29. 5. 2015

K třicátému výročí



Tenhle text by rád evokoval atmosféru května před čtyřiceti lety. V roce 1975 by jen poustevník unikl „třicátému výročí osvobození“: byl to rok největších režimních slavností od počátku ruské okupace. A svou roli měla v tom všem i pop-music.


Rok 1975 byl plný událostí. Na Festivalu politické písně v Sokolově se zpívaly zdravice sjezdu KSČ. Slavilo se třicet let znárodněné kinematografie: vedle „závažných“ snímků Dvacátý devátý či Zbraně pro Prahu vznikl i hudební film Romance za korunu, v němž si učeň Píďa dává klobásu u nočního stánku na Václavském náměstí spolu s Karlem Gottem a Ladislavem Štaidlem: hle, příběh o lidskosti a prostotě prominentů stylizovaný jako pohádka o cestě za štěstím. 
 
A všude k tomu jako leitmotiv ono „třicáté výročí osvobození“. Kdo by se divil Ivanu Martinu Jirousovi, že neodolal verši tak mimoběžnému vůči oficiální dikci a napsal: „K třicátému výročí / strčím prsty do píči.“

Unisono o ničem // V roce 1970 byl narušen pravidelný pětiletý rytmus spartakiád: moc se bála, že by mohutná shromáždění mohla přerůst v názorové demonstrace. V roce 1975 vystoupilo na Strahově 180 000 cvičících a další statisíce tu byly jako diváci: všechno proběhlo bez problému, natolik už byla společnost znormalizovaná a kontrolovaná. 

Celá spartakiádní akce začala v zimě v Dukelském průsmyku: v kanonizovaném místě historických bojů před filmovými kamerami odstartovala štafeta, v níž si pak předávali jakýsi ofáborkovaný kolík běžci po celé federaci. Červnová spartakiáda byla stylizovaná jako vyvrcholení „oslav 30. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou“: to sousloví bylo v médiích opakováno po měsíce zas a znova. Ke shromáždění statisíců, jež zasáhlo celý veřejný život, se připnul jasný účel: stvrdit loajálnost k systému a k Rusům. Výročí osvobození se stalo leitmotivem roku: podniky si dávaly závazky k 9. květnu a plnily k tomuto datu plán.

Spartakiáda byla na jednu stranu mohutně obsazená mladými lidmi, to ale neznamenalo, že by hudba pro čtrnáct skladeb nějak reflektovala mladou popkulturu. Vyhýbala se jí oběma možnými způsoby: generačně i sociálně. Výjimku měl tvořit „hit spartakiády“, ústřední píseň Zpíváme slunci, která v onom roce mohutně zalehla veřejný prostor. Zpívala ji Elena Lukášová, hvězda onoho spořádaného, spolehlivého typu, který charakterizuje 70. léta. Text Jiřího Aplta, tehdy autora připraveného zas a znova psát vlasteneckou a idejemi prodchnutou lyriku (začátky u R. A. Dvorského se dávno vytratily), říkal, že včerejší bouře a deště jsou za námi a teď se vynořují lepší časy:

Jako já ruku svou tobě dávám,
ty se dej taky mou dlaní vést
Úsvit nám mírovou vlajkou mává,
nový den nadějí začal kvést!

Ono „ty se dej taky mou dlaní vést“ je jednou z nesčetných variací tehdejších textů, které diváka vyzývají k přijetí; dnes už nezjistíme, nakolik je textaři psali s vědomím, „co se sluší“, a kdy pracovalo jejich podvědomí. Refrén písně, která vyhrávala ze spartakiádních amplionů i domácích „dráťáků“, je pak mistrně zvládnutým cvičením v umění neříci pokud možno nic. Je o to o to výraznější, že skladatel Ladislav Pikart pochopitelně stylizoval píseň jako jednohlas „všech mladých“, s Lukášovou se tedy vyznával sbor. : „Zpíváme slunci, zpíváme krásným dnům!“ Ještě kryptičtější je řádek „zpíváme rádi vůni rudých růží“: na vrcholu setkání statisíců se tak pělo s velkou opatrností, aby se nesdělilo nic.

To bylo pro obsah oficiálního popu vůbec typické: naznačit něco o radosti a míru, proti nimž přece nikdo nic nemůže mít. Dobové elpíčkové kompilace nesou názvy Pojďte žít, Slunci vstříc, Hvězdné léto, Tváří k životu, Písní život vzývej, Mír všem či Planeta lidí. Samotná Československá spartakiáda 1975 se konala pod heslem Ve jménu života, radosti a krásy.

Socialistický budhismus // Vedle výslovně „angažovaného“ popu, který přece jen opanoval vysílání rádia a televize pouze místy, tu bylo denní zboží: písně, které měly být čistou zábavou, a přece je jasně poznamenala dobová dikce. Usilovné normalizování dávalo vždycky rádo prostor písním vyzývajícím k bezstarostnému veselí – od uvěřitelných crazy poloh Hany Zagorové (Náš dům zní smíchem, Já se vznáším) až ke křečovitým výtvorům, jež však přesto šly na desku a do éteru (jeden za všechny: Měj rád smích dětí svých s Jaromírem Mayerem). Výživnou kapitolou jsou dobové pokusy o lokální world music, tedy zmodernizovanou lidovou notu – viz tehdejší Bukanýři či Schovanky. Toto je výlov z repertoáru Krajánků: Hulán když koně propotí, noc hraje mateník, pročpak se holka lopotí s žebříkem na seník?
 
V názorové výbavě tehdejších textů lze vypozorovat linii, která snad vznikla z potřeby trochu si zafilozofovat a zároveň nenarazit. Waldemar Matuška, který se prožil z let kovbojských do postavy operetního bonvivána kříženého s charakterním chalupářem, byl zvláště vhodným typem pro sdělování životních pravd; přitom mu pořád zbýval kus charismatu a schopnosti frázovat – občas – uvěřitelně. Píseň nazvaná pádně Buď rád je esencí světonázoru, který tehdy v písních radil: ať se děje, co se děje, zachovej klid a nic nedělej. Ať se podmínky zhorší jakkoli, věř, že to tak má být. Textař Ivo Fischer to uměl podat v nezvalovském výčtu:

Protože láska, zlost i teplo nebo mráz,
déšť, sucho, slunce nebo mrak,
všechno, co je okolo nás,
má prostě smysl tak či tak!

Je to rafinovaná metafyzika: sahá evidentně velmi hluboko, „vše má nějaký svůj smysl“, chce se snad někdo tak obecnému tvrzení vzpouzet? Vznikl tak jakýsi socialistický budhismus, nabádající velmi dospěle: Kdo je rozvážný, ten se nenechá vyprovokovat ke ztrátě dobré nálady. A hlavně zůstává pasivní.

Když máš už dojem, že tě život nebaví,
a že ti osud dává mat,
když o svou dívku strach máš, nebo o zdraví,
tak si to zkrať, řekni si: Ať!
Jen ať se stane, co se má stát!


Poetika „vše je v pořádku“ či „přijmi vše, ať je to cokoli“, vyvřela i do velkého milostného šlágru té doby. Všiml si toho Přemysl Rut ve své zásadní esejistické knize Písničky: Je, jaká je (1975) znamená spokojit se s takovým erotickým ideálem, který je zkrátka momentálně na skladě, „nejsi skvost a nejsi zlá – jsi jen jiná, než chci já“, nu což, i Karel Gott tedy stvrzuje, že nakonec je lepší vrabec v hrsti.
Zpět k Matuškovi: reprezentoval – i názvem alba a písně – Kluky do nepohody připravené přestát vše, vyzbrojené taktikou „my jdeme dál, my jdeme dál, ať se třeba kolem čerti žení (…), jářku do počasí nám nic není“: někdy se obraz odvahy a apatie vlastně neliší. Slogan „směj se z plných plic / nestalo se nic“ (Zazpívej si po ránu, 1974) je velkým centrem sdělení, které měl pro publikum český pop pár let po začátku okupace:

Kdyby se ti kolo zlámalo
a strážmistr pokutu ti dal,
kdyby se ti děvče vdávalo,
tak buď rád, že si ji někdo vzal.

Směj se z plných plic,

nestalo se nic

a kdyby tě to někdy trápilo,

tak ti můžu pro útěchu říct:


Zazpívej si po ránu,
zazpívej si večer,
budeš na tom mnohem líp,
než kdyby jsi brečel.


Sedmdesátá léta a strůjci jejich kulturní politiky uměli dobře využít stylů a zpěváckých osobností, které se formovaly během svobodnějších sixties. Z přátel country, toulání a upřímnosti akustických žánrů se tak často stali mělcí lyrikové pějící jednou vlastenecky, jindy radši o ničem. Plavci (byvší Rangers) vydali za tu dekádu deset alb a v televizi se opakovaně vysílal jejich besídkový humor, z něhož dnešního diváka polévá stud. I u nich byl prvotní cit pro žánr nahrazen chycením kariérní šance za pačesy; půvabná harmonie hlasů jim zůstala. Když slyšíme poutnické vyznání v jejich – tehdy nesčetněkrát vysílané – Krajině oblých kopců „a tak hledíme tu tiše na sebe, klikaté a od prachu šedé cesty jsou“, zní to jako unavená rezignace úměrná své době (1980). Tu populární píseň však neomílala stanice Hvězda jako kajícné doznání: sound smyčců podporovaný střízlivě moderní baskytarou stvrzoval, že jde o poctu našemu všednímu, každodennímu životu - od prachu šedému...

Dej se vést // V čem tkvěla dusivá únavnost té doby? Že nepřirozená (jednou kompromisní, podruhé menšími talenty vysezená a potřetí natvrdo vykalkulovaná) zábava tvořila v tehdejších státních médiích neprodyšnou hradbu: v oficiálních kanálech nebyla šance ani vůle nabídnout alternativu a vzepřít se (většinou dobrovolnému) přijetí normalizačních podmínek.

Ta situace se zásadně lišila od dnešní: pod státní aparát spadal rozhlas, televize, ale i nahrávací studia a vydavatelství (technologicky ještě nejsme ani ve věku dostupných videokamer či vícestopých rekordérů). Přestože situace ve vlastnictví tisku se v dnešním Česku rozchází s principy nezávislé žurnalistiky, nelze její výsledek srovnat s režimem, v němž tiskly svou verzi propagandy tehdejší Rudé právo, Lidová demokracie či Mladý svět. (Přesto, jak ukázal časopis Melodie, leccos šlo: třeba psát o nevydávaných umělcích Třešňákovi, Mertovi, Marsyas...)

Média, ale i produkční prostředky byly pod kontrolou jediné struktury – státu. Udržovala se zkrátka kompaktnost reality, která se mohla zdát z dobových „rozumných“ důvodů trochu upravená, ale ve výsledku vedla ve vydláždění řady let lží. Dodnes nás dráždí otázka: Jak to, že to šlo tak snadno?

Mohlo k tomu dojít díky synergii na několika úrovních. Jednak tu fungovalo mocenské ovládnutí „veřejného rámce“. Pak ale byl ještě potřeba dostatečný počet těch, kteří přijali základní směrnici normalizace: ignorování skutečnosti a namísto ní pak vyzdvihování úzkého okruhu tezí, idejí, stylizací. V jejich rámci se pak už mohlo jednat „docela volně“; Omezená suverenita je koneckonců názvem jedné z nejvýsměšnějších písní Karla Kryla adresovaných těm, kdo se v Československu přizpůsobili.

Komunistická normalizace nemusí být nutně jediným pozadím k podobnému ovládnutí veřejného jazyka: může se v něj zvrtnout jakýkoli mocenský a vlastnický monopol, ty dnešní nevyjímaje. Při dnešní demokratičnosti internetu se nezdá podobný cenzurní filtr nablízku. Ale internet je důležitý jen relativně, když tu pořád žijí početné generace, pro které zůstávají silným, autoritativním hlasem televize či nejposlouchanější rádia. Generace, na jejíž občanské pasivitě se podepsal i příliš dlouhý poslech sloganů, jako je ten spartakiádní: „Jako já ruku svou tobě dávám, ty se dej taky mou dlaní vést...“ 


// Psáno pro Orientaci LN // 

 

1 komentář:

  1. Já jsem se mému milému k výročí rozhodla pořídit rybářské lehátko se spacákem. On je totiž velký rybář a rád tráví čas sám u vody. Sice to teď může vypadat tak, že jsem se ho zbavila a nechci s ním mít nic společného, ale tak to opravdu není. Já vím moc dobře co on má rád a tak se mu snažím vyhovět.

    OdpovědětVymazat