30. 5. 2015

Wandelweiser: Běžci po ostří ticha

Není v tom žádná mystika, spíš realistický přístup ke světu. Skladatelská skupina Wandelweiser si získává pozornost poetikou opatrného přístupu ke zvuku i tichu. A to i přesto, že ticho neexistuje.

Že by se dnes umělci sdružovali do skupin vedeni společnými názory, to pro 21. století není zrovna typické. Ale jsme ve věku doznívajícího individualismu a hledání nových společných jmenovatelů. Snad proto se na mezinárodní scéně „vážné“ hudby začalo víc a víc objevovat jméno skutečné skladatelské skupiny. I když má status volného sdružení, stává se značkou, kolem které především během uplynulých pěti let rotuje očekávání, pocit jakéhosi nového žánru, trocha cool subverze vůči většinovému světu i objednávky festivalů.

A čím blíže a realističtěji sledujeme akce, nahrávky a ideje Skupiny Wandelweiser, tím plastičtěji se vyjevuje jedna věc: ticho je tu snad jedním z důležitých klíčových slov, ale pro vystižení absolutně nestačí, ba stává se matoucím klišé. Každopádně přes tenhle pojem vede cesta k porozumění muzikantskému okruhu, který dnes citelně spojuje postundergroundové kruhy s lidmi od soudobé kompozice.

Aniž bychom o sobě věděli // Filmy Andreje Tarkovského nebo Guse van Santa; velká monochromní barevná plátna Marka Rothka, mlhovinová pole Václava Boštíka; poustevnický minimalismus Arva Pärta a opera bez děje s jedinou lyrickou postavou, jak ji napsali Samuel Beckett se skladatelem Mortonem Feldmanem. V moderním světě se vždycky našli umělci, kteří tíhli k opatrnému zacházení, redukci prostředků na minimum, odstupu vůči informacím a intenzitě, k zostřenému vnímání jakoby pomalému pro dnešní tempo světa.

Lze k nim vztáhnout i dvacetiletou hudební vlnu, jejíž historii popsal zatím nejúplněji jeden z jejích členů, americký skladatel Michael Pisaro, v eseji nazvané prostě Wandelweiser. „Od roku 1990 jsem do své hudby začal vkládat delší pauzy a tišší zvuky, aniž bych věděl proč. Rozhodl jsem se nepředepisovat už muzikantům každý detail: namísto toho jsem si přál vytvořit podmínky, aby hráči mohli zkoumat určitou jedinečnou povahu zvuku uvnitř jednoduché a jasné struktury, kterou bych jim nabídl,“ píše. Internet byl tehdy v plenkách: Pisaro pomalu a náhodně začal objevovat různě po světě autory, kteří to cítili podobně. „Tajemná synchronicita je součástí příběhu Wandelweiseru. V určité době jsme dělali stejné kroky a objevy, aniž bychom o sobě vůbec věděli.“

Celou zvěst přivezl Pisarovi do Chicaga jistý Kunsu Shim – korejský skladatel studující u německé autority Helmuta Lachenmanna. Když si americký autor pustil kazetu se Shimovou hudbou, divil se, ale zároveň potkal cosi blízkého. „Sykot pásky, několik málo náhodných zvuků (židle, zakašlání, pár dalších neidentifikovatelných ruchů) a jednou za chvíli krátký, nečekaný tón marimby, objevivší ze zničehonic: jako když ostrá špička tuhy pronikne papírem, jako červený balónek ne čistém nebi. (Později jsem se dověděl, že interpret stál na žebříku a z výšky pouštěl paličky na klávesnici marimby.)“ Celá věc byla tak jasná, „že by ji pochopil i tříletý“, ale zároveň působila plně, uceleně, tajemně. 

Tak Pisaro narazil na síť hudebníků, které to táhlo podobným směrem. Prvním byl skladatel Antoine Beuger, který dodnes spravuje vydavatelství not i nahrávek Edition Wandelweiser. K Nizozemci Beugerovi přistupovali od roku 1992 do skupiny Švýcaři Jürg Frey a Manfred Werder, Němka Eva-Maria Houben, ale i Brazilec dekonstruující tamější hudbu Chico Mello či Řek Anastassis Philippakopoulos. Co měli společné? Slavná skladba (pro nehrajícího hudebníka) 4'33'' Johna Cage pro ně nebyla ani vtipem, ani zenovým koanem, ani filozofickým postojem: naslouchali jí. Věděli, že to není žádné „nic“: že ve skutečnosti chtěl Cage na chvíli umlčet hudbu, aby se dalo naslouchat všem zvukům z okolí – šumu světa, který nikdy neustává.

Svět je v takovém pojetí obří hudební nástroj, který nikdy neztichne a nikdy se neopakuje. Lidé si zvykli vnímat svět spíš očima, vizuálně: tím spíš může pozorné naslouchání přinést nové podněty, cítili „wandelweiseři“. Tohle zvukové kontinuum – a role tónu, který k němu hudebník přidá – se ocitlo v centru zájmu skladatelů ze skupiny. Mimo jiné to znamenalo, že pro ně přestal být důležitý „vznešený“ prostor izolované hudební síně: naopak, hrát tam, kde zní běžný svět se pro ně stalo výzvou a dobrodružstvím. Craig Shepard, který v domovském Brooklynu vodil publikum na křižovatky a hrál do nepředvídatelné struktury projíždějících aut a povětrnostních změn, je malou součástí toho příběhu.

Varhany jsou dech, klavír je zánik // Raným zážitkem, který – dnes čím dál vlivnější – komunitu spojil, bylo natáčení skladby Stones (Kameny) amerického autora Christiana Wolffa (známe ho z opakovaných návštěv bienále Ostravské dny). Wolff dává instrukci, jakou znají třeba herci starého japonského tradičního divadla gagaku: interpret se smí dopustit jen omezeného množství akcí – zde konkrétně vydat jen deset zvuků za celou dobu skladby. Každý z účastníků pojal tuhle výzvu po svém: jeden třel kameny smyčcem a sypal je do svýho houslí, jiný vláčel těžký balvan po podlaze ateliéru, Beuger si nechal vygenerovat souřadnice čínskou Knihou proměn. Korejec Kunsu Shim seděl pětapadesát minut nehnutě (jógová praxe se vyplácí) a poté během dvou minut provedl tiše, elegantně všech deset operací.

Zní to jako návaznost na hravé happeningy skupiny Fluxus ze šedesátých let. Ale Wandelweiser se rozhodl Stones vydat: myšlenka, že tato struktura a tento zvukový materiál jsou dobré k poslechu, mu připadla normální, důstojná, hodná naší doby. Předpokládá se, že posluchač tiché, místy „děravé“ nahrávky se dovtípí, že všechny zvuky kolem něj (ventilátorek notebooku, šum města za oknem, kroky na chodbě domu – aspoň to právě nyní slyší autor článku) patří k věci. Po dalších dvacet let až dodnes tihle autoři různým způsobem rozvíjejí moment Cageova „ticha“, které ve skutečnosti není tichem, ale oknem otevřeným z Rudolfina na náměstí Jana Palacha.

Poetika skladeb z tohoto okruhu naprosto není jednostrunná: rozsahem sahá od extrémních akcí – viz 180 hodin Beugerovy skladby calme étendue (spinoza), ale i Komorní skladbaShinova, trvající čtyři sekundy. Podstatnější jsou však skladby a události, které dávají posluchači reálnou šanci osvěžit si sluchové vnímání světa, začít naslouchat bděleji, rozlišovat víc, co vnímáme, jak si to lze užít a jak to koneckonců připomíná zaběhnuté struktury děl.

Dobrou případovou studií je jediná žena ve Skupině Wandelweiser. Eva-Maria Houben vystudovala hru na varhany; dnes o nich mluví jako o „wind instrument“. To je pojem pro dechový nástroj, ale doslova to znamená „větrný“: proud vzduchu, vycházející z píšťal, je pro Evu-Marii uměleckou verzí větru, proudění vzduchu, které je pro nás právě takovým kontinuem jako sám zvuk a čas. „Nic pro mě není přliš, nic mi není dlouhé, A jsem mistryně v hraní spolu s větrem,“ vyznává se autorka cyklů jako je Orgelbuch, která po léta hledá alikvóty a jemné „vichrné“ momenty píšťal. 
 
I druhou dominantu její hudby tvoří běžný nástroj vnímaný ovšem jinak než běžně. „Piano má zvuk, který odumírá. Vytrácí se, nedá se zadržet. Klavír se projevuje mizením: sotva stisknu klávesu, zvuk začne mizet. Žije jen skrze odcházení, mění se skrze mizení. - Klavír: nástroj, který mi umožňuje slyšet, na kolik způsobů se může zvuk ztrácet. Jako by mizení nemělo konce.“ Publikum je tak vtažené do hry: zážitek spoluvytváří rozeznávání, kdy zní „už jen málo“ a kdy nic. „A vědomí utlumovaného zvuku se může stát vědomím přítomnosti,“ raduje se Eva-Maria Houben.

Co už lidé zvolna chápou // Michael Pisaro sepsal krátkou sérii „prohlášení“ o skladbách. Píše se tu zajímavá věc: „Jeden druh posluchačského požitku je spojený s úsilím, jež vynakládá posluchačovo vědomí na pochopení (nebo správné uslyšení) zvukové situace způsobené skladbou.“ Řečeno stručněji: je hudba, která nás nutí „poslouchat jinak“, než jsme zvyklí – a jsou posluchači, které takové hledání, „co si s tím počít“, dokonce baví. To není v historii kultury nic nového. Akorát nemá cenu uplatňovat na hudbu nových cest měřítka popularity či schopnosti masově oslovit: nikdy se o to nezajímala, své úkoly cítí jinak.

Což ovšem neznamená, že publikum Wandelweiseru se postupně nezvětšuje. Právě naopak. Důvodů je řada – a to, že v hlučném světě určitý typ lidí relaxuje ztišením, je jen jeden z nich. Byla otázky času, kdy se skladatelé potkají s neakademickými improvizátory, kteří přišli „z druhého břehu“, ale s podobným cítěním. Patří mezi ně rakouský pozounista Radu Malfatti, který kdysi hrával po boku Jiřího Stivína a patřil k jihoafrické jazzové enklávě: s léty ale přeběhl pryč od pseudomistrného chrlení not. Japonští konceptualisté, britští hráči z postžánrových klubů, pozorná produkce nahrávek pro newyorské Erstwhile Records, projekty pro současné festivaly: všechno se propojilo a katapultovalo Wandelweiser mezi ty, o kterých se mluví. U nás je občas zahraje a okomentuje Vltava nebo Radio Wave, na velký koncert se teprve čeká.

Jak je možné, že vnímání (přinejmenším části) publika dnes prochází touhle proměnou? Zdá se, že když v polovině minulého století nabízeli takoví jako Cage ztichnutí (člověkem vytvořené) hudby ve prospěch šumu (přirozeného) světa, bylo na takový postoj brzy. Dnes mluvíme v mnoha ohledech o tom, že by se člověk měl realističtěji rozhlížet, v jakém světě žije, a nechat ho promlouvat. Skrze hudebníky z Wandelweiseru vyklíčila semena postojů, které se před šedesáti lety zdály nepochopitelné. Dnes vyhlížejí docela prakticky.

Žádné komentáře:

Okomentovat