Hon na Zdeňka Lišku

LN, 5. 3.

V Británii začala s ohlasem vycházet česká filmová hudba: taková, jaké si ceníme i my, ale nikdy se ji tu nepodařilo vydat. Co se na Saxaně a Valerii světu tak líbí? A máme brát Brity za kulturnější, nebo jsou ve hře poněkud tajemné archivní zdroje?

První ohlasy v kulturních rubrikách a na webu se rozplývají: album Malá mořská víla s hudbou Zdeňka Lišky ke stejnojmenné filmové pohádce Karla Kachyni, připomíná světu jedinečnou

starší hudbu z Československa. A to díky britskému vydavatelství Finders Keepers, sláva mu! Cizí novináři pak pomíjejí významný detail: že album, vydané na CD i na limitovaném elpíčku 31. ledna, je dokonce historicky vůbec prvním dlouhohrajícím titulem, plně věnovaným Liškovi. Na tom, že kombinace talentu a plodnosti z něj učinila nekorunovaného krále české filmové hudby, se shodne většina kulturní obce.

Dexempo, kde se ty pásky berou?// Album Malá mořská víla má jednu výhodu: je už čtvrtým českým titulem, které Finders Keepers vydali. Velmi dobrý ohlas nastal už u prvního,

z roku 2006: hudby Luboše Fišera pro Valerii a týden divů. Následovalo CD Daisies, tedy Sedmikrásky Věry Chytilové s hudbou Jiřího Šusta a Jiřího Šlitra. Do třetice vloni Britové vydali skladby jako Dexem Po Krumplex či Suxo Plexo Muxo: album Saxana – The Girl On A Broomstick obsahuje nejen titulní písničku Petry Černocké, ale „kompletní studiové nahrávky“ hudby Angela Michajlova, zčásti s Orchestrem Karla Vlacha. „Strašidelný psychedelicko-jazzový“ titul, jak ho vydavatel nadšeně popisuje v katalogu, nyní následuje dílo bez nadsázky úchvatné: kombinace elektronických efektů a akustické orchestrální hudby, půvabný i silně neotřelý podíl Zdeňka Lišky na Malé mořské víle Karla Kachyni.

Celá tahle mince má dvě strany, jednu poněkud temnější. Je výtečné, že lidé z Finders Keepers zpřístupňují světu docela významnou část české kultury. Edice jsou pečlivé a evidentně dílem nadšeného vztahu k oné hudbě (nepřesnosti a omyly, třeba kolem Nezvala v bookletu Valerie a týdne divů, netvoří zásadní vady na kráse). Jenže je tu ještě ten druhý aspekt: Britům se podařilo filmovou hudbu najít kdesi… kde ji žádný český vydavatel a zájemce nikdy předtím neobjevil. Že by se tu o ni nikdy nikdo nezajímal? A kdo vlastně spravuje nahrávky mrtvých skladatelů z předrevolučního Barrandova? Jak je možné, že ani jediný, to podtrhněme, ani jediný z významných českých soundtracků u nás nemohl vyjít, a Britům nyní patří prvenství, čest a sláva?

Ne že by se u nás nikdy nikdo nesnažil. Když se vydavatelství Zóna rozhodlo vydat alba věnovaná Vláčilovým filmům Údolí včel a Marketa Lazarová, producent projektu Petr Soukup zjistil, že mu nezbývá než pracovat s kompletní zvukovou stopou. Přitom při výrobě každého filmu se zachovávají zvlášť tři pásy: dialogy, ruchy a hudba. Tady už nebyly k dohledání. A protože za socialismu se u nás nevžilo vydávat soundtracky pro komerční trh, dovedeme si představit, že dnešní zájemce o manipulaci s filmovou hudbou šedesátých či sedmdesátých let vstupuje do labyrintu s nevelkou šancí na výsledek. Změny vlastníků, zániky firem a privatizace způsobily, že hudební produkce ohromné kulturní hodnoty, která vznikala po dekády ve FISYO (Filmový symfonický orchestr s pověstným nahrávacím studiem v ulici Ve Smečkách) a ve Filmovém studiu Barrandov není archivovaná, zachovaná, dohledatelná.

Znalci hudebních rarit a producentu Andymu Votelovi se nyní začalo dařit. Prý ho to stálo „deset let telefonátů do východní Evropy“ (díky!) a hrabání v přepravkách, než se přesvědčil, že hudba Luboše Fišera z Valerie nebyla nikdy vydána a že „byla odsouzena k setrvání v regálech původní produkční společnosti“. Začal pod svou značkou Finders Keepers vydávat českou filmovou hudbu. Jisté je, že se mu podařilo najít a dostat na veřejnost malé poklady. Jisté není, zda legálně.

Valerie, Sedmikrásky, Saxana // Britové si mohli troufnout vydat české filmové soundtracky, protože navazovali na (nehudební) pojem, který má svou váhu: česká filmová nová vlna. Snímky ze šedesátých let navíc začaly v poslední dekádě vycházet v propracované a elegantní artfilmové edici Second Run, kterou si z Londýna objednávají zájemci po celém světě. Klasika – i tady se objevují cenné snímky, které jsme si v Česku ještě pořád nevydali, snad pro zdlouhavá jednání nebo nechuť k marketingu nekomerčního umění: v první řadě film-kult mimo kategorie, Vláčilova Marketa Lazarová, ale i O slavnosti a hostech Jana Němce či Romeo, Julie a tma Jiřího Weisse.

Vyšly tu i dva snímky, jimž poté vydal label Finders Keepers soundtracky: Valerie a týden divů režiséra Jaromila Jireše a Sedmikrásky Věry Chytilové. Jedním z nejužitečnějších efektů vydání je, že Západ slyší a popisuje „naši“ hudbu v jiných souvislostech a my můžeme jen zírat na nové interpretace, které přitom nejsou vycucané z prstu.

Hudba Luboše Fišera pro Valerii a týden divů (1969) dobře zarezonovala s návratem folku po přelomu milénia: ovšem snivého „barokního folku“, bohatě instrumentovaného a lehce nasáklého psychedelickými roky. Do líbezných pastorálních motivů se tu zakusují zlověstná ozubená soukolí „odtikávajícího cembala“, jak vystihl Votel. Hudbě už dřív vzdala čest birminghamská kapela Broadcast: pro album napsala vyznání její zpěvačka a hledačská hudebnice, výrazná Trish Keenan, která bohužel začátkem letošního roku zemřela. Další z uznalých referencí míří až k režiséru Timu Burtonovi: ten se nechal slyšet, že finále jeho filmu Velká ryba bylo inspirováno právě velkým karnevalovým shromážděním v závěru Valerie.

Zatímco Fišerova suita opakujících se motivů je sladce návyková, hudba pro Sedmikrásky není sama o sobě ani bůhvíjak půvabná, ani progresivní. Je to dobrá dílčí složka díla, Jiří Šust a Jiří Šlitr tu režisérce posloužili: ale Votel ji přece nevydává proto, že tu v instrumentaci klape psací stroj. Tenhle soundtrack patrně vyšel proto, že Sedmikrásky mají na Západě status nejpodvratnějšího, „nejnovovlnnějšího“ z filmů své éry. Jinak je to jediné z linie čtyř alb, o kterém můžeme mluvit jako o slabším.

Saxano! Na přebalu dalšího titulu láká napovídající nálepka: „Angelo Michajlov – aranžér Marty Kubišové!“ Skladatel Michajlov se skutečně podílel na repertoáru Kubišové a Golden Kids; tahle hudba ze všeho nejvíc navazuje na taneční a popjazzové rarity, které na Finders Keepers vycházejí. Ale Votel byl odvázaný i z toho, že orchestr tu akusticky napodobuje psychedelické efekty: je to „český efekt“, nemáme na elektronické nástroje, tak vymyslíme vlastní cestu. Možná jsme Dívku na koštěti viděli příliš častokrát v televizi, aby se nám zvuk bizarně rozšířeného orchestru zploštil a ztratil na detailech. Ale čistý, široký mix na CD dává pochopit,

proč západní posluchače může zaujmout tahle svébytná „východoevropská“ varianta orchestrálního popu. Mimochodem, nejsme tu příliš daleko třeba od smyčcových a orchestrálních alb Jeana-Clauda Vanniera, který byl dvorním aranžérem všech „vzdychacích“ hitů Serge Gainsbourga. Vannier taky patří k znovuobjeveným zapomenutým z Votelova labelu.

Utajené hry pod hladinou // „První kámen modrý, s její dlaní srůstá, druhý kámen rudý, zamyká jí ústa…“ Adaptace Andersenovy pohádky a zároveň dvořákovského tématu Rusalky se Karlu Kachyňovi v roce 1976 jednoznačně vydařila – i když pro dětského diváka je tragický příběh zamilované víly, jež přijme trest bolesti na každém kroku, přece jen bezútěšný a ukazující život jako masochistický děs. S novou vlnou šedesátých let spojuje film zásadní postava Ester Krumbachové: scenáristky a výtvarnice, která prostupuje mnoha zásadními snímky včetně Valerie a Sedmikrásek.

Z neuvěřitelných tří stovek filmů, k nimž psal hudbu Zdeněk Liška, by se dalo vybrat ledacos, od Spalovače mrtvol po Hříšné lidi města pražského: ale s Malou mořskou vílou jako prvním Liškovým samostatným albem lze bez otálení souhlasit. Liška s jiskrou génia dává dění „pod mořskou hladinou“ půdorys zrcadlového bludiště ozvěn a rozmytých kontur, přičemž zapojuje symfonický orchestr i elektroniku. Zároveň píše silné melodie (písně Víly nazpívala herečka Lenka Kořínková úplně čistě, kupodivu víc klasickým sopránem než popově). Žijeme v době, kdy se těší popularitě mezery v dějinách, domnělí outsideři a „chybějící články řetězu“. Liška je přesně takovým tvůrcem: když posloucháme jeho elektroakustickou kombinatoriku, je to zajímavější než cokoli z tehdejšího českého popu a nejspíš i akademické komponované tvorby.

Na všechny ty kladné ohlasy na Zdeňka Lišku, Luboše Fišera a další můžeme být pyšní: jistě také pomohou britskému vydavateli pokračovat ve vydávání české filmové hudby. Ale je škoda, že labelu se sídlem v Londýně se nechce odpovídat na emaily. Takhle nevíme, který ze dvou scénářů je pravdivý. Buď si někdo z byvších zaměstnanců Barrandova schoval doma pod postelí nahrávky a po čase si skrze ně přivydělává pár liber. Anebo tu kupodivu existují legální archivní zdroje, které se zatím nikomu v Česku nepodařilo využít.

V druhém případě bychom se měli chytit za nos, ale i tak by to byla výtečná zpráva. Znamenalo by to, že nejen Britům, ale i našim vydavatelům a tvůrcům jsou tu k dispozici jistě i další filmové hudby na původních magnetofonových pásech! Stavím se do fronty jako první a hlásím se jako zájemce o první vydání originálních nahrávek z Markety Lazarové a dalších šesti titulů Vláčila s Liškou, Případu pro začínajícího kata (Luboš Fišer), Mučedníků lásky (Karel Mareš a můj otec Jan Klusák), Všech dobrých rodáků (Svatopluk Havelka), Kočáru do Vídně (Jan Novák), Ovoce stromů rajských jíme (Liška), Farářova konce (Klusák), kunderovské adaptace Nikdo se nebude smát (William Bukový) a takových deseti dalších titulů. To jsem tedy skutečně zvědav, zdali na tuhle výzvu někdo zareaguje.