Maso, kosti, listí

Knihy z písničkářských textů bývají mnohdy především reminiscencí na zpívanou tvorbu: se spisem v ruce si můžeme připomenout, co máme rádi z koncertů a nahrávek. Trochu jinak je to s titulem Listí (vydal Galén), vůbec prvním pokusem o vydání sebraných textů a básní Dagmar Voňkové. Už proto, že obsahuje hodně písní, které Voňková nikdy nenahrála, a básní, které dosud zůstávaly v rukopisu.

Však také Voňková není běžným typem písničkáře: energie zemitého projevu a dlouholetý srůst s kytarou mistrovsky ovládanou vlastním stylem (mj. hmatník obouruč) ji předurčují k umístění někam mezi komplexní skladatele a performery. Zbavit její texty divoké dynamiky, kterou nese u Voňkové horoucí osobní podání a nekompromisní hudba, znamená posunout je, udělat z nich něco zčásti jiného. Knihou jako kulový blesk lítá ústřední napětí: vztah mezi „lidovými“ texty (kde Voňková, prodlužuje rodokmen starých tradičních balad), a literárnějším, básničtějším psaním. Najednou je vidět, že Voňková umí i ledacos jiného, než s jakou poetikou jí bylo dáno se semknout nejčastěji.

Mezi ranými písničkami, jež psala v Krkonoších začátkem sedmdesátých let, je v knize hodně neznámých. Mísí se tu lidová poetika s „folkovějším“ psaním, jazyková hra s drsnou groteskou. Rychle vysvitne, že už od Pastýřky, kterou po ocenění nazpíval v roce 1971 Spirituál kvintet, se u Voňkové láska i smrt odehrává skrze tělo z masa a kostí. Kudlanka požírá druha, panna v písni Mazanec si upeče a sní milence, zem dává a bere („hřbitůvek do stráně / jak chleba do pece“). Všechny ty nešťastné matky tu pouštějí novorozeňata po Dunaji, jako by chtěly posílit obraz koloběhu, do kterého je člověk zapojený, hnaný přírodou jako míza kolující v stromě.

Jsou tu klíčová místa, která snad odhalují jádro pohledu Voňkové: ale nedají se citovat samotná, ochuzená o cestu, která k ní vede pročítáním všeho ostatního. Z jiných než „lidových“ textů zůstává jedním z velkých vrcholů Břicho, obraz chvíle porodu, v níž „páky, písty a kola mé krve se daly do pohybu“ a rodící žena v záblesku cítí spojení s lidmi na jiných místech světa, od reality udřených hospodyň po mystérium Bermudského trojúhelníku. K tomu kniha odhaluje úplně jiné polohy: básně pro děti a skvělý epigramatický deník z depresivních let totalitního nátlaku („Za svitu luny /drhnu schody / a struny / Pořád bez vyhlídek / pořád bez koruny“). Uvolněné svéráznosti Dáši Voňkové porozumíme o něco líp při pohledu na její kresby v knize: siločáry mimo symetrii, a přece přirozené, tak trochu medijní obrázky.

V jakési televizní reportáži Voňková vzpomíná na vystoupení v Japonsku. Pořadatelé tehdy dali najevo očekávání, že na avantgardním festivalu se kytaristka jaksepatří odváže. Voňková, vlastně ve snaze vyhovět a s mírnými rozpaky, při hře pod širým nebem zapojila i přítomné stromy, kterých se dotýkala smyčcem. Úspěch byl nepochybný (a lze si představit vřelé přijetí takové akce v různých současných kontextech), ale sama muzikantka po čase v reportáži nad epizodou mávla rukou jako nad pitominkou. Bodejť: Voňková má ráda větve konkrétní, ne jako symbol. Stromy, živé plody velkého matrixu země, se také staly ústředním motivem zatím posledního alba Slunci ležím v rukou (2008).

Když v roce 2010 byla v Praze zpěvačka, režisérka a performerka Meredith Monk, řekla, že lidé v posledních letech vyhledávají její hudbu hlavně pro pocit nezprostředkovanosti: živoucí zpěváci, vyvádějící ve skladbách Monkové psí kusy, jsou vskutku účinná protilátka vůči životu s virtuální komunikací. Trumf Voňkové je přesně takový. I proto je výtečné Listí nakonec hlavně odkazem: mezičlánkem mezi vírou v přirozený svět a jeho živým naplněním v činech, životě, který se odehrává mimo hlediště klubů a čtenářovo křeslo.

Vyšlo v LN, 22.1.2011

& tebe taky sním / Kanye West a donchuanský komplex

Dominátor KANYE WEST dokázal v závěru roku přesvědčit světová média, že přišel s mimořádným dílem. O tom, že je velikán, ovšem sugestivně ujistil i sebe sama. Oč jde u talentovaného neurvalce, o němž veřejně mluví Bush i Obama?

Nejprodávanější album loňského roku natočil Eminem: globální nákupčí popu tak popocouvli o pár let nazpátek, kdy prodejům dominoval hiphop. Jako by na hrubý pytel krize byla potřeba hrubá záplata stylu od rány, jako by se nenašel čerstvější žánr k vystřídání, který by mainstreamově komunikoval s dneškem.

Být něco víc než ostatní muzikanti // K oživení hiphopu přispíval v posledních sedmi letech i Kanye West: alba The College Dropout či Late Registration ovšem nebyla jednoznačnou předehrou k tomu, čím je třiatřicetiletý producent a velký manipulátor West dnes. Sklízel ceny Grammy a zanechával dojem „nové generace“, která pojímá hiphop komplikovaněji, syntetizuje ho s jinými vlivy a s netypickými tématy. Westovo zrání pak nabylo svébytné podoby: směrem k infantilitě. Pochopil, že pokud chce naplnit svou ambici být nikoli uznávaným americkým muzikantem, ale globální star, musí se vymknout kategoriím a stát nade všemi.

Na albu 808s And Heartbreak přehodil výhybku k melodiím, které „nazpíval“ prostřednictvím softwaru Auto-Tune: usadí hlas do libovolně zvolené výšky, zní to pak ovšem trochu roboticky (viz třeba Daft Punk nebo disko hit Believe od Cher). West tak přetínal pouta k obrazu černé hudby jako živelného, tělesného zážitku, od blues přes jazzová sóla a soul až k futuristickému funku. Dával najevo, že i afroamerický producent může sedět v dnešním virtuálním velíně, programovat, stahovat a syntetizovat vlivy.

Neochvějnou pozici v kategorii „crazy, ale něco na něm je“ si upevnil skandálními veřejnými výpady. V přímém přenosu, charitativním telemostu bezprostředně po úderu hurikánu Katrina, vypálil West: „Prezident Bush kašle na černochy!“ (Bush ve své vzpomínkové knize označil ten moment za „samotné dno“ svého období ve funkci.) Volné pokračování tohoto seriálu „nevyzpytatelný buran v akci“ následovalo, když při předávání hudebních cen MTV na pódiu napadl křehké děvčátko, countryovou hvězdu Taylor Swift. Tedy napadl: přerušil ji během děkovné řeči a zahulákal, že cenu za nejlepší klip měla dostat Beyoncé. Co si o tom myslet? Asi hlavně to, že West chtěl provést něco v supersledovaném přenosu. Jinak patrně intervenci do korektního tlachu hvězdičky, u níž se pěstěná laskavost snoubí s unylostí, leckdo trochu zlomyslně přivítal. I když gesto Kanye Westa zdaleka nemělo tu páskovskou eleganci, s kterou Jarvis Cocker o pár let dřív povalil jednoho z klučinů, kteří tancovali s Michaelem Jacksonem.

Pochovali negra Michaela, ať žije Kanye // Jackson je koneckonců jednou z dlouholetých obsesí Kanye Westa, která doputovala i na aktuální album My Beautiful Dark Twisted Fantasy. „Pochovali jsme M. J., našeho negra,“ říká pohnutě West ve (zfilmované) naddimenzované písni Rhapsody. „Mým životním cílem je stát se největším umělcem všech dob, což je pro mě dost obtížné, uvážíte.li, že neumím zpívat ani tančit:“ tenhle výrok na MTV zakončil Kanye West smíchem, ale jeho jednání za poslední rok dva je nepochybným signálem, že to myslí doopravdy.

West skutečně není charismatický zpěvák. Kromě občasných dobrých rýmů působí hlavně jako režisér, producent a impulsivní vizionář, který nashromáždí lepší i unáhlené nápady, zadá produkci s neomezenými výdaji různé náročné úkoly, sežene dohromady stádo hostujících hvězd – a sešívačkou, lepidlem, filmovým střihem a editačním softwarem Pro Tools to všechno spojí do tvaru, který pak noviny označí za hodinářsky přesný a zároveň dílo jedinečného diletanta.

Způsoby manipulace jsou mu vlastní a asi by ani nebylo fér vytýkat mu je, patří k jádru jeho stylu. Svému hlasu dává ve zvukovém mixu barvu zprávaře, který informuje o aktuální katastrofě, jindy si ponechává echo mocného hlasu „řečníka na hoře“. Má kolem sebe sbory, opakovače, přitakávače: prostě ztělesněný národ, který vděčně a vřele rezonuje se svým vůdcem. Už na samém začátku je jasné, že pro tuhle desku pořídil velké orchestry a pěvecké ansámbly. Beaty a zvukové konstelace ladilo deset producentů (skladeb je třináct). Pro moment „symfonického popu“ napadla některé recenzenty souvislost s Brianem Wilsonem, který pro Beach Boys také hledal pompézní orchestraci – ale to byla taktika spíše sentimentální, ne velikášská. West připomíná spíš hollywoodského producenta, který vyfutruje svůj film efekty a hvězdami: protože má obrovský rozpočet a hlavu plnou nápadů, je to místy fakt zábava – ale protože mu chybí opravdový vkus, zas až tak skvělé to není, a to i v rovině zábavnosti. Pak jsou tu ovšem hravé principy vyprávění, jež se blíží až Michelu Gondrymu: viz song, kde Westův hlas zní zpomaleně, zrychleně a žvýkačkově roztažený do délky: jako by z něj mluvily tři různé vnitřní postavy.

Dřív dávali rappeři na odiv svou majetnost zlatými řetězy: Kanye West se místo toho obmotává živými lidmi, celebritami, které přicházejí do vedlejších rolí. Michael Jackson měl v Beat It kytaristu Eddieho Van Halena jako spojku s rockovým publikem. West je dál, zakoupil spojky se všemi: na albu hostují hiphopové ikony několika generací (Jay-Z, The-Dream, Nicki Minaj), ale třeba i Elton John a nezávislý akustický songwriter Bon Iver, kterému Westova pompéznost věru chybí. West se rozhlíží po hudební scéně s apetitem Otesánka a labužnicky si vybírá: A tebe taky sním. Jaho album pak působí jako královský trůn, kolem kterého se shromáždila aristokracie a celebrity.

V druhém sledu jsou pak samply, tedy výpůjčky z nahrávek: soulman Smokey Robinson tolik nepřekvapí, víc už Mike Oldfield a King Crimson: ale právě moment „prog“, tedy souvislost s progresívní rockovou scénou ráže Frippových King Crimson, je pro Westa cenným démantem do koruny. Několik prohlášení tu ze záznamu pronese Gil Scott-Heron, stále činný veterán, který vlastně překlenul dvě éry a z beatnických jam session vynesl ducha pozdějšího rapu. Heron, revolucionář a černý sociální poeta bez kompromisů, na téhle desce trochu smrdí: působí jako morální alibi, starý náčelník, se kterým ale zábavný žolík West ve skutečnosti nemá moc společného. „Kdo v Americe přežije?“ říká Heron v závěru desky, a od Westa ta nastřižená pointa zní jako obava o vlastní existenci.

Chrám svatého tweeta // West správně chápe, že dnes musí přijít s něčím víc než je úspěšný singl, nebo dokonce „pouhé“ album: je třeba vyprodukovat též půlhodinový film Runaway (zčásti v Česku), udržovat veřejné povědomí o autorovi, způsobit drobné skandály. (Výtvarník obalu řekl v rozhovoru, že West si přál design, který by měl šanci být zakázán.) Speciální úspěch zažívá West se svými veřejnými poznámkami na Twitteru: jeho nabubřelé, absurdní, někdy zbohatlické mikrovýkřiky (do 140 znaků) se staly obecně sdílenou zábavou. Jednou má nutkání světu sdělit, že asi bude shánět mramorové stoly pro zamýšlenou konferenci, podruhé utrousí uznalé hodnocení na adresu vážné hudby a potřetí se vyzná: I love me! Tweety Kanye Westa už na webu zpívají operní tenoři, nebo je předčítá babička jako odvěkou moudrost: všechny tyhle parafráze si z Westa dělají bžundu, jenže je vlastně už předem tak trochu autorizovaná, protože zpěvák dává najevo blahosklonnou lhostejnost k tomu, jak ho kdo chápe.

Média se už poněkud uniformně shodují v tom, že Westa vidí jako geniálního pošuka, talentovaného výtržníka, pozoruhodného připitomělce. Nedá se však říci, že by Kanye West reprezentoval nebo pojmenoval něco ze situace dnešního světa. Člověk, který má docela fantazii, ukazuje jeho pošetilost. Záleží patrně na našem naladění, bude-li se nám zdát, že West propaguje svou osobu přes své dílo, nebo naopak své dílo přes svou osobu. Na každý pád máme co do činění se zjevením z pozdní mediální doby: umělec ví, že při absenci společných veřejných hodnot zaujme jen to, co porušuje pravidla a vrže v soukolí systému. Proto neváhá vystupovat jako egocentrický náfuka, proto bere útokem nevinnou Taylor Swift, proto spojuje málem až Boratovu nekorektnost („už nechci žádný drogy, stačí mi číča a náboženství“ ) s nedvědovským pravdařstvím typu „chci jen domov, rodinu a moci jí denně dopřát něco k snědku“.

To album udělalo obrovskou díru do světa, což mu už nikdo neupře. Přesto je to jev doby končící, nikoli něco, co by předznamenávalo budoucnost. Američani cítí jako opravdovou satisfakci, když v době nejistot někdo „za Ameriku“ nabídne projekt velkorysý, skálopevně sebejistý, s pocitem neomezených možností. Kanye West je přesně takový dominátor. Dělá svůj pop o několik tříd lidštěji než Black Eyed Peas, kapela-firma, která už předem prioritně myslí na umístění v reklamách, byznysových koprodukcích a mobilních aplikacích. S Westem si lze užít víc odpoutané fantazie, ale vypadá to, že v jádru jim jde o totéž: dokázat si pod knutou donchuanského komplexu schopnost mít globální vliv.

Proto i ten Kanye West, na jehož pompézní singly lze bezpochyby dobře trsat, má tak málo společného s evropskou kulturou.

Konečně Silence!

Menší šok jsme zažili při pondělním koncertním večeru Art´s Birthday v Galerii nové Národní technické knihovny. Ještě teplé tam byl z tiskárny dovezeno první vydání knihy, jemuž nepředcházely žádné anonce pro média či zmínky v edičních plánech. Jako blesk z čistého nebe se mezi námi zjevil český překlad spisu skladatele a myslitele Johna Cage Silence.

Johoho! Konečně máme k dispozici dílo, které je klíčem k proměně hudby po druhé světové válce, smyslu, tvaru i pracovním technikám v éře abstrakce; druhou polovinou radosti je, že vychází dílo manicky nápadité, se švihem literárního experimentu, jak ho u nás představili Hiršal s Grögerovou.

Cage byl revoluční skladatel, který ale (podobně jako Wagner nebo Janáček) naštěstí svá přesvědčení i zapisoval. Spojil americkou svobodomyslnost a důvěru ve východní zenové myšlení. V palbě inovací, které dlouho připadaly konzervativnějším občanům bláznivé a nečitelné, dal důvěru zvukům reálného světa coby zdroji hudby, povýšil gramofon na instrument, vrátil na pódium atmosféru rituálu, s knihou I-ťing studoval potenciál náhody. Západ se skřípějícími zuby sledoval, jak s klidem odchází od spojení příčiny s následkem. Postupně začal být Cage pochopitelnější: dnes je zřejmé, že předpověděl či ovlivnil vše, co posloucháme.

Kdo někdy držel v ruce Silence, ve vteřině pochopil, že tohle nejsou skripta. Je to básnické dílo stejně tak jako odborný pramen. Cage přenesl „jiné uvažování“ i do divoké typografie, text je chvíli rozsypaný jako čaj, rytmizuje se v oddělených sloupcích, rozplétáme několik textů vsunutých do sebe: právě tak jako když se na Cageových happeninzích paralelně koncertovalo, malovalo, tančilo, promítalo.

Silence se stalo klasickou knihou pro souběžnou přesnost myšlení a vášnivost, formát přednášek zasnubovaný s houbařskými a kulinářskými historkami ze života, připomínajícími japonské koany. Cageovi překladatelé (skladatel Jaroslav Štastný aneb Peter Graham, Matěj Kratochvíl a Radek Tejkal) se vyhnuli počeštění názvu (Silence znamená Ticho), ve vydavatelství (společnost pro výtvarné umění Tranzit) nebyli kompromisní ani stran obalu: je celý čistě bílý.

Kunsthistorikové by řekli přesněji, kdy naposled u nás byl vyrovnán dluh vydáním takhle klasického a zároveň nezestárlého díla. Máme tu kanonickou knihu o umění, nad kterou se člověk místy nahlas směje.

P.S.: Jak jsem napsal výše, knihu vydal Transit. Pokud se tedy ptáte, kam pro ni jít, říkám - nevím, ale tipuju galerii Tranzitdisplay, snad i distribuci typu Kosmas. Dám vědět, až se dovím víc.

--- psáno pro LN ---

Česká hudba nevzkvétá

Ach, tolik skvělých lidí u nás „dělá do hudby“! Výsledkem je, že nemáme labely s vizí, festivaly jedou na jistotu, hudební média jsou v agónii a veřejnou prestiž hudby trumfne i Robert Rosenberg. Proč letos vyšlo tak málo silných alb? Máme problém.

Čte-li někdo z hudební scény novinové titulky typu „Obraz Františka Kupky zlomil český aukční rekord“, nebo „Filla prodán za šestnáct a čtvrt miliónu“, těžko se ubrání myšlence na ten paradox. Je to zvláštní řízení osudu, že moderní a současné výtvarné umění je předmětem milionových investic a tedy i veřejné debaty. Hudba nespočívá v předmětech: tu a tam se sice prodá Lennonův klavír nebo Jacksonova opička, ale jinak si jména Karlheinze Stockhausena nebo Miroslava Kabeláče nikdo nespojuje s nadějí na obří zisky. Do jejich děl se nedá investovat jako do akcií, tato hodnota jim chybí: platí to dokonce i pro – byznysu mnohem nakloněnější – scénu mainstreamového popu.

Je to součást odpovědi na otázku, proč hudba musí o své místo v současné společnosti zas a znova bojovat? Chybí jí také svůdnost vyprávění: existují sice dobré osudy písní a hudebníků (nejlépe těch předčasně zemřelých), ale když Petr Zelenka uvede divadelní hru o pedofilii a odpuštění, je to úplně jiný prostor pro společenskou debatu. Jak má hudba dohnat tenhle handicap?

Jistě, popularita není všechno a mnoho tvorby zraje lépe a utěšeněji mimo vřavu světa, ať už máme na mysli spíš slonovinovou věž introvertů, nebo underground. Ale jak ukazuje současné období, když je hudba příliš dlouho mimo společenské výsluní, když ji nikdo nepřivádí na „náves globální vesnice“, do společných center – pak se její postavení stává vratčím, nejistým, zdá se jakoby postradatelná. Přesně to se děje v současných Čechách. Podřezáváme si tím větev kulturní a národní identity mnohem víc, než bychom řekli.

Nemáme velká alba // Až se v příštích týdnech a měsících budou média a andělské rady dohadovat na nejlepších domácích albech roku, jistě budou nakonec nějaké tituly vyhlášeny, protože to vždycky nějak dopadne. To však nic nemění na tom, že při trochu vyšších hodnotách, než je fanouškovství, generační kumpánství a potřeba ukojit sentiment, musíme letos špendlíčkem hrabat, abychom dali dohromady nedlouhý seznam přijatelných titulů. Co se to stalo, že jsme se propadli do období, kdy pár délesloužících popařů jede na jistotu, ani lepší písničkáři nepřinášejí zásadní díla, podezřele moc alb spadá pod nálepku „příjemno“ a úplně chybějí debutanti, kteří by obraceli zažité přístupy naruby? Jistě, vždycky se najde někdo, kdo evidentně vyčnívá: letos třeba raper Kato z Prago Union, zvláštní případ zralého sebeironického autobiografa v hiphopovém stylu, který je sám o sobě konzervativní, ale v Katově verzi celek bez problému funguje. Jenže to jsou ojedinělé vzmachy. Až zanedlouho dostanou ceny za počiny roku Bárta a Hegerová, nejsmutnější na tom bude, že to rozhodnutí bude úplně pochopitelné.

Aby nebylo mýlky: v tomhle období se moc stylově převratných věcí neděje ani ve světě. Tam se vlastně letos nejlíp dařilo „growers“, umělcům na vzestupu. Vesměs jde o debutanty z poslední dekády, kteří se rychle učí a z „jen sympatických“ nezávislých pozic vystoupali k velkým, ambiciózním dílům: to platí pro kanadské Arcade Fire s power-popem společenského neklidu The Suburbs, pro ty, kdo ke svým dílům točí delší fantazijní filmy (Kanye West) nebo pracují se symfonickým orchestrem (Sufjan Stevens, Antony and The Johnsons). K těm je těžko najít českou paralelu: zatímco v západním světě probíhala tato léta v horečnatém průzkumu stylových fúzí a útoku věrohodných „nezávislých“ na pozice nového mainstreamu, Česko se chápalo internetových šancí jen ospale (je strašná otrava psát znovu o skupinách Midi Lidi a Dva jen proto, že nemají stejně zralé souputníky). Útočiště drobných kapel, web Bandzone, nakonec coby hvězdu porodil Xindla X, u nějž se nelze zbavit dojmu, že jeho prioritou je dokázat si schopnost udělat kariéru.

Nemáme akademický výzkum // Samotná rozhodnutí děláme my lidé, ale internet je silný pokušitel, přiřkněme mu tedy kus viny. Snadné, rychlé a samostatné zveřejňování hudby na MySpace, YouTube či Soundcloud pomohlo akcelerovat éru netrpělivého, až nutkavě grafomanského publikování. I velmi dobří tvůrci se tady zasekli u provizorních verzí děl (vždycky je někdo vlídně okomentuje). Zpomalil se růst kapel, v Čechách navíc nikdy nebyla přítomná vize vysoké hry na mezinárodní scéně. Všechno se zmenšilo a stáhlo na amatérštější úroveň: tím spíš, že romantická představa přidává amatérovi na cti a dobrých úmyslech. To může mít „lidsky“ svou váhu, zvlášť v éře talentmánií. Ale sama pověst nezištného poctivce a sympaťáka ještě nikdy z nikoho výrazného tvůrce neudělala.

Aby se situace českého hudebníka ještě víc ozřejmila, museli bychom položit řadu dalších otázek: Proč hudební katedry a fakulty pořád pokládají přímý styk se současnou tvorbou (od Stockhausena po punk) za něco esteticky i eticky nepřijatelného? Proč u nás nikdy nevzniklo silné hudební médium internetového věku, kombinující na webu denodenně dobré původní texty, videa a tracky? Proč mnozí festivaloví organizátoři klejí na hudební úroveň Radiožurnálu, a přitom jedou „na jistotu“ naprosto týmž způsobem? Lze jmenovat tři domácí festivalové kurátory vedené víc uměleckými než marketingovými úmysly?

Nemáme labely // Pokud bychom se chtěli rozhlédnout a hledat silné, funkční modely práce s hudbou, ve vydavatelském prostředí se moc nechytneme. „Majors“, tedy české pobočky velkých světových firem jako jsou Universal nebo Sony Music, nebyly nikdy vlajkonoši kultury. Dnes, uvláčené snižováním obratu a pokyny zahraničních centrál, už ani nepředstírají, že by péče o vydávání české nebyznysové hudby patřila do jejich programu. (Pro spravedlnost: Dílčí výjimkou jsou EMI se zmíněnými Prago Union nebo Janem Spáleným.) Zajímavé je, že Warner Music, kteří letos jako první zrušili českou samostatnou pobočku, přžešli pod křídlo Supraphonu, obrazně tedy nesmrtelní Gott s Olympikem pozřeli katalog Madonny či Erika Claptona. Dnešní rozhodnutí velkých firem vypadají tak: poté, co celá populace (včetně posměvačných recesistů) uvidí na internetu hit lidové countryrockerky Marie Pojkarové Pejskové se koušou, najdeme tuto píseň záhy v trafice s oficiálním logem Universalu.

Ale co „nezávislý“ sektor? Tam by se přece měli pohybovat ti věrohodní! Jenže vedení labelů jako Indies Scope nebo X Production nikdy nevykazovalo skutečnou vizi: to se poznalo často ne tak podle toho, co slušného vydali, ale podle trojnásobného objemu jiných titulů, které jejich sběrna neodmítla. Ze svých značek tak odstranili obsah, zaměření, jistotu určité úrovně. Jestlipak naši vydavatelé někdy „svým umělcům“ vracejí nedokonalé výtvory s připomínkami, tak jako to dělají dramaturgové, kurátoři, editoři a tvůrčí spoluhráči ve všech oborech? Hudebníci už často pochopili, že tahle zóna jim může nabídnout leda tak distribuci: vydávají se tedy sami či zcela bokem, včetně jmen jako je Vladimír Mišík.

Pokud je na tom v dnešním Česku nějaký segment velmi dobře, pak to jsou historické hudební reedice: značky jako Galén, Indies Happy Trails, Guerilla a pár dalších se ediční péčí a prioritami přiblížily kvalitám českého knižního editorství. Což bychom přáli hudbě v širším měřítku.

Nemáme cenu // Je dobré, že mezi oceněnými prezidentem jsou i hudebníci: letos kytarista Rudolf Dašek a skladatel Ilja Hurník. Ale to jsou – vedle popových výročních cen, jimž uměleckou hodnotu přičítá jen blázen – tak všechna ocenění, jimiž hudba v této zemi disponuje. Cena Alfréda Radoka, Jindřicha Chalupeckého, Jaroslava Seiferta: nic takového u nás nikdo kolem hudby nevypěstoval, jako by to byla disciplína, kde adekvátně cenné výstupy ani neexistují. Revolver Revue v posledních letech vycítila tuto absenci a dvakrát udělila svou Cenu RR hudební sféře: jednou poměrně pochopitelně (ambiciózním hiphoperům WWW), podruhé poněkud pošetile subjektu, jehož stagnace a anti-současnost se po léta podepisuje na ochablosti scény (Unijazz).

Když dá rada pro UNESCO cenu Blance Kulínské a prezident Iljovi Hurníkovi, vypadá to pak, že toto jsou „ti hlavní“, že tak vypadá spojení české hudební tvorby se současností. Tedy: bude to tak vypadat do té doby, dokud se – buď generačně mladší, anebo finančně výtečně zajištění – příznivci hudby nemobilizují a nezaloží cenu, jež by zvedala prestiž a vylepšovala podmínky jak celé scéně, tak mnoha dobrým tvůrcům, kteří tu léta pracují a stárnou s pocitem, že už to v tom poloundergroundu nějak doklepou.

Nejistá sezóna // Když se letos přestaly vyrábět walkmany, svět si připomněl vynález, který pomohl izolovat posluchače. Walkman na jednu stranu hudbu odpoutal od přehrávačů v obýváku, na druhou stranu uzavřel každého naslouchajícího do individuální samoty. Hudba na internetu akcelerovala tentýž „izolační“ moment tisícinásobně: učinila zbytečnými obchody s hudbou, hudební časopisy, setkávání s přáteli a výměnu nahrávek… Pro mnohé lidi učinila zbytečným i chození na koncerty a vyhledávání hudebních programů v médiích: ta mírná dávka muziky, na kterou narazí na webu, je pro jejich životní styl dostatečná, víc času a zápalu nemají (což je normální).

Tím, že každý z nás má permanentní mírný přísun hudby přes web, nemáme silný pocit hudebního nedostatku – a méně se staráme, jak je na tom hudba v realitě: ve veřejném prostoru, v centrech a na křižovatkách kultury, ve veřejné debatě, v reprezentaci Česka před světem. Posloucháme znova pár oblíbených písní a přehlížíme, jak slábnou její pozice.

Hudba v Česku pochopitelně zároveň vzkvétá: průběžnou drobnou prací mnoha lokálních organizátorů, učitelů, co se pachtí s dětmi ve školičkách, samotných muzikantů. Všem jim patří dík (leckteří z nich se nenarodili v Čechách). Ale i mnozí z těch, kteří jsou přesvědčeni o vlastní užitečnosti, ztratili kontakt s realitou a jedou na setrvačník, ne po smyslu. Hudbě, kultuře a společnosti to pak moc nepomáhá. Dnešek je pro hudbu nejistá sezóna.

anbb: Mimikry / Alva Noto @ PAF 2010

Publikum elektronické hudby a digitálních multimédií si v pátek odškrtlo jeden dluh české scéně. Na olomoucké PAF (Přehlídka animovaného filmu) rozpoutal zvukovou i obrazovou seanci Carsten Nicolai, který užívá pseudonym Alva Noto. (...tedy já jen doufám, že se to konalo, psal jsem to před - a na webu nevidím jedinou recenzi, kdyžtak pošlete link.)

Nezaměnitelný „vědecký zvuk“ pramení z jeho ponoru do světa fyzikálních veličin, vlnění, pixelů. Rodák z východoněmeckého Karl-Marx-Stadtu, který studoval architekturu a úpravu krajiny, vytváří své skladby z přesně kalibrovaných šumů, pípanců, praskotu a zvukových oscilací, které známe spíš ze světa mobilů, faxů. Mnohé z jeho instalací, které hostilo výtvarné Benátské bienále nebo Guggenheimovo muzeum, je vlastně rafinovanými zvukovými studiemi: jako když nechával basovými tóny čeřit hladinu nádrže s mlékem.

Živá vystoupení s téměř tanečními strhujícími rytmy mají navíc jeden aspekt: zručný a rychlý Alva Noto nečerpá struktury z digitálních pamětí. Vrhá se do improvizace, od níž se odvíjí i živá projekce abstraktních obrazců.

Mimikry s Blixou

Letos Carsten Nicolai zkusil něco nového, co od něj mnozí už ani neočekávali. Remixoval sice nedávno singl od Björk, ale nikdy se zatím nepustil na území písní tak totálně jako na společném albu Mimikry s Blixou Bargeldem. Dvě legendy dnešní německé hudby se v duu „anbb“ propojily rafinovaně a bez obtíží: co na tom, že protagonista Einstürzende Neubauten přichází z rachotivého světa industriálních hmotných objektů – ten pro něj byl vždy jen prostředkem k vymknutým písním, a na tomhle území se s Alva Notem dobře sešel.

Taktiky tajemného, neokázale ironického a zvukově jedinečného alba lze přiblížit třeba skrz místo, kde slyšíme hluk připomínající zadřený stroj: a není to digitálně efektovaný zvuk, nýbrž Bargeldův jekot. Hitovýu potenciál má převzatý slavný ploužák One (Is A Loneliest Number): jenomže tady rytmus ukapává jako nemocniční „přístroj, který dělá pink“ (jak říkají Monty Python) a lidské metafory si chtě nechtě spojíme s nulami a jedničkami, z nichž je utkán veškerý digitální svět. Bargeld sem také zavlekl postavu jménem Ret Marut: byl to pseudonym spisovatele, anarchistického politika a cestovatele B. Travena (autora knih jako Poklad na Sierra Madre), jehož identita dodnes není známá. Svého času se spekulovalo, zda jeho osoba není totožná s Františkem Gellnerem.

I když je to čistý zvuk strojů, nějaké emoce v člověku probouzí: od obav ze „samočinného“ světa, který člověka nepotřebuje a jednou možná přestane chtít, až k určité nostalgii a rozechvění. Tenhle paradox rozehrávají Carsten s Blixou v široké škále. Zrcadlení lidského a technického by tu slavuilo úspěch i bez závěrečného (trochu varietního) trumfu: duo přivádí na scénu Veruschku – byvší supermodelku, kterou proslavila role v Antonioniho Zvětšenině. Dáma v letech, jež prý přijala za svůj svět koček, do matematicky přesných struktur Nicolaiovy hudby s nepřeslechnutelnou aristokratickou grácií mňouká. Mimikry jsou v letošní hudební produkci silným místem: dva umělci na výletu k popu stihli odbýt podstatné věci, tak se celé věci zasmát.

Olomoucká Přehlídka animovaného filmu v minulosti uspořádala českou premiéru japonského audiovizuálního perfekcionisty Ryoji Ikedy, letos „dostala“ Carstena Nicolaie. Kurátor Martin Mazanec tak přivádí do domácího kontextu prvořadé světové muzikanty a multimediální „animátory“ – sice už pár let etablované, ale ještě pořád zpropadeně živé a dobrodružné.

http://www.raster-noton.net/anbb/