Nibelungové v tingltanglu

Proč se chodí do Semaforu? Pořád hlavně proto, abychom prověřili, v jaké formě je Jiří Suchý. Muzikál Prsten pana Nibelunga je v tomto směru docela obstojnou referencí.

O jisté vitalitě svědčí už to, že Jiří Suchý je – na Facebooku! Založil si svůj účet a nepochybně na něj píše osobně. Na tomto virtuálním místě také zabědoval, že reprízy jeho kusu Prsten pana Nibelunga nejsou plně vyprodané: možná se diváci lekli germánsko-mytického titulu, a přitom je celá věc zase docela semaforská.

Suchý všeumělem (z nutnosti) //  Taková zpráva vlastně zní nadějně: když se od Suchého odvracelo širší publikum, často se děly zajímavé věci – viz slabší úspěch surreálné Sekty, kterou si po letech její příznivec Miloš Forman prosadil jako linii vetknutou do Dobře placené procházky v Národním divadle. Ale se Suchého Prstenem to není zas tak nahnuté: než recenzent dorazil na jednu z květnových repríz, byl Semafor už zas bezpečně vyprodaný.
Je to skutečně fenomén: Existuje tu třiaosmdesátiletý autor, který vyprodává své divadlo, přičemž několikrát ročně píše nové původní kusy, konkrétně jejich scénáře plus hudbu i texty písní. Je zároveň semaforským kostýmním výtvarníkem, scénografem a k završení všeho ty hry režíruje: na činnosti obsažené v poslední větě nemá Semafor už delší dobu peníze, tedy je Suchý dělá zadarmo. Pomiňme, zda je to ideální stav: každopádně je to mimořádný výkon nejen na osmdesátníka. A jistě to souvisí s tím, že hvězdnost nehvězdnost, tenhle principál-básník skrze divadlo nějakým způsobem žije.
A to jsme se ještě nezmínili o tom, co vlastně přitahuje publikum především: vidět Suchého na scéně mluvit, zpívat, scatovat, případně příležitostně hrát na nějaké to bendžo, je pravidelně vrchol hry. Diváci pro to skousnou, že ve hrách jako je Prsten pana Nibelunga (premierované vloni) zazpívá Suchý asi jen třikrát. Chodí sem, zdá se, hlavně lidi, kteří tu pořád cítí echo velké éry Semaforu: i když se fyzicky přestěhovalo, jako by se tu pořád tetelila ve vzduchu energie Jonášů, Benefice, Ďábla z Vinohrad, Kytice, Dr. Johanna Fausta. S posledně jmenovanou inscenací má koneckonců novinka leccos společné: Suchý zase jednou remixoval velkou legendu.

Mít svou poezii a svoje girls // V Semaforu nebývá děj hry úplně nejdůležitější, to však neznamená, že není zábavné ho převyprávět. V jakési pimprlově ochotnické stylizaci, která je houfu – bezesporu moc hezkých – Valkýr vlastní, se počne vyprávět příběh magického prstenu. Sice jsme ve Valhalle, ale záhy se z úst Brunhildy (Olgy Patkové) dovíme, že ezoterická rekvizita se dostala čirou náhodou do rodinného majetku jakéhosi chlapíka, který bydlí v Kolíně nad Rýnem v Kaiserstrasse č. 7. Na začátku se komedie spíš vyžívá ve vtípcích na účet lidsky potrhlých či vzrušivých božstev; všechno se překlopí, když se herdekbaba Nibelungová (pochopitelně Jitka Molavcová) doví, že mají doma nástroj k ovládnutí světa. Přiměje svého muže Karla (Suchý), aby vstoupil do radikální partaje a začal dělat kariéru. Tento lehce zmatený Karl Nibelung je hlavně básník-amatér, od naivních veršů o zajíci se však zdatně propracuje k populistickým agitkám o nutnosti násilí.
Semafor tu není od velkých moralit: ale tady se zajímavě spekla hitlerovská atmosféra s něčím, co lze vztáhnout na naši současnost. Navíc Molavcová umí být chtivá docela děsivým způsobem. Pointu zde nemůžeme prozradit, to by byl podraz: už proto, že je moc pěkně groteskní a absurdní. Snad lze říct, že má lehkou příbuznost s řešením dávné Suchého hry Poslední štace, kdy se nevyhovující nemocnice proměnila na vyhovující nevěstinec.
Když člověk jednou vejde do Semaforu, jako by se ocitl na místě, kde neplatí normální přírodní zákony: nutno říci, že ten tuhý styl hraní a až montypythonovská okatá dekorativnost dívek by v jiném divadle a nikomu jinému neprošel. Důsledné feministky by nejpíš Suchého daly na mučidla: pořád ale platí, že by určitě neuměly vymyslet tak nápadité mučení jako on.

Divadlo s potenciálem // Ale k současnému Semaforu je třeba připojit hlavně prioritní zprávy. Tedy: Je to nešťastně podfinancované divadlo. Pokud tohle čtou nějací mecenáši a hlavně producenti, možná by mohli dát divadlu příležitost externích režisérů, výtvarníků a inspirátorů kompatibilních se Suchým. Jako tvůrce je pořád tak neunavený, že lze mluvit o štěstí. Dále: publikum je tu až moc stejnorodé, nedá se nějak zařídit, aby se do Semaforu nebály chodit i generace pod padesát let? Našly by tu zábavu, která má výraznější ksicht než je ta velkomediální, a přitom nic těžkého. Praha je oblepená reklamou na mnohem méně stravitelné věci, než je toto. 
A možná, kdyby do Semaforu začal proudit pestřejší kus světa, by se i zdejší poetika trochu dynamizovala: aby to v Suchého svatyni na Dejvické nevypadalo úctyhodně nedotknutelně jako ve Valhalle.

Jiří Suchý: Prsten pana Nibelunga. Divadlo Semafor, Praha. Psáno z reprízy 11. 5. 2015.