Ten rekord pořád
platí: Keith Jarrett má na svědomí nejprodávanější klavírní
album všech dob. Titulu The Köln Concert
se prodalo přes tři a půl milionu nosičů. Jarrett teď svoje
sedmdesátiny oslavil po svém: vydáním dvou alb najednou.
Na
tom koncertě v Kolíně nad Rýnem (1975) jsem měl vždycky rád,
že ho pořádala devatenáctiletá dívka: Vera Brandes (snad měla
mezi předky nějaké Brandejsovy?) se nikoho neptala, co se sluší,
a už od patnácti organizovala jazzové koncerty. Musela být poděs:
přesvědčila kolínskou operu, aby jí pronajala budovu pro vůbec
první jazzový koncert na jejich scéně. Neuhlídala servis, který
místo velkého koncertního křídla dodal menší „baby grand“,
určené jen ke zkoušení, nedokonalé, rozladěné. Jarrett nakonec
neodmítl vystoupit hlavně proto, že byl po cestování nevyspalý
a chtěl to mít za sebou – a taky už bylo prodáno 1 400 lístků
po čtyřech západních markách...
To
je legenda! Korunuje ji pochopitelně dost krásná nahrávka na
dvojalbu, která se lidem líbí nejen pro směs jazzu, gospelu a
ozvěn klasiky, ale i pro Jarrettovo tajemství, které
máte na koncertě před očima a stejně nic neprokouknete.
Začal totiž (na výzvu producenta Manfreda Eichera) spontánně
improvizovat – hrát z voleje. Sólově.
První album Facing
You vzniklo ve studiu, pak už
chodil Jarrett provokovat svou imaginaci před publikum. Rychle se
stal senzací: inspirace protéká jeho prsty spojitě, v
asociativních proudech, jež propojují dědictví Bacha,
Debussyho, Šostakoviče, Gershwina, Monka, Hancocka i Milese Davise,
v jehož kapele si Jarrett odbyl iniciační léta.
Jak
přichází hudební nápad, kde se bere schopnost
„být průtokovým ohřívačem Stvořitele“, což je nepřesný
citát klavíristův? V roce 1987 měl Jarrett za sebou sto sólových
koncertů, alba dokumentují, že mnohdy hrál po celý večer v
kuse, bez pauz (Vienna Concert,
La Scala, box
japonských koncertů Sun Bear Concerts).
Když na několik let udeřil únavový syndrom, nemohl Jarrett z
domu: nahrál své ženě jako dárek album melodií, k nimž měla
vztah (The Melody at Night, With You,
1999) a pak se opatrně
vracel na scénu. Nejdřív hrál kousky třeba jen na minutu a půl,
je to slyšet na koncertu z Osaky (Radiance,
2006). Aktuální Creation
sám poskládal z ploch kolem sedmi minut, jak je vloni hrál na
koncertech v Paříži, Římě, Tokiu a Torontu. Je to možná
nejzpěvnější, nejlyričtější hudba, jakou za léta vydal:
vyvažují ji i temnější místa, ale vlastně by se tu některá
(pochopitelně zase improvizovaná) místa dala textovat a proměnit
v písně. Se smyslem pro jin a jang vydali Jarrett s producentem
Eicherem souběžně album s klavírními koncerty Bartóka a Barbera
(ten druhý hnal
v roce 1962 svůj kus s orchestrem do freejazzově
střemhlavého allegra molto, lahůdka a adrenalin!).
Na
Jarrettovi je pozoruhodné, že zůstal absolutně věrný několika
formám, jež přijal za vlastní. Dřív občas nahrál klasiku,
hraje pověstná sóla a šťastně se našel ve Standards Triu s
Garym Peacockem a Jackem DeJohnettem. Jinak po dekády nezkouší nic
dalšího: je to v čemsi mnišské, trochu znepokojující. Nikdy
nehostoval v nahrávce jiných hvězd, neřkuli popařů či rockerů.
V mládí vyhlásil averzi vůči elektrickým nástrojům: dodrženo.
Jde pořád jedním směrem, hra se mu mírně mění. Sedmdesátiny
(8. května) jsou jen místem na cestě. Jak řekl cellista Pablo
Casals, když se ho v devadesáti ptali, proč denně cvičí: „Když
já se pořád zlepšuji.“
// Psáno pro Orientaci LN //
Zajímavá zkušenost. Člověk by vůbec neřekl, že se toho prodalo tolik. Zajímalo by mě, jestli tihle lidé mají velká sídla s velkými zahradní jezírko a secesními zahradami a takové to přehnané podnikatelské baroko, jestli chápete co tím myslím. Ve finále mi vždy přijde, že jsme přece všichni stejní, tak proč něco zbytečně přehánět.
OdpovědětVymazat