29. 5. 2015

Průtokový Jarrett



Ten rekord pořád platí: Keith Jarrett má na svědomí nejprodávanější klavírní album všech dob. Titulu The Köln Concert se prodalo přes tři a půl milionu nosičů. Jarrett teď svoje sedmdesátiny oslavil po svém: vydáním dvou alb najednou.

Na tom koncertě v Kolíně nad Rýnem (1975) jsem měl vždycky rád, že ho pořádala devatenáctiletá dívka: Vera Brandes (snad měla mezi předky nějaké Brandejsovy?) se nikoho neptala, co se sluší, a už od patnácti organizovala jazzové koncerty. Musela být poděs: přesvědčila kolínskou operu, aby jí pronajala budovu pro vůbec první jazzový koncert na jejich scéně. Neuhlídala servis, který místo velkého koncertního křídla dodal menší „baby grand“, určené jen ke zkoušení, nedokonalé, rozladěné. Jarrett nakonec neodmítl vystoupit hlavně proto, že byl po cestování nevyspalý a chtěl to mít za sebou – a taky už bylo prodáno 1 400 lístků po čtyřech západních markách... 

To je legenda! Korunuje ji pochopitelně dost krásná nahrávka na dvojalbu, která se lidem líbí nejen pro směs jazzu, gospelu a ozvěn klasiky, ale i pro Jarrettovo tajemství, které máte na koncertě před očima a stejně nic neprokouknete. Začal totiž (na výzvu producenta Manfreda Eichera) spontánně improvizovat – hrát z voleje. Sólově. První album Facing You vzniklo ve studiu, pak už chodil Jarrett provokovat svou imaginaci před publikum. Rychle se stal senzací: inspirace protéká jeho prsty spojitě, v asociativních proudech, jež propojují dědictví Bacha, Debussyho, Šostakoviče, Gershwina, Monka, Hancocka i Milese Davise, v jehož kapele si Jarrett odbyl iniciační léta.

Jak přichází hudební nápad, kde se bere schopnost „být průtokovým ohřívačem Stvořitele“, což je nepřesný citát klavíristův? V roce 1987 měl Jarrett za sebou sto sólových koncertů, alba dokumentují, že mnohdy hrál po celý večer v kuse, bez pauz (Vienna Concert, La Scala, box japonských koncertů Sun Bear Concerts). Když na několik let udeřil únavový syndrom, nemohl Jarrett z domu: nahrál své ženě jako dárek album melodií, k nimž měla vztah (The Melody at Night, With You, 1999) a pak se opatrně vracel na scénu. Nejdřív hrál kousky třeba jen na minutu a půl, je to slyšet na koncertu z Osaky (Radiance, 2006). Aktuální Creation sám poskládal z ploch kolem sedmi minut, jak je vloni hrál na koncertech v Paříži, Římě, Tokiu a Torontu. Je to možná nejzpěvnější, nejlyričtější hudba, jakou za léta vydal: vyvažují ji i temnější místa, ale vlastně by se tu některá (pochopitelně zase improvizovaná) místa dala textovat a proměnit v písně. Se smyslem pro jin a jang vydali Jarrett s producentem Eicherem souběžně album s klavírními koncerty Bartóka a Barbera (ten druhý hnal v roce 1962 svůj kus s orchestrem do freejazzově střemhlavého allegra molto, lahůdka a adrenalin!).

Na Jarrettovi je pozoruhodné, že zůstal absolutně věrný několika formám, jež přijal za vlastní. Dřív občas nahrál klasiku, hraje pověstná sóla a šťastně se našel ve Standards Triu s Garym Peacockem a Jackem DeJohnettem. Jinak po dekády nezkouší nic dalšího: je to v čemsi mnišské, trochu znepokojující. Nikdy nehostoval v nahrávce jiných hvězd, neřkuli popařů či rockerů. V mládí vyhlásil averzi vůči elektrickým nástrojům: dodrženo. Jde pořád jedním směrem, hra se mu mírně mění. Sedmdesátiny (8. května) jsou jen místem na cestě. Jak řekl cellista Pablo Casals, když se ho v devadesáti ptali, proč denně cvičí: „Když já se pořád zlepšuji.“ 

// Psáno pro Orientaci LN // 

1 komentář:

  1. Zajímavá zkušenost. Člověk by vůbec neřekl, že se toho prodalo tolik. Zajímalo by mě, jestli tihle lidé mají velká sídla s velkými zahradní jezírko a secesními zahradami a takové to přehnané podnikatelské baroko, jestli chápete co tím myslím. Ve finále mi vždy přijde, že jsme přece všichni stejní, tak proč něco zbytečně přehánět.

    OdpovědětVymazat