalbum. Schizofreničnost sedmnácti songů má naznačovat název Jateční blues / Orfeova lyra. No jo, ale copak známe Cavea týden? Takovýhle byl přece vždycky. Ještě že písně byly lepší než snaha o efekt v titulu.
No Pussy Blues (z alba Grinderman, 2007)
„Převlík jsem postel, miláčku / učesal přehazovačku / zatáhl pupek, jak to jen jde / a ona přesto pořád říká, že nechce!“ První album Caveovy nové skupiny Grinderman je ve znamení hrůzy mužů, kteří zjistili, že stárnou. „Nikde žádná číča, mám blues!“ Je to groteskní a strašný randál, zpocené bilancování i čerstvá míza. Cave zjevně potřeboval nového spolupachatele, „zlého policajta“ či přinejmenším někoho, kdo se jeví jako větší podivín, než je on. Našel ho ve violistovi a producentu Warrenu Ellisovi, s jehož plnovousem se kvartet nebývale uvolnil.
Začal improvizovat a povolil si pudové divočení jak z dětství rock’n’rollu. A hlavně: Cave a Ellis si začali víc všímat detailů zvuku – náhle stáli po boku mladým kapelám, které jsou citlivé na totéž. Cave má ale navrch k dispozici letitou zkušenost dobrého autora: „Pořídil jsem jí tucet bílých holubic, / v gumových rukavicích vlít na její nádobí a nic, / nazval ji královnou včel a první z krasavic, / ale ona stejně pořád nechce. / SAKRA!!!“
Mickey Mouse And The Goodbye Man (z alba Grinderman 2, 2010)
Příběh skupiny Brusič pokračuje zbrusu loňským albem, které jako by mělo k dispozici všechny trumfy debutu. Písně jsou prý výsledkem studiových jam sessionů, odkud byly zafixované ty nejslibnější momenty. Skupině to kvílí a vazbí místy excelentně, tím spíš, že se neztrácí dusavý rytmus. Ale tam, kde se první deska dezorientovaně rozhlížela, kam to chlapy probůh osud zanesl, druhá ukazuje obrazy žen – buď ničivých, anebo předurčených k tomu, aby byly oběťmi mužů, jejich živou vinou. „A my jsme ji sáli, až jsme ji úplně vysáli,“ praví v refrénu tahle úvodní píseň, v níž zpěváka nakazí bratr vlkodlačím pudem.
Asi to má být legrace nebo „decadence now!“, ale metachlapáctví Grindermana se místy prokopírovalo blízko k obyčejnému rockerskému machismu. Cave žongluje s troufalostí, kterou od něj, marná sláva, dávno známe. Navíc buranská stylizace ho tentokrát moc nepodržela. A jiná poloha, litanie halucinací a herezí v Palaces of Montezuma? Vždyť tohle Cave umí na požádání o půlnoci... Autoru těchhle řádek se zdá, že vznikla nedůležitá deska, slabší v řadě: ale nemíní tajit, že recenzenti napříč světem desku vychválili k skóre 88 %(průměr úspěšnosti podle webu Metacritic). Tak si vyberte!
Cassiel’s Song (z filmu Tak daleko, tak blízko, 1993)
Co zbylo z anděla? Tady si přece Nicka Cavea objevoval svět. S režisérem Wimem Wendersem se zapletl při Nebi nad Berlínem (1987), hudbou přispěl i do (dodnes trochu nedoceněné) utopie Až na konec světa (1991) a příběh andělů neopustil ani v porevolučním „mafiánském“ pokračování Tak daleko, tak blízko.
V písni nabízí andělu Cassielovi smrtelnou Zemi jako domov: člověk tu sice může přijít k újmě, ale doma je doma. Wenders ukázal v Nebi nad Berlínem undergroundový klub jako moderní kapli a Cavea jako utěšitele: rebelského sebereflektivního rockera, s jehož výbušnou kapelou lze najít chvíli útěchy.
Jak je na tom dnes? Možná jako Cassiel, zaskočený drsnými poměry světa, do něhož se rozhodl vydat. Roli patrona, svůdce a světaznalého dandyho mění Cave po padesátce za roli ztracence. Ale stejně jako sestoupivší andělé se světa nezříká. A je evidentní, že lomoz Grindermana, s nímž se Nick Cave obloukem vrátil k berlínským nespoutaným rokům, si leckdo i dnes vybere za útočiště, ve kterém si lze dát rande s andělem.
Žádné komentáře:
Okomentovat