24. 2. 2011

Jahody a vajgly


(LN, 24.2.)

Jakožto ne-šéfredaktor můžu o takovém večeru a ránu jenom snít.

Představuji si předávání popových cen Anděl, něco prosloví majitel Wronka, naprší ceny pro mladé umělce kompromisu, dozvíme se jména ostravských sponzorů. Mezitím se možná mihnou na chvilku i lepší muzikanti, ale celková atmosféra je nakonec pozře, je to trochu jako vychutnávat si čerstvé jahody v koláči, kam někdo nasypal i vajgly. Prostě ceny Anděl, jak je léta známe. A ráno pak vyjdou noviny (to jsme pořád v mém snu) a v kulturních rubrikách o té estrádě nic nebude. Žádné kdo „vyhrál“, žádná „zpěvačka roku“, nic.

Protože kulturní rubrice by se nikdo nemohl divit, kdyby řekla, že marketingovou akci jisté odnože průmyslu (konkrétně nahrávacího) nemá v referátu. Andělé se sice profilují jako „TY výroční ceny“, ale jsou přece něčím jiným než Thálie, Lvi, neřkuli Chalupecký. Jsou napodobeninou: Tak jako mainstreamová produkce ráže Farné, Nightwork či Toxique jen napodobuje opravdovou tvorbu, tak Anděl napodobuje hodnocení seriozních děl. Ekonomika nebo stránka pro kolotoče, střelnice a showbyznys by pro ně měly být uspokojivým azylem.

Nejde přitom o spornou kvalitu alb pravděpodobných vítězů, Nightwork, Toxique či Xindla X. Jde o samotný účel a ráz té produkce. Kulturní rubriky ještě většinou cítí spjatost s touhle oblastí - a píší. Ale v kontextu toho, co se na „kultuře“ objevuje, je český popový mainstream samotné dno. Vždyť jak často se tu čtenář může setkat s něčím tak od základu antikulturním, jako je Kabát nebo svazácky loajální scéna kolem Chinaski, Wohnout, nebo Migu 21? Jsme odsouzení psát o nich zas a znova z jediného úhlu: jako o fenoménu zrcadlícím to horší ze zamrzlé, neonormalizační atmosféry dnešního Česka. (Vynikající text o Kabátu jako odrazu proměn porevolučního průměrného češství napsal Petr Ferenc pro webové Aktuálně.)

Právě vzhledem ke vší kultuře, která je skutečnou kulturou – filmovým vypravěčům, básníkům dobrým i špatným, hledačům divadelního tvaru, hudebním skladatelům, songwriterům, výtvarným umělcům radikálním i konzervativním, rebelům ze subkultury, autorům, kteří váží slova a trápí se pro smysl – je nanejvýš spravedlivé uvědomit si, že rozdílení cen uvnitř nahrávacího průmyslu je u nás v kultuře spíš tak z tradice trpěno. Ten rozdíl by neměl zapadnout. Aby se nemíchaly jahody a vajgly.

23. 2. 2011

Štvanice na Kongotroniky vede do Prahy

Co asi budou znamenat severoafrické revoluce dnešních dnů pro kulturní dědictví oněch zemí? Příběh jedinečného konžského orchestříku Konono No. 1, který dnes vystoupí v pražské Akropoli, je taky svázán s proměnami Afriky. Story muzikantů z Kinshasy by se mohla jmenovat „Z bláta do louže“.

Mají na kontě cenu britské BBC, spolupráci s Björk a album Tradi Mods versus Rockers, na němž jim loni vzdali čest současní hudebníci Animal Collective či Juana Molina. Kapela z konžské Kinshasy upoutala nepochybně proto, že ukázala, jak tradiční kmenová hudba žije dál uprostřed industrializace. Šéf skupiny Papa Mingiedi vždycky bral materiál ke stavbě nástrojů z odpadu. V šedesátých letech navíc začal vybírat z vraků aut magnety: podomácku vyráběl mikrofony a zesiloval zvuk „likembé“, drnkacích skříněk, jejichž témbr a ladění jsou základem kouzla jeho hudby. Rozkřiklo se to a putovali za ním muzikanti z celého Konga: každý chtěl hrát jako kapela Konono, s megafony, hlasitě, i když z nezbytí lehce „chrchlavě“. Vyrojily se podobné kapely se spontánními názvy Konono No. 2 či 3. Na Miingiediho originál zbyla jednička.

Právě nedokonalý zvuk „afrického industrialu“ nadchl kapely jako Tortoise či The Ex, které vytáhly „kongotroniky“ na mezinárodní turné před publikum alternativy a současného umění. Zároveň se o muzikanty postaral belgický label Crammed Discs, zakořeněný na scéně world music. Je poněkud paradoxní, že zájem Západu o africkou „modernu ze smetiště“ pomáhá udržovat tradiční muziku. V Demokratické republice Kongo lze dnes studovat na konzervatoři Debussyho skladby. Ale šamanistické kmenové rituály, z nichž vyrůstá tamější hudba, jsou dnes prohlašovány za satanské praktiky. Důvod? Při pádu dlouholetého diktátora Mobutu (1996) získaly velkou moc křesťanské organizace, které dnes silně určují vývoj v Kongu.

Belgický producent Vincent Kenis má u kapely ambivalentní roli. Žít měsíce ve vedru a nepohodlí Kinshasy vyžaduje velmi osobitou umanutost, která je jistě nutná i v komunikaci s hudebníky-naturščiky. Zároveň Kenis sestříhává a krátí tracky tak, aby je spolklo západní publikum. Hledá a iniciuje „proměny“ kapely, protože se obává, že trh by jinak ztratil zájem. Není to snadné: Mingiedi hraje s různými muzikanty už padesát let v jediném stylu a svět, kde se pro kontrast mění zaměření jednotlivých elpíček, je mu cizí. Poslední album Assume Crash Position jednu malou obměnu dobře vyhmátlo: končí komorně, výjimečným sólovým hraním Mingiediho.

Dnešní Konono No.1 jsou tedy lapení mezi několikerou nepřízeň osudu. Doma v Kongu se tradiční hudbě nedaří, dokonce ji importované křesťanství očerňuje jako věc od ďábla. Koncertní šňůry na Západě jsou zase poznamenané touhou publika po exotismu. Až půjdeme dnes v Praze tančit na jedinečný zvuk Mingiediho nástrojů, mějme na paměti, že kapela se nemůže rozjet do transovního proudu trvajícího třeba hodinu v kuse. Pokud by to udělala, většina publika by se začala nudit, manažer by nebyl rád a příští západní angažmá by byla ohrožena. Ach jo – někdy se osud motá v kruhu mnohem pitomějším, než jsou podmanivé smyčky afrických motivů.

Pavel Klusák

Zatančit na hrobě národa // PJ Harvey: Let England Shake

Oslovit národ, vystavit účet své zemi? Co je to za obskurní myšlenku? Nacionalismus se stal natolik bizarní ideou, že ho rocková písničkářka PJ Harvey přijala do své ambivalentní hry na albu Let England Shake.

Posluchači popu jsou – přes zdánlivý svobodomyslný vkus – nakonec často vedeni generačním souzněním, za nímž už padá závora. Proto i pro zpěvačku, kytaristku a tvůrčí solitérku Polly Jean Harveyovou platí, že klíčové publikum si získala v devadesátých letech, v rozkmitu od syrových počátků (Dry, 1992) k elegantně salónnímu blues na albu To Bring You My Love (1995). Ale následná série proměn ji jednou za čas připomene: jako tu, kterou nelze nepočítat do pop-music, ale která jedná s až ignorantskou tvrdohlavostí.

Proměny Beefheartovy přítelkyně // Nepatří mezi klasiky, kteří především opakují, v čem dosáhli mistrovství. „Když začínám psát nové album, moje východisko zní: jak se co nejvíc vzdálit

tomu, co jsem natočila naposled?“, řekla v rozhovoru. Za páté album Stories from the City, Stories from the Sea získala hudební cenu Mercury, tehdy prestižnější než dnes. Ovšem předání se konalo jedenáctého září 2001 a PJ Harvey, ubytovaná ve washingtonském hotelu pár bloků od hořícího Pentagonu, pochopila, že tahle pocta jí není tak úplně přána. Jednou ze čtyř osob, kterým posílala k poslechu nové nahrávky, byl – nedávno zesnulý – Don Van Vliet, čili Captain Beefheart. Stories from the City… s hostujícím Thomem Yorkem se mu prý moc nelíbily, zato byl příznivcem extrémního Uh Huh Her (2004), výbušného, nejméně „ženského“ ze všech Pollyiných alb, s drážním lomozem kytar a zuřivým primálním křikem v písních jako Who The Fuck?.

Překvapivá, nežánrová a v mnohém úchvatná byla proměna při návratu v roce 2007. Harveyová se vrátila s albem White Chalk do rodného Dorsetu, krajiny „bílé křídy“. Sklepala ze sebe návyky a zdánlivé jistoty dospělosti: jednoduše tu brnká na klavír, hraje na citeru, zpívá vysokým „kolednickým“ hláskem ve snaze o čistou intonaci beze stop rockové minulosti. Důkladný psychoanalytický návrat před začátek dospělého života, k jeho kořenům a motivacím, vyšel úžasně: hudebně se dotkl anglické lidové písně od nadpozemské čistoty až k tichému hororu mezi řádky balad.

Polly Jean Harveyová tu potvrdila, že může risknout dost excentrický rámec a přece uspěje. Nyní, rok po dovršené čtyřicítce, se vrací zase v jiné podobě. S vůbec prvním albem, na němž se nerozhlíží dovnitř sebe sama, nýbrž ven. Konkrétně po stavu svého národa.

Zpropadená Evropo, chci zpátky svou Anglii!// Když se vloni na jaře objevila v britské televizi, překvapila PJ Harvey, když se rozpovídala o tom, že inspirací je pro ni teď Anglie a dějiny národa. V předchozím psychogeografickém výletu do Dorsetu, krajiny dětství, bylo místo napůl metaforou. V písních z Let England Shake o žádný přenesený obraz nejde: zpěvačka, která se od debutu neprvoplánově obnažovala v obrazech fyzické lásky, rozchodů a ztrát, dala náhle průchod svému zájmu o politiku a společenské klima.

Používá k tomu „velká slova“, jako by chtěla otestovat, zda v nich dnes ještě zbyl obsah, který dokážeme sdílet. „Ať se Anglie otřese!“ zpívá v titulní písni. „Je obtěžkaná mrtvolným tichem, bojím se, že zas bude prolita krev!“ Nehraje se tu na keltskou rytírnu ani na morální nátlak, Polly Jean je podivuhodně věcná a doprovod Johna Parishe, Micka Harveyho a producenta Flooda má patřičnou střídmost. „Zpropadení Evropani, chci zpátky do Anglie!“ zní v písni Poslední živá růže (The Last Living Rose). Hned tři písně se dotýkají bitvy u Gallipoli, kde v roce 1915 v krátkém, špatně připraveném útoku na Osmanskou říši našla smrt většina australských a

novozélandských jednotek britské armády. Zhouba může začínat v populistických řečech (The Words That Maketh Murder, Slova, která vraždí) a končit na poli padlých, po němž se po letech prochází vdova a dělí svou pozornost mezi pořád přítomnou smrt a nepotlačitelnou krásu přírody (On Battleship Hill, Bojiště na kopci).

Představme si, že by někdo z české scény dnes se vší vážností věnoval (post)rockové album bilanci stavu národa (vyjma Daniela Landy, který tak činí pravidelně). Pravda, nemohl by do něj s hořkostí zaplést kolonialistickou minulost jako PJ Harvey, ale dokážeme si představit, že by to neskončilo totální nepatřičností?

Harveyové se daří díky tomu, že o svém tématu jednak nepochybuje a jednak ho tvrdě testuje hudbou. Dává ztroskotanému národnímu snu hudbu energickou, atakující, nezlomnou. Refrén „let it burn, let it burn“ („spalme to“) je stejně zlověstný jako pyromansky rozohněný: může připomenout Toma Waitse a jeho válečnický kulhavý pochod s názvem Vztyčte ten hadr. Paradoxní mix emocí zatím sklízí v západních médiích recenze, které – řečeno tupými čísly –úspěšnost alba cejchují na osmdesát až sto procent.

Většina písní vznikla s nástrojem, který stojí za poznámku. Umělkyně ho kdysi zakoupila ve východním Německu, aby utratila nesměnitelné marky. Zvláštní druh citery, patentovaný a vyráběný od dvacátých let pod názvem autoharp, působí v popu jako svérázný, tolerovaný cizinec. V Anglii citera evokuje dřinu školních děcek, které se na ni po generace učí v liduškách, často pochopitelně bez nadšení. Citera má své místo v tradiční muzice: hrála na ni třeba žena Johnnyho Cashe June Carterová. Pak už se nástroj vynořuje jen příležitostně: v sedmdesátých letech po něm jednorázově sáhli Led Zeppelin a Genesis, dnes ho křísí třeba britsko-pákistánská populární písničkářka Natasha Khan, jež si říká Bat For Lashes. PJ Harvey bere nástroj do ruky jako něco starého, v čem přece musel zůstat sediment pozapomenutých inspirací, přímějších a nezáludných hudebních časů, stopy zástupů obyčejných, neambiciózních muzikantů, snad i něco z „národního“ ducha. Po jejích dvaceti letech na scéně víme, že svým zdrojům naslouchá pozorně: zároveň je impozantní, jak se s citerou nemaže a dokáže do ní fláknout zkušeným forehandem kytaristky z generace Nirvany.

Ta, která přežila smrt rádia // Právě generace Kurta Cobaina byla historicky poslední vlnou, kdy se na vrcholek prodejních hitparád prodral rock. Na začátku devadesátých let ho ještě nepřeválcovala taneční elektronika a hiphop: hudební průmysl sázel na čerstvou krev s elektrickými kytarami, na MTV běžely klipy Sonic Youth a vydavatelé předkládali nahrávací smlouvy takovým, jako byla i PJ Harvey.

To byl ovšem život před nástupem internetu: scéna ještě nebyla tak roztříštěná a rádia či hudební televize měly větší vliv při vytváření nových hvězd. Rafinované Harveyové tyhle časy pomohly: zažila s nimi svou hvězdnou hodinu a získala širší popularitu, díky níž si dodnes může dovolit excentrické proměny. Začínala v době, která ještě posluchačům rádií dokázala vytvořit společné popkulturní vzpomínky: a při dobrém tvůrčím zdraví se dožila dneška, kdy už nic takového nefunguje. O to snáz se jí uniká k projektům, jichž se nikdy neprodá tolik jako milionového alba To Bring You My Love.

Zpěvačka, která nemá stálou kapelu a občas vystupuje zcela sama, se vždycky dokázala vymknout nálepkám a dobovým hnutím. Divoký temperament a samostatná rozhodnutí způsobily, že ji po debutu média stavěla mezi feministky a členky punkové vlny „riot grrlz“: obojí rezolutně odmítla, chtěla být naprosto svobodná v oscilaci mezi ženskou detailní empatií a mužskou fyzickou razancí. Tahle otevřená, tajemná, ve tvorbě výtečně rozprostraněná dvojtvářnost nakonec korunuje i pocit z „anglického“ alba. Harveyová se na počátku možná staví jako Matka Země, jako úpějící duch matky národa. Ale v „hluku a vřavě“ zápalu pro své téma nakonec volá a řve jako válečník v poli, kterého ideály dovedly až doprostřed zmatku a k osidlům smrti. Není to vůbec patetické volání – spíš hluboká naštvanost: „Ksakru, Anglie, kde to jsme a co tady zatraceně děláme?!“

Nakonec snad ještě poznámku k uvědomělé političnosti alba. Zpěvačka ji natolik zdůrazňuje, až je to podezřelé: vždycky otvírala písně několika tušeným významům najednou, a teď bychom měli přistoupit na hlásané „je to jen o jednom“? Možná, že příznivci osobně laděné hudby nemusejí album předem odkládat: vždyť při mapování duše může být celá Anglie vnitřní krajinou, plody lidského života mohou vyvanout do sirotčích existencí a ze všeho nakonec prýští „krev lhostejná a rudohnědá“…

Není asi nejvděčnější doporučovat desku, jejímž leitmotivem je beznaděj. Ale PJ Harvey ji artikuluje tak živě a v nepatřičně jasných barvách, že od alba spíš než v depresi odcházíme zmámení jedním lyrickým bigbítovým výkonem.

PJH: Mezi Nickem Cavem a Ibsenem

Českému publiku nezbývá mnoho nesplněných koncertních snů. Patří mezi ně však Polly Jean Harveyová (*9. října 1969), která k nám nikdy nedorazila: plánovaný společný koncert s R. E. M. byl před lety zrušen. K jejímu objevení přispěl legendární dýdžej BBC John Peel, který s ní opakovaně natáčel své Sessions. Po dvou albech začala PJ Harvey užívat zkrácený tvar svého jména. Rychle se stala ikonou nezávislé scény, její popularita se tu a tam dotkne mainstreamu. V roce 2001 získala britskou hudební cenu Mercury, pětkrát byla nominovaná na Grammy. Rolling Stone ji v roce 1995 jmenoval Umělkyní roku, čtenáři britského časopisu Q ji vynesli na první místo žebříčku ženských osobností v historii rocku.

Vedle vlastní hudby natočila duety s Nickem Cavem (s nímž ji po nějakou dobu pojil vztah), Trickym, Joshem Hommem, Markem Laneganem či Thomem Yorkem z Radiohead. Zahrála si „soudobou Marii Magdalenu“ ve filmu Hala Hartleyho Book of Life, napsala hudbu pro broadwayskou inscenaci Ibsenovy Hedy Gablerové (2009). Jako příležitostnou grafičku ji vloni přizval Francis Ford Coppola k práci na literárním časopisu Zoetrope.

K novému albu, jež vychází v pondělí 14. února, vyjíždí PJ Harvey na krátké evropské turné (Brusel, Paříž, Londýn, Berlín).


LN, Orientace, únor 2011

21. 2. 2011

Nečekaní Radiohead ve světlých barvách

(Recenze na album The King of Limbs, LN 21. 2. 2011.)

Taktiky v dnešním popu jsou různé. Zatímco Lady Gaga oznamuje půl roku dopředu den vydání alba a slavnostně odtajňuje jeho čárový kód, britské ikony pozdního rocku Radiohead preferují minimální povyk: což je ovšem též efektní. Minulé pondělí skupina oznámila, že v sobotu vydá nové album. The King of Limbs nakonec „vyšel“ v pátek: posluchači mohou album v empétrojkách stahovat na stránkách skupiny, příznivci pevného nosiče si počkají do května.


Radiohead s albem vybafli po nezvykle dlouhé, téměř čtyřleté pauze. V roce 2007 se titul In Rainbows obratem proslavil: Radiohead „pohřbili“ starý zprostředkovatelský hudební průmysl, když nabídli album na svém webu a ještě navíc nechali na každém posluchači, jakou částku za stažení zaplatí. Propagace to byla bezkonkurenční, finanční úspěch už menší: systém připouštěl odeslat i nulovou částku, což se zhusta dělo.

Chybu už nezopakovali: za nové album se platí jednotně sedm eur nebo devět dolarů. Rychlá jednoduchá akce, k níž bylo uvedeno černobílé nízkorozpočtové video Lotus Flower s posedle tančícím Yorkem, vzbudila světový ohlas. Ještě pořád se po Radiohead ohlížíme, zda nezpůsobí další malou hudební revoluci.

Ospalý Yorke v pádícím světě // Marná sláva: Radiohead už dnes žijí život po životě. Pohřbili klasický rock jeho vytříbeně bolestnou mutací (OK Computer, 1997), uvítali se s elektroniky a oznámili jejich nástup na trůn (Kid A, 2000) – a pak už to vždycky byly jen sympatické příspěvky „pozdních“ Radiohead.

Na The King of Limbs jsou plně rozpoznatelní, což pochopitelně jedny potěší a druhé odradí. Rychlý, manicky nervní rytmus plyne jako otisk splašeného světa, do něhož se hlas Thoma Yorka vpíjí paradoxně zpomaleně a náměsičně (Bloom, Little By Little). Pro tohle doznání, že neumíme být kompatibilní se stroboskopickým rytmem civilizace, určitý typ publika Radiohead miluje.

Balada s klavírem a tiše tepajícím beatem Codex je nejrychlejší adept na hit. Lotus Flower má typicky dlouhou, meandrující melodii, jaké si fanoušci kapely dávno osvojili, takže nejednoduché nápěvy mohly znít sborem i na pražském Výstavišti. Abstraktnější intermezzo Feral si vystačí s rozstříhanými fragmenty Yorkova hlasu, ale nakonec je z toho motiv, na němž by mohla stát hudba k celému filmu. Všichni členové už odložili své „hlavní“ nástroje a víc se věnují elektronické produkci ve studiu. Kdo si chce užít Jonnyho Greenwooda jako kytaristu, ať radši sáhne po jeho soundtracku k filmu Norské dřevo, který vyšel (u klasické firmy Nonesuch) jen pár dnů před The King of Limbs.

Mezi skladbami opakovaně štěbetají ptáci – jednou v kombinaci s industriálním hukotem. Jejich přirozenost a odlehčenost se přesně pojí s charakterem desky, který leckoho překvapí. Vrstevnatý zvuk je sice vykoumaný, ale jsou to hlavně melodie a mix příjemného s divným, co činí sedmatřicetiminutového The King of Limbs nejvstřícnější deskou, co kdy Yorke a spol. natočili. A taky nejméně chmurnou: Bubáci na obalu alba se zdají být zneškodnění, odsouzení už jen k něžnému soucitu.

Problémem není hudba, ale osamění // Bude právě toto středobodem sporů o album? Radiohead natočili desku, která je na poslech překvapivě snadná. Působí prosvětleně a existenciální tíseň v hlase Thoma Yorka tu už nikoho nepřinutí sepisovat závěť: jen mírně vlaje v podtextu. Zdánlivě se tu neatakují nová hudební území. Ale možná přece ano: s lehkostí, jež je vlastní pronikavým talentům, posouvá kapela k mainstreamovým posluchačům impulsy, které přinesla poslední dekáda. S OK Computer a Kid A Radiohead přinášeli futuristická, jakoby z nebe spadlá alba; v roce 2011 spíš bystře syntetizují. Mladí hipsteři, které odradí už jen Yorkovy letošní třiačtyřicátiny, desku nejspíš shledají málo souznící s trendy: jenže Radiohead nesouzněli nikdy, což je grunt jejich kariéry.

A také jejich osamělosti. Skutečným problémem dnešních Radiohead není kolísavá invence, ale to, že se tak trochu vyšachovali ze hry. Přijali roli alternativních králů scény, mladších U2, a výlučnost je odřízla od živé sítě dění. Méně slavné kapely pro ně nejsou dost na úrovni, hvězdy jim zase smrdí přisluhováním kapitalismu. Tu a tam sice vyšlou po webu ekologickou výzvu nebo požádají, aby dva tisíce příznivců přišlo vytvořit živý obraz na aktivistickou uměleckou akci. I vstřícnost k amatérským autorům koncertního filmu Radiohead In Prague byla milá. Ale v dekádě rovnostářství a propojení, kterou koneckonců pomohli definovat heslem „it´s up to you“ (tedy – je jen na vás, kolik zaplatíte za naši desku), je to málo.

Proto pro Radiohead nebude snadné s novým albem skutečně zaujmout – a to přestože z hlediska hudby by to neměl být problém. Pokud nechystají odchod ze slonovinové věže, pak jejich klidné pobývání stranou, podobné introvertnímu, nakonec vždy skeptickému vokálu Thoma Yorka, bude hlavní překážkou mezi nimi a novým publikem. Ale co: třeba jen mají z naší doby pocit, že budoucnost nespočívá v sebepropagaci.

17. 2. 2011

Grammy a houba

(LN, 17. 2.)

Když v neděli v noci vyhlásili v Los Angeles, že Grammy v úhlavní kategorii album roku získávají montrealští rockeři Arcade Fire, strhl se jásot a údiv. Přetrvávají i v komentářích psaných v následujících dnech. Ty české z jakéhosi důvodu obešly a zamlčely, proč tolik povyku. Nejde totiž ani tak moc o to, že Arcade Fire hrají prima muziku a „cenu si zaslouží“, jak informoval v televizních zprávách Honza Dědek. Tohle vpravdě revoluční ocenění se týká společenské změny a, jak jinak, peněz.

Prostřednictvím velkého vavřínu pro Arcade Fire totiž americká akademie nahrávacího průmyslu ocenila kus světa, který až dosud zuby nehty ignorovala: „nezávislou“ (ty uvozovky nepřehlédněme) scénu, která si vydobyla pevné postavení přes internetové struktury poslední dekády. Právě proto, že se obešla bez základní podpory pilířů starého gramoprůmyslu (tedy Sony Music či Warnerů), vytvořil se citelný odstup mezi „mlaďochy“ a „starou partou“, která jasně cítila, že časy se mění. A odnášejí s sebou dominantní postavení těch, kteří dosud reprezentovali a zprostředkovávali většinu hudby.

Oficiální nahrávací průmysl jako by teď podal nové generaci ruku: tak tedy mír, a pojďme spolupracovat. Ale to gesto přichází s fatálním zpožděním: Arcade Fire, Animal Collective, The National a stovky dalších kapel vyzráli a upevnili kolem sebe nové labely, média, distribuční kanály, festivaly. Navíc v jejich světě se tolik nesoutěží, kdo nejvíc prodá a nejvíc zaplevelí veřejný prostor. Nová scéna se podobá spíš houbě, jejíž vlákna se pnou pod zemí a spojují tisíce plodnic na mnoha místech. Ne hierarchie s velkým šéfem nahoře, ale síť těch, kteří jsou na jedné úrovni a spolupracují: to je tvůrčí generace zrozená z dekády malých labelů, rychlého stahování a poslechu zadarmo na MySpace.

Revoluce mívají své limity. Komentáře opakovaně zmiňují, že v The Suburbs bylo oceněno ryze nezávislé album, které jde mimo sítě korporací. To zase prr: ve velké části světa včetně ČR vydala desku značka Mercury, jež spadá pod giganty Universal Music - "mateřská" firma Merge je sice nezávislá, nicméně licencuje větší alba "závislým", což je běžná situace. Ale na každý pád cenu dostala chytrá chytlavá deska, která napovídá, že ve správných rukou rock kupodivu není mrtvý. Tu současnost stvrzují i filmaři Terry Gilliam a Spike Jonze, kteří s Arcade Fire točí. Společně stvrzují, že na Bowieho a Springsteena lze navazovat způsobem, který v tanečním rytmu odpovídá na otázky dnešní doby.