29. 5. 2015

Evropa dělá festivaly jinak


Kam dřív skočit? Jarní festivalová sezóna doslova zuří a my se nacházíme před její polovinou. Kterou z přehlídek současného umění si vybrat přednostně, a co už odepsat kvůli nestíhání?

Pokud vám předchozí slova znějí trochu podivně a o žádném aktuálním festivalu nevíte, není to vaše vina. Řeč je totiž o tradiční jarní sezóně evropské – a o tom, že jarní vlna seriózních a chytře popkulturních přehlídek se v Česku zatím téměř nezavedla. Důvodů je několik. O co přicházíme? A změní něco první vlaštovky, které narušují pustinu a usidlují se v českém jarním kalendáři?

Plný podzim, prázdné jaro // Organizátoři i publikum ten logický rytmus už mají v krvi. Léto je vyhrazeno zábavným popovým festivalům, v zimě se odpočívá (a připravuje). Soustředěnější umělecké přehlídky se pak konají během podzimních a jarních měsíců. Tak tomu bývá v Evropě: jenže u nás jsme si zvykli, že až absurdně velké množství festivalů se přetlačuje o přízeň publika v říjnu a listopadu. Důvod byl dlouho zřejmý: grantová řízení na příslušný rok vyhlašovala výsledky až na jeho počátku (někdy až v dubnu), takže jarní akci nebylo možné bez znalosti rozpočtu kloudně připravit. Pořadatelé tak dlouho vyšilovali, kleli a žádali o změnu, až v různých institucích skutečně nastala. Připravit jarní akci je dnes u nás o něco snazší: přesto jen nesměle, tu a tam, raší moderní přehlídky, které zahraničí jarní Evropu zkrátka definují.

Následující dva víkendy (23. - 25. 4., 30. 4. – 2. 5.) bude na hraničním přechodu Hatě zase mírně zvýšený provoz. Každý rok tudy proudí české publikum mladé a střední generace do dolnorakouského městečka Krems, čili Křemže, na velký Donaufestival. Ten je dobrou případovou studií, jak dnes vypadají festivalové tendence. Není jen hudební, ale multidiscipinární. Jeho vedení nečeká jen na to, co se urodí, ale promýšlí objednávky nových děl, speciální spolupráce a současná témata. Ví, že dnešní umělec se často pohybuje na hranici vyššího umění a popkultury. A že divákům tenhle mix jako několikadenní program vyhovuje.

Pracovat s opuštěnou kulturou // „Na festivalu v Kremži jsou nejlepší dvě věci: veltlínské zelené a Thomas Zierhofer-Kin,“ řekl novinářům ředitel festivalu současného umění Luminato v kanadském Torontu. Umělecký ředitel Thomas Zierhofer-Kin přitom začal budovat Donaufestival z východisek, která nám nemusejí být cizí. „Rakousko se v té době obrátilo ke kultuře zády,“ řekl o situaci před jedenácti lety – a spolu s kruhem spolupracovníků se rozhodl v době škrtnutých dotací jednat.

Jako student skladby měl nejblíž k hudbě posledního století. Na koncertech zprvu představoval osobnosti jako skladatele Luigiho Nona a Mortona Feldmana; zároveň racionálně věděl, že „v éře po Karajanovi“ je třeba stavět festival se zřetelem na to, čím žije tvůrčí i divácká nová generace. Do koncertních sérií začali Zierhofer-Kin & spol. zvát tvůrce odjinud: industrialisty Einstürzende Neubauten, postmoderního kapelníka Uriho Caina citujícího z mnoha stylů, freejazzového klavírního běsa Cecila Taylora: ti všichni nepochybně pokračovali v myšlenkách vyšší kultury, ale čerstvými prostředky. 

K podobnému programování tíhly už dřív festivaly jako Phonotaktik v rakouské metropoli. „Ale Vídeň o všechny tyhle přehlídky přišla, což je samozřejmě skandální,“ rozčiluje se Zierhofer-Kin. Z téhle nastalé mezery jsme my v Kremži jistě nepřímo profitovali.“
V roce 2004 navrhl Thomas Zierhofer-Kin zemi Dolní Rakousy koncept nové akce: bylo zřejmé, že Donaufestival chce syntetizovat ve velkém něco, nač podle něj dozrál čas. „Uchopili jsme ambicióznější pop a umění subkultur – a všechno jsme to dali do kontextu s performančním divadlem.“ Akční umění má v Rakousku silnou tradici a leckdy vychází z téhož rebelského pocitu jako punková scéna nebo digitální underground: proto performance a „postdramatické divadlo“ našly snadno místo ve vrstvách programu. V letošním programu tak figuruje soubor proslavený dokumentačním přístupem Rimini Protokoll nebo „zasahující aktivista“ Reverend Billy. S kamerou bude během koncertu živě vytvářet vizuály slavná výtvarnice Pipilotti Rist.

Většina českých návštěvníků přijíždí do Kremže kvůli možnosti vidět za dva až tři dny celou řadu jinak těžko dostupných hudebních aktů (letos postrocková legenda Godspeed You! Black Emperor, Nils Frahm, Autechre, Arca, Planningtorock, Ben Frost, Battles, alva.noto, členové slavných Throbbing Gristles v projektu Carter Tutti Void...), ale není radno podceňovat právě rámec instalací, scénických a pouličních akcí. Dává festivalu vědomí umělecké současnosti: večerní koncerty v sobě taky mají hlubší motivace, ale forma elektronických parties je často potlačí.

Zajímavý postoj má umělecký ředitel Donaufestivalu k dílům s kritickým a politickým rozměrem: koneckonců festival se koná i na prvního máje a v minulosti tu pár umělců tradici dne demonstrací a proklamací zviditelnilo. Festival politiku ani neignoruje, ani nevyzdvihuje: bere ji jako běžnou součást dnešní kreativní sféry. „Koneckonců,“ říká Zierhofer-Kin, „typ 'radical chic' si dnes může všechen autentický aktivismus kdykoli přivlastnit a zploštit.“ Radical chic je výstižný a půvabný termín pro celebrity a členy vyšší společnosti, kteří politická témata přejali do své společenské role; aktivismus má u nich rozměr módního trendu a je o něm většinou dáno veřejnosti vědět velmi halasně.
 
Festivaly, které signalizují, že ne všude je kultura podfinancovaná, je od března do června prosolená celá Evropa. Některé vznikly jako podpora určité hudební scény – ať už vážnohudební (berlínská MaerzMusik), elektronické (barcelonský Sónar) nebo alternativní (francouzské Musique Action); proto zůstávají tyhle přehlídky přece jen žánrově ohraničenější. Nic proti tomu; nás však může zajímat spíš novější model, který ukazuje otevřenému publiku mimořádné výkony napříč kategoriemi.

Boloňský Live Arts Week a Angelica v tomtéž městě, wroclavské Assymetry, rozrůstající se Rewire v nizozemském Haagu, britský Brighton Festival, výborná athénská přehlídka Borderline: je toho dost a na mnoha místech lze pozorovat dobré, původní kurátorské principy. Jarní sezónu uzavírá tradičně rozsáhlý, velkými prostředky disponující Holland Festival, který v Amsterdamu trvá celý měsíc červen. Letos tu Robert Wilson inscenuje Becketta, hraje se jubilant Pierre Boulez, celá sekce je vyhrazena tureckému umění a zvědavci se půjdou podívat na Hatsune Miku – japonský fenomén, populární zpěvačku, která existuje jen jako animovaná projekce.

Pro islandský kulturní život se stalo adrenalinovou injekcí angažmá dirigenta Ilana Volkova. Ten začal před čtyřmi lety dramaturgicky pořádat na (tradičně otevřeném) ostrově výroční festival Tectonics. Koná se právě tento víkend a letos spojuje novou klasickou hudbu, veterána Tonyho Conrada z velvetovské scény a postmetalovou hvězdu Adriana O'Malleyho: to je výborné uvažování, které svádí různé sociální skupiny na křižovatce, kde se potkávají vlastně dost podobné tvůrčí přístupy ke zvuku.

Brno Expozice, Praha Elekce // Festival, nazvaný s ohledem na ostrovní hranici různých tektonických desek, uvádí Islandský symfonický orchestr: je u nás někdo schopen podobného gesta? Ale ano: Filharmonie Brno, která dovedla festival Expozice nové hudby do otevřené podoby – aspoň na české poměry určitě: v minulosti vstoupila do neznámých městských zahrad i do Vily Tugendhat. Letošní ročník se uskuteční od 10. do 14. června 2015 a klíčový podtitul zní Procházení hudbou. Má se věnovat otázce hudby ve veřejném prostoru, část programu tvoří „pomíjivé umění performance“, poprvé se festival s ambicí promýšlet současnost vydá do sakrálních prostorů.

To je asi jedna z mála českých odpovědí na progresivní, syntetizující dramaturgii, kterou se reprezentuje tolik akcí v zahraničí. Do podobné zóny ale směřuje (možná instinktivně) české mládí elektronické. Řeč je o festivalu Elekce, který sice „žánrově“ chce mapovat českou elektronickou scénu, ale po dvou letech existence jedná s kurátorskou bystrostí.  Letos (6. 6., Praha, MeetFactory) operuje s podtitulem Spolupráce: objednal původní hudbu od muzikantů (včetně neelektronických), kteří se do té doby nesetkali. Tak třeba elektronik Aid Kid, který právě vydává dost zajímavé první oficiální album, připravuje společné skladby s písničkářkou a šansoniérkou, jež si říká Ira Mimosa; třetím v téhle spolupráci je producent Tomáš Havlen (mj. z kapely Post-hudba). Elekce je v mnohém na začátku, ale kromě fanouškovské energie jí nechybí kurátorská ambice a nápady, které jí mohou pomoci do „silné jarní akce“, jednou třeba i v evropském festivalovém kalendáři.

Mluvíme-li o neexistujících hranicích mezi uměleckými disciplinami, je třeba zmínit ještě jednu propustnost. Velká část přehlídek dnes neřeší národnostní aspekt, což se týká i tvůrčích týmů. Vždyť Mat Schulz, dlouhodobý umělecký šéf krakovského Unsoundu, patrně největšího „post-“ festivalu v dříve socialistických zemích, je Australan; a takových přesmyků je řada. Je otázka i Češi do téhle sítě vstoupí; zdá se, že dosavadní odstup zatím nevyužíváme k tomu, abychom vymysleli něco lepšího. 


//Psáno pro Orientaci LN // 


Žádné komentáře:

Okomentovat