Skladatelé
bývají občas romanticky portrétováni jako muži vytržení z
běhu světa, píšící své partitury v ústraní. Pierre Boulez,
jehož devadesátiny (26. března) si připomíná celý západní
svět, měl vizi nepochybně velmi silnou a konkrétní: ovšem mířil
s ní doprostřed vřavy světa – jako velký lobbista za hudbu.
Je krátce po 11.
září 2001, teroristickém útoku v New Yorku. Bezpečnostní
opatření jsou zostřená na všech frontách. Do švýcarského
hotelu, který hostí účastníky významného vážnohudebního
festivalu, vstupuje policie. Na recepci se ptá, kde je ubytován pan
Pierre Boulez: načež míří do pokoje, kde skutečně nachází –
tehdy šestasedmdesátiletého – skladatele a dirigenta. Oznamuje
mu, že mu přišla odebrat pas a zadržet ho. „Kvůli čemu?“
ptá se Boulez. Policejní komisař odpoví: „Dopustil jste se
veřejného výroku, že operní budovy by měly být vyhozeny do
povětří?!“ Z Boulezovy tváře rázem spadne nejistota.
„Samozřejmě!“ zní odpověď.
Můžeme si jen
domýšlet zbytek té pěkné scény: jak Boulez objasňuje
náčelníkovi policistů svůj názor na estetiku moderní hudby,
která se musí zbavit historizující zátěže, odhodit balast
zdobnosti, nekoketovat se styly minulosti – a tedy se i oprostit od
starého operního provozu... Když policisté zjistí, že výrok o
opeře a dynamitu byl pronesen v 60. letech, přestanou trvat na
Boulezově zadržení. A přece si lze snadno představit, že mnoho
osob z hudebního světa by tomuto muži obrovského vlivu, autoru,
dirigentu a polemikovi Pierru Boulezovi, to zatčení přálo.
„Hudba není
zábava!“ // Ať už pracoval
jako skladatel, dirigent, dramaturg koncertů, propagátor hudby nebo
razantní polemik – vždycky se naplno zasazoval o hudbu takovou,
jak ji chápal on. Je v tom impozantnost síly lidského přesvědčení,
vášeň ve službách kultury – a také možná jistá pošetilost
spočívající v rozsáhlé, po celý život s péčí kultivované
jednostrannosti.
Jak tedy vnímáme
velkého Bouleze dnes? Po Druhé světové válce se stal oddaným a
energickým ambasadorem moderní hudební kultury. Když po válce
chodil spolu se svým učitelem Olivierem Messiaenem z akademie domů,
cestou mu říkal věci jako: „Hudba je ve strašném stavu! Kdo ji
dá do pořádku?“ „Ty,“ smál se Messiaen. Po roce 1945 byli
Evropané v mnoha oborech přesvědčeni, že je třeba začít od
čistého stolu, bez tíhy a poskvrn válečné éry. Boulez začal
psát hudbu hluboké abstrakce, struktur poučených moderní vědou;
Anton Webern a autoři vídeňské školy mu byli vzorem. „Hudba
není produktem zábavy!“ odpálil ty, kteří něco namítali. „Je
to produkt kultury, který obohacuje naše životy. Po léta se
snažím lidi přesvědčit, že hudba je nemá rozptýlit, ale
znepokojit.“
Boulez-skladatel a
Boulez-ideolog se navzájem prostupovali. Dirigent a autor Esa-Pekka
Salonen se nyní pro New York Times vyznal z jeho vlivu: „Mladou
generaci vždycky přitahují černobílé soudy – aspoň u mě to
tak bylo. A Boulez byl jako stroj na černobílé postoje. Říkal:
To je dobře, to je špatně.“ V padesátých letech rozhněvaný
mladý muž Boulez prohlásil: „Pokud skladatel necítí nezbytnost
dodekafonické metody, je zbytečný.“ Přímo se vzpěčoval
myšlence, že by nová doba neměla mít novou hudbu.
Podobných
atraktivních soudů pálil ze svých zbraní po dlouhá léta dost a
dost. Pár měsíců po smrti Arnolda Schönberga píše článek s
titulkem Schönberg je mrtev:
říká, že velké styly minulosti mají též minulosti zůstat –
a že autoři, kteří se přiklonili od individuální cesty ke
stylům starším či k sentimentu vůči tradiční kultuře, se
mýlí a odpadli tím z velkých dějin umění. Mnohokrát Boulez
popsal, že Svěcení jara
je sice cenné, ale Stravinskij měl zůstat raději blíž mystice;
mnohokrát řekl, že když Ravel od svého skvělého Kašpara
nocipostoupil k ovlivnění
jazzem, ztratil sebe sama. Laskavost tonálních autorů jako Daria
Milhauda nelítostně házel přes palubu: „Mezi válkami byl ve
Francii jediný skutečně velký autor, Messiaen.“
A
Boulez jel dál: „Nejlepším
řešením problémů operního světa by bylo vyhodit operní budovy
do vzduchu.“ „Některé
současné skladby vzešly ze zběsilé aritmetické masturbace!“ K
vypjaté moderně tíhl i proto, aby už nikdy neexistovala
nacionalistická hudba zneužitelná propagandou; na místo „ryze
německého“ Beethovena, kterého za války slyšel zapřaženého
do účelu nacistické propagandy, tu byl mezinárodní styl, snaha o
„objektivní“ zrcadlení složitých principů v hudbě. Jeho
Polyphonie X (1951) a
dvě knihy Structures
v sobě mají klasický paradox serialistické hudby: jsou totálně
založeny na systému, ten je ovšem tak složitý, že lidské ucho
se nemá čeho chytit, chce-li porozumět autorovu postupu.
Tady
ovšem zároveň nastal obrat. Boulez sice srdnatě hlásal, že u
vysoké kultury nemá smysl usilovat o popularitu a líbivost, ale
sám se sebou byl v rozporu: vždyť se stal dirigentem, aby
popularizoval Bartóka, Weberna, Schönberga a celou linii, při níž
stál jako advokát. Jeho kolega György Ligeti napsal v důkladné
analýze, že Boulezův „asketický přístup“ už připomíná
obsedantně-kompulzívní poruchu. Stalo
se, co by málokdo čekal: Boulez dospěl tím, že si povolil větší
instinktivnost a snad přímo citovost.
Obrat nastal s komorním
Kladivem bez pána (1956),
kde šest nástrojů a alt znějí v naprosto specifickém echu vlivů
moderny, javánské gamelanové hudby, afrických a jazzových vlivů;
do jemné, místy až smyslné atmosféry znějí verše Reného
Chara. Tohle je Boulez přístupnější, už velmi jiný než jeho
Druhá klavírní sonáta,
která pro svou bezohlednou věrnost abstraktnímu principu získala
přídomek „nehratelná“.
Francouz a duch
němectví // Boulezovy
devadesátiny dnes slaví stejně intenzivně Francouzi, Němci,
Britové i Američané: ve všech těch zemích Pierre Boulez dlouze
profesionálně působil, vedl tu po léta orchestry, natáčel
popularizační pořady a propojoval se skrze ně s celými
generacemi. „V hudebním vzdělávání zeje velká mezera.
Předpokládá se, že lidé, jejichž zkušenost končí u Debussyho
a Strausse, budou schopni docenit naše současné hudební snahy;
ale to je omyl, tam není žádná spojitost.“ Boulez řekl, že i
kdyby nebyl skladatelem, stejně by v naslouchání hledal velké
dobrodružství. Způsoby, jak naslouchat světu, se pořád
modifikují a rozšiřují. „Mnoho lidí se dokáže nadchnout pro
nové vynálezy, které jim pak mění každodenní život. Proč se
neumějí stejně nadchnout pro změny v umění?“
Dnes
vidíme, že Boulez za celý život nesložil více než třicítku
děl: některé jsou rozsáhlé, některé opakovaně předělal,
jiným dal čas. Anekdoticky vyznívá, že skladbu, kterou přislíbil
napsat kolegovi Eliottu Carterovi k osmdesátinám, slyšel Carter
nakonec v osmadevadesáti (zemřel coby činný ve věku 103 let v
roce 2012). Pro skladatelský klid dodnes jezdí Boulez do svého
domu v Baden-Badenu, byl zásadní postavou proslulých avantgardních
kurzů v Darmstadtu: k německému naturelu měla jeho systematičnost
a usilovnost vždy blízko; Němci ho přirovnánají k Heinrichu
Heinemu, který překročil Rýn v opačném směru a také v sobě
sloučil německého a francouzského tvůrčího ducha.
Velkým
třeskem bylo Boulezovo setkání s Wagnerem. Spolu s režisérem
Patricem Chereauem využili objednávky z Bayreuthu a sté výročí
Prstenu Nibelungů
využili k revoluční modernizaci inscenování Wagnera: jejich
operní verze (1976, reprízováno každoročně až do roku 1980)
jde dodnes na odbyt na DVD. Síla nespočívá jen v tom, že bohové
byli stylizovaní jako kapitalisté, Wotan vypadal jako bankéř a
Nibelungové jako drcení lidé „tam dole“; celý háv, včetně
zvuku a výrazu, vtahoval Ricgarda Wagnera do našich časů.
Wagnerovci nikdy nepřestali být Boulezovi vděční.
Když
jsme u něj a oper: tou poslední, kterou oddirigoval před svým
odchodem ze scény, byla Janáčkova Z mrtvého domu
(2008??).
O rok později obdržel v Brně čestný doktorát za uvádění
a propagaci Janáčkových
děl.
Muž,
který měl vliv // Pozdní
Boulez „vyměkl“ a na dirigentském postu přiznal své místo
hudbě, která se dřív do jeho pojetí nehodila. Pomohl tak vyvážit
období, kdy se jeho tvrdé názory ne zcela šťastně kombinovaly s
vlivem, který byl ve Francii naprosto bezkonkurenční. (Esa-Pekka
Salonen: „Nikdy jsem nebyl tak blízko Ludvíku XIV., jako když
jsem dirigoval jeho Ensemble InterContemporain.“) Boulez inicioval
vznik výzkumné instituce pro hudbu IRCAM, která je propojena s
muzeem moderního umění Centre Pompidou; vymohl pro hudbu i mnoho
dalšího. Zároveň se nezabýval tím, že jeho estetické
negativní soudy potápějí jeho kolegy, kteří volí jinou cestu.
Pro někoho byl diktátor, pedant, puritán, buldozer, který hlásal
hudbu jako morální filozofii; pro jiné neúnavně podrýval
povrchní myšlení a kladl
pumy do cesty měšťáckému zacházení s koncertním životem. „Na
tradici,“ říká, „je nejtradičnější vnitřní dynamika, se
kterou se radikálně mění.“
K
devadesátinám nesnadného génia nyní vycházejí tři velké boxy
(viz dokumentace). Světové koncertní síně, včetně zcela nové
Philharmonie de Paris, uvádějí Boulezovo dílo v rozsáhlých
akcích. V Česku zatím naprosto nic, včetně Pražského jara; ale
třeba se během jubilejního roku ještě něco vyloupne.
Pierre Boulez: 20th Century. Deutsche Grammophon, 44 CDs.
Pierre Boulez: The Complete Erato Recordings. Erato, 14 CDs.
Tak ono tomu dost často tak je. Podívejte se na takového českého Varhana Orchestroviče. To je, vzato optikou běžného člověka, mimoň, který dělá sice geniální hudbu, ale na pivo bych s ním asi nešel. Kdysi jsem s nadsázkou říkal, že to je přesně to, co s lidmi udělá klasika. Ale abych nekřivdil, tak přesně za to, že jsou hudební skladatelé takoví mimoni, je na klasice to geniální. :)
OdpovědětVymazatTo já obdivuji muže, co dokáží něco složit. A teď si vemte, jak to dělali kdysi. Nebyla žádná studia, akustika místnosti , žádná akustická pěna, nic a taky to nějak znělo. To samý ty koncerty. Prostě piano a hotovo :) Za mě obří respekt všem, co dělali nebo dělají něco bez moderní techniky.
OdpovědětVymazatBouleze jako člověka byl sám se sebou v konfliktu, jelikož přes svou odmítnutí populární hudby a líbivosti byl jako dirigent aktivně zapojen do popularizace moderní hudby. Zajímavé je, že i přes svůj radikální postoj k hudbě a otevřenou kritiku tradičních hudebních forem se Boulez v pozdějších letech otevřel větší instinktivnosti a citovosti ve své tvorbě. Opravdu zajímavé postřehy. Už delší dobu se angažují ve hře klasické hudby, což není vždy lehké nedávno jsme například nemohla sehnat struny na harfu.
OdpovědětVymazat