K únorovým pětasedmdesátinám Jiřího Černého vznikl sborník Po stopách Velkého Mokasína, kam editor Vojta Lindaur a vydavatel Lubomír Houdek (Galén) shromáždili dost neuvěřitelné množství přispěvatelů: Bezr, Bittová, Brodský, Burian, Dorůžka, Dorůžka, Gott, Havel, Homolová, Chuchma, Kantor, Klos, Konrád, Leschtina, Magor, Merta, Michnová... Jdu abecedně, ale přeskakuju, je tu přes osmdesát příspěvků.
Sborník je myslím moc dobré svědectví, jednak o srdečném nadgeneračním vztahu k JČ, a pak i o tom, jak různí lidi vnímají muziku a hudební novinářství. Tady nabízím kus vlastního příspěvku.
Vzpomínám si, jak mi strýc Martin někdy v roce 1985 řekl: „Jmenujou se nějak jako… Jablkoně! Ty neznáš Jablkoně?! To jsi teda pěkně mimo, když se zajímáš o muziku a neznáš to. To pouští Jirka Černý.“
Vzpomínám si, že první písnička na prvním pořadu, která se mi fakt líbila, byla One More Night od Phila Collinse.
Vzpomínám si, jak jsem byl poprvé překvapený strmou branickou cestou od stanice sedmnáctky nahoru na Dobešku, protože jsem šel s mapou Prahy, v které není zakreslené převýšení.
Vzpomínám si, že kdyžs pouštěl českou oficiálně nevydanou hudbu, dávals k tomu do stojanu „elpíčkové obaly“ s fotkami od Oty Nepilého, někdy možná Petra Mazance.
Vzpomínám si, jaks říkal, že v Bratislavě říkají Kate Bushové „Kačka Buška“.
Vzpomínám si, žes na přání nadšených návštěvníků musel opakovaně předčítat článek O opravdickém koncertu, reportáž Vládi Vlasáka ze show Kroků Františka Janečka, kterou odmítli otisknout v Gramorevui a při jejímž čtení lidi smíchy padali ze židlí.
Vzpomínám si na zrzavého muže, který byl snad na všech Tvých pražských pořadech.
Vzpomínám si, jak Tvůj titulek Van Morrisonova profilu „Lev Kaledonie“ v Rocku a popu vysázeli jako „Lev Makedonie“ a grafička Zuzana to chytila až těsně před odchodem archů do tiskárny.
Vzpomínám si na těžkou, prachem prostoupenou oponu, skrze kterou se vstupovalo do sálu Dopravních podniků.
Vzpomínám si, žes říkal Peteru Gabrielovi na tom kopečku v Readingu, jak báječné je, když člověk může sdílet radost z určité hudby, třeba té jeho, se svým dítětem.
Vzpomínám si, že kdyžs do Reflexu nedávno na otázku „jak se vám líbí album Vondráčkové“ nabídl odpověď „není špatné, ale znám třicet lepších“ a těch třicet českých zpěvaček jsi vyjmenoval, záviděl jsem ti ten zatraceně přesnej a vtipnej nápad.
Vzpomínám si na gesto oběma tlapama, kterým jsi děkoval za potlesk a kterým nejspíš uzavíráš pořady dodnes.
Díky // Pavel
Žádné komentáře:
Okomentovat