LN, 5. 3.
S koncem prvního roku, který vsadil na 3D jako na všelidového následníka popcornu, vyzněla bilance mnoha médií asi takto: Není to lepší. Pomineme-li pouťové lekačky, kdy se publikum uhýbá pavouku, 3D zatím neobohatila možnosti filmového média. Přesto jeho možnosti a komerční potenciál testují další. Na Berlinale si přišli nasadit 3D brýle řadoví diváci i Angela Merkelová, aby zjistili, co provedl ve třech rozměrech Wim Wenders se soudobým tancem ve snímku Pina.
Stominutový film „pro Pinu Bausch od Wima Wenderse“ přichází po smrti slavné choreografky (1940-2009). Ukazuje, že taneční představení, silná scéna a přesné gesto přežívají tvůrce stejně jako romány nebo písně: a to nejenom díky nahrávce, ale hlavně v paměti těla těch, kteří s Pinou po desítky let tančili a vlastně s ní tvořili jediný organismus. Pinin soubor tu nejen odehraje scény ze slavných představení jako Café Müller, ale také se rozběhne ven z domovského divadla ve Wuppertalu: do ulic, vagónů metra (pro film jsou skvělé: Wuppertalem totiž městská doprava proplouvá zavěšená jako lanovka), zdejších důlních prostor, do lesa. Jako by fyzické divadlo přeteklo ze scény a (už zčásti v improvizaci) bacilonosičsky roznášelo své razantní hledačství po světě.
Od čistě scénických akcí (šílené otloukání ženy, která zas a znova padá z nefunkčního mužského náručí) po tanec ve vodě a na skalním útesu: tohle je divadlo jako průzkum lidské psýchy, byť skrze tělo. Vynést performanci do města znamená provokativně se konfrontovat s kolemjdoucími. Ale zajít dál a tančit v lese znamená osamět víc než na scéně: tady už je publikem jen strom, kámen a člověk sám sobě. Film otvírá dávný záznam, kde Pina Bausch piluje čtveřici jedinečných, stručných, přesných i ironických gest: „A zima! A jaro, a léto, a podzim – a zima!“ Pokud z jiného filmu zlidovějí „hlášky“, odsud to budou tyhle signály. Hraje k nim idylický německý kabaretní swing. Gesta přebírá soubor, který se s nimi vydává na cestu: hodí se do rytmu, dají se opakovat v nekonečné smyčce, tak jako se za sebe řadí zimy a jara… Když se v závěru Wendersova filmu sune „husí pochod“ s Pininými gesty německou krajinou, je to komická i dojemná pocta umělkyni pohybu, který neustává ani po jejím odchodu.
Aniž by to na Pinu vrhalo špatné světlo, z výpovědí plyne, že být členem souboru znamenalo dobrovolně se vystavit dlouhodobému nátlaku: takovému, jaký je patrně nutný, má-li tvůrce vydestilovat z interpretů cosi, co rezonuje s jeho představou. Jenže Pinina představa často znamenala, že její svěřenci v sobě na zkouškách objeví něco, o čem dosud sami nevěděli. Jedna z tanečnic vzpomíná, že ojedinělou poznámkou, kterou k ní choreografka pronesla, bylo: „Musiš hledat dál.“ Jinak Bauschová sledovala zkoušky spíš s mlčením plným napětí, které nakonec znamenalo přesně totéž: Musiš hledat dál… Jiná aktérka s jasem ve tváři uvádí, že Pina jí pomohla vyřešit, jak tančit, hrát, ale především žít po čtyřicítce.
Ad hudba: od Svěcení jara přes elektroniku Amona Tobina až po módní electro-tango Gotan Project má film díky volbám Bauschové i Wenderse silný soundtrack. Ale šestašedesátiletý režisér, který přesně ilustroval zeitgeist Nickem Cavem (v Nebi nad Berlínem) i staříky z Buena Vista Social Club (stejnojmenný dokument), se zase vyvlékl z odpovědi na otázku, jaká hudba pro něj ztělesňuje současný stav labyrintu světa. Snad na to ještě někdy odpoví, je to jeden z nejlepších „dýdžejů“ mezi filmaři.
Jsou filmy, které líčí muzikanty a umělce tak úchvatně, že diváci, zvlášť mladší, jdou rovnou z kina nakupovat baletní piškoty, kytary, lehké drogy. Pina není žádná děsivá Černá labuť , ale Wenders nevyhýbavě ukazuje, že k chvilkové i dlouhodobé extázi z práce s Pinou Bausch se váže i krev, pot a slzy. Ne že by to bylo nakonec méně svůdné: zvlášť když tanečníci víceméně přímo říkají, že nikdy nerostli lidsky víc než skrze tyhle podlitiny.
P. S.: Českou premiéru Piny připravuje – ještě na letošní rok - distributor HCE.
Žádné komentáře:
Okomentovat