29. 5. 2015

Jiří Černý, první tisíc stran



Bylo třeba šest let příprav, abychom nyní drželi v roce první dva svazky sebrané hudební publistiky Jiřího Černého z nakladatelství Galén. Texty z Melodie a mnoha dalších zdrojů ukazují, jak u nás psaní o moderním popu hledalo svou tvář – a jedinečně při tom portrétovalo tehdejší dobu.

Je to jako úder do gongu. S prvními dvěma svazky díla hudebního publicisty Jiřího Černého přícházejí související prvenství. Mimořádným způsobem se skrze současnou knižní edici ohlížíme za léty šedesátými a sedmdesátými v naší populární hudbě – a to - díky širokému záběru Černého - od Gotta po DG 307, od Franka Sinatry po Kate Bush. Start řady, která bude mít celkem pět svazků, tím pádem oplývá hned několik důvody, proč si oddechnout: Konečně!


Díky takovým postavám, jako je Jiří Černý (nebo Lubomír Dorůžka), dnes bere česká společnost hudební publicisty aspoň občas vážně. Od konce padesátých let se zdejší moderní populární scéna učila, jak být: jak zpracovat okouzlení západními styly a zároveň bláznit a tvořit po svém. Jiří Černý prošel tahle léta zrání spolu s hudebníky – s těmi semaforskými, s prvními bigbíťáky i s písničkáři. Texty v knihách jsou svědkem, že věru nebyl nekritický: ale vane skrze ně zásadní loajálnost ke scéně a obeznámenost s ní. Tahle věrnost je jedním z klíčů k významu Jiřího Černého. Patří k ní vědomí kronikářské práce i snášení informací ze světa, které by se jinak v tehdejších československých médiích neobjevily.

„Největší přání: Jezdit za hranice,“ odpovídá v dotazníku Jiřího Černého Eva Pilarová v roce 1966; tyto texty jsou skutečně svědectvím z jiných časů. Dva svazky, věnované létům šedesátým (390 stran) a sedmdesátým (622 stran) ukazují, jak křiklavě se obě dekády lišily. V 60. letech mohli autoři jako Černý vést diskusi o popu v docela pestrém spektru časopisů: byl tu Mladý svět, Divadelní a filmové noviny, Hudba pro radost, Repertoár malé scény, ročenky jako Taneční hudba a jazz – a samozřejmě Melodie a její odvázaná, ruchem šedesátých let zplozená odnož Aktuality Melodie. Jejich nadrzlost a kosmopolitní rozlet oblažovaly čtenáře jen dva roky: s počátkem normalizace zaniklo mnoho titulů. Ve zploštělých 70. letech měl už Černý k dispozici jen a pouze Melodii. Později se k ní přidaly ceněné, neveřejně distribuované bulletiny Jazz a Kruh, které vydávala Jazzová sekce a Sekce mladé hudby. 

Editoři Jaroslav Riedel a Lubomír Houdek vřadili do autorizované knihy i texty z dalších zdrojů. Jsou tu průvodní texty k řadě českých i ze zahraničí převzatých gramofonových alb, včetně těch, jež ve své době vyšly jen anglicky a nyní jsou poprvé k dispozici česky. V prvním svazku je zařazena celá kniha Zpěváci bez konzervatoře (1965), v druhém mezi články z Melodie nechybí seriál Beatles a jejich desky (1979), o jehož samostatném vydání se v nakladatelství Galén svého času uvažovalo. Raritou vzniklou účelově, a přece plnou nevšedních postřehů, je posudek na hudbu The Plastic People of the Universe a DG 307, který Jiří Černý napsal pro potřeby obhajoby při soudním procesu s undergroundem.

Černý je dnes vnímaný jako autorita a legenda: v takových případech bývá nanejvýš užitečné srovnat jakýsi obecný, časem a popularitou upravený obraz se skutečností – s tím, o čem a jak v oněch stovkách článků psal. Dopadá to klasicky: v reálu se jeví jako složitější, méně předvídatelná osobnost.

V začátku jeho spisů je ponecháno pár článků mimohudebních: o sportu, vážné hudbě, mladých hercích Munzarovi a Tomášové, filmařích Viscontim a Janu Němcovi. Pak už přišla „bigbeatová horečka“, kde se Černý stavěl nejen proti postihování mladých muzikantů, ale i proti jejich odborným kritikům, kteří měli akademické zázemí. Nejsou to okatě obranářské články: spíš cítí, že tuhle změnu nebude možné odzívnout lpěním na hodnotách z minula. O Olmerové, Semaforu, textařích, Gottovi, Kubišové, Ulrychových – o všech píše zblízka a s evidentním zájmem o jejich osobnosti: sděluje, z jakých obcí jsou, kdo je učil, jak je to s rodiči, jak mluví o svých autoritách a jak vnímají sami sebe.

Přitom jsme v době, kdy i hudební publicisté se teprve rozhlížejí a vymezují si svůj obor: psaní je méně sociologické a trendové než dnes, méně se dbá na subkultury a „kmeny“, doba zdaleka ještě nedospěla ke všudypřítomné ironii a omšelosti showbyznysových prostředků, naopak, na každém kroku se dějí novoty. I proto jsou Černého texty analytičtější a víc o hudbě, než na jaké čtení jsou zvyklí čtenáři dnešních popových magazínů.

Na reflexi rozsáhlého souboru textů bude času dost: Černého dílo je tak rozsáhlé, že poprat se s ním si vyžádá čas. Publicistická řehole v otevřených až krutých recenzích supraphonských singlů, empatické rozhovory, vyznavačské dělení se o objevy ze světa, formálně vynalézavé portréty, hledání nových a nových výstižných výrazů v češtině pro to, co se tak nesnadno popisuje: pro hudbu. Je tu toho tolik: ať už nás zajímá spíš Černý, nebo doba, která je tu skrze jeho texty důkladně zachycená. 

A mimochodem: Komu by nestačil Černý, pro toho v květnu vycházejí v Galénu staré hudebně publicistické texty Jana Rejžka.

Jiří Černý... na bílém. Dva svazky (1956-1969 a 1970-1979)
K vydání připravil Lubomír Houdek, odborná redakce Jaroslav Riedel. Galén, 2015.

Žádné komentáře:

Okomentovat