Jiskření mezi vědou a uměním je silným tématem dneška. Hudebník a výtvarník Carsten Nicolai, který je v Česku čím dál častějším hostem, ukazuje, jak živý tvar může mít hudba, které předchází laboratorní výzkum.
Alva Noto v Česku // Kolem Carstena Nicolaie (narozen 1965), který byl po léta pro české publikum nedostupný, se začalo blýskat na lepší časy. V prosinci uvedla jeho první živou audiovizuální performanci u nás Přehlídka animovaného filmu v Olomouci. Koncert dua anbb s Blixou Bargeldem se odehraje v dubnu v Arše v rámci Stimulu, předprodej už jede. Pražský DOX ohlásil, že Nicolai bude zastoupen na připravované výstavě inspirované antroposofickými ideami Rudolfa Steinera. A možná vrchol: Dům umění v Českých Budějovicích na podzim uvede první samostatnou expozici Nicolaie v Česku, pro kterou má vzniknout speciální nový projekt.
Už jste někdy tančili s jediným paprskem zvuku? Carsten Nicolai, vystupující na hudební scéně pod pseudonymem Alva Noto, je dnes patrně nejvýraznější a nejúspěšnější umělec, který vzešel z byvší NDR, „východního Německa“. Obvykle se podotýká, že v komerčním popu drží primát v popularitě obchodníci s brutalitou Rammstein, ovšem to je jiná scéna: ti nevystavují na Benátském bienále a nekoncertují v newyorském Guggenheimově muzeu jako Nicolai, který je vedle hudby zároveň plně aktivní na výtvarné scéně. Obě větve jeho díla spojuje element, který Nicolai zkoumá a přetváří s badatelskou detailností: zvuk.
Digitální funk z laboratoře // Žijeme v době, kdy systémy jako YouTube urychlily možnost publikování: proto si mnoho kapel a muzikantů užívá spíš črty, jednoduché verze a práci s tím, co je po ruce (punkové heslo do it yourself, tedy udělej si sám, se tak občas stává zástěrkou povrchnosti). Nicolai si oproti tomu dává „dlouhý rozběh“ v podobě výzkumů, dlouhých sérií systematických pokusů nebo vytváření materiálu.
„Čas a peníze měly tehdy jinou hodnotu: to je asi největší vliv, který na mě mělo dospívání v socialismu,“ vzpomíná Carsten Nicolai na léta bezčasí v Karl-Marx Stadtu, dnes už zase Chemnitzu. Potkal se tu s podobně naladěnými kumpány: shodli se mimo jiné na tom, že je víc zajímá hrát s automatickým bubeníkem než s živým. („Ale vhodného živého bychom v Karl-Marx Stadtu stejně nenašli.“) S Frankem Bretschneiderem nejprve založili každý své vydavatelství, pak zkombinovali části názvů a sloučili je do dnes velevážené značky Raster Noton. Přesně se tu zrcadlí, co je na elektronické hudbě zajímalo: struktury-rastry a nejrůznější zvuky, jež vůbec nemusely být tónem. Bretschneider říká: „Byla to léta sjednocení. A my jsme neměli publikum, protože všichni se vydali poslouchat kapely, které jim režim po celý život odpíral. Taky to byla doba redefinic: museli jsme se rozhodnout, jak budeme v nových podmínkách žít.“
Nicolai v té době začal rozvíjet svoje systematické metody. Unikavá podstata zvuku a toku paprsků ho přitahovala už od dětství, kdy věřil, že dokáže komunikovat s netopýry. Pořídil si oscilátory a generátory zvuku. Jeho materiálem se staly zvukové a světelné vlny, elektřina. Často také samploval nenápadné zvuky z všedního života s technologiemi: pípání a bzukot faxů, mobilů, počítačů. Data a informace, převáděné do vizuální nebo zvukové podoby, ho silně zajímají dodnes. Příznačné je, že v jeho přístrojovně chybí sekvencer, tedy stroj, který využívají autoři repetitivní taneční nebo popové hudby. Jejich kolega Nicolai, někdy až jiskrně funkový, nenechává zvuk běhat ve smyčkách: místo toho ho řídí matematickými formulemi, které určují rytmus a strukturu.
Jsou tvůrci, kteří si vybírají mezi analogovou a digitální technologií podle toho, zda spíš tíhnou ke „starým dobrým“ časům, nebo futuristickým vizím. Alva Noto žádný sentiment do hry nevpouští, rozhodl se prakticky. „Pracuji výhradně s digitálními formáty, a to z naprosto konkrétního důvodu. Dovolují mi naplňovat moje záměry přesně. Číslo zůstane číslem, vektor vektorem. Při přenosu nenastane žádná odchylka, nic nenaruší matematickou posloupnost, která hudební skladbu určuje.“ Zcela nové album jeho dua Cyclo (s japonskou hvězdou datové elektroniky Ryoji Ikedou) je doplněno poznámkou, aby posluchač laskavě nepřeváděl hudbu z disku na empétrojky nebo podobné nižší formáty. Nejde o libůstku hifisty: zvuk totiž vznikl převedením konkrétních obrazců do hudby – a při zkopírování do „řídkého rastru“ empétrojek by původní obrazce zmutovaly k nepoznání…
Porucha je základ, chyba řídí vývoj // S rozšířením technologií k individuálním uživatelům, ať už jde o počítač nebo domácí pícku na chleba, si umělci začali výrazněji všímat tématu poruchy. Také Nicolai snoubí svůj komplikovaný výzkum se zvuky zádrhelů, datových kolizí a parazitních šumů. Záměrně zkouší přetěžovat a vykolejit digitální systémy. „Než přišla generace Applů s procesorem G3,“ vzpomíná, „nebylo těžké zmást software a přimět program, aby dělal něco, k čemu není určen.“ Zmatkování a prskot počítačových programů nenatáčel fascinovaný Nicolai ze sadismu, tedy přinejmenším nejen. „Jsme vychovávaní k tomu, abychom nedělali chyby – souhlasíte? Chyba je definovaná jako něco negativního. Ale když sledujete badatele kolem vývoje, vidíte projevy inteligence právě v „chybných“ momentech, takže si řeknete, jasně, evoluce je provázaná s chybami, odchylkami, neobvyklými momenty. Co se v přírodě nezmění, to se adaptuje. Chyba je z hlediska rozvoje něčím naprosto zásadním.“
Hudební alba, která Nicolai vydal v minulých letech, jsou také poznamenaná nevypočitatelnými chybami, aneb „krásou spatřovanou v odchylkách uvnitř systému“, jak říká autor. Tak starobylá technika jako kopírka mu posloužila coby centrální obraz albové pentalogie Xerrox. „Nové kopírky jsou kvalitní, tam už to nefunguje,“ líčí Nicolai. „Ale koupil jsem si starou kopírku, abych mohl zase zažít proces, při němž se z bílého papíru postupně stává černý.“ Vybral si zvuky, které se toulají ve veřejném prostoru natolik, že je lze pokládat za obecný majetek: čekací melodii na lince Lufthansy¸reklamní džingl, atmosféru z haly pařížského hotelu Astoria. Potom nahrávky kopíroval tolikrát, až se úplně rozmyl jejich rozpoznatelný charakter a vznikly jiné zvuky: z jednoho originálu jiný originál. Z tohoto materiálu pak vznikla rytmická i volně ambientní hudba alb Xerrox (ze zamýšlené pětice vyšla zatím dvě), jejichž atmosféru si může užít i ten, kdo moc neví o jejich komplikovaném vzniku.
Když velká frankfurtská galerie Schirn uvedla před třemi lety velkou Nicolaiovu retrospektivu, byl zde bílý sál a černý sál. Instalace v černém nabízely podezřelou vědu, hru s chybami a náhodami; v bílém byly naopak kontrolované experimenty a minuciózně přesné konstrukty. Známá je raná instalace Mléko (2000), kde hluboké tóny, zčásti pod lidským prahem slyšitelnosti, rozvlňují nádrž a vykreslují na bílou hladinu obrazce. Jinde může návštěvník Nicolaiových kabinetů protnout dráhu „zvukovému laseru“, paprsku tak přesně soustředěnému, že zvuk slyšíme jen na „úsečce“ mezi dvěma vysílači stojícími proti sobě.
Nicolai v poslední době vydal dvě tlusté knihy, naznačující, že „neviditelná“ příprava jeho děl může mít někdy až maniakální rozměry. Obrazová publikace Moiré Index předkládá stovky kombinovaných struktur, geometrických mřížek, sítí a bodových polí. Některé jsou ještě poměrně pravidelné, jindy se vrstvy deformují až k 3D efektu. Vesměs to jsou grafické základy, které pak Carsten Nicolai převádí na zvuk. Obrazy, jež byly použity jako grafické znázornění a předloha k znějícím datům, jsou také základem alba ID, které vychází v těchto dnech. Duo Cyclo tvoří s Nicolaiem jeho japonský kolega Ryoji Ikeda: mentalitou matematiků-umělců mají k sobě velmi blízko, Ikeda však z datových toků navíc tvoří se svými asistenty výrazné filmy. Jeho alba v minulosti obsahovala rozmanitá bezpečnostní upozornění: jednou tu byla záměrně nahraná tak podrobná digitální data, že ve finále alba hodila na části běžných přehrávačů „error“. Jiná výstraha zapovídala pouštět si frekvence přímo do uší ze sluchátek či ohrožovat na životě své reprobedny příliš hlasitým přehráváním zvuků, které atakují krajní parametry.
Badatel si googluje akordy // Když se vloni Alva Noto spojil se šéfem industriálních legend Einstürzende Neubauten Blixou Bargeldem, působilo to jako paradox: Bargeld, v jehož kapele se buší do kolejnic a roztáčejí motory, se spojuje s jakýmsi mikroneurologem digitální éry. Ve skutečnosti mají společné konkrétní a originální úsilí: fyzická dřina Neubautenů u vlastnoručně uzpůsobených nástrojů je paralelní se softwarem a materiálem, jehož osobitost a přesná příprava zaujme Nicolaiovo publikum.
Spolupráce se nesla ve znamení paradoxů. Bargeld se nechal slyšet: „Carsten toho ví o hudbě ještě méně než já. Musel jsem mu hlásit nejen akordy, ale i to, jaké jsou v nich noty. Vyhledal si je na internetu, aby věděl, jak vysoké mají frekvence. Podle toho pak stavěl každý akord z tónů v základním sinusovém vlnění.“
Pro Carstena Nicolaie je patrně podstatné zůstávat pořád v povědomí inteligentní klubové scény a nekomerčního popu: vytvořil remix pro Björk, s Michaelem Nymanem napsal menší operu o mluvícím papouškovi Sparkiem, který se proslavil. S hudbou zůstává i přesto, že v galerijním světě se točí mnohem zásadnější částky a vystavování dnes živí jak jeho, tak patrně z velké části i jeho plně nezávislé vydavatelství Raster Noton. Ale to není jediný rozdíl. „Ve výtvarném světě prodáš jediný exemplář díla, ale s hudbou může přijít do kontaktu každý. To mi vyhovuje. Říkávám, že nedistribuujeme kompaktní disky, ale ideje.“
*****
http://www.raster-noton.net/http://www.alvanoto.com/
Žádné komentáře:
Okomentovat