Podnik, 30/4, Kalle a Děti mezi reprákama

Nečekal jsem nic, ale ani to, že to bude obojí hodný zaznamenání. 

Název Děti mezi reprákama nekomentuju, ale premiéra v Podniku byla teda pozoruhodná. Když lidi zjistili, že Zezula bude celou dobu sedět na barový stoličce, vybrnkávat na španělku čtyři akordy a nonstop zpívat parlandem litanický texty, šli si dozadu pro bedýnky od maté, aby si aspoň sedli. Už od Posthudby jsem věděl, že texty tohohle člověka mě zajímají, místy bych jejich obrazy sice čistil, ale hlavní je, že skutečně fungují jako optika jeho generace. Hodně observace, hodně skepse, v hlase někdy okázalá zraněnost: za to, že jsem napsal o Posthudbě „chcípácký pop“, mě Zezulova ex dodnes obsluhuje v Kumbálu příšerně pomalu. DMR je série portrétů lidí, vesměs nějak selhávajích, sebeklam mlaďochů, troskotající střední generace, samota, slepé uličky, náhražkové životní aktivity, slova jako „Praha 7 – Holešovice“, „Náplavka“ a „dva tisíce patnáct“. U první písně jsem byl nadšený, u třetí se bál, že se to vyčerpá, na konci viděl, že Děti mají mezi reprákama rozhled doširoka. Pokud se dobře pamatuju, je tam dokonce jeden song, co nekončí pocitem mizérie.

 

Ten solidní materiál je zpíván se ztišenou pevností, Dominik Zezula si to napsal pro svůj omezený rozsah, pár tónů rezonuje pořád dokola jako mantra, v limitovaným výrazu občas překvapí radikální obrazy, vůči nimž je to klidný vrnění jakoby nepatřičný. Celý to má váhu statementu. Lidi to vydrželi i díky tomu, že on sám tomu věří. Venku je jeden song, na nahrávce (podzim) bude v každé písni jiný druhý kytarista, tady je David Zeman z Kalle. Snad to bude fungovat, nesmí se z toho úplně vyhnat ta hypnotizující stejnorodost: ale trochu jo, aby k tomu lidi mohli najít snazší cestu. Není každej jako já, koho vysloveně zajímá třičtvrtě hodiny textů bez mezinádechu.

 

„Nohavica hadr,“ pokřikovala prý Marie na Zezulu při zvukovce; já jsem si s ním před Orkem po koncertu krátce popovídal o Marku Kozelkovi, The Magnetic Fields, Conoru Oberstovi, Jeffreym Lewisovi, Jensi Lekmanovi, Smogovi, Bonniem Prince Billym, Arab Strap a Half Japanese.

 

Kalle. Poprvé v Praze s novými písněmi. Sorry, ale sto procent. Myslím, že je to skutečně znak talentu, zacházet s vlastními instinkty tak vybalancovaně - a jistě, taky je trénovat a rozvíjet. To, jak prozaicky David operuje s kytarou, jak hrabe do strun bez balastu emocí, distribuuje zvuky do paměti a překrývá je další vrstvou, často dynamicky přesně. Ten způsob, kterým si Veronika Buriánková stoupá na špičky, při zpěvu se snaží vystoupit sama ze sebe, hrbí se, naklání dopředu a podivně zvedá paže, jako by měla nějaký citlivý párový orgán mezi loktem a ramenem. Zpívá emotivně a elasticky, ale zároveň s evidentním citem pro míru šepotů a výkřiků. Poslední song před přídavky = několik komplementárních vrstev zpěvu ve smyčkách („Watch out!“) + postupně tvrdnoucí kytary + přednatočený beat (!) + všechno utápěné v kytaře opřené o kombo, vazbící a opouštěné kytaristou... 

 

Snad mi někdy někdo vyloží, proč na mě sound těch dvou tak funguje. Je tam určitě něco podprahovýho, snad v připomínce zvuku, co mám rád, Kalle by se tak hodili na All Tomorrow's Parties, který kurátoroval Warren Ellis. Dobrý koncert pro introvertku, která se prosmýkne doprostřed první řady pod stage, k tonutí v hudbě si odhalí pravé zápěstí a hroty karmínových nehtů si po něm jezdí sem, tam, sem, tam... Zhypnotizovaný zvukem jdu z koncertu a za výlohou knihkupectví Trigon čtu, konečně správně: CARLOS CASTANEDA: ÚČETNÍ DONA JUANA. Aha, aka Maléry pana učenýho.