Hokej je výjimka

Začalo mistrovství, což vřele vítáme my, posluchači hudby a zvukových umění. Bez nadsázky: Hokej je totiž, přinejmenším v Česku, zvukově dost výjimečná událost. To lze konkrétně doložit.

 

Hokejový zápas je příležitostí, kdy lze slyšet největší a nejhlasitější hluk vydávaný lidskými zdroji v ČR. Když vzrušeně zařve shromážděný dav na Staroměstském náměstí před obrazovkami, je to největší organický zvukový impuls v dnešní ČR. Vím, o čem mluvím: při minulém mistrovství jsem se ho snažil nahrát. Zvuková vlna je tak silná, že je to dost složité.

 

Hokej dokáže sjednotit statisíce lidí mnohem účinněji než přijetí nových daní nebo změna valutového kurzu koruny. Žádné rozhodnutí vlády, prezidenta, ba ani opozice nepřiměje stovky lidí sednout do aut, za vytrvalého troubení objíždět město a řvát z okýnka: "Joo!!!" (Případně: "Nee!!!")

 

Dokonce se zdá, že hokej je ventilem pro lidi, kteří žijí v době, jež si nepřipouští kolektivní zážitky. Příliš mnoho, od extáze po truchlení, prožíváme dnes sami, zavření ve svých domácnostech. Zdá se, že v dobách, kdy si lidí každou neděli společně zazpívali v kostele, odpadalo nervní nutkání, jež ukazuje největší emoce, když "naši" dají branku.

 

Bez ironie - existují krásné hokejové zvuky. Náraz rozjetého těla na mantinel, a co teprve dvou. Zářez bruslí do ledu při rychlé otočce. Bubny v kotli. Nezřetelné skandované slogany, z nichž v televizním přenosu zbývá často jen emoce.

 

Pouze při hokeji (a výjimečně i dalších mezinárodních turnajích) je také povolena další pozoruhodná věc: televizní komentátoři smějí řvát, ztrácet glanc a obnažovat své city. Marek Wollner ani Václav Moravec se nikdy nevymrští a nezaječí "přátelé, to snad není možný!", byť by to bylo zcela pochopitelné. Při mistrovství světa toho budeme svědky mnohokrát: no, třeba se nám stane námětem pro úvahu, jak si hokej v českých - jinak tak submisivních - srdcích vysloužil tak zvláštní postavení.

 

(Psáno pro LN)