Zatančit na hrobě národa // PJ Harvey: Let England Shake

Oslovit národ, vystavit účet své zemi? Co je to za obskurní myšlenku? Nacionalismus se stal natolik bizarní ideou, že ho rocková písničkářka PJ Harvey přijala do své ambivalentní hry na albu Let England Shake.

Posluchači popu jsou – přes zdánlivý svobodomyslný vkus – nakonec často vedeni generačním souzněním, za nímž už padá závora. Proto i pro zpěvačku, kytaristku a tvůrčí solitérku Polly Jean Harveyovou platí, že klíčové publikum si získala v devadesátých letech, v rozkmitu od syrových počátků (Dry, 1992) k elegantně salónnímu blues na albu To Bring You My Love (1995). Ale následná série proměn ji jednou za čas připomene: jako tu, kterou nelze nepočítat do pop-music, ale která jedná s až ignorantskou tvrdohlavostí.

Proměny Beefheartovy přítelkyně // Nepatří mezi klasiky, kteří především opakují, v čem dosáhli mistrovství. „Když začínám psát nové album, moje východisko zní: jak se co nejvíc vzdálit

tomu, co jsem natočila naposled?“, řekla v rozhovoru. Za páté album Stories from the City, Stories from the Sea získala hudební cenu Mercury, tehdy prestižnější než dnes. Ovšem předání se konalo jedenáctého září 2001 a PJ Harvey, ubytovaná ve washingtonském hotelu pár bloků od hořícího Pentagonu, pochopila, že tahle pocta jí není tak úplně přána. Jednou ze čtyř osob, kterým posílala k poslechu nové nahrávky, byl – nedávno zesnulý – Don Van Vliet, čili Captain Beefheart. Stories from the City… s hostujícím Thomem Yorkem se mu prý moc nelíbily, zato byl příznivcem extrémního Uh Huh Her (2004), výbušného, nejméně „ženského“ ze všech Pollyiných alb, s drážním lomozem kytar a zuřivým primálním křikem v písních jako Who The Fuck?.

Překvapivá, nežánrová a v mnohém úchvatná byla proměna při návratu v roce 2007. Harveyová se vrátila s albem White Chalk do rodného Dorsetu, krajiny „bílé křídy“. Sklepala ze sebe návyky a zdánlivé jistoty dospělosti: jednoduše tu brnká na klavír, hraje na citeru, zpívá vysokým „kolednickým“ hláskem ve snaze o čistou intonaci beze stop rockové minulosti. Důkladný psychoanalytický návrat před začátek dospělého života, k jeho kořenům a motivacím, vyšel úžasně: hudebně se dotkl anglické lidové písně od nadpozemské čistoty až k tichému hororu mezi řádky balad.

Polly Jean Harveyová tu potvrdila, že může risknout dost excentrický rámec a přece uspěje. Nyní, rok po dovršené čtyřicítce, se vrací zase v jiné podobě. S vůbec prvním albem, na němž se nerozhlíží dovnitř sebe sama, nýbrž ven. Konkrétně po stavu svého národa.

Zpropadená Evropo, chci zpátky svou Anglii!// Když se vloni na jaře objevila v britské televizi, překvapila PJ Harvey, když se rozpovídala o tom, že inspirací je pro ni teď Anglie a dějiny národa. V předchozím psychogeografickém výletu do Dorsetu, krajiny dětství, bylo místo napůl metaforou. V písních z Let England Shake o žádný přenesený obraz nejde: zpěvačka, která se od debutu neprvoplánově obnažovala v obrazech fyzické lásky, rozchodů a ztrát, dala náhle průchod svému zájmu o politiku a společenské klima.

Používá k tomu „velká slova“, jako by chtěla otestovat, zda v nich dnes ještě zbyl obsah, který dokážeme sdílet. „Ať se Anglie otřese!“ zpívá v titulní písni. „Je obtěžkaná mrtvolným tichem, bojím se, že zas bude prolita krev!“ Nehraje se tu na keltskou rytírnu ani na morální nátlak, Polly Jean je podivuhodně věcná a doprovod Johna Parishe, Micka Harveyho a producenta Flooda má patřičnou střídmost. „Zpropadení Evropani, chci zpátky do Anglie!“ zní v písni Poslední živá růže (The Last Living Rose). Hned tři písně se dotýkají bitvy u Gallipoli, kde v roce 1915 v krátkém, špatně připraveném útoku na Osmanskou říši našla smrt většina australských a

novozélandských jednotek britské armády. Zhouba může začínat v populistických řečech (The Words That Maketh Murder, Slova, která vraždí) a končit na poli padlých, po němž se po letech prochází vdova a dělí svou pozornost mezi pořád přítomnou smrt a nepotlačitelnou krásu přírody (On Battleship Hill, Bojiště na kopci).

Představme si, že by někdo z české scény dnes se vší vážností věnoval (post)rockové album bilanci stavu národa (vyjma Daniela Landy, který tak činí pravidelně). Pravda, nemohl by do něj s hořkostí zaplést kolonialistickou minulost jako PJ Harvey, ale dokážeme si představit, že by to neskončilo totální nepatřičností?

Harveyové se daří díky tomu, že o svém tématu jednak nepochybuje a jednak ho tvrdě testuje hudbou. Dává ztroskotanému národnímu snu hudbu energickou, atakující, nezlomnou. Refrén „let it burn, let it burn“ („spalme to“) je stejně zlověstný jako pyromansky rozohněný: může připomenout Toma Waitse a jeho válečnický kulhavý pochod s názvem Vztyčte ten hadr. Paradoxní mix emocí zatím sklízí v západních médiích recenze, které – řečeno tupými čísly –úspěšnost alba cejchují na osmdesát až sto procent.

Většina písní vznikla s nástrojem, který stojí za poznámku. Umělkyně ho kdysi zakoupila ve východním Německu, aby utratila nesměnitelné marky. Zvláštní druh citery, patentovaný a vyráběný od dvacátých let pod názvem autoharp, působí v popu jako svérázný, tolerovaný cizinec. V Anglii citera evokuje dřinu školních děcek, které se na ni po generace učí v liduškách, často pochopitelně bez nadšení. Citera má své místo v tradiční muzice: hrála na ni třeba žena Johnnyho Cashe June Carterová. Pak už se nástroj vynořuje jen příležitostně: v sedmdesátých letech po něm jednorázově sáhli Led Zeppelin a Genesis, dnes ho křísí třeba britsko-pákistánská populární písničkářka Natasha Khan, jež si říká Bat For Lashes. PJ Harvey bere nástroj do ruky jako něco starého, v čem přece musel zůstat sediment pozapomenutých inspirací, přímějších a nezáludných hudebních časů, stopy zástupů obyčejných, neambiciózních muzikantů, snad i něco z „národního“ ducha. Po jejích dvaceti letech na scéně víme, že svým zdrojům naslouchá pozorně: zároveň je impozantní, jak se s citerou nemaže a dokáže do ní fláknout zkušeným forehandem kytaristky z generace Nirvany.

Ta, která přežila smrt rádia // Právě generace Kurta Cobaina byla historicky poslední vlnou, kdy se na vrcholek prodejních hitparád prodral rock. Na začátku devadesátých let ho ještě nepřeválcovala taneční elektronika a hiphop: hudební průmysl sázel na čerstvou krev s elektrickými kytarami, na MTV běžely klipy Sonic Youth a vydavatelé předkládali nahrávací smlouvy takovým, jako byla i PJ Harvey.

To byl ovšem život před nástupem internetu: scéna ještě nebyla tak roztříštěná a rádia či hudební televize měly větší vliv při vytváření nových hvězd. Rafinované Harveyové tyhle časy pomohly: zažila s nimi svou hvězdnou hodinu a získala širší popularitu, díky níž si dodnes může dovolit excentrické proměny. Začínala v době, která ještě posluchačům rádií dokázala vytvořit společné popkulturní vzpomínky: a při dobrém tvůrčím zdraví se dožila dneška, kdy už nic takového nefunguje. O to snáz se jí uniká k projektům, jichž se nikdy neprodá tolik jako milionového alba To Bring You My Love.

Zpěvačka, která nemá stálou kapelu a občas vystupuje zcela sama, se vždycky dokázala vymknout nálepkám a dobovým hnutím. Divoký temperament a samostatná rozhodnutí způsobily, že ji po debutu média stavěla mezi feministky a členky punkové vlny „riot grrlz“: obojí rezolutně odmítla, chtěla být naprosto svobodná v oscilaci mezi ženskou detailní empatií a mužskou fyzickou razancí. Tahle otevřená, tajemná, ve tvorbě výtečně rozprostraněná dvojtvářnost nakonec korunuje i pocit z „anglického“ alba. Harveyová se na počátku možná staví jako Matka Země, jako úpějící duch matky národa. Ale v „hluku a vřavě“ zápalu pro své téma nakonec volá a řve jako válečník v poli, kterého ideály dovedly až doprostřed zmatku a k osidlům smrti. Není to vůbec patetické volání – spíš hluboká naštvanost: „Ksakru, Anglie, kde to jsme a co tady zatraceně děláme?!“

Nakonec snad ještě poznámku k uvědomělé političnosti alba. Zpěvačka ji natolik zdůrazňuje, až je to podezřelé: vždycky otvírala písně několika tušeným významům najednou, a teď bychom měli přistoupit na hlásané „je to jen o jednom“? Možná, že příznivci osobně laděné hudby nemusejí album předem odkládat: vždyť při mapování duše může být celá Anglie vnitřní krajinou, plody lidského života mohou vyvanout do sirotčích existencí a ze všeho nakonec prýští „krev lhostejná a rudohnědá“…

Není asi nejvděčnější doporučovat desku, jejímž leitmotivem je beznaděj. Ale PJ Harvey ji artikuluje tak živě a v nepatřičně jasných barvách, že od alba spíš než v depresi odcházíme zmámení jedním lyrickým bigbítovým výkonem.

PJH: Mezi Nickem Cavem a Ibsenem

Českému publiku nezbývá mnoho nesplněných koncertních snů. Patří mezi ně však Polly Jean Harveyová (*9. října 1969), která k nám nikdy nedorazila: plánovaný společný koncert s R. E. M. byl před lety zrušen. K jejímu objevení přispěl legendární dýdžej BBC John Peel, který s ní opakovaně natáčel své Sessions. Po dvou albech začala PJ Harvey užívat zkrácený tvar svého jména. Rychle se stala ikonou nezávislé scény, její popularita se tu a tam dotkne mainstreamu. V roce 2001 získala britskou hudební cenu Mercury, pětkrát byla nominovaná na Grammy. Rolling Stone ji v roce 1995 jmenoval Umělkyní roku, čtenáři britského časopisu Q ji vynesli na první místo žebříčku ženských osobností v historii rocku.

Vedle vlastní hudby natočila duety s Nickem Cavem (s nímž ji po nějakou dobu pojil vztah), Trickym, Joshem Hommem, Markem Laneganem či Thomem Yorkem z Radiohead. Zahrála si „soudobou Marii Magdalenu“ ve filmu Hala Hartleyho Book of Life, napsala hudbu pro broadwayskou inscenaci Ibsenovy Hedy Gablerové (2009). Jako příležitostnou grafičku ji vloni přizval Francis Ford Coppola k práci na literárním časopisu Zoetrope.

K novému albu, jež vychází v pondělí 14. února, vyjíždí PJ Harvey na krátké evropské turné (Brusel, Paříž, Londýn, Berlín).

LN, Orientace, únor 2011

Nečekaní Radiohead ve světlých barvách

(Recenze na album The King of Limbs, LN 21. 2. 2011.)

Taktiky v dnešním popu jsou různé. Zatímco Lady Gaga oznamuje půl roku dopředu den vydání alba a slavnostně odtajňuje jeho čárový kód, britské ikony pozdního rocku Radiohead preferují minimální povyk: což je ovšem též efektní. Minulé pondělí skupina oznámila, že v sobotu vydá nové album. The King of Limbs nakonec „vyšel“ v pátek: posluchači mohou album v empétrojkách stahovat na stránkách skupiny, příznivci pevného nosiče si počkají do května.

Radiohead s albem vybafli po nezvykle dlouhé, téměř čtyřleté pauze. V roce 2007 se titul In Rainbows obratem proslavil: Radiohead „pohřbili“ starý zprostředkovatelský hudební průmysl, když nabídli album na svém webu a ještě navíc nechali na každém posluchači, jakou částku za stažení zaplatí. Propagace to byla bezkonkurenční, finanční úspěch už menší: systém připouštěl odeslat i nulovou částku, což se zhusta dělo.

Chybu už nezopakovali: za nové album se platí jednotně sedm eur nebo devět dolarů. Rychlá jednoduchá akce, k níž bylo uvedeno černobílé nízkorozpočtové video Lotus Flower s posedle tančícím Yorkem, vzbudila světový ohlas. Ještě pořád se po Radiohead ohlížíme, zda nezpůsobí další malou hudební revoluci.

Ospalý Yorke v pádícím světě // Marná sláva: Radiohead už dnes žijí život po životě. Pohřbili klasický rock jeho vytříbeně bolestnou mutací (OK Computer, 1997), uvítali se s elektroniky a oznámili jejich nástup na trůn (Kid A, 2000) – a pak už to vždycky byly jen sympatické příspěvky „pozdních“ Radiohead.

Na The King of Limbs jsou plně rozpoznatelní, což pochopitelně jedny potěší a druhé odradí. Rychlý, manicky nervní rytmus plyne jako otisk splašeného světa, do něhož se hlas Thoma Yorka vpíjí paradoxně zpomaleně a náměsičně (Bloom, Little By Little). Pro tohle doznání, že neumíme být kompatibilní se stroboskopickým rytmem civilizace, určitý typ publika Radiohead miluje.

Balada s klavírem a tiše tepajícím beatem Codex je nejrychlejší adept na hit. Lotus Flower má typicky dlouhou, meandrující melodii, jaké si fanoušci kapely dávno osvojili, takže nejednoduché nápěvy mohly znít sborem i na pražském Výstavišti. Abstraktnější intermezzo Feral si vystačí s rozstříhanými fragmenty Yorkova hlasu, ale nakonec je z toho motiv, na němž by mohla stát hudba k celému filmu. Všichni členové už odložili své „hlavní“ nástroje a víc se věnují elektronické produkci ve studiu. Kdo si chce užít Jonnyho Greenwooda jako kytaristu, ať radši sáhne po jeho soundtracku k filmu Norské dřevo, který vyšel (u klasické firmy Nonesuch) jen pár dnů před The King of Limbs.

Mezi skladbami opakovaně štěbetají ptáci – jednou v kombinaci s industriálním hukotem. Jejich přirozenost a odlehčenost se přesně pojí s charakterem desky, který leckoho překvapí. Vrstevnatý zvuk je sice vykoumaný, ale jsou to hlavně melodie a mix příjemného s divným, co činí sedmatřicetiminutového The King of Limbs nejvstřícnější deskou, co kdy Yorke a spol. natočili. A taky nejméně chmurnou: Bubáci na obalu alba se zdají být zneškodnění, odsouzení už jen k něžnému soucitu.

Problémem není hudba, ale osamění // Bude právě toto středobodem sporů o album? Radiohead natočili desku, která je na poslech překvapivě snadná. Působí prosvětleně a existenciální tíseň v hlase Thoma Yorka tu už nikoho nepřinutí sepisovat závěť: jen mírně vlaje v podtextu. Zdánlivě se tu neatakují nová hudební území. Ale možná přece ano: s lehkostí, jež je vlastní pronikavým talentům, posouvá kapela k mainstreamovým posluchačům impulsy, které přinesla poslední dekáda. S OK Computer a Kid A Radiohead přinášeli futuristická, jakoby z nebe spadlá alba; v roce 2011 spíš bystře syntetizují. Mladí hipsteři, které odradí už jen Yorkovy letošní třiačtyřicátiny, desku nejspíš shledají málo souznící s trendy: jenže Radiohead nesouzněli nikdy, což je grunt jejich kariéry.

A také jejich osamělosti. Skutečným problémem dnešních Radiohead není kolísavá invence, ale to, že se tak trochu vyšachovali ze hry. Přijali roli alternativních králů scény, mladších U2, a výlučnost je odřízla od živé sítě dění. Méně slavné kapely pro ně nejsou dost na úrovni, hvězdy jim zase smrdí přisluhováním kapitalismu. Tu a tam sice vyšlou po webu ekologickou výzvu nebo požádají, aby dva tisíce příznivců přišlo vytvořit živý obraz na aktivistickou uměleckou akci. I vstřícnost k amatérským autorům koncertního filmu Radiohead In Prague byla milá. Ale v dekádě rovnostářství a propojení, kterou koneckonců pomohli definovat heslem „it´s up to you“ (tedy – je jen na vás, kolik zaplatíte za naši desku), je to málo.

Proto pro Radiohead nebude snadné s novým albem skutečně zaujmout – a to přestože z hlediska hudby by to neměl být problém. Pokud nechystají odchod ze slonovinové věže, pak jejich klidné pobývání stranou, podobné introvertnímu, nakonec vždy skeptickému vokálu Thoma Yorka, bude hlavní překážkou mezi nimi a novým publikem. Ale co: třeba jen mají z naší doby pocit, že budoucnost nespočívá v sebepropagaci.

Grammy a houba

(LN, 17. 2.)

Když v neděli v noci vyhlásili v Los Angeles, že Grammy v úhlavní kategorii album roku získávají montrealští rockeři Arcade Fire, strhl se jásot a údiv. Přetrvávají i v komentářích psaných v následujících dnech. Ty české z jakéhosi důvodu obešly a zamlčely, proč tolik povyku. Nejde totiž ani tak moc o to, že Arcade Fire hrají prima muziku a „cenu si zaslouží“, jak informoval v televizních zprávách Honza Dědek. Tohle vpravdě revoluční ocenění se týká společenské změny a, jak jinak, peněz.

Prostřednictvím velkého vavřínu pro Arcade Fire totiž americká akademie nahrávacího průmyslu ocenila kus světa, který až dosud zuby nehty ignorovala: „nezávislou“ (ty uvozovky nepřehlédněme) scénu, která si vydobyla pevné postavení přes internetové struktury poslední dekády. Právě proto, že se obešla bez základní podpory pilířů starého gramoprůmyslu (tedy Sony Music či Warnerů), vytvořil se citelný odstup mezi „mlaďochy“ a „starou partou“, která jasně cítila, že časy se mění. A odnášejí s sebou dominantní postavení těch, kteří dosud reprezentovali a zprostředkovávali většinu hudby.

Oficiální nahrávací průmysl jako by teď podal nové generaci ruku: tak tedy mír, a pojďme spolupracovat. Ale to gesto přichází s fatálním zpožděním: Arcade Fire, Animal Collective, The National a stovky dalších kapel vyzráli a upevnili kolem sebe nové labely, média, distribuční kanály, festivaly. Navíc v jejich světě se tolik nesoutěží, kdo nejvíc prodá a nejvíc zaplevelí veřejný prostor. Nová scéna se podobá spíš houbě, jejíž vlákna se pnou pod zemí a spojují tisíce plodnic na mnoha místech. Ne hierarchie s velkým šéfem nahoře, ale síť těch, kteří jsou na jedné úrovni a spolupracují: to je tvůrčí generace zrozená z dekády malých labelů, rychlého stahování a poslechu zadarmo na MySpace.

Revoluce mívají své limity. Komentáře opakovaně zmiňují, že v The Suburbs bylo oceněno ryze nezávislé album, které jde mimo sítě korporací. To zase prr: ve velké části světa včetně ČR vydala desku značka Mercury, jež spadá pod giganty Universal Music - "mateřská" firma Merge je sice nezávislá, nicméně licencuje větší alba "závislým", což je běžná situace. Ale na každý pád cenu dostala chytrá chytlavá deska, která napovídá, že ve správných rukou rock kupodivu není mrtvý. Tu současnost stvrzují i filmaři Terry Gilliam a Spike Jonze, kteří s Arcade Fire točí. Společně stvrzují, že na Bowieho a Springsteena lze navazovat způsobem, který v tanečním rytmu odpovídá na otázky dnešní doby.

Nixon v Číně

LN, 12. února // Tentokrát o „CNN opeře“, kterou dnes uvede třicet českých kin

Když na operní scéně tančí prezidenti dvou velmocí a k tomu Henry Kissinger, evidentně jde o dílo, u nějž lze čekat diskusi nejen o hudbě. Opera Nixon v Číně, kterou v roce 1987 napsal americký skladatel John Adams, skutečně po léta vzbuzuje debatu: aktuálně je jediným současným opusem sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery do digitálních kin celého světa. Právě dnes od 18.45 ji uvede na třicet českých biografů od Chebu po Jihlavu, s centrálou v pražském Aeru a Světozoru.

Diváci a posluchači, kteří půjdou prověřit inscenaci slavného režiséra Petera Sellarse (premiéru měla před deseti dny), by neměli čekat setkání s vyhroceně politickým dílem. Což je možná podivné, uvážíme-li, že Adamsova opera se točí kolem šesti ústředních postav historického setkání v roce 1972: Richarda Nixona a jeho ženy Pat, Maa Ce-tunga s manželkou, Henryho Kissingera a čínského premiéra. Ale postminimalistický autor Adams dal summitu v temných dobách studené války volné, lyrické rysy, jako by chtěl v politické poradě, kterak společně postupovat proti Rusům, jemně vyzdvihnout moment poezie a bezděčného humoru.

Už první ze tří aktů napoví, že opera je také o obtížích komunikace. Když na pekinském letišti přistane letadlo s Nixonovými, následuje ceremoniál, při němž se představují nezapamatovatelné postavy a zní čínská budovatelská píseň Tři hlavní zásady disciplíny a osm bodů, jimž věnovat pozornost. Při prohlídce Maovy studovny hovoří Nixon v mírotvorných klišé; Mao oproti tomu doufá, že spolu budou diskutovat o filozofii a mluví v hádankách. Setkání nelze nazvat zrovna úspěšným: ještě že večer politikům rozváže jazyk hostina a noční večeře probíhá v sérii přípitků na přátelství mezi národy: na prezidentský summit to není zrovna státnicky významné, ale aspoň se tu zpod masky ukáže trocha lidskosti.

John Adams a jeho libretistka Alice Goodmanová nikdy netlačili na pilu, co se týče politických motivů. Známe to už z opery Smrt Klinghoffera o teroristickém únosu lodi a izraelsko-palestinském konfliktu, kterou uvedlo Národní divadlo (2003). Násilí a smrt rukojmí tu ústí do zpomalené meditace nad střetem pravd, disputace s úryvky textů ze svatých knih. Nixon v Číně je pozemštější: Adams jako by v samotném politickém protokolu, v diplomatické konverzaci, jež má víc pravidel než smyslu, spatřoval paralelu s kodifikovaným stylem klasické opery a operety. Opera se ztuhlým zdvořilostním úsměvem naznačuje, že při setkání nemohou politikové ráže Nixona a Maa nic změnit: mohou si jen společně zatančit foxtrot, což samo o sobě může oddálit vyhlášení války.

Právě onen prezidentský foxtrot se stal nejznámějším místem opery: Adams ho upravil do koncertní skladby Předseda tančí, jež se hrává samostatně. První kritiky neměly pro spojení politické loutkárny s minimalem pochopení: „Pan Adams udělal pro arpeggio nejméně tolik, co McDonald´s pro karbanátek,“ napsaly po premiéře New York Times. Ale časem se média shodla, že mezi dnešními operami vyniká Nixon v Číně jakousi vlídností a srozumitelností, která ho může spojit se širším publikem. Chcete-li vidět, jak vypadá opera na prahu 21. století, zkuste Nixona, sugerují často média a bilance. Adams tu také založil proud „CNN oper“: po něm přišli další autoři s operami plnými faktů Harvey Milk či „X“ (o Malcolmu X).

John Adams bývá pokládaný za postminimalistu. To znamená, že čisté metody Philipa Glasse promíchal s emocemi, symfonismem a konzervativními postoji. Jeho hudba se tak stala přístupnější, což mu pomohlo nejen u publika, ale i v institucích. Během dvaceti let se z něj stal „národní“ autor. Získal Pulitzerovu cenu za skladbu, v níž se vyjmenovávají jména zemřelých z 11. září: umělecké důvody by se pro tu cenu shledávaly obtížně. Foxtrot dvou prezidentů připomíná časy, kdy patřil k čerstvému, inspirovanému americkému umění.

Váš obývák, médium 2011!

Už vám nějaký váš oblíbený filmař nabídl, že můžete u sebe doma uspořádat premiéru jeho nového filmu? Představte si to: v předsíni se zouvají známí a hosté zaregistrovaní přes web, někdo donesl lahev, jiní napekli a vy pro pětadvacet hostů uvádíte novinku Davida Finchera nebo Marjane Satrapi.

V budoucnu je to docela dobře možné. Domácím projekcím po celém světě teď podal ruku legendární nomádský kronikář nezávislé scény Vincent Moon. Francouz, kterého hostila i Letní filmová škola, vloni natočil (po filmech s Arcade Fire, R. E. M., Grizzly Bear a stovkou dalších) padesátiminutový snímek Ostrov (An Island) s dánským indie-orchestrem Efterklang.

Moon a Efterklang dávají po dva měsíce film k dispozici všem, kteří ho chtějí uvést na „private-public screening“, tedy soukromě-veřejné projekci. Je to tak, přihlásit se můžete i vy, stačí splnit jednoduchá „povinná pravidla“: vstup musí být volný, akce veřejná a kapacita aspoň pět lidí.

Letos v únoru a březnu se tedy konají stovky spontánních „premiér“ od Petěrburgu po Phoenix, od Bombaje po Miláno, od Ružomberku po mexické Azcapotzalco. Promítá se v bytech, kavárnách, ve školách, na stěny budov. V Atlantě je jako místo projekce označena kozí farma. O absolutní premiéru se soutěžilo s časopisem Wired: vyhrál chlapík z lotyšského města Cesis starého osmset let.

Česko zatím boduje dvakrát, pokaždé v Praze. 10. února se abstraktní dokument promítá v Café V lese (což je bývalé knihkupectví Shakespeare & Sons v Krymské) a o dva dny později s vystoupením kapely The Dogsbodies. (Update: plus Zlín,14/2!)

Na webové stránce anisland.cc pořád roste nehierarchická síť událostí, kterou společně vytvářejí aktivní příznivci nezávislé kultury na pěti kontinentech. Říkáte si, jak to že autorům nevadí, že jejich nový film mají teď lidi v mnoha kopiích na celém světě? Profitují přes něco jiného: moře osobních vazeb, publicitu, pověst těch, kteří se propojují. Manický Moon si obratem natočí něco dalšího – a kapele Efterklang přijde na živé koncerty víc lidí. Ten pražský se koná v Meet Factory desátého března. Před ním poběží zadarmo film, který v těchto dnech propojuje desetitisíce lidí.

Je to dobrý princip mejdanu, že? Však nepotrvá dlouho a odkoukají ho velcí. Už vidím, jak nám (jen za pár osobních informací) nabízejí k domácí projekci klipy Kryštofa a Chinaski sponzorované mobilním providerem.

Café V Lese, čtvrtek 10. února, 19. 30 h:

Vincent Moon & Efterklang: An Island

Vít Klusák uvádí svoje hudební mikrofilmy

DJs The Artbreakers

Kompot z Blavy // Bene & Stratasoul

Kam se dá utéct, když máte plné zuby reality? Někdo má pro ten účel ve svém životě hudbu, někdo digitální nekonečno. Slovenští Bene & Stratasoul mají obojí,

a Bene, stárnoucí chlapec s vylebanou hlavou, přecházel po pódiu Meet Factory nervně jak tygr v kleci, Rádio Wave hostilo českou premiéru půl roku starého alba Slovenčina pre samoukov v glitch hopovém stylu, čemuž rozumějme jako proslovům ze světa, který se porouchal a podle toho zní, „Nedeľa! Všetky tie vlaky do Bratislavy sú plné!“, hlásí Bene a rovnou přidává seznam svých pozorování, veze se tu tolik druhů šedi, tolik doufajících ztracenců, alkoholiky posiluje mok a hypotéční agenty moc, nedospělí paraziti doufají, že - „pochop, mami!“ – tentokrát stahují rodiče o peníze naposled a copywriteři, že na tu literaturu jednou fakt přesedlají, a Dalibor Hriadel aka Stratasoul k tomu živě filtruje ve smyčce zaseknuté zvuky, jako by se čas ne a neuměl pohnout z místa, jsou slovenské hiphop kapely jako Režimy, které chtějí vykřičet politickou realitu dire­­ktně, Bene (který si dřív říkal Peťo Tázok) je víc básník, navíc působivě vtiskuje osobní do veřejného, což jen líp prokresluje atmosféru urbánního Slovenska, člověk tu vlastně slyší „hledám tě v tomto městě“ a domácí beatnictví Václava Hraběte, předčasně zemřelý Jaro Filip, který psal hudbu pro Lasicu se Satinským, zároveň na Slovensku rozjížděl internet a točil politickou satiru, by ve Slovenčine pre samoukov našel všechny tři své zájmy, a tuplem ve facebookovém songu Generácia F, „klik a už sme kamoši“, modrá je dobrá, posmívá se tu ozvěna, není to už o ODS, vždyť sociální síť je větší politikum a větší realita, „smetisko dejín a vzťahov a preklepov“, možná tu pokračuje marnost rozvíjená do roku 1989 jinak, a album se dá celé vyposlechnout zdarma, viz benestratasoul.bandcamp.com, mimochodem Bene už stihl dokončit další kolekci Bene & Delik, která prosím vyšla jako tričko ve sklenici od kompotu, tolik lidí mu za to už vynadalo, triko je kvalitní a drahé a vo flaši, a u něj hudba, svědectví ze země, kde si člověk připadá jako kompotovaný možná ještě o něco víc než u nás.

Slast z nepravidelnosti // Mark Fell @ Raster Noton & Editions Mego

Existuje hudba, na kterou se nedá tančit, budiž, to je normální. Ale najde se těžší kalibr. Sheffieldský Mark Fell si s hrdostí vystavil na webu výrok jednoho z recenzentů: „Při poslechu se mi nedařilo jít rovně a garantuji vám, že s tím taky budete mít problém.“

Fell patří na scénu „vyšší matematiky“ elektronických beatů, odkud se proslavili nejvíc jeho přátelé Autechre. Vystupoval spolu s nimi v Brně. Jeho struktury, určované poměrně složitými procesy, vyšly koncem roku na dvou albech u dvou předních labelů: UL8 u vídeňských Editions Mego a ještě aplaudovanější Multistabilityna německém Raster-Noton. „Tyhle desky usvědčují ze směšnosti časopisy, které svůj žebříček alb roku sestavují už v říjnu,“ fandí albům odborný blog Mapsadaisical.

Je to trochu zvláštní. Proč? Fell, který říká, že hudba je především nástroj pro zřetelnější vnímání času, nepřipravil snadný poslech: a teď nemluvíme ani tak o vkusu, jako spíš o samotném nastavení lidského těla. Multistability je totiž detailně propracovanou orgií asymetrie a nepravidelnosti. Kterákoli hudba, na jakou si vzpomenete, je založena na opakování: je jím už jen pravidelný takt. Mark Fell, který má zázemí akademického výzkumu a zároveň patří do „trippy“ narkotické klubové scény, si dal záležet, aby v sérii jeho elektronických etud nikde nenastala stejná konstelace. Arytmie svištivě přilétá v pádných, razantních zvucích, jako by vás někdo popostrkoval. Nedivím se, že recenzent nedokázal udržet rovný krok.

Co to Marka Fella popadlo? V balancování na hranici, kde ho otrlí fanoušci tvrdší elektroniky ještě přijmou, se dá spatřit kličkování zajíce, byť zvukově elegantní. Fell s přesnými přístroji natahuje a smršťuje žvýkačkovitě čas, odstraňuje sobě i posluchači z hlavy pravidelný tikot hodinek. Erudovaně vytváří systém, který mu patrně nikdy nebude moci převzít svět džinglů a měkkého techna v letištních duty free shopech.

Fell opakovaně spolupracuje s Yasunaem Tonem, členem hnutí Fluxus, který se zapsal do moderních dějin tím, že dokázal „nabourat“ kód kompaktního disku, přehrávat ho náhodně a surfovat v jeho obsahu. Je za tím snaha zbavit médium jednosměrného využití a udělat z něj nástroj v našich rukou. Fell se zapřísahává, že umělecká škola mu navždy zhnusila konceptualismus a kritickou angažovanost a že jeho průzkum zvukové a světelné matérie je čistě estetický. „Ani způsob, jakým k sobě přiřazuji zvuky a barvy, nemá hlubší řád. Je to, jako bych vedle sebe stavěl fotbal a kus čedaru, tenis a trochu ricotty – prostě zástupce dvou různých tříd.“

Na přelomu tisíciletí se vyrojila nová tvůrčí generace s malými a produktivními laptopy: připoutala pozornost ke scéně, kde Fell působí někdy sám, jindy v duu SND. „Dnes už je po všem: s laptopy si hrají i ti nejotylejší a nejplešatější akademikové. Protagonisté scény už nejsou v opozici vůči tradičnější elektronice.“ Přesně tak, a díky za to. Autechre třeba pozvali na festival ATP francouzského nestora Bernarda Parmegianiho (ročník 1927!), duo Haswell & Hecker si vypůjčilo multikanálový systém zemřelého skladatele Iannise Xenakise a podařilo se mu uplatnit nahrávku u Warner Music Classics. A v pondělí otevře berlínský festival Transmediale ctěný americký pionýr Morton Subotnick: to je skoro, jako by se zjevil Zdeněk Liška a uvedl svou elektronickou hudbu ze Zemanova Vynálezu zkázy. Multistabilita je stav, kdy pozorujeme obrázek a nevíme, zda vidíme jedno, nebo druhé – znáte ty psychorébusy. Fell sám je zgruntu multistabilní: těžko říct, zda reprezentuje dobrý vývoj v klubech, nebo na akademické půdě.