30. 5. 2015

Řeči o válce a o počasí

Čeští hudebníci plus světový autor, který je osobně na místě režíruje. V rámci Pražského jara dorazil Heiner Goebbels: víc než renomovaný tvůrce, pro nějž byla hudba vždy akcí na scéně. (Pozn.: Portrét psán před koncertem, čtete po něm.)

Skladatel a režisér Heiner Goebbels platí za vrcholného „inscenátora hudby“: je mu třiašedesát, patří k režisérským klasikům kombinujícím hloubku a efektnost, tedy je hvězdou, kterou si – podobně jako Roberta Wilsona či Williama Kentridge – předávají světové hudební, divadelní i multimediální festivaly. Podtrhněme, že Goebbels je jednou z nemnoha osobností současné hudby, kterou si pouští do svého programu festival Pražské jaro: a to opakovaně. V roce 2011 do Národního divadla importovalo inscenaci I Went to the House But Did Not Enter (Šel jsem do domu, ale nevešel jsem dovnitř), která byla šitá na míru čtveřici vrcholných zpěváků, britskému Hilliard Ensemble. Je zajímavé, že magicky poetické představení na texty T. S. Eliota či Franze Kafky tehdy pražskojarní publikum z velké části odzívalo, bylo slyšet pochechtávání a odchody během zpěvu.

Vystavuje to krutý účet. Současné otevřené formy světového divadla se staly pro české diváky něčím tak vzácným (import přece jen vyžaduje jak finance, tak koprodukční úsilí), že degenerujeme. Už nám to hlava nebere. Paradoxní je, že humanistický Goebbels i ti, které tak rád zhudebňuje (E. A. Poe, Gertrude Steinová, Franz Kafka, Heiner Müller, Elias Canetti, Pierre Corneille, William Faulkner, Paul Auster...), nejsou žádní „bořitelé starých hodnot“, ale bezpochyby souzní s tím, co – aspoň ideově a ve svých prohlášeních – by rádo šířilo do společnosti Pražské jaro. Nebo je festivalová distribuce krásy ze zóny mezi Mozartem, Beethovenem a Smetanou vlastně jiný příběh?

Každopádně se letos Goebbels vrátil skrze Pražské jaro na současnější scénu – do Divadla Archa. S Orchestrem Berg doinscenuje svůj „scénický koncert na slova Gertrudy Steinové“ Songs of Wars I Have Seen (Písně o prožitých válkách, 2007). Patří k jeho skromnějším a méně divokým dílům; ovšem každé setkání s mužem, který od experimentálního rocku postoupil až k vedení obřího festivalu Ruhrtriennale v Porúří, je inspirativní.

Divadla je škoda na proklamace //
V západním Německu sedmdesátých let, s ozvěnou sixties a teroristickou frakcí Baader-Meinhof, se začínající Goebbels neubránil vášnivému zájmu o politiku. Během levicového mládí dokonce v letech 1972-73 bydlel ve stejném squatu jako Joschka Fischer, pozdější německý ministr zahraničí. Zanedlouho začal Goebbels skládat pro těleso Sogenanntes Linksradikales Blasorchester – tedy Takzvanou radikálně levicovou dechovku, která chtěla experimentálně přivést do politických souvislostí otevřenější hudbu než jen plakátové protestsongy. Po ní už přišla skupina Cassiber, kterou s Goebbelsem sdílel dodnes výrazný teoretik i praktik „rocku v opozici“, Brit Chris Cutler. S touhle kapelou se Heiner Goebbels ocitl poprvé v Praze: v 80. letech, na utajeném nelegálním koncertu v budově vinohradského Sokola.

Pokud se časem v něčem našel, pak je to šťastná variabilita forem a citlivost, která velí přistupovat ke každému dílu jinak, s ohledem na jeho vnitřní logiku. Goebbelsovi se dařilo dlouhodobě spolupracovat s dramatikem a literátem Heinerem Müllerem: ten sice žil na druhé straně Zdi, ve východním Německu, ale jejich spolupráci cenzura neutlumila. Oby byli skeptičtí jak ke světu politiky, tak striktně politického umění. „Proto Müller říkával,“ vzpomíná Goebbels, že text v divadle nikdy nemá být použit jako médium pro sdělení, pro hlásání postojů vůči realitě. Sám text má být takovou realitou a totéž platí pro divadlo. Jistě, byl to velmi politický člověk, obeznámený a bdělý, ale taky byl hluboce přesvědčený, že jeviště tu není od toho, aby se z něj hlásala politika.“

Müller byl Goebbelsovi průvodcem do fantazijní říše možností lidského hlasu: Goebbels s ním a s jeho texty vytvořil řadu experimentálních rozhlasových her (sbíraly pak mezinárodní ceny a vydal je vybíravý label ECM). Müller také Goebbelsovi doporučil zaměřit se na texty Edgara Allana Poea. V Goebbelsově vějíři forem jde nakonec vždycky o podobné věci: ať už vymýšlí inscenovaný koncert, celou operu (tou první byla Krajina se vzdálenými příbuznými, 2002) anebo se zaměřuje na hudbu někoho jiného a usazuje ji do scénické podoby.

Macbeth se děje pořád // Skladba, jež se odehraje (to je lepší výraz než zazní) v Praze, je jemně inscenovaná: jako už tolikrát, Goebbels ukazuje přítomné hudebníky trochu šířeji než jen jako hráče. Významnou část ansámblu tvoří ženy, scéna s lampičkami a křesly připomíná domácký interiér, v jakém mohla psát svoje válečné deníkové poznámky Gertrude Steinová. Její texty tu čtou instrumentalistky, které právě nehrají: na premiéře (2007) se toho zhostily členky souborů London Sinfonietta a Orchestra in the Age of Enlightenment.

„Nejzajímavější na tom je,“ objasňuje Heiner Goebbels výběr textů, „že (Steinová) vypráví o svých zážitcích z Druhé světové války, kterou zažila ve Francii, ale na nic se zvlášť nezaměřuje, nijak nám nenapovídá, co máme pokládat za důležité a co ne. Je to jako když spolu mluví sousedi o všem možném, kombinuje osobní zmínky o jídle, o svém psovi, o počasí, s jasně politickými názory na Američany, Italy, Francouze a lidi vězněné v Německu. Pěkné na tom je, že když si čtete tu knihu – a patrně taky když to slyšíte ve skladbě – musíte se sami rozhodnout, nač se chcete zaměřit, váháte mezi vlastním vztahem k osobnímu úhlu pohledu, nebo k politickému a společenskému úhlu pohledu.“

Ve vybraných fragmentech Gertrude Steinová mimo jiné píše: „Trávíme naše páteční odpoledne s přáteli při četbě Shakespeara, četli jsme Julia Caesara a Macbetha a teď Richarda Třetího, a dost děsivé je, že je to všechno přesně takové jako to, co se teď děje.“ Zmínky o Shakespearovi a o tom, že historie násilí se opakuje, rozvádí Goebbels do hudby: používá dobové nástroje a části skladby Bouře, kterou v 17. století napsal Matthew Locke. Už v rozhlase využíval napětí mezi textem a mluvčím – to když nechal chodce na ulici číst věty z řeckých bájí. Tady nemají čtoucí hudebnice působit jako profesionální přednašečky: jsou to civilní lidé jako my, kteří se dnes setkávají s deníkem Steinové a už samotným čtením k němu zaujímají postoj.

Goebbels v posledních letech vytvářel skutečně rozmáchlé projekty, mezinárodní koprodukce v měřítku, které česká soudobá scéna nezná. Z akce Evropské hlavní město kultury vzešel festival Ruhrtriennale: Goebbels tu sáhl během tří let po třech významných dílech nové hudby, které se ale málokdy dočkají skutečného zpracování – třeba De Materie politizujícího nizozemského minimalisty Louise Andriessena: jeho hudba má hybnost podobnou Philu Glassovi, ale obsahem jde spíš o názorové eseje. Doslova strašné úsilí musela dát rekonstrukce jediné amerického skladatele a tuláka Harryho Partche Delusion of the Fury: bylo nutno postavit nástroje zcela specifické konstrukce a ladění, jaké utopický Partch vytvářel v šedesátých letech. Na takové projekty může být producent pochopitelně hrdý, pomůže jimi osvětlit jednu důležitou kapitolu: a přece loňská rekonstrukce (autor článku ji viděl v Amsterdamu) měla lehkou pachuť slavnostní reprízy; původní outsiderovství střemhlavého Partche nahradila instituční úcta.

Pokud za něco sklidil Heiner Goebbels nejen nadšení, ale i úžas, pak to v posledních letech bylo „mechanické divadlo“ Stifters Dings (Stifterovy věci). Rodák z Horní Plané, spisovatel Adalbert Stifter, ho inspiroval ke kusu, který chtěl ukázat, že příroda, divočina, vesmír – si stačí bez lidí. „Není nic krásnějšího než prázdná scéna,“ prozradil Goebbels svůj dlouholetý pocit a nechal na scéně uvolňovat mlhu, pršet, fučet vítr, přesouvat objekty a hrát světlem; v atmosféře bažinaté slati pak hudbu vytvářelo šest mechanických pian. Část ohlasů tvrdila, že se dostal na pomezí galerijní instalace: ale pro Goebbelse bylo podstatné uvést právě „drama bez lidí“, ambientní latentní děj, který nečerpá z lidské akce, ale z toho obrovského zbytku světa.

V těchto dnech vycházejí poprvé Goebbelsovy texty o inscenování hudby v angličtině (pod názvem Aesthetics of Absence). Zdá se, že i po šedesátce si udržuje vysokou úroveň výstupní kontroly, ohlasy evropského politického napětí inscenuje s mlhavou otevřeností (When the Mountain Changed Its Clothing se sborem srbských holčiček a přispěním Mariny Abramović), velké projekty střídá skromnějšími. Na jeho velká, sugestivní a nejzdařilejší představení musíme jezdit do zahraničí, žádné se nikdy nepovedlo dovézt: jako by naše umělecká scéna nebyla s touhle tvorbou prostě kompatibilní. Pořád jsme trochu jiná kultura.



Koncert v rámci festivalu Pražské jaro se konal v pondělí 25. května v Divadle Archa, Praha. Orchestr Berg řídí Peter Vrábel. Skladbu Heinera Goebbelse Songs of Wars I Have Seen (Písně o prožitých válkách) doplnila Vápenná symfonieta Petra Wajsara. Koncert se koná za účasti autorů.











Žádné komentáře:

Okomentovat