Mladíkovi, který do nedávna jen remixoval a rozezpíval se až později, se totiž povedlo, co se stává jednou za dlouho. Vyšel ze stylu, kterým žijí poslední léta kluby a kritika je uznale podporuje: z dubstepu, ozvěny městských zvukových krajin, v nichž neexistuje ticho, spíš se všechno slévá do hukotu, jehož basová vibrace jako by byla předzvěstí zániku. Dubstep má i své světlejší, tanečnější momenty: ale vždycky jsou to trochu paranoidní beaty.
Blake s touhle výbavou udělal rošádu, která před ním nikoho nenapadla. Vzal snesitelnou dávku šumových poryvů a beatů, a protkal jimi jemné písně, které nahrál u klavíru. Z napůl anarchistického postoje vytvořil emotivní šanson – moderní, velmi střídmý, ale evidentně široce srozumitelný. Jeho hvězda explodovala z týdne na týden. Je to ten typ, jemuž
bychom pro náročnost a poctivost popovou kariéru nikdy nehádali.
Něco analogického se povedlo před půldruhou dekádou bristolským Portishead. Ze zvuku, jímž do té doby žili kluboví fanoušci jako spiklenecká komunita, udělali šanson: písně s uhrančivým hlasem Beth Gibbonsové pak pomohly miliónům posluchačů pochopit, že sampler není nástroj pro lenochy, co neumějí hrát na nic opravdového.
Polsuchači Jamese Blakea takhle zjistí víc o dnešním dubstepu. Třeba že tenhle odraz znepokojivého hukotu města nemusí zároveň odrážet urbánní hlučnost: Blakeovy ztišené soulové črty spíš odrážejí, co může probíhat uvnitř hlavy chodce, který i uprostřed vřavy zůstává sám. Jeho falzet je obnažený, sám muzikant říká, že při natáčení hlídal,
aby nic nepředstíral, „lidi to hned vycítí“.
Petr Fischer napsal v Lidových novinách, že nový Havlův film „škobrtá a koktá“. Přesně tentýž pocit mají ze světa jako gigantického pole dat mnozí naši současníci. James Blake ten stav převedl na stejnojmenném debutu do písně: budiž důkazem jeho talentu, že ten nelehký úkol zároveň přivedl na svět melodické, procítěné songy.
Cesky remix k poslechu zde :
OdpovědětVymazathttp://soundcloud.com/tvyks/james-blake-limit-to-your-love-tvyks-remix