12. 2. 2011

Nixon v Číně

LN, 12. února // Tentokrát o „CNN opeře“, kterou dnes uvede třicet českých kin

Když na operní scéně tančí prezidenti dvou velmocí a k tomu Henry Kissinger, evidentně jde o dílo, u nějž lze čekat diskusi nejen o hudbě. Opera Nixon v Číně, kterou v roce 1987 napsal americký skladatel John Adams, skutečně po léta vzbuzuje debatu: aktuálně je jediným současným opusem sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery do digitálních kin celého světa. Právě dnes od 18.45 ji uvede na třicet českých biografů od Chebu po Jihlavu, s centrálou v pražském Aeru a Světozoru.

Diváci a posluchači, kteří půjdou prověřit inscenaci slavného režiséra Petera Sellarse (premiéru měla před deseti dny), by neměli čekat setkání s vyhroceně politickým dílem. Což je možná podivné, uvážíme-li, že Adamsova opera se točí kolem šesti ústředních postav historického setkání v roce 1972: Richarda Nixona a jeho ženy Pat, Maa Ce-tunga s manželkou, Henryho Kissingera a čínského premiéra. Ale postminimalistický autor Adams dal summitu v temných dobách studené války volné, lyrické rysy, jako by chtěl v politické poradě, kterak společně postupovat proti Rusům, jemně vyzdvihnout moment poezie a bezděčného humoru.

Už první ze tří aktů napoví, že opera je také o obtížích komunikace. Když na pekinském letišti přistane letadlo s Nixonovými, následuje ceremoniál, při němž se představují nezapamatovatelné postavy a zní čínská budovatelská píseň Tři hlavní zásady disciplíny a osm bodů, jimž věnovat pozornost. Při prohlídce Maovy studovny hovoří Nixon v mírotvorných klišé; Mao oproti tomu doufá, že spolu budou diskutovat o filozofii a mluví v hádankách. Setkání nelze nazvat zrovna úspěšným: ještě že večer politikům rozváže jazyk hostina a noční večeře probíhá v sérii přípitků na přátelství mezi národy: na prezidentský summit to není zrovna státnicky významné, ale aspoň se tu zpod masky ukáže trocha lidskosti.

John Adams a jeho libretistka Alice Goodmanová nikdy netlačili na pilu, co se týče politických motivů. Známe to už z opery Smrt Klinghoffera o teroristickém únosu lodi a izraelsko-palestinském konfliktu, kterou uvedlo Národní divadlo (2003). Násilí a smrt rukojmí tu ústí do zpomalené meditace nad střetem pravd, disputace s úryvky textů ze svatých knih. Nixon v Číně je pozemštější: Adams jako by v samotném politickém protokolu, v diplomatické konverzaci, jež má víc pravidel než smyslu, spatřoval paralelu s kodifikovaným stylem klasické opery a operety. Opera se ztuhlým zdvořilostním úsměvem naznačuje, že při setkání nemohou politikové ráže Nixona a Maa nic změnit: mohou si jen společně zatančit foxtrot, což samo o sobě může oddálit vyhlášení války.

Právě onen prezidentský foxtrot se stal nejznámějším místem opery: Adams ho upravil do koncertní skladby Předseda tančí, jež se hrává samostatně. První kritiky neměly pro spojení politické loutkárny s minimalem pochopení: „Pan Adams udělal pro arpeggio nejméně tolik, co McDonald´s pro karbanátek,“ napsaly po premiéře New York Times. Ale časem se média shodla, že mezi dnešními operami vyniká Nixon v Číně jakousi vlídností a srozumitelností, která ho může spojit se širším publikem. Chcete-li vidět, jak vypadá opera na prahu 21. století, zkuste Nixona, sugerují často média a bilance. Adams tu také založil proud „CNN oper“: po něm přišli další autoři s operami plnými faktů Harvey Milk či „X“ (o Malcolmu X).

John Adams bývá pokládaný za postminimalistu. To znamená, že čisté metody Philipa Glasse promíchal s emocemi, symfonismem a konzervativními postoji. Jeho hudba se tak stala přístupnější, což mu pomohlo nejen u publika, ale i v institucích. Během dvaceti let se z něj stal „národní“ autor. Získal Pulitzerovu cenu za skladbu, v níž se vyjmenovávají jména zemřelých z 11. září: umělecké důvody by se pro tu cenu shledávaly obtížně. Foxtrot dvou prezidentů připomíná časy, kdy patřil k čerstvému, inspirovanému americkému umění.

3. 2. 2011

Váš obývák, médium 2011!

Už vám nějaký váš oblíbený filmař nabídl, že můžete u sebe doma uspořádat premiéru jeho nového filmu? Představte si to: v předsíni se zouvají známí a hosté zaregistrovaní přes web, někdo donesl lahev, jiní napekli a vy pro pětadvacet hostů uvádíte novinku Davida Finchera nebo Marjane Satrapi.

V budoucnu je to docela dobře možné. Domácím projekcím po celém světě teď podal ruku legendární nomádský kronikář nezávislé scény Vincent Moon. Francouz, kterého hostila i Letní filmová škola, vloni natočil (po filmech s Arcade Fire, R. E. M., Grizzly Bear a stovkou dalších) padesátiminutový snímek Ostrov (An Island) s dánským indie-orchestrem Efterklang.

Moon a Efterklang dávají po dva měsíce film k dispozici všem, kteří ho chtějí uvést na „private-public screening“, tedy soukromě-veřejné projekci. Je to tak, přihlásit se můžete i vy, stačí splnit jednoduchá „povinná pravidla“: vstup musí být volný, akce veřejná a kapacita aspoň pět lidí.

Letos v únoru a březnu se tedy konají stovky spontánních „premiér“ od Petěrburgu po Phoenix, od Bombaje po Miláno, od Ružomberku po mexické Azcapotzalco. Promítá se v bytech, kavárnách, ve školách, na stěny budov. V Atlantě je jako místo projekce označena kozí farma. O absolutní premiéru se soutěžilo s časopisem Wired: vyhrál chlapík z lotyšského města Cesis starého osmset let.

Česko zatím boduje dvakrát, pokaždé v Praze. 10. února se abstraktní dokument promítá v Café V lese (což je bývalé knihkupectví Shakespeare & Sons v Krymské) a o dva dny později s vystoupením kapely The Dogsbodies. (Update: plus Zlín,14/2!)

Na webové stránce anisland.cc pořád roste nehierarchická síť událostí, kterou společně vytvářejí aktivní příznivci nezávislé kultury na pěti kontinentech. Říkáte si, jak to že autorům nevadí, že jejich nový film mají teď lidi v mnoha kopiích na celém světě? Profitují přes něco jiného: moře osobních vazeb, publicitu, pověst těch, kteří se propojují. Manický Moon si obratem natočí něco dalšího – a kapele Efterklang přijde na živé koncerty víc lidí. Ten pražský se koná v Meet Factory desátého března. Před ním poběží zadarmo film, který v těchto dnech propojuje desetitisíce lidí.

Je to dobrý princip mejdanu, že? Však nepotrvá dlouho a odkoukají ho velcí. Už vidím, jak nám (jen za pár osobních informací) nabízejí k domácí projekci klipy Kryštofa a Chinaski sponzorované mobilním providerem.


Café V Lese, čtvrtek 10. února, 19. 30 h:

Vincent Moon & Efterklang: An Island

Vít Klusák uvádí svoje hudební mikrofilmy

DJs The Artbreakers

29. 1. 2011

Kompot z Blavy // Bene & Stratasoul

Kam se dá utéct, když máte plné zuby reality? Někdo má pro ten účel ve svém životě hudbu, někdo digitální nekonečno. Slovenští Bene & Stratasoul mají obojí,

a Bene, stárnoucí chlapec s vylebanou hlavou, přecházel po pódiu Meet Factory nervně jak tygr v kleci, Rádio Wave hostilo českou premiéru půl roku starého alba Slovenčina pre samoukov v glitch hopovém stylu, čemuž rozumějme jako proslovům ze světa, který se porouchal a podle toho zní, „Nedeľa! Všetky tie vlaky do Bratislavy sú plné!“, hlásí Bene a rovnou přidává seznam svých pozorování, veze se tu tolik druhů šedi, tolik doufajících ztracenců, alkoholiky posiluje mok a hypotéční agenty moc, nedospělí paraziti doufají, že - „pochop, mami!“ – tentokrát stahují rodiče o peníze naposled a copywriteři, že na tu literaturu jednou fakt přesedlají, a Dalibor Hriadel aka Stratasoul k tomu živě filtruje ve smyčce zaseknuté zvuky, jako by se čas ne a neuměl pohnout z místa, jsou slovenské hiphop kapely jako Režimy, které chtějí vykřičet politickou realitu dire­­ktně, Bene (který si dřív říkal Peťo Tázok) je víc básník, navíc působivě vtiskuje osobní do veřejného, což jen líp prokresluje atmosféru urbánního Slovenska, člověk tu vlastně slyší „hledám tě v tomto městě“ a domácí beatnictví Václava Hraběte, předčasně zemřelý Jaro Filip, který psal hudbu pro Lasicu se Satinským, zároveň na Slovensku rozjížděl internet a točil politickou satiru, by ve Slovenčine pre samoukov našel všechny tři své zájmy, a tuplem ve facebookovém songu Generácia F, „klik a už sme kamoši“, modrá je dobrá, posmívá se tu ozvěna, není to už o ODS, vždyť sociální síť je větší politikum a větší realita, „smetisko dejín a vzťahov a preklepov“, možná tu pokračuje marnost rozvíjená do roku 1989 jinak, a album se dá celé vyposlechnout zdarma, viz benestratasoul.bandcamp.com, mimochodem Bene už stihl dokončit další kolekci Bene & Delik, která prosím vyšla jako tričko ve sklenici od kompotu, tolik lidí mu za to už vynadalo, triko je kvalitní a drahé a vo flaši, a u něj hudba, svědectví ze země, kde si člověk připadá jako kompotovaný možná ještě o něco víc než u nás.

Slast z nepravidelnosti // Mark Fell @ Raster Noton & Editions Mego

Existuje hudba, na kterou se nedá tančit, budiž, to je normální. Ale najde se těžší kalibr. Sheffieldský Mark Fell si s hrdostí vystavil na webu výrok jednoho z recenzentů: „Při poslechu se mi nedařilo jít rovně a garantuji vám, že s tím taky budete mít problém.“

Fell patří na scénu „vyšší matematiky“ elektronických beatů, odkud se proslavili nejvíc jeho přátelé Autechre. Vystupoval spolu s nimi v Brně. Jeho struktury, určované poměrně složitými procesy, vyšly koncem roku na dvou albech u dvou předních labelů: UL8 u vídeňských Editions Mego a ještě aplaudovanější Multistabilityna německém Raster-Noton. „Tyhle desky usvědčují ze směšnosti časopisy, které svůj žebříček alb roku sestavují už v říjnu,“ fandí albům odborný blog Mapsadaisical.

Je to trochu zvláštní. Proč? Fell, který říká, že hudba je především nástroj pro zřetelnější vnímání času, nepřipravil snadný poslech: a teď nemluvíme ani tak o vkusu, jako spíš o samotném nastavení lidského těla. Multistability je totiž detailně propracovanou orgií asymetrie a nepravidelnosti. Kterákoli hudba, na jakou si vzpomenete, je založena na opakování: je jím už jen pravidelný takt. Mark Fell, který má zázemí akademického výzkumu a zároveň patří do „trippy“ narkotické klubové scény, si dal záležet, aby v sérii jeho elektronických etud nikde nenastala stejná konstelace. Arytmie svištivě přilétá v pádných, razantních zvucích, jako by vás někdo popostrkoval. Nedivím se, že recenzent nedokázal udržet rovný krok.

Co to Marka Fella popadlo? V balancování na hranici, kde ho otrlí fanoušci tvrdší elektroniky ještě přijmou, se dá spatřit kličkování zajíce, byť zvukově elegantní. Fell s přesnými přístroji natahuje a smršťuje žvýkačkovitě čas, odstraňuje sobě i posluchači z hlavy pravidelný tikot hodinek. Erudovaně vytváří systém, který mu patrně nikdy nebude moci převzít svět džinglů a měkkého techna v letištních duty free shopech.

Fell opakovaně spolupracuje s Yasunaem Tonem, členem hnutí Fluxus, který se zapsal do moderních dějin tím, že dokázal „nabourat“ kód kompaktního disku, přehrávat ho náhodně a surfovat v jeho obsahu. Je za tím snaha zbavit médium jednosměrného využití a udělat z něj nástroj v našich rukou. Fell se zapřísahává, že umělecká škola mu navždy zhnusila konceptualismus a kritickou angažovanost a že jeho průzkum zvukové a světelné matérie je čistě estetický. „Ani způsob, jakým k sobě přiřazuji zvuky a barvy, nemá hlubší řád. Je to, jako bych vedle sebe stavěl fotbal a kus čedaru, tenis a trochu ricotty – prostě zástupce dvou různých tříd.“

Na přelomu tisíciletí se vyrojila nová tvůrčí generace s malými a produktivními laptopy: připoutala pozornost ke scéně, kde Fell působí někdy sám, jindy v duu SND. „Dnes už je po všem: s laptopy si hrají i ti nejotylejší a nejplešatější akademikové. Protagonisté scény už nejsou v opozici vůči tradičnější elektronice.“ Přesně tak, a díky za to. Autechre třeba pozvali na festival ATP francouzského nestora Bernarda Parmegianiho (ročník 1927!), duo Haswell & Hecker si vypůjčilo multikanálový systém zemřelého skladatele Iannise Xenakise a podařilo se mu uplatnit nahrávku u Warner Music Classics. A v pondělí otevře berlínský festival Transmediale ctěný americký pionýr Morton Subotnick: to je skoro, jako by se zjevil Zdeněk Liška a uvedl svou elektronickou hudbu ze Zemanova Vynálezu zkázy. Multistabilita je stav, kdy pozorujeme obrázek a nevíme, zda vidíme jedno, nebo druhé – znáte ty psychorébusy. Fell sám je zgruntu multistabilní: těžko říct, zda reprezentuje dobrý vývoj v klubech, nebo na akademické půdě.

23. 1. 2011

Maso, kosti, listí

Knihy z písničkářských textů bývají mnohdy především reminiscencí na zpívanou tvorbu: se spisem v ruce si můžeme připomenout, co máme rádi z koncertů a nahrávek. Trochu jinak je to s titulem Listí (vydal Galén), vůbec prvním pokusem o vydání sebraných textů a básní Dagmar Voňkové. Už proto, že obsahuje hodně písní, které Voňková nikdy nenahrála, a básní, které dosud zůstávaly v rukopisu.

Však také Voňková není běžným typem písničkáře: energie zemitého projevu a dlouholetý srůst s kytarou mistrovsky ovládanou vlastním stylem (mj. hmatník obouruč) ji předurčují k umístění někam mezi komplexní skladatele a performery. Zbavit její texty divoké dynamiky, kterou nese u Voňkové horoucí osobní podání a nekompromisní hudba, znamená posunout je, udělat z nich něco zčásti jiného. Knihou jako kulový blesk lítá ústřední napětí: vztah mezi „lidovými“ texty (kde Voňková, prodlužuje rodokmen starých tradičních balad), a literárnějším, básničtějším psaním. Najednou je vidět, že Voňková umí i ledacos jiného, než s jakou poetikou jí bylo dáno se semknout nejčastěji.

Mezi ranými písničkami, jež psala v Krkonoších začátkem sedmdesátých let, je v knize hodně neznámých. Mísí se tu lidová poetika s „folkovějším“ psaním, jazyková hra s drsnou groteskou. Rychle vysvitne, že už od Pastýřky, kterou po ocenění nazpíval v roce 1971 Spirituál kvintet, se u Voňkové láska i smrt odehrává skrze tělo z masa a kostí. Kudlanka požírá druha, panna v písni Mazanec si upeče a sní milence, zem dává a bere („hřbitůvek do stráně / jak chleba do pece“). Všechny ty nešťastné matky tu pouštějí novorozeňata po Dunaji, jako by chtěly posílit obraz koloběhu, do kterého je člověk zapojený, hnaný přírodou jako míza kolující v stromě.

Jsou tu klíčová místa, která snad odhalují jádro pohledu Voňkové: ale nedají se citovat samotná, ochuzená o cestu, která k ní vede pročítáním všeho ostatního. Z jiných než „lidových“ textů zůstává jedním z velkých vrcholů Břicho, obraz chvíle porodu, v níž „páky, písty a kola mé krve se daly do pohybu“ a rodící žena v záblesku cítí spojení s lidmi na jiných místech světa, od reality udřených hospodyň po mystérium Bermudského trojúhelníku. K tomu kniha odhaluje úplně jiné polohy: básně pro děti a skvělý epigramatický deník z depresivních let totalitního nátlaku („Za svitu luny /drhnu schody / a struny / Pořád bez vyhlídek / pořád bez koruny“). Uvolněné svéráznosti Dáši Voňkové porozumíme o něco líp při pohledu na její kresby v knize: siločáry mimo symetrii, a přece přirozené, tak trochu medijní obrázky.

V jakési televizní reportáži Voňková vzpomíná na vystoupení v Japonsku. Pořadatelé tehdy dali najevo očekávání, že na avantgardním festivalu se kytaristka jaksepatří odváže. Voňková, vlastně ve snaze vyhovět a s mírnými rozpaky, při hře pod širým nebem zapojila i přítomné stromy, kterých se dotýkala smyčcem. Úspěch byl nepochybný (a lze si představit vřelé přijetí takové akce v různých současných kontextech), ale sama muzikantka po čase v reportáži nad epizodou mávla rukou jako nad pitominkou. Bodejť: Voňková má ráda větve konkrétní, ne jako symbol. Stromy, živé plody velkého matrixu země, se také staly ústředním motivem zatím posledního alba Slunci ležím v rukou (2008).

Když v roce 2010 byla v Praze zpěvačka, režisérka a performerka Meredith Monk, řekla, že lidé v posledních letech vyhledávají její hudbu hlavně pro pocit nezprostředkovanosti: živoucí zpěváci, vyvádějící ve skladbách Monkové psí kusy, jsou vskutku účinná protilátka vůči životu s virtuální komunikací. Trumf Voňkové je přesně takový. I proto je výtečné Listí nakonec hlavně odkazem: mezičlánkem mezi vírou v přirozený svět a jeho živým naplněním v činech, životě, který se odehrává mimo hlediště klubů a čtenářovo křeslo.


Vyšlo v LN, 22.1.2011

22. 1. 2011

& tebe taky sním / Kanye West a donchuanský komplex

Dominátor KANYE WEST dokázal v závěru roku přesvědčit světová média, že přišel s mimořádným dílem. O tom, že je velikán, ovšem sugestivně ujistil i sebe sama. Oč jde u talentovaného neurvalce, o němž veřejně mluví Bush i Obama?

Nejprodávanější album loňského roku natočil Eminem: globální nákupčí popu tak popocouvli o pár let nazpátek, kdy prodejům dominoval hiphop. Jako by na hrubý pytel krize byla potřeba hrubá záplata stylu od rány, jako by se nenašel čerstvější žánr k vystřídání, který by mainstreamově komunikoval s dneškem.

Být něco víc než ostatní muzikanti // K oživení hiphopu přispíval v posledních sedmi letech i Kanye West: alba The College Dropout či Late Registration ovšem nebyla jednoznačnou předehrou k tomu, čím je třiatřicetiletý producent a velký manipulátor West dnes. Sklízel ceny Grammy a zanechával dojem „nové generace“, která pojímá hiphop komplikovaněji, syntetizuje ho s jinými vlivy a s netypickými tématy. Westovo zrání pak nabylo svébytné podoby: směrem k infantilitě. Pochopil, že pokud chce naplnit svou ambici být nikoli uznávaným americkým muzikantem, ale globální star, musí se vymknout kategoriím a stát nade všemi.

Na albu 808s And Heartbreak přehodil výhybku k melodiím, které „nazpíval“ prostřednictvím softwaru Auto-Tune: usadí hlas do libovolně zvolené výšky, zní to pak ovšem trochu roboticky (viz třeba Daft Punk nebo disko hit Believe od Cher). West tak přetínal pouta k obrazu černé hudby jako živelného, tělesného zážitku, od blues přes jazzová sóla a soul až k futuristickému funku. Dával najevo, že i afroamerický producent může sedět v dnešním virtuálním velíně, programovat, stahovat a syntetizovat vlivy.

Neochvějnou pozici v kategorii „crazy, ale něco na něm je“ si upevnil skandálními veřejnými výpady. V přímém přenosu, charitativním telemostu bezprostředně po úderu hurikánu Katrina, vypálil West: „Prezident Bush kašle na černochy!“ (Bush ve své vzpomínkové knize označil ten moment za „samotné dno“ svého období ve funkci.) Volné pokračování tohoto seriálu „nevyzpytatelný buran v akci“ následovalo, když při předávání hudebních cen MTV na pódiu napadl křehké děvčátko, countryovou hvězdu Taylor Swift. Tedy napadl: přerušil ji během děkovné řeči a zahulákal, že cenu za nejlepší klip měla dostat Beyoncé. Co si o tom myslet? Asi hlavně to, že West chtěl provést něco v supersledovaném přenosu. Jinak patrně intervenci do korektního tlachu hvězdičky, u níž se pěstěná laskavost snoubí s unylostí, leckdo trochu zlomyslně přivítal. I když gesto Kanye Westa zdaleka nemělo tu páskovskou eleganci, s kterou Jarvis Cocker o pár let dřív povalil jednoho z klučinů, kteří tancovali s Michaelem Jacksonem.

Pochovali negra Michaela, ať žije Kanye // Jackson je koneckonců jednou z dlouholetých obsesí Kanye Westa, která doputovala i na aktuální album My Beautiful Dark Twisted Fantasy. „Pochovali jsme M. J., našeho negra,“ říká pohnutě West ve (zfilmované) naddimenzované písni Rhapsody. „Mým životním cílem je stát se největším umělcem všech dob, což je pro mě dost obtížné, uvážíte.li, že neumím zpívat ani tančit:“ tenhle výrok na MTV zakončil Kanye West smíchem, ale jeho jednání za poslední rok dva je nepochybným signálem, že to myslí doopravdy.

West skutečně není charismatický zpěvák. Kromě občasných dobrých rýmů působí hlavně jako režisér, producent a impulsivní vizionář, který nashromáždí lepší i unáhlené nápady, zadá produkci s neomezenými výdaji různé náročné úkoly, sežene dohromady stádo hostujících hvězd – a sešívačkou, lepidlem, filmovým střihem a editačním softwarem Pro Tools to všechno spojí do tvaru, který pak noviny označí za hodinářsky přesný a zároveň dílo jedinečného diletanta.

Způsoby manipulace jsou mu vlastní a asi by ani nebylo fér vytýkat mu je, patří k jádru jeho stylu. Svému hlasu dává ve zvukovém mixu barvu zprávaře, který informuje o aktuální katastrofě, jindy si ponechává echo mocného hlasu „řečníka na hoře“. Má kolem sebe sbory, opakovače, přitakávače: prostě ztělesněný národ, který vděčně a vřele rezonuje se svým vůdcem. Už na samém začátku je jasné, že pro tuhle desku pořídil velké orchestry a pěvecké ansámbly. Beaty a zvukové konstelace ladilo deset producentů (skladeb je třináct). Pro moment „symfonického popu“ napadla některé recenzenty souvislost s Brianem Wilsonem, který pro Beach Boys také hledal pompézní orchestraci – ale to byla taktika spíše sentimentální, ne velikášská. West připomíná spíš hollywoodského producenta, který vyfutruje svůj film efekty a hvězdami: protože má obrovský rozpočet a hlavu plnou nápadů, je to místy fakt zábava – ale protože mu chybí opravdový vkus, zas až tak skvělé to není, a to i v rovině zábavnosti. Pak jsou tu ovšem hravé principy vyprávění, jež se blíží až Michelu Gondrymu: viz song, kde Westův hlas zní zpomaleně, zrychleně a žvýkačkově roztažený do délky: jako by z něj mluvily tři různé vnitřní postavy.

Dřív dávali rappeři na odiv svou majetnost zlatými řetězy: Kanye West se místo toho obmotává živými lidmi, celebritami, které přicházejí do vedlejších rolí. Michael Jackson měl v Beat It kytaristu Eddieho Van Halena jako spojku s rockovým publikem. West je dál, zakoupil spojky se všemi: na albu hostují hiphopové ikony několika generací (Jay-Z, The-Dream, Nicki Minaj), ale třeba i Elton John a nezávislý akustický songwriter Bon Iver, kterému Westova pompéznost věru chybí. West se rozhlíží po hudební scéně s apetitem Otesánka a labužnicky si vybírá: A tebe taky sním. Jaho album pak působí jako královský trůn, kolem kterého se shromáždila aristokracie a celebrity.

V druhém sledu jsou pak samply, tedy výpůjčky z nahrávek: soulman Smokey Robinson tolik nepřekvapí, víc už Mike Oldfield a King Crimson: ale právě moment „prog“, tedy souvislost s progresívní rockovou scénou ráže Frippových King Crimson, je pro Westa cenným démantem do koruny. Několik prohlášení tu ze záznamu pronese Gil Scott-Heron, stále činný veterán, který vlastně překlenul dvě éry a z beatnických jam session vynesl ducha pozdějšího rapu. Heron, revolucionář a černý sociální poeta bez kompromisů, na téhle desce trochu smrdí: působí jako morální alibi, starý náčelník, se kterým ale zábavný žolík West ve skutečnosti nemá moc společného. „Kdo v Americe přežije?“ říká Heron v závěru desky, a od Westa ta nastřižená pointa zní jako obava o vlastní existenci.

Chrám svatého tweeta // West správně chápe, že dnes musí přijít s něčím víc než je úspěšný singl, nebo dokonce „pouhé“ album: je třeba vyprodukovat též půlhodinový film Runaway (zčásti v Česku), udržovat veřejné povědomí o autorovi, způsobit drobné skandály. (Výtvarník obalu řekl v rozhovoru, že West si přál design, který by měl šanci být zakázán.) Speciální úspěch zažívá West se svými veřejnými poznámkami na Twitteru: jeho nabubřelé, absurdní, někdy zbohatlické mikrovýkřiky (do 140 znaků) se staly obecně sdílenou zábavou. Jednou má nutkání světu sdělit, že asi bude shánět mramorové stoly pro zamýšlenou konferenci, podruhé utrousí uznalé hodnocení na adresu vážné hudby a potřetí se vyzná: I love me! Tweety Kanye Westa už na webu zpívají operní tenoři, nebo je předčítá babička jako odvěkou moudrost: všechny tyhle parafráze si z Westa dělají bžundu, jenže je vlastně už předem tak trochu autorizovaná, protože zpěvák dává najevo blahosklonnou lhostejnost k tomu, jak ho kdo chápe.

Média se už poněkud uniformně shodují v tom, že Westa vidí jako geniálního pošuka, talentovaného výtržníka, pozoruhodného připitomělce. Nedá se však říci, že by Kanye West reprezentoval nebo pojmenoval něco ze situace dnešního světa. Člověk, který má docela fantazii, ukazuje jeho pošetilost. Záleží patrně na našem naladění, bude-li se nám zdát, že West propaguje svou osobu přes své dílo, nebo naopak své dílo přes svou osobu. Na každý pád máme co do činění se zjevením z pozdní mediální doby: umělec ví, že při absenci společných veřejných hodnot zaujme jen to, co porušuje pravidla a vrže v soukolí systému. Proto neváhá vystupovat jako egocentrický náfuka, proto bere útokem nevinnou Taylor Swift, proto spojuje málem až Boratovu nekorektnost („už nechci žádný drogy, stačí mi číča a náboženství“ ) s nedvědovským pravdařstvím typu „chci jen domov, rodinu a moci jí denně dopřát něco k snědku“.

To album udělalo obrovskou díru do světa, což mu už nikdo neupře. Přesto je to jev doby končící, nikoli něco, co by předznamenávalo budoucnost. Američani cítí jako opravdovou satisfakci, když v době nejistot někdo „za Ameriku“ nabídne projekt velkorysý, skálopevně sebejistý, s pocitem neomezených možností. Kanye West je přesně takový dominátor. Dělá svůj pop o několik tříd lidštěji než Black Eyed Peas, kapela-firma, která už předem prioritně myslí na umístění v reklamách, byznysových koprodukcích a mobilních aplikacích. S Westem si lze užít víc odpoutané fantazie, ale vypadá to, že v jádru jim jde o totéž: dokázat si pod knutou donchuanského komplexu schopnost mít globální vliv.

Proto i ten Kanye West, na jehož pompézní singly lze bezpochyby dobře trsat, má tak málo společného s evropskou kulturou.

20. 1. 2011

Konečně Silence!

Menší šok jsme zažili při pondělním koncertním večeru Art´s Birthday v Galerii nové Národní technické knihovny. Ještě teplé tam byl z tiskárny dovezeno první vydání knihy, jemuž nepředcházely žádné anonce pro média či zmínky v edičních plánech. Jako blesk z čistého nebe se mezi námi zjevil český překlad spisu skladatele a myslitele Johna Cage Silence.

Johoho! Konečně máme k dispozici dílo, které je klíčem k proměně hudby po druhé světové válce, smyslu, tvaru i pracovním technikám v éře abstrakce; druhou polovinou radosti je, že vychází dílo manicky nápadité, se švihem literárního experimentu, jak ho u nás představili Hiršal s Grögerovou.

Cage byl revoluční skladatel, který ale (podobně jako Wagner nebo Janáček) naštěstí svá přesvědčení i zapisoval. Spojil americkou svobodomyslnost a důvěru ve východní zenové myšlení. V palbě inovací, které dlouho připadaly konzervativnějším občanům bláznivé a nečitelné, dal důvěru zvukům reálného světa coby zdroji hudby, povýšil gramofon na instrument, vrátil na pódium atmosféru rituálu, s knihou I-ťing studoval potenciál náhody. Západ se skřípějícími zuby sledoval, jak s klidem odchází od spojení příčiny s následkem. Postupně začal být Cage pochopitelnější: dnes je zřejmé, že předpověděl či ovlivnil vše, co posloucháme.

Kdo někdy držel v ruce Silence, ve vteřině pochopil, že tohle nejsou skripta. Je to básnické dílo stejně tak jako odborný pramen. Cage přenesl „jiné uvažování“ i do divoké typografie, text je chvíli rozsypaný jako čaj, rytmizuje se v oddělených sloupcích, rozplétáme několik textů vsunutých do sebe: právě tak jako když se na Cageových happeninzích paralelně koncertovalo, malovalo, tančilo, promítalo.

Silence se stalo klasickou knihou pro souběžnou přesnost myšlení a vášnivost, formát přednášek zasnubovaný s houbařskými a kulinářskými historkami ze života, připomínajícími japonské koany. Cageovi překladatelé (skladatel Jaroslav Štastný aneb Peter Graham, Matěj Kratochvíl a Radek Tejkal) se vyhnuli počeštění názvu (Silence znamená Ticho), ve vydavatelství (společnost pro výtvarné umění Tranzit) nebyli kompromisní ani stran obalu: je celý čistě bílý.

Kunsthistorikové by řekli přesněji, kdy naposled u nás byl vyrovnán dluh vydáním takhle klasického a zároveň nezestárlého díla. Máme tu kanonickou knihu o umění, nad kterou se člověk místy nahlas směje.

P.S.: Jak jsem napsal výše, knihu vydal Transit. Pokud se tedy ptáte, kam pro ni jít, říkám - nevím, ale tipuju galerii Tranzitdisplay, snad i distribuci typu Kosmas. Dám vědět, až se dovím víc.

--- psáno pro LN ---