Zdaleka nejde jen
o filmy s názvy Naše hudba, For Ever Mozart či
Křestní jméno: Carmen. S novým filmem Sbohem, jazyku se
připomíná, jak zásadně skrze své snímky Jean-Luc Godard
promlouvá o hudbě, zvuku a
naslouchání vůbec.
Vždycky
pro něj byla nesnesitelná
představa hudby jako „doprovodu“: od
raných populárních snímků s Belmondem či Annou Karinou (U
konce s dechem, Žít svůj život, Bláznivý Petříček)
až po dnešní eseje vyvádí
diváky ze zažitého schématu vnímání.
Témata
u něj existují v propojené síti: Holywood, hudba, televize,
příběhy a emoce pro něj pomáhají znečitelňovat naši
společnost a manipulovat jí. Kritizuje
však víc užití obrazů a hudby, k nim samotným se staví někdy
až vyznavačsky. Ve Sbohem,
jazyku neztrácí zájem
vyprávět o vnitřním světě mužů a žen, ukazuje netečnou
krásu přírody a úlevně se utíká k nezaujatému pohledu psa.
Ovšem pořád při tom používá subjektivní,
metaforický, antiiluzivní zvuk. I
ve čtyřiaosmdesáti, i v jednadvacátém století říká: filmová
řeč není hotová, lze ji stále
vytvářet – a věřit, že
novou gramatiku dokáže publikum luštit.
Jukebox
ze šedesátých // Když publikum
dostalo řádnou ťafku v podobě rozrušení „normálního“ toku
zvuku, zčásti se do té hravosti, slibující nová a nová
překvapení, zamilovalo. Ve jménu paralel a metafor Godard ulétává
pryč od synchronního zvuku s obrazem, jsou tu náhlé zámlky,
promluva postavy nemusí být slyšet, protože vypravěč dá
přednost vlastnímu komentáři. Při téhle inovativnosti je tak
trochu div, že režisér si z filmů neodhání současné trendy.
Jeho ikonická herečka – a tehdejší manželka - Anna Karina
jednou vyposlechne celou Aznavourovu píseň z jukeboxu (Žena je
žena), jinde jako protipól mužské zdrženlivosti dlouze a
nadšeně tančí u hrací skříně kolem kulečníku (Žít svůj
život).
Zastavit dění a
ukázat na dvě minuty, jak postavy – stejně jako my – občas
žijí jen s hudbou: v tom byl novovlnný Godard jeden z prvních. V
době, kdy Karina točila své samostatné album spolu se Sergem
Gainsbourgem, pobýval Jean-Luc Godard v nahrávacím studiu spolu s
Rolling Stones, natáčejícími album Sympathy For The Devil.
Výsledný film
(uvedený také pod názvem
One + One,
1968) přidává záběry s členy hnutí Černých panterů a
revoluční myšlenky tehdejších revolt: ve zdlouhavém, občas
křečovitě názorovém snímku je možná nejcennější zachycený
rozpad osobnosti kytaristy Briana Jonese, který rok nato zemřel.
Vztah k „normální“
komponované filmové hudbě byl u Godarda po většinu života
slabší; nejprve sice přijímal silná témata od Michela Legranda
a Antoina Duhamela, později radši opakovaně používal
Beethovenovy kvartety. Stihl však ještě uvést do kinematografie
skladatele Gabriela Yareda, na němž mu patrně konvenoval i
libanonský původ. Yared debutoval hudbou pro Zachraň si kdo
můžeš (život) (1980), načež se stal mezinárodní hvězdou
soundtracků, získal Oskara za snímek Anglický pacient a
ozvučil mnoho dalších (Talentovaný pan Ripley, Návrat do Cold
Mountain).
Ve zmíněném
Zachraň si kdo můžeš (život) Godard použil ústřední
melodické téma s jistým záměrem. Ve filmu vede paralelu mezi
prostitucí a byznysem; když ve finální scéně (tento díl filmu
nese název Hudba) jedna z hrdinek netečně odchází od muže
sraženého autem, na chodníku s ní náhle stojí orchestr hrající
ústřední motiv filmu. Žena kolem desítek hráčů musí projít
jako kolem zhmotnělého svědomí, čehosi, co se zevnitř neodbytně
prodralo na povrch. Hudba tu náhle není emotivní doprovod, ale
fakt.
České hudby se
Godard patrně dotkl jen ve filmu Zdravím vás, Marie (Je vous salue,
Marie, 1985),
kde zní hudba Antonína
Dvořáka (vedle
Bacha a Johna Coltranea).
Příběh panny Marie jako
současné švýcarské teenagerky, která hraje basketbal a které
přiletí sdělit zvěst o početí „strýček Gabriel“ letadlem,
vzbudil ve své době oficiální odmítnutí papeže Jana Pavla II.;
přitom lze u Godarda jistě najít provokativnější momenty.
Dvořák tu je použit i s ohledem na
postavu československého emigranta, v úvahách volně
upomínající na Kunderu.
„Televize generuje
zapomnění. Kinematografie vždycky vytvářela vzpomínky,“ tak
zní základní výhrada režiséra k médiu televize, jež pokládá
za popření, nikoli pokračování podstaty filmu. Jeho četné
výstupy v televizních programech jsou většinou protkané přímo
kritikou televize. Když měl komentovat televizní zpravodajství, k
moderně rychlému infotainmentu v přímém přenosu řekl: „Nemám
čas myslet! Vidíte? Tohle lidem absolutně zabraňuje vyprodukovat
myšlenku.“ Téma zvuku tu hraje zásadní roli. „Zprávy už jen
posloucháme, přestali jsme se na ně dívat. Vy ve zprávách o
věcech mluvíte, místo abyste je přímo ukazovali.“ Když Godard
ve vysílání vyzval speakra, aby přestal o válce hovořit a jel
ji přímo z bojiště točit a přenášet, byla to jedna z mnoha
jeho kritik zprostředkovanosti.
Psací stroj,
střih a mix // Jsou ale i
osobnosti, které si Godard do svého světa pouští bez větších
kontroverzí, jako spřízněné hledače. Je jich, zdá se, velmi
málo. Jedním z nich je úspěšný dlouholetý producent Manfred
Eicher, zakladatel a dramaturg společnosti ECM rozepjaté mezi
jazzem, klasikou a osobním experimentem. Eicher je zajímavou
postavou pro naši dobu: má na kontě řadu Grammy, ovšem nikdy
nezávislost ECM neprodal velkým společnostem. Zároveň dodnes
nekrachuje a neživoří; to je výjimečný úspěch v marketingu
vyšší kultury. „Studio SonImage,“ píše producent, „sídlí
v ulici Nord v městečku Rolle, na břehu Ženevského jezera. V
místnosti je několik málo zdrojů světla, všechny umístěné na
desce stolu, spolu s psacím strojem, střihacím stolem a mixážním
pultem. Když se Godard s jemnou citlivostí skladatele pustí do
slaďování hudebních zvuků a přirozených ruchů a vytváří
mezi nimi napětí, jako by vytvářel stíny a záblesky. Naše
vnímání se zostřuje: náhle rozeznáváme i ty nejdrobnější
střípky zvuku – tlukot rackova křídla, fragmenty písně, psí
štěkot, tikání hodin, zlom vlny.“
Po léta posílal
Eicher Godardovi svou produkci: pak, v roce 1990, uvedl Godard v
Cannes film Nová vlna (Nouvelle vague), nesnadno
čitelnou alegorii o dějinách filmu s Alainem Delonem.
Naprostá většina hudby byla vybrána z katalogu ECM; je jí hodně,
navzájem je různorodá (od Schönberga a Hindemitha až k
minimalistce Meredith Monk a bandoneonu Dina Saluzziho) a jsou tu
výjimky odjinud (Patti Smith, šansoniér Paolo Conte). Godard
použil fragmenty rozmanité hudby pro velkou zvukovou koláž,
kterou můžeme a nemusíme brát jako rozcestník mnoha kulturních
odkazů. Eicher se rozhodl vydat kompletní zvukovou stopu filmu jako
svébytné dílo: dá se to brát jako lichotka Godardovi, ale taky
jako dost progresivní uvažování, oddělující hotovou zvukovou
stopu (tedy všechnu hudbu, dialogy a ruchy dohromady) a označující
ji za samostatné dílo. Sám Godard říkává, že poslouchat jeho
filmy má stejnou cenu jako dívat se na ně; ale je na nás, zda
tyto výroky chceme pokládat za víc než za provokativně vyslovený
námět.
Když si Eicher s
Godardem začali korespondovat, režiséra zaujala především hudba
estonského duchovního minimalisty Arva Pärta a meditativně laděné
plochy violoncellisty Davida Darlinga. Obojí je to hudba mezi
spočinutím a myšlenkou, mezi tvůrčí izolací a tematizováním
dosavadních dějin hudby. Snad z těch důvodů požádal Godard
Eichera o víc hudby z jeho produkce, vyslovil se, že se cítí být
ve stejném světě s těmito hudebníky a že část té hudby ho
přímo inspiruje k filmovým myšlenkám, včetně filmu Nová
vlna.
Manfred Eicher je
dodnes, tedy už pětadvacet let, režisérovým ústředním
hudebním konzultantem. Nedrží se jen produkce svého labelu.
„Godard je velmi zásadový v dosažení toho, co chce: kvůli
filmu Německo 90 devět nula jsme poslouchali nejméně
třicet verzí Alegretta z Beethovenovy Sedmé symfonie –
Bernstein, Klemperer, Harnoncourt, Furtwängler, Gardiner, Abbado,
Kubelík a Schuricht, abych jmenoval jen pár – než jsem se
konečně rozhodli pro nahrávku s Brunem Walterem. Je jen velmi málo
obrazů, velmi málo filmů, které lze postavit vedle Beethovenovy
hudby. Godard, to je mág, převozník do jiné reality.“
Spolupráce
s Eicherem vyvrcholila, když ECM vydalo nejobjemnější položku ve
své historii: box pěti CD a čtyř knih Histoire(s) du
Cinema (1999) – tedy opět
zvukovou stopu a scénáře cyklu videoesejů Příběh(y)
filmu. Godard tu přijímá
video a zároveň, skepticky i oslavně, interpretuje – už
dohranou – roli kinematografie ve společnosti dvacátého století.
Zvukových zdrojů jsou
stovky: opět Bach, Beethoven, Coltrane či David Darling, dále
Bartók, Stravinskij, Webern, Otis Redding, Leonard Cohen, hlasy Ezry
Pounda či Paula Celana, zvukové stopy mnoha filmů... Hudba
pro Godarda zůstává
nevinnější než filmové formy a obsahy, které se příliš
zapletly s moderními traumaty a manipulací. Přesto pořád vidí,
že proud světla, které září z promítačky, může být
iluminací: „Kdyby člověk / kdyby člověk ve snu putoval rájem
/ a nechal si květinu aby nezapomněl kde byl
/ a po probuzení držel tu květinu v rukou / co na to mám říct /
Ten člověk / to jsem já.“
Mimo
pravici a levici // Aktuální
Sbohem, jazyku zachází
s hudbou v intencích Godardova myšlení. Čajkovského Slovanský
pochod je po několika vteřinách
emotivního rozběhu zas a znova utnut: jako by JLG nastavoval
manipulativní citovou výplň, aby ukázal její klamnost, jako by s
hudbou ucukl ve prospěch zvuku reality, jako by říkal, že
symfonické vyprávění je příliš jinde než narativy
současnosti. Prostřednictvím Eichera znějí ve filmu skladatelé
kolem ECM: Ukrajinec Valentin Silvestrov, Gruzínec Gija Kančeli,
mladá Bulharka Dobrinka Tabakova. Postavy zmiňují Godardovu tezi,
že Nobelova cena se dává jen za literaturu, ne za hudbu a film;
rozuměj – společnost si hýčká svá lidská vyprávění, ne
zvuky a obrazy odrážející těsněji původní matérii světa.
Mezi režiséry má
„JLG“ výjimečné postavení: je básnící filozof a nezakrytý
ideolog. Myslitelé jako Godard nám mohou dnes dobře asistovat v
myšlení mimo politické schéma pravice a levice: právě proto, že
už během studené války pohlíželi na Západ a Východ stejně
zkoumavě, bez hájení kteréhokoli ze systémů. Neznamená
to, že bychom měli svůdně hitový song Mao Mao
z Godardovy Číňanky
brát jako slovo boží; ale
kritika společnosti skrze obraz a zvuk je u něj dodnes
inspirativní. Je dobré
znamení, že českým
distributorům (Artcamu
u Socialismu, Film
Europe u Sbohem, jazyku)
to nakonec nedá a nežánrové, ovšem jedinečné a cenné
Godardovy filmy uvádějí do běžných
kin i v téhle době.
Zdravím, také jsem velký milovník hudby, ale mám poměrně široký výběr žánrů, takže moji sousedi někdy trochu trpí. Občas mám chuť na metal, rock, ale i na operu. Jelikož nechci moc obtěžovat své okolí rozhodl jsem se, že zainvestuji do protihlukových panelů a od té doby je méně stížností na hluk, takže se to ve výsledku opravdu vyplatilo.
OdpovědětVymazatSháním obal na klávesy. Nevíte, jestli by neměl někdo na prodej? Jsem už úplně na konci svých sil. Hledala jsem můj obal i na půdě, ale kde nic, tu nic. Měla jsem tam důležité kabely, je to pro mě velká věc. Ten obal měl hodnotu za 7,5 tisíce korun. Kde by jen mohl být?
OdpovědětVymazat