Tenhle text by
rád evokoval atmosféru května před čtyřiceti lety. V roce 1975
by jen poustevník unikl „třicátému výročí osvobození“:
byl to rok největších režimních slavností od počátku ruské
okupace. A svou roli měla v tom všem i pop-music.
Rok
1975 byl plný událostí. Na Festivalu politické písně v Sokolově
se zpívaly zdravice sjezdu KSČ. Slavilo se třicet let znárodněné
kinematografie: vedle „závažných“ snímků Dvacátý devátý
či Zbraně pro Prahu vznikl i hudební film
Romance za korunu,
v němž si učeň Píďa
dává klobásu u nočního stánku na Václavském náměstí spolu
s Karlem Gottem a Ladislavem Štaidlem: hle, příběh o lidskosti a
prostotě prominentů stylizovaný jako pohádka o cestě za štěstím.
A
všude k tomu jako leitmotiv
ono „třicáté výročí osvobození“. Kdo by se divil Ivanu
Martinu Jirousovi, že neodolal verši tak mimoběžnému vůči
oficiální dikci a napsal:
„K třicátému výročí
/ strčím prsty do píči.“
Unisono
o ničem // V roce 1970 byl
narušen pravidelný pětiletý rytmus spartakiád: moc se bála, že
by mohutná shromáždění mohla přerůst v názorové demonstrace.
V roce 1975 vystoupilo na Strahově 180 000 cvičících a další
statisíce tu byly jako diváci: všechno proběhlo bez problému,
natolik už byla společnost znormalizovaná a kontrolovaná.
Celá spartakiádní
akce začala v zimě v Dukelském průsmyku: v kanonizovaném místě historických bojů před filmovými
kamerami odstartovala štafeta, v níž si pak předávali jakýsi
ofáborkovaný kolík běžci po celé federaci. Červnová
spartakiáda byla stylizovaná jako vyvrcholení „oslav 30. výročí
osvobození ČSSR sovětskou armádou“: to sousloví bylo v médiích
opakováno po měsíce zas a znova. Ke shromáždění statisíců,
jež zasáhlo celý veřejný život, se připnul jasný účel:
stvrdit loajálnost k systému a k Rusům. Výročí osvobození se
stalo leitmotivem roku: podniky si dávaly závazky k 9. květnu a
plnily k tomuto datu plán.
Spartakiáda byla na
jednu stranu mohutně obsazená mladými lidmi, to ale neznamenalo,
že by hudba pro čtrnáct skladeb nějak reflektovala mladou
popkulturu. Vyhýbala se jí oběma možnými způsoby: generačně i
sociálně. Výjimku měl tvořit
„hit spartakiády“, ústřední píseň Zpíváme slunci,
která v onom roce mohutně zalehla veřejný prostor. Zpívala ji
Elena Lukášová, hvězda onoho spořádaného, spolehlivého typu,
který charakterizuje 70. léta. Text Jiřího Aplta, tehdy autora
připraveného zas a znova psát vlasteneckou a idejemi prodchnutou
lyriku (začátky u R. A. Dvorského se dávno vytratily), říkal,
že včerejší bouře a deště jsou za námi a teď se vynořují
lepší časy:
Jako já ruku
svou tobě dávám,
ty se dej taky
mou dlaní vést
Úsvit nám
mírovou vlajkou mává,
nový den nadějí
začal kvést!
Ono „ty se dej
taky mou dlaní vést“ je jednou z nesčetných variací tehdejších
textů, které diváka vyzývají k přijetí; dnes už nezjistíme,
nakolik je textaři psali s vědomím, „co se sluší“, a kdy
pracovalo jejich podvědomí. Refrén písně, která vyhrávala ze
spartakiádních amplionů i domácích „dráťáků“, je pak
mistrně zvládnutým cvičením v umění neříci pokud možno nic.
Je o to o to výraznější, že skladatel Ladislav Pikart
pochopitelně stylizoval píseň jako jednohlas „všech mladých“,
s Lukášovou se tedy vyznával sbor. : „Zpíváme slunci,
zpíváme krásným dnům!“ Ještě kryptičtější je řádek
„zpíváme rádi vůni rudých růží“: na vrcholu
setkání statisíců se tak pělo s velkou opatrností, aby se
nesdělilo nic.
To bylo pro obsah
oficiálního popu vůbec typické: naznačit něco o radosti a míru,
proti nimž přece nikdo nic nemůže mít. Dobové elpíčkové
kompilace nesou názvy Pojďte žít, Slunci vstříc,
Hvězdné léto, Tváří k životu, Písní
život vzývej, Mír všem či
Planeta lidí.
Samotná Československá
spartakiáda 1975 se konala pod heslem Ve jménu
života, radosti a krásy.
Socialistický
budhismus // Vedle výslovně
„angažovaného“ popu, který přece jen opanoval vysílání
rádia a televize pouze místy, tu bylo denní zboží: písně,
které měly být čistou zábavou, a přece je jasně poznamenala
dobová dikce. Usilovné normalizování dávalo vždycky rádo
prostor písním vyzývajícím k bezstarostnému veselí – od
uvěřitelných crazy poloh Hany Zagorové (Náš dům zní
smíchem, Já se vznáším) až ke křečovitým výtvorům, jež
však přesto šly na desku a do éteru (jeden za všechny: Měj
rád smích dětí svých s
Jaromírem Mayerem). Výživnou kapitolou jsou dobové pokusy o
lokální world music, tedy zmodernizovanou lidovou notu – viz
tehdejší Bukanýři či Schovanky. Toto je výlov z repertoáru
Krajánků: „Hulán
když koně propotí, noc hraje mateník, pročpak se holka lopotí s
žebříkem na seník?“
V názorové výbavě
tehdejších textů lze vypozorovat linii, která snad vznikla z
potřeby trochu si zafilozofovat a zároveň nenarazit. Waldemar
Matuška, který se prožil z let kovbojských do
postavy operetního bonvivána kříženého s charakterním
chalupářem, byl zvláště vhodným typem pro sdělování
životních pravd; přitom mu pořád zbýval kus charismatu a
schopnosti frázovat – občas – uvěřitelně. Píseň nazvaná
pádně Buď rád je esencí
světonázoru, který tehdy v písních radil: ať se děje, co se
děje, zachovej klid a nic nedělej. Ať se podmínky zhorší
jakkoli, věř, že to tak má být. Textař
Ivo Fischer to uměl podat v nezvalovském výčtu:
Protože
láska, zlost i teplo nebo mráz,
déšť,
sucho, slunce nebo mrak,
všechno, co je okolo nás,
všechno, co je okolo nás,
má
prostě smysl tak či tak!
Je
to rafinovaná metafyzika: sahá evidentně velmi hluboko, „vše má
nějaký svůj smysl“, chce se snad někdo tak obecnému tvrzení
vzpouzet? Vznikl tak jakýsi socialistický budhismus, nabádající
velmi dospěle: Kdo je rozvážný, ten se nenechá vyprovokovat ke
ztrátě dobré nálady. A hlavně zůstává pasivní.
a že ti osud dává mat,
když o svou dívku strach máš, nebo o zdraví,
tak si to zkrať, řekni si: Ať!
Jen ať se stane, co se má stát!
Poetika
„vše je v pořádku“ či „přijmi vše, ať je to cokoli“,
vyvřela i do velkého milostného šlágru té doby. Všiml si toho
Přemysl Rut ve své zásadní esejistické knize Písničky:
Je, jaká je (1975)
znamená spokojit se s takovým erotickým ideálem, který je
zkrátka momentálně na skladě, „nejsi skvost a nejsi zlá –
jsi jen jiná, než chci já“, nu což, i Karel Gott tedy stvrzuje,
že nakonec je lepší vrabec v hrsti.
Zpět
k Matuškovi: reprezentoval – i názvem alba a písně – Kluky
do nepohody připravené přestát
vše, vyzbrojené
taktikou „my
jdeme dál, my jdeme dál, ať se třeba kolem čerti žení
(…), jářku do počasí nám nic není“:
někdy se obraz odvahy a
apatie vlastně neliší.
Slogan „směj se z plných plic / nestalo se nic“
(Zazpívej si po ránu,
1974) je velkým centrem
sdělení, které měl pro publikum český pop pár let po začátku
okupace:
a strážmistr pokutu ti dal,
kdyby se ti děvče vdávalo,
tak buď rád, že si ji někdo vzal.
Směj se z plných plic,
nestalo se nic
a kdyby tě to někdy trápilo,
tak ti můžu pro útěchu říct:
Zazpívej si po ránu,
zazpívej si večer,
budeš na tom mnohem líp,
než kdyby jsi brečel.
Sedmdesátá
léta a strůjci jejich kulturní politiky uměli dobře využít
stylů a zpěváckých osobností, které se formovaly během
svobodnějších sixties. Z přátel country, toulání a upřímnosti
akustických žánrů se tak často stali mělcí lyrikové pějící
jednou vlastenecky, jindy radši o ničem. Plavci (byvší Rangers)
vydali za tu dekádu deset alb a v televizi se opakovaně vysílal
jejich besídkový humor, z něhož dnešního diváka polévá stud.
I u nich byl prvotní cit pro žánr nahrazen chycením kariérní
šance za pačesy; půvabná harmonie hlasů jim zůstala. Když
slyšíme poutnické vyznání v jejich – tehdy nesčetněkrát
vysílané – Krajině oblých kopců „a tak hledíme tu tiše
na sebe, klikaté a od prachu šedé cesty jsou“, zní to jako
unavená rezignace úměrná své době (1980). Tu populární píseň
však neomílala stanice Hvězda jako kajícné doznání: sound
smyčců podporovaný střízlivě moderní baskytarou stvrzoval, že
jde o poctu našemu všednímu, každodennímu životu - od prachu
šedému...
Dej
se vést // V
čem tkvěla dusivá únavnost té doby? Že nepřirozená (jednou
kompromisní, podruhé menšími talenty vysezená a potřetí
natvrdo vykalkulovaná) zábava tvořila v tehdejších státních
médiích neprodyšnou hradbu: v oficiálních kanálech nebyla šance
ani vůle nabídnout alternativu a vzepřít se (většinou
dobrovolnému) přijetí normalizačních podmínek.
Ta
situace se zásadně lišila od dnešní: pod státní aparát spadal
rozhlas, televize, ale i nahrávací studia a vydavatelství
(technologicky ještě nejsme ani ve věku dostupných videokamer či
vícestopých rekordérů). Přestože situace ve vlastnictví tisku
se v dnešním Česku rozchází s principy nezávislé žurnalistiky,
nelze její výsledek srovnat s režimem, v němž tiskly svou verzi
propagandy tehdejší Rudé právo, Lidová demokracie či Mladý
svět. (Přesto, jak ukázal časopis Melodie, leccos šlo: třeba
psát o nevydávaných umělcích Třešňákovi, Mertovi,
Marsyas...)
Média,
ale i produkční prostředky byly pod kontrolou jediné struktury –
státu. Udržovala se zkrátka kompaktnost reality, která se mohla
zdát z dobových „rozumných“ důvodů trochu upravená, ale ve
výsledku vedla ve vydláždění řady let lží. Dodnes nás dráždí
otázka: Jak to, že to šlo tak snadno?
Mohlo
k tomu dojít díky synergii na několika úrovních. Jednak tu
fungovalo mocenské ovládnutí „veřejného rámce“. Pak ale byl
ještě potřeba dostatečný počet těch, kteří přijali základní
směrnici normalizace: ignorování skutečnosti a namísto ní pak
vyzdvihování úzkého okruhu tezí, idejí, stylizací. V jejich
rámci se pak už mohlo jednat „docela volně“; Omezená
suverenita je koneckonců názvem jedné z nejvýsměšnějších
písní Karla Kryla adresovaných těm, kdo se v Československu
přizpůsobili.
Komunistická
normalizace nemusí být nutně jediným pozadím k podobnému
ovládnutí veřejného jazyka: může se v něj zvrtnout jakýkoli
mocenský a vlastnický monopol, ty dnešní nevyjímaje. Při dnešní
demokratičnosti internetu se nezdá podobný cenzurní filtr
nablízku. Ale internet je důležitý jen relativně, když tu pořád
žijí početné generace, pro které zůstávají silným,
autoritativním hlasem televize či nejposlouchanější rádia.
Generace, na jejíž občanské pasivitě se podepsal i příliš
dlouhý poslech sloganů, jako je ten spartakiádní: „Jako já
ruku svou tobě dávám, ty se dej taky mou dlaní vést...“
// Psáno pro Orientaci LN //
Já jsem se mému milému k výročí rozhodla pořídit rybářské lehátko se spacákem. On je totiž velký rybář a rád tráví čas sám u vody. Sice to teď může vypadat tak, že jsem se ho zbavila a nechci s ním mít nic společného, ale tak to opravdu není. Já vím moc dobře co on má rád a tak se mu snažím vyhovět.
OdpovědětVymazat