29. 5. 2015

Sto let Lady Day



Je to zvláštní, slavit sté výročí narození někoho, kdo zemřel před víc než půlstoletím – a přece toho stihl tolik udělat a ovlivnit. Když Billie Holidayová umírala, bylo jí čtyřiačtyřicet, byla právě zatčená za držení drog, na bankovním účtu měla sedmdesát centů a její nekrolog přineslo jen pár novin a časopisů. Málokdo si uměl představit, že sedmý duben roku 1915 se bude po stu let slavit jako den narození přelomové, nadžánrovým publikem milované osobnosti.

Žila na rozhraní éry dokumentace: filmových záznamů, jak živě zpívá, zbyla jen hrstka. Když si ji prohlížíme, nemůžeme ignorovat, že její hlas, chování i aura jsou prostě jiné. Cítili to i její vrstevníci. Producent John Hammond, ještě jako mladík, ji viděl v roce 1933 zpívat v malém klubu, bylo jí osmnáct. „Naslouchal jsem té dívce a nevěřil vlastním uším: zněla, jako by hrála na nástroj, jako jeden z nejzkušenějších instrumentalistů na scéně,“ vyprávěl Hammond. „Dali jsme se do řeči a ukázalo se, že Billie už toho hodně stihla. Třeba vězení. Když jí bylo čtrnáct, zavřeli ji za prostituci.“

Žádný článek nenaplní to, co mohou slyšet naše uši: ten jedinečný, lehce škrábnutý témbr hlasu, schopnost klouzat svobodně nad swingující rytmikou, výraz přicházející jakoby z vlastního světa za předělěm. Často se říkalo, že hlas Billie je jako saxofon; zpěvačka Cassandra Wilson, která jí právě vydala albovou poctu Coming Forth By Day, si myslí něco jiného: říká, že ten hlas je jako celý jazzový ansámbl z nahrávek těch let, že se podobá monofonnímu, trochu zkreslenému dobovému záznamu kapely či orchestru. 

Hammond dal Billii Holidayovou dohromady s pianistou Teddym Wilsonem; ten začal do malých kapel zvát nejlepší muzikanty v New Yorku: se zpěvačkou hráli klarinetista Benny Goodman nebo saxofonista Lester Young. 

V roce 1939 Holidayová zaslechla píseň Strange Fruit. Nahrávací společnost Columbia ji v té době připustila i k bigbandu Counta Basieho (což bylo kvůli kontraktům vzácné), ale Strange Fruit natočit nechtěla. Jistě proto, že to „podivné ovoce“ jsou černoši visící ze stromů a že píseň měla neslýchané téma: lynčování. Billie tedy song natočila pro malou společnost: a na koncertech ho zpívala do očí bílému publiku. Sám ten fakt, a taky jedinečná hořkost, žádný patos, spíš vědoucí stručnost v podání, povýšil Billie Holiday na umělkyni.

Z jejích koncertů se stalo malé divadlo: hrála sama sebe, seděla na barové židli s gardénií ve vlasech, vypíchnutá bodovým reflektorem. Šťastně se potkala se založením labelu Verve, na kterém vedl jazz ke statusu vyšší kultury americký potomek moldavských Židů Norman Granz (svým českým spiklencům se v poště podepisoval Granitzky).

Postupně u Billie všechno směřovalo k sebedestrukci. Pila, fetovala, měla sklon připoutávat se k násilníkům: sice z té zkušenosti vytěžila skvělé snímky jako My Man, ale život se jí rozpadal. Zapomínala texty, hlas jí zhrubl, nahrávání se dařilo jen ve světlých chvilkách. V roce 1956 vydala autobiografii Lady Sings The Blues, zajímavý a na svou dobu radikální pokus vyprávět svůj příběh sama, korigovat bulvární zprávy o úpadku, nenechat si vzít svou životní story.

Když v roce 1959 umírala, bylo to na prahu éry, kdy se otevírala témata rasy, drog, feminismu a misogynie. Už to nezažila. Její příběh je velký – a přes všechna společenská témata je třeba nezapomínat, že jeho jedinečným jádrem zůstává ten hlas a duch za ním.

Žádné komentáře:

Okomentovat