Shirley a Frank

Při smutné příležitosti úmrtí Shirley Temple-Blackové se hodí připomenout historku zábavnou, ale hlavně pořád svěží ve své překvapivosti. Týká se hudby a rozděleného světa.

Iniciály byvší dětské hvězdy a dlouholeté diplomatky zněly STB. Velmi si tenhle moment v Československu užívala: nechala si je vylakovat na kapotu auta, jímž u nás jezdila jako ambasadorka od srpna 1989 do roku 1993. V čerstvě popřevratové době byla její pozice zásadní a iniciační a paní Temple-Blacková své české spolupracovníky naučila – díky nadhledu, zkušenostem a diplomatickému talentu - mnohému. O tom se v posledních dnech napsalo dost.

V roce 1990 se přihodila taková náhoda: Shirley Temple-Blacková se ocitla na pražském letišti právě ve chvíli, kdy měl přiletět Frank Zappa. Svobodomyslný rocker a garant umělecké nezávislosti byl ikonou pro široké vrstvy Čechů: na letišti jich bylo hodně, a taky televizní štáb. Ten pohotově zaregistroval velvyslankyni a obrátil se na ni s kamerou: co říká na osobnost, které se konečně dočkáme, čím je pro ni Zappa?

V tu chvíli kamera zachytila něco mezi bezradností, malým šokem a chmurou: Shirley Temple-Blacková se odvrátila od kamery, schovala tvář do dlaní a v panice hledala vhodnou odpověď. Český štáb položil v nevinné nevědomosti otázku, kterou by v USA nikdy nedostala. Tam každý věděl, že Zappa patří do opačné hemisféry než byvší hvězdy Holywoodu. Že jeho nekorektní humor, ostrá krtičnost, občasná vulgarita a přemýšlivá neloajálnost z něj dělají silně problematickou figuru. Pro nás, vítající pro převratu Shirley i Franka jako mosty k svobodnějšímu světu, byli oba na jedné lodi. Ale to byla iluze.

Paní Temple-Blacková si pak s úlevou vzpomněla, že Zappa má dceru s romantickým jménem Moon (tedy Luna), a něco o ní řekla. Ale podstatná byla první část odpovědi, platná dodnes: ten signál o rozděleném světu i po skončení studené války.

Psáno pro LN //

Tekutý klid // Burkhard Stangl: Unfinished

Když vloni hrál v pražském kostele Na Prádle rakouský kytarista Burkhard Stangl, přišlo strašně málo lidí: jistě to bylo i slabou propagací. V týchž dnech vydal Stangl v Londýně album, které zasnubuje fyzicky příjemnou hudbu se záhadným, zcela osobním stylem. Přestavme si melodie jako sníh, který taje, ale ještě se drží. Tak zní album Unfinished (Nedokončeno), jehož dosti nadšené recenze z USA, západní Evropy, Polska, Maďarska, Japonska a Peru mám právě před sebou.

Proč z mnoha zajímavých nových nahrávek mluvit právě o té Stanglově, vydané uznávaným labelem „pro organické struktury v hudbě“ Touch? Dlouholetá cesta čtyřiapadesátiletého Vídeňana snad vypovídá o dnešních časech a hudbě, ke které tíhnou. Stangl se vyprofiloval jako muž zběhlý ve světě současné hudby. Improvizuje, jako autor vytváří konceptuální projekty (pro svou operu nahrával zvuk v ještě stojícím newyorském World Trade Centru), přitom má mohutné teoretické zázemí: jistě má v sobě řádný kus intelektuála. Ovšem možná právě proto se díval za horizont „normálních experimentů“, tam, kam si jiné pokusy netroufnou. Aby prostě doznal, že má rád písničky a melodie.

K novému albu připojuje příběh, koneckonců Unfinished je přímo věnováno anglickému romantickému malíři, krajináři Josephu M. W. Turnerovi (1775 – 1851, pozor, neplést se slavnějším Williamem Turnerem). Stangl viděl před časem jeho výstavu v Tate Modern, a zvlášť jeho předsmrtná, nedokončená díla pro něj byla formativním zážitkem. „Z jeho pozdních pláten,“ píše Burkhard Stangl, „se uvolňuje světlo, je v nich básnická imaginace a výsostný tekutý klid. Volnost čisté malby: nic než světlo, vzduch a voda. Odcházel jsem z výstavy a bylo mi jasné, že právě začínám hledat k těm obrazům svou hudební paralelu. Přibližování k Turnerově nejednoduché prostotě a překlad jeho tajemných atmosfér do osobních krajin zvuku pro mě v dalších letech představovaly hledání, které jsem si velmi užil.“

Stangl neopustil zkušenost experimentátora: ale jako jeho jiní dnešní kolegové, a to i ve filmu nebo literatuře, už dnes dobře zná historii mainstreamu i excentrických a nezávislých scén. Bere si odevšad. V jeho Unfinished se beze spěchu vpíjejí jednotlivé tóny do časové osy, pod kytaru Stangl zároveň pouští jakési reálné záznamy, jako by ke scénické hudbě přidával děj neviditelného filmu. Nejcennější je na tom cit „Old Slowhanda“ Stangla pro pomalý timing, jenž se ale neutrhne pryč od melodického světa a od návrhů velmi jemných emocí. Takhle vyhraněné polohy lze dosáhnout jen v sólové tvorbě: jak by se na ní mohlo shodnout víc různých lidí?

Když si nahráváme hudbu do počítače, systémy jako iTunes umějí alba rozeznat. Přidávají k nim z jakési své databáze žánrové označení. U hudby ráže Stangla (nebo také Briana Ena či Christiana Fennesze) se vynořila dříve nepoužívaná kategorie: domácí poslech („home listening“). Dává to smysl: do téhle hudby odchází člověk jako do abstraktního azylu, kontrastujícího se vším hlukem, neustálými impulsy a přepínáním pozornosti. Lze spekulovat, že schopnost vnitřně jít s delším hudebním kontinuem (nejen elektroakustickým ambientem, třeba i symfonií) člověka posiluje vůči ADHD, tedy poruše pozornosti. Tedy: nejde o to, že by hudba měla být „funkční“, jak se posluchačům snažili prodat svůj styl zakladatelé new age. Jenže její vedlejší efekt to vždycky bude: co delší dobu posloucháme, to se do nás ukládá.

Tři nejpřekvapivější

Mezi autorskými alby si už Svetr Martina Kyšperského stihl získat prestiž a nominaci na cenu. Vedle jeho „zvukového deníku“ jsou tu však další alba, jimž je společná překvapivost: velká proměna byvší hvězdy Jiřího Štědroně a terapeutovo album plné snů.

Po zmínce, že jednu z nejpřekvapivějších nových desek natočil Jiří Štědroň, následuje reakce v lepším případě nevěřícná. Cože?!? Štědroň, ten lyrický popař ze socialistických časů, princ z televizní Popelky? Byvší hvězda, na jejíž hit Belinda se musíme chvíli rozpomínat? Jde o to, že na novém albu Jsem jen herec Štědroň těžce uhnul od toho, jak jsme ho mohli znát.

Nepochopitelný návrat Jiřího Š. // Osobně jsem na Jiřího Štědroně narazil, když jsem v prosinci vedl děti na vánoční představení v Semaforu. Štědroň hrál krále Heroda, s komikou v textu Jiřího Suchého se nemíjel a nevypadal na jednasedmdesát. Během večera zpíval výbornou písničku, jen s bendžem, vyprávěl ji jako reklamní esemeska. Bylo to úplně jiné, než by člověk čekal od „toho Štědroně“. Jeho zdrženlivé komice nesmírně prospěl věk. Jiří Štědroň totiž dnes dělá minimum grimas (jakoby v lehké únavě, ale věřím, že i skrze zkušenost na scéně): převládá seriózní, trochu nepřítomný výraz tváře. Doma jsem u YouTube zjistil, že dobrý text esemeskové písně nepsal Jiří Suchý, ale sám zpěvák. Štědroň mě začal zajímat.

Záhy jsem už nevěřil svým uším, když jsem poslouchal kompakt Jsem jen herec – loňské album, první, které Štědroň vydal od roku 1977 (nepočítáme-li výběry), a hlavně – jeho první ryze autorské a jaksi nezávislé. „Dole je nahoře a nahoře je dole / pár dnů před koncem světa na nic není spoleh / čemu se divíš...“ Takovýhle text by člověk čekal spíš od Ivana Wernische než od středoproudaře ze zlaté supraphonské éry. Ale „co přešlo zenit, musí se změnit“, jak se tu zpívá v písničce Chce to změnu. A změna je to slušná.

Lze tu najít řadu písní napsaných s citem pro vystižení životních paradoxů, ale taky pro jednoduchou, volně plynoucí řeč: „Až staré ideály prodáš nastojato, / nové už nenakupuj, nestojí to za to.“ Štědroň to zpívá se skromností a klidem, které naznačují, že od kariéry sedmdesátých let se odstřihl – ovšem frázuje pořád se zjevnou zkušeností. Větší půlka alba je dobrá sama o sobě, ale ve spojení se Štědroňovým příběhem vyznívá ještě překvapivěji: vždyť některé písně si tu lze představit v repertoáru skupiny Květy nebo Nebřenského Vltavy.

Titulní písnička Jsem jen herec by mohla názvem evokovat vyznání řemeslu „bláznů z povolání“, ale Štědroň míří jinam: „Ptali se: pravý, nebo levý? / Ptali se: kruh, anebo čtverec? / Řekl jsem: Promiňte, já nevím, / věřte mi, nevím – jsem jen herec...“ Celé to lze číst jako píseň o alibismu, o lpění na iluzi a o závislosti na popularitě. V jakémsi záchvatu se tu Jiří Štědroň uchyluje k hýkání a řvaní, je to nelítostné, kurážné, snad v tradici radikálního šansonu, ale na české popové scéně tedy neslýchané. Kdo chce po tomhle songu slyšet nějaký klidnější, má možnost – viz řádky, které si obehrávám dokola s nadšením fanouška: „Poslouchám deště šumění – konečně pravé umění...“

Štědroňovo album není dokonalé. Zvuk, mnohdy sycený lacinými syntezátory, by asi měl být označen za příšerný: je to však taky příznak určité nevinnosti, byvší pěvec hitů se už úplně vymkl popovým „profi“ kruhům a osahává terén spíš amatérsky. Jsou tu songy jaksi nedotažené, ale i v nich lze najít leccos zajímavého, viz Jsou nesnesitelní, píseň samotáře pozorujícího milence. Pokud budete po albu pátrat, zjistíte, že Štědroň i tady uniká tu a tam do lyrických poloh, které se podobají jeho dávnému repertoáru. To lze z hlediska dobrodružnějšího poslechu klidně přeskočit: ovšem zajímavě to naznačuje, že autor (místy skutečně výtečných songů) tak úplně neví, s čím zachází.

Kdo si prožil normalizační éru českého popu, dodnes možná čeká na určité příznaky odkletí. Neckářův comeback přišel pozdě: zpěvák, oslabený zdravotními problémy, je spíš pasivním vykonavatelem vůle druhých. Od Karla Gotta jsme už skutečný „update“ či „refreshment“ přestali čekat: bohužel nemá povahu na to, aby se otevřel novým stylům. A teď se tu, naprosto nenápadně a bez velkých ambicí, vyloupl Jiří Štědroň, který přešel na pozice skromné autorské tvorby, plné malých pádných myšlenek a nesené sympatickou intimní dikcí. Nevíme, jak k tomu došlo: ale dokázal to, co nedokázali Neckář a Gott. A natočil nejpřekvapivější českou desku uplynulého roku.

Suvenýry z vysypané kabely // Album Svetr se už stihlo dostat do nominací na výroční cenu Vinyla: Martin Evžen Kyšperský do něj nashromáždil písně a nápady za několik let, které se mu nezdály vhodné pro jeho hlavní působiště, kapelu Květy. „Jednoduše jsem točil doma písničky, kdykoliv to šlo,“ píše. „Když toho začínalo být hodně, už jsem věděl, že udělám desku, a natočím si ji sám. Sobě basákem, bubeníkem, perkusistou, vokalistou, kytaristou, krabičkářem...“ Svetr je ovšem i přetaveným zvukovým deníkem: Kyšperský do písní vpletl nahrávky pořizované průběžně pro radost a ze zvídavosti, lze tu více či méně zřetelně slyšet „sirény, vrzající vrata, čajovou soupravu Fikty Kaprála, hračky, holku rozezpívávající se ve vlaku, Kobzovo piano v Praze na ulici“ a leccos dalšího.

Není to samoúčelné: osobní reflexe se tak ocitají v osobním prostoru, sbírce zvukových suvenýrů. Trochu to působí, jako by básník vysypal příruční kabelu a svoje verše doprovodil zjevenou směsí dokladů, tužek, popsaných papírků, novin, paragonů a smetí. (Smysl pro veteš osvědčily Kyšperského Květy i v nedávném vynikajícím klipu Pavly Kačírkové My děti ze stanice Bullerbyn: je cenný tím, že v přehlížených věcech z normalizačního dětství se hledají kořeny dnešních traumat.)

„Vlasy jsou ta nejvíc důležitá věc / ze všech těch nejmíň důležitejch věcí“: Kyšperský umí kombinovat pečlivou, vážně branou práci na písničkách, a zároveň nebýt přehnaně seriózní, nezatěžkávat písně něčím, co nemohou unést. V tom asi tkví jádro úspěchu Svetru, na němž je množství nápadů „režírováno“ zkušenou rukou, a který má zároveň poťouchlou lehkost popěvků. Určitá posmutnělost, která Kyšperského po léta neopouští, se projevuje nápaditě: viz Video, song o sledování videokazety s kýmsi, kdo tu už není. V Děvčeti se zpěvák zakouká „do příběhu do kterýho nepatřím“, do náhodou potkané dívky, aby se v refrénu ujišťoval: „Vždyť já přeci nejsem sám, já nehledám, já už mám, já – jenom se dívám...“

Melodie jsou tu spíš jen takové mile povědomé, ale Kyšperský zato umí dobře odhadnout doprovod, ať už brnká na ukulele, nechá odťukávat bicí automat, případně kombinuje akustiku s laciným casiem. Podstatou Svetru je studiová koláž, ale jednak podpořená evidentní schopností hrát akusticky (viz živá vystoupení), a pak jaksi nestrojová, spíš připomínající nástěnku plnou vystříhaných obrázků. I coververze písničky od folkrockové kapely Listolet připomíná zásah nůžek: Kyšperský nechal refrén (asi se mu líbil jen on), text slok silně „prostříhal“ a do volných míst vlepil třeba útržek bavičského výstupu Vladimíra Menšíka.

Martin E. Kyšperský je šťastný typ muzikanta: má jak básnický a textařský cit, tak chuť jít po zvuku a objevovat další a další podoby „písně“. Ono by se to mohlo zdát samozřejmé, že písničkář má být doma jak v říši slov, tak hudby, ale rozhlédněte se po české scéně: většinou převažuje buď jedno, nebo druhé. Není divu, že si Kyšperskému říká o texty Lenka Dusilová. Kapelník Květů má dobré období, do kterého patří i Svetr.

Terapeut a tajemství snů // Album Otisky příběhů ze snů patří k těm přehlédnutějším nahrávkám, jež u nás vloni vyšly. Možná proto, že víc než jako hudební album funguje tahle deska Jana Jeřábka jako svébytný psychologický projekt, který si hudbu zvolil jako médium, aby pomohla navodit stav polospánku a snění. Jeřábek sice píše a vydává písně už od osmdesátých let, profesí je však grafolog a terapeut. Ke svému rozhodnutí zhudebnit sny (záměrně neuvádí, které mu sdělili klienti a které jsou jeho vlastní) píše: „Ze stovek snů, s nimiž jsem jako terapeut pracoval, jsem jich vybral několik, které mě oslovily svými příběhy, básnickými obrazy i hlubinnou dynamikou. Podle mého názoru se jedná o sny, které zachycují některé typické duševní struktury člověka dnešní doby.“

Album ve výsledku netvoří písně, ale jakési zvukové bazény, v nichž přizvaní hosté jako Petr Váša, Petr Nikl a Jan Burian mluví a šeptají záznam snu. Všechno se děje velmi, velmi zvolna, jako by při konverzi snu do bdělé řeči všechno vláčnělo a generovalo opatrné pauzy. V pozadí navíc znějí šeptem jiné části téhož snu: jako by se čas rozlámal a existoval všechen najednou, byť nám dovoluje zaostřit na ten či onen moment. Pomalé kytary zní echem ambientní hudby i Neila Younga, přesypávání kamínků v dešťové holi evokuje spád času v přesýpacích hodinách.

A sny? „Jedu po sjezdovce velkou rychlostí / A v tom se srazím / s jakýmsi neschopným lyžařem /Koukám / že mi přitom vypadl mozek / Musím tedy do nemocnice...“ To je začátek jednoho ze snů: pomalé odvíjení dějové linky tu má černohumorné odlehčení, jindy se spíš tísnivě ošíváme (motivy zapomenutých dětí) nebo cítíme otevřenost, která nás vyzývá, abychom nezapřeli sami sebe a rozhodli jak celou věc vnímat.

To je na Otiscích příběhů ze snů nejlepší: vyzývá k aktivní spoluúčasti. Kdo chce kolem tématu snu brousit ještě uvědoměleji, má u alba přiložený sešitek, rozsáhlý rozhovor autora s Boženou Správcovou nazvaný Klesnout ke snu. Čistě hudebně: pokud člověk nepřistoupí na „snové“ zpomalené tempo, začne z něj za chvíli nervózně lézt po zdi a odhlašovat se z tohoto výzkumného projektu. Všemi skladbami tu prochází přece jen příliš týž princip, na čemž nic nezmění ani zajímaví mluvčí, Jeřábkovi písničkářští kolegové (Marka Míková ze Zubů nehtů, Jiří Smrž, Martina Trchová).

Ale Jan Jeřábek bezpochyby nechtěl natočit popovou, ba ani „nezávisle popovou“ desku: dřív otiskoval svou zkušenost z psychologie do textů (Nemůžeš mu to říct, Další konec světa), nyní ji přenesl do celého tvaru. Evidentně mu záleželo na jiných aspektech, než většině muzikantů, kteří dnes u nás točí desku, a na ty se dost poctivě soustředil. Konzumovat Otisky příběhů ze snů po více než dvou vvllááččnnýýcchh sskkllaaddbbáácchh najednou dá práci: ovšem zase si člověk uvědomí, že různé motivace hudebníků vyžadují různé způsoby poslechu. A to už není věc snu, ale bdělosti.

Jiří Štědroň: Jsem jen herec. CD vydala Socha (distribuuje Popron), 2013.

Martin E. Kyšperský: Svetr. CD vydalo Polí pět, 2013.

Jan Jeřábek: Otisky příběhů ze snů. CD (s rozsáhlou textovou přílohou) vydal Galén, 2013. 

Psáno pro Orientaci LN, vyšlo v lednu 2014. 

Jak vzdát poctu Karlu Krylovi?

Tohle je ranní glosa psaná pro Český rozhlas Plus, necelý týden před koncertem, kterého se týká. Vyprovokovala vnitrorozhlasovou kauzu díky tomu, že jsem jako přizvaný externista promluvil o rozhlasu polemicky. Na webu vidím, že někdo publikoval následný dopis generální ředitele Duhana všem zaměstnancům (což, opakuji, já nejsem, jsem externista), připojuju jeho část.

Glosu otiskuju tak, jak jsem ji napsal, včetně několika odlišností od vysílané verze. Do vysílání se nevešel poslední odstavec, ale i tam zůstal smysl zachován.

Pár slov o chystaném koncertu na počest Karla Kryla jsem si šetřil právě sem, na území Českého rozhlasu. Právě rozhlas přece pořádá koncert ke Krylovým nedožitým sedmdesátinám ve Velkém sále Lucerny.

Když poslouchám Krylovy písně z jiných desek, než jsou ty první dvě, Bratříček a Rakovina, nedovedu si představit, že by vyprodaly Lucernu. Mají jinou povahu, některé jsou dost skeptické, jiné naopak rychlou srandovní slovní hříčkou, ještě další při své hloubce přecházejí do krve pomalu. Naopak když čtu na krylovském plakátě jména Tomáš Klus, Divokej Bill, Xindl X či Aneta Langerová, vůbec se nedivím, že ta Lucerna byla vyprodaná týdny před koncertem. V tomhle směru byla úvaha dramaturgů Radiožurnálu přesná a velmi úspěšná. Otázka, která zbývá, je jasná: co s popovým mainstreamem naší éry má co dělat Karel Kryl.

Protože silné kulturní projekty mají mít vždycky několik vrstev: měly by fungovat v rovině zábavnosti i silného tématu, dobré srozumitelnosti i vnitřního smyslu, a taky by měly stát ekonomicky pevně na nohou. To poslední rádiu vychází bez problému – celek ne. Vytvořit projekt, který má jen část jmenovaných ctností, to není těžké: každý druhý umí přece vymyslet něco specializovaného pro pár lidí, anebo naopak spíš jen populistického, co si publikum najde natošup.

Vytvářet poctu pro Kryla není snadná věc. Vzpomeňme si, jak se zpětně vztekal a trápil pro svůj rychlý souhlas zazpívat v duetu s Karlem Gottem: tohle spojení pro něj bylo nereprezentativní a zavádějící. Nebyl otevřená povaha, která by se spojovala s kdekým: souviselo to i s jeho sebestředností, ale když uvážíme, jak skvělé jsou jeho vrcholné písně, jak dobře uměl písňové a zpěvácké řemeslo, co všechno si právě pro svou hudbu zažil a jak zatvrzele se držel svých hodnot, není divu. Proč by měli být romantik Klus nebo opatrná interpretka Aneta jeho následníky? V jakém smyslu? Dobrá, současný pop se ke Krylovi hlásí: jako k hodnotě z minulosti, která mu pomůže získat kredit. Kdyby ta hodnota mohla dnešní situaci okomentovat, nechtěl bych být v kůži komentovaného.

Aby bylo jasno: Nechci říct, že někdo nemá právo zpívat Kryla. Naopak: zpívat si ho může každý, naprosto každý – a tak bych asi pro tu pravou poctu Krylovi postavil malou scénu někde na rynku a nechal zpívat kohokoli, kdo by chtěl. Nebo určoval zpěváky losem: vedle Slavíků nějaké lidi z ulice, tak, myslím, žijí Krylovy songy.

Mimochodem, jednu koncertní poctu Krylovi jsem letos už zažil. V pražské Malostranské besedě, narvané k prasknutí, se na ní sešli Vladimír Merta, Dáša Voňková a Vlasta Třešňák. Krylovi známí, souputníci, tvůrčí příbuzní. Ani jeden z nich nepostavil svoje vystoupení na zpěvu Krylových písní: ve vzduchu visel pocit, že tenhle druh pocty vůbec není nutný. Byl to dost pěkný koncert, který by velkou Lucernu nikdy nevyprodal.  

----

Z dopisu gen. ředitele Petera Duhana zaměstnancům rádia: 

Vážené kolegyně a kolegové,

chci touto cestou poděkovat všem, kteří se podíleli na koncertu „Karel Kryl 70“. Především děkuji Radiožurnálu, Centru uměleckých těles, soutěží a přehlídek a jejich týmům za naprosto dokonalou akci, jak po programové, tak i organizační stránce. (...).

Tím spíš mě mrzí, že někteří z vás úsilí všech, kteří se na koncertu podíleli, výrazným způsobem znehodnocovali a zpochybňovali. A to ještě před tím, než se koncert konal a bylo co hodnotit. Dodržujme prosím kolegialitu, loajalitu a dodržujme kulturu naší mediální společnosti. Vždyť všichni jsme Český rozhlas, bez ohledu pro kterou stanici nebo centrum pracujeme. Úspěch jednoho je přece úspěch nás všech.

Hlavní komentář k dopisu si asi každý domyslí. "Ještě před tím, než se koncert konal a bylo co hodnotit" je pochopitelně legitimní mluvit o pojetí a dramaturgii celého projektu: a koneckonců, myšlenka, že propojení Kryla s popovým mainstreamem je víc byznys než kulturní projekt, je banální a sdílí ji spousta lidí.

A především: vyzývat externisty k loajalitě je jaksi ošidné: proč je pak jako nezávislé zástupce svých oborů rádio vůbec zve ke spolupráci, když by si měli kritické myšlení sešněrovat loajalitou, že. Jenže k tomu je potřeba přidat druhou  stranu mince: moje glosa byla psaná PRÁVĚ jako signál loajality. K povaze veřejnoprávního rádia, které by mělo znát svoje priority. Evidentně je to jiné pojetí rádia, než jaké pěstují někteří jeho šéfové. Přesto mi přijde směšné, že se kolem jedné glosy teď v rádiu tak nadělá. 

Američani řekli, že jsme crazy

Dvěma (první pád Dva, Bára a Jan Kratochvílovi) se daří: po „herním Oskaru“ za nejlepší hudbu k počítačové hře nyní vydávají desku na zavedeném labelu v New Yorku. Vedle všech úspěchů ale je tu ještě sama hudba: nové album Nipomo.

Vší vaší hudbou prochází taková rytmičnost a vřelost, až člověk musí myslet na hudbu v cirkuse. Máte k ní vztah?

Bára: Cirkusy vlastně rádi nemáme. Cirkusovou hudbu ano.

Jan: Varieté. Karneval. Masopust. Nino Rota a jeho filmová hudba. Konec filmu Osm a půl...

Máte silný, rozpoznatelný styl. Nebáli jste se v některém období, že už jste všechno zahráli? Bylo těžké natáčet páté album?

Jan: Nebáli, i když já mám vždycky trochu strach. Abych se neopakoval a zároveň neopustil, co je mi vlastní. Ale přirozeně jsme si dali před natáčením trochu delší pauzu. Deska nakonec nemá žádný vnější koncept: dřív jsme našim albům říkali „folklór fiktivních národů“ nebo „pop z neexistujících rádií“.

Bára: Natáčeli jsme průběžně celý rok. Deska Nipomo nebyla přislíbená žádnému labelu, neměli jsme žádný deadline. Nesmírně se to vyplatilo, práce si hledala vlastní čas a tempo.

Nakonec vydáváte v Česku album Nipomo sami (Label Home Table) a pro Ameriku si o ně řekl newyorský label Northern Spy, což je zavedená značka s katalogem plným zajímavých autorů (Thurston Moore, The Necks, Mystical Weapons se Seanem Lennonem, Ceramic Dog Marka Ribota, Arnold Dreyblatt, nově Arto Lindsay...). Čím jste si je získali?

Jan: Vlastně se jen dohadujeme. Když jsme se s nimi po vší korespondenci osobně potkali, byli to podobně normální lidi, s jakými pracujeme doma. Nejdřív napsali – pracovní snímky se nám líbí, pošlete master, když se nám bude líbit taky, vydáme ho. No, líbil se jim. Jo – ti kluci říkali, že podíl na rozhodování mají i jejich partnerky. Jedna prý řekla, že jsme skutečně crazy. Myslela to v dobrém.

Bára: S labelem Northern Spy se teď vracíme na hudební festival a veletrh South By Southwest v Austinu. Byli jsme tam už jednou: ale teď hrajeme na scéně vyhrazené našemu vydavatelství, což znamená, že budeme viditelnější. Hrát tam na vlastní pěst, což jsme udělali v minulosti, je zážitek, ale jste jedna ze stovek kapel, které v tu chvíli hrají snad na všech místech Austinu...

Když zpíváte svým fiktivním jazykem, kterému nikdo nerozumí, mají pro vás texty smysl?

Bára: Jasně. Ale najdeme ho tam až ex post. Až když text vznikne. Jinak je pro nás text hlavně nositel zvuku. Další hudební nástroj.

Jan: Tady je dobré říct, že text někdy vzniká přímo do nahrávky, při zpěvu na první pokus. V cizině se občas domnívají, že to je čeština.

U songu Mulatu si lze domyslet vztah k slavnému africkému muzikantu Mulatu Astatke. Ale co název Javorníček?
Bára: Náš první název písně v češtině... No, to je smutný příběh. Když jsme projížděli vsí Javorníček, našli jsme kotě, samotné a nemocné. Vzali jsme ho ke zvěrolékaři, bylo u nás a při mixování téhle skladby chodilo po pokoji tak, že to bylo dohromady jako klip.
Jan: Mixoval jsem zvuk podle toho kotěte.
Bára: Už to s ním vypadalo dobře, ale pak to vzalo smutnej konec. Měli jsme ho den.

A co je Nipomo?

Bára: Město v Kalifornii. Nebyli jsme v něm, jen projížděli kolem cedule. Ten název zní jako slova, která vymýšlíme my.

Na albu lze slyšet zvuk hraní pingpongu, jinde jste vysamplovali varhany ze štědrovečerní mše ve vašem domovském kostele. Jaké zvuky jste ještě použili?

Jan: Hodně je tam chůze, po sněhu i jinde. V Austinu jsme slyšeli hrát jednoho člověka na balafon...

Což je africký xylofon...

Jan: … tak jsme ho nahráli, neví, že je na desce. Je tam i vrtulové letadlo, které prolétá každý den ve třičtvrtě na devět nad naší chalupou.

Bára: Cvrčci z Lubné.

Jan: Některé ozvěny vznikly specificky. Na chalupě je v jednom rohu klavír a v druhé kamna s plechovým plátem. Když dáme mikrofon do určité pozice mezi kamna a klavír, vznikají dost zvláštní ozvěny.

Tenhle přístup, kdy využíváte blízké věci, je součástí hlubšího postoje? Nebo – pomáhá vám ušetřit?

Bára: To určitě. Ale spíš je to prostě přirozené.

Jan: Je to zábava. To, že místo do dobrého bubnu kopáku tluču do zdi, vzniklo ze zoufalství. Byl jsem sám na chalupě, potřeboval jsem dobrý zvuk, není tam internet, abych něco stáhl. Tak jsem obouchával zdi, zvlášť jednu, která dobře rezonuje. Nejlepší údery jsme pak použili jako zvuk bicích.

V prosinci jste byli na Ukrajině. Hráli jste na kyjevském Majdanu.

Jan: Máme na Ukrajině řadu kamarádů, už léta. Zážitek to byl neuvěřitelný, mysleli jsme, že nás dají na nějaké pobočné pódium, ale ono je tam jen to centrální. Nebyl to pochopitelně normální koncert, bylo to na dvě písničky. Ale nechali jsme si do ukrajinštiny přeložit nejdůležitější vzkazy, které jsme tlumočili. Radost lidí, že o nich někdo z Evropy ví a podporuje je, byla v tu chvíli nejvýraznější. Na Majdanu se střídala obava a euforie: vyměňovaly se tu směny, aby nikdy nebylo prázndo, protože jednou denně to policie vždycky zkusila vytlačit. A přes den to byl permanentní mejdan, nekonečný sled řečníků, umělců, lidských bytostí.

Na co se v Americe těšíte?

Bára: Šíleně se těšíme do metra. James Murphy, co měl kapelu LCD Soundsystem, vymyslel skvělou věc. Vstupní turnikety, které pípají po protažení jízdenky, naplnil svými zvuky. Je to velký projekt, turnikety by měly namísto technického – trochu hnusného - pípance vydávat tóny, které dohromady ladí. Vlastně lidi, kteří se hrnou do metra, jsou použití jako zdroj akordu, dlouhého a pořád v proměně. Z vlezu do podzemky je najednou jemné, lákavé místo. Ten Murphy je geniální.

(Psáno pro Lidové noviny, mezitím Dva absolvovali americké turné a blogovali odsud deník, viz http://dva.blog.respekt.ihned.cz/.) 

http://dva2.bandcamp.com/album/nipomo 

http://northernspyrecords.com/

Všechny černobylské klavíry

Po čase začínám doplňovat blog. Tenhle rozhovor vyšel v Orientaci LN a Zóna kolem elektrárny v ukrajinském Černobylu, zasažená jadernou havárií v roce 1986, láká umělce po léta. Mladou skladatelku Elišku Cílkovou však napadla jedna věc jako první: rozeznít klavíry, jež zbyly ve vylidněném městě Pripjať. Debutové album Pripyat Piano autorky, která má radioaktivitu ráda, právě vyšlo v Polsku.

Studujete skladbu na HAMU. Na Ukrajinu jste se vypravila už několikrát. Jak vás napadlo spojit Černobyl s vaší hudební tvorbou? // Odmalička se mi líbila opuštěná místa, třeba bývalé statky. Černobyl mě zaujal právě z toho důvodu: opuštěná zóna je obrovská. Taky mě překvapilo, že i přes velký počet totálně vykradených prostor tam zůstalo hodně autentických věcí. Přitahovala mě ta kombinace opuštěnosti a zachovaných stop. Začalo mi záležet na tom, aby se na ta místa nezapomnělo. Rozhodla jsem se je zdokumentovat.

K tomu rozhodnutí mi pomohl i konkrétní rozhovor. Když jsem se dostala k lidem, kteří dřív bydleli v městě Pripjať, jeden muž mi říkal, že v bytě, odkud odešli, jsou pořád ještě jeho fotografie z dětství. Občas se na ně chodí dívat. Na otázku, proč si je neodnese, odpověděl, že pak už by z toho místa nezbylo vůbec nic. To byl pro mě zásadní moment.

Rozhodla jste se soustředit na klavíry v černobylské zóně. Jak k tomu došlo? // Když jsem byla v Pripjati před několika lety, náhodou jsem v jednom bytě našla klavír. Tehdy se dalo ještě vstupovat dovnitř do budov a bytů: dnes už to není možné. Z toho klavíru bylo jen torzo, nástroj vůbec neměl klávesy, jenom některé struny. Když jsem se vrátila do Prahy, zdály se mi o tom místě sny: jak sedím v Pripjati v úplně zachovalém bytě a jsou tam se mnou děti. Musíte si uvědomit, že to místo má skutečně velkou působivost: v městě dřív bydlelo 50 000 lidí, teď je víc než 27 let úplně prázdné.

Po tom snu jsem si uvědomila, že bych chtěla najít víc zachovalých věcí. Když mě pak napadla souvislost s klavíry, všechno se propojilo. Tenhle nástroj neztratí schopnost znít ani po dlouhé době ve vlhku nebo mezi zřícenými stěnami. Taky mi pomohlo, že na rozdíl od mnoha jiných věcí nemohly být klavíry rozkradené – uvědomila jsem si, že jsou moc těžké na to, aby je někdo odnesl.

Vnímala jste černobylskou zónu zvukově? Jak to tam zní? // Odmalička vnímám dost citlivě okolní zvuky. Bydlím na kopci a v podkroví: když prší, dělá to neskutečné zvuky. Silně slyším zvuky větru, zvuky zdola z Prahy, vlak v dálce... Druh hudby, která zachází se zvukem reálného světa, mě zajímá už dlouho a na HAMU jsem se do soundscapes – tedy zvukových krajin - začala dostávat čím dál víc. V černobylské zóně vás překvapí třeba častá přítomnost vody v budovách. Pořád ji slyšíte crčet. Nikdo tak úplně neví, kde se tam voda bere: zřejmě se tam někde sráží a pak stéká dolů. Nejpůsobivější to bylo v kinosále – úplně temném, s dírami v parketách a proudy vody stékajícími z různých stran.

Cítila jste v „zóně“ nebezpečí? // Lidé myslí na hodně na radioaktivitu, ale když jste v zóně pět hodin, odpovídá to zhruba jednomu rentgenu kotníku. Včera jsem měřila radioaktivitu soch na Karlově mostě: některé jsou víc radioaktivní než některá místa v Pripjati. Největší nebezpečí v zóně ale představuje potencionální vdechnutí prachu s radioaktivními částicemi. Proto je důležité nosit roušku a dodržovat všechna bezpečností opatření, jako je vyhýbat se chození po travnatých plochách, ze kterého jsem i já sama měla při první návštěvě strach. Radioaktivita se pak liší podle místa a je to rozdílné metr od metru – po havárii byl totiž radioaktivní prach rozprášen vlivem povětrnostních podmínek nerovnoměrně a dnes se již dostal i do půdy a potravinového řetězce zvířat žijících v zóně.

Jak jste klavíry objevovala? Podplatila jste někoho z místních? // Vůbec ne. Největší část práce proběhla u internetu: hledala jsem fotky z Pripjati s klavíry a pak psala jejich autorům. Na YouTube lze třeba najít video jistých Čechů, jak tam někde hrají na piano: zaradovala jsem se, že tentokrát nebudu muset překládat korespondenci do ukrajinštiny. Ukázalo se, že je to v jednom ze dvou výrazných velkých paneláků, které tam stojí vedle sebe. Ovšem dál jsem se už jen dověděla, že je to v bytě v jednom z nejvyšších pater. Ty budovy mají možná patnáct pater, každá má tuším šest oddělených vchodů po obou stranách: to piano jsem nakonec nikdy nedohledala. Vím o umístění několika dalších klavírů, které jsem nestihla nahrát. Některé nástroje, když jsem je vyhledala, byly poničené deštěm, větrem. Jiné byly zničené vandaly.

Zažila jste na místě něco jako „černobylskou turistiku“? // Ano. Potkala jsem třeba skupinu s americkým vojákem, kterého to místo zajímalo vlastně z profesionálních důvodů. Ale turistika se odehrává hlavně v efektních místech, kde jsem netrávila moc času. Místní průvodci vozí skupiny k elektrárně: lidé chtějí mít fotku s Černobylem. Pak jezdí do školy: je to emotivní místo, děti měly ve chvíli evakuace právě cvičení civilní obrany, takže všude leží plynové masky. Ještě se hodně jezdí k řece, podívat se na zrezivělé lodi. Ale třeba do školky, ve které jsem byla, myslím nikdo nechodí.

Když jste tam přišla ke klavíru, věděla jste, že máte na hru a nahrávání jen trochu času. Byla jste nervózní? Jak a co jste hrála? // První klavír byl v bývalém koncertním sále. Překvapila mě voda, která byla všude kolem. V nahrávce je slyšet: stejně jako to, jak ztěžka šly tisknout klávesy. Vady, šumy, to všechno jsem chtěla zachovat, jinak by to nebylo svědectví o . Ve školce jsem našla menší „dětské“ piano, kolem leželo hodně zachovalých hraček, ale taky uklizené stavebnice, dětské nástroje jako xylofony. Krásně hrály i po takové době, to bych byla nečekala. U křídla v prvním patře školy, což bylo jen torzo bez nohou, přišlo zklamání: nehrálo. Na YouTube jsem předtím viděla, že na ně hrají, ale sama už jsem přišla pozdě. Klávesy byly zatvrdlé, dalo se vyloudit jen klepání. I to jsem si ale nahrála. Říkala jsem si, že si to ten nástroj zaslouží. Já k těm nástrojům cítím něco jako úctu.

Vnímáte černobylskou krajinu jako novodobou divočinu. Je to pro vás silné téma? // 

Krajinu kolem elektrárny vytvořila radioaktivita. Vyskytla se tam ve velkém množství vinou lidské chyby, to je pravda, ale sama o sobě radioaktivita nenese žádnou vinu. Obecný názor je, že když je něco radioaktivní, tak je to nebezpečné, Jenže radioaktivita je děj, díky kterému funguje Země. Prvky se přirozeně rozpadají a při tom procesu se uvolňuje záření a tomuto jevu říkáme přirozená radioaktivita. I díky němu je Země teplá, díky němu kloužou kontinentální desky a vznikají pohoří. Připadlo mi zajímavé podívat se na krajinu Pripjati z hlediska toho přirozeného procesu, který je všude kolem nás, byť ve velkém množství, což vyvolal člověk při své touze získavat za pomocí uměle vyvolaných reakcí energii . Zaměřit se se na nástroje, které stojí na jednom místě sedmadvacet let. A sledovat i sílu přírody, která si tam bere všechno zpátky k sobě.

Měla jste na místě jasnou představu, jak nahrávky dotvoříte do skladeb? // Bylo na tom ještě hodně práce, protože na místě to bylo strašně intenzivní. Zajišťovala jsem nahrávání, poslouchala, co hraju, hledala možnosti, které jsou nástroje schopné vyloudit. Navíc kolem nich v Pripjati pořád vidíte spoustu neuvěřitelných věcí: zarostlé židle, staré noviny, fotky lidí na stěnách. K tomu musíte dávat pozor, abyste se někam nepropadli, a průběžně si hlídat radioaktivitu. Průběžně je nutné dodržovat bezpečnostní opatření: třeba nepokládat nic moc na zem, abyste nebyli od škodlivého prachu. O tom, že jsem tahala techniku deset pater nahoru a dolů, ani nemluvím. Až doma mi „došly“ některé vjemy a ze zvětšenin fotog rafií jsem rozeznala věci, které jsem naživo nestihla vědomě zaznamenat.

Jak jste tedy pokračovala v Praze? // Pustila jsem nahrávky skladateli Hanuši Bartoňovi, svému pedagogu na hlavní obor z katedry skladby. S ním jsem na tvaru skladeb pracovala nejvíc. Jiný z mých učitelů Michal Rataj mě poslal za Janem Trojanem, který se mnou řešil problémy kolem elektronického zpracování. Bez těchhle osob by album Pripyat Piano nevzniklo: Rataj mě také nasměroval na polské vydavatelství Mathka, kde mou nahrávku vydali a teď ji šíří do světa. Na jednu stranu jsem výsledku chtěla ponechat dokumentární ráz, takže samotný charakter zvuku jsem neměnila. Ale pracovala jsem s motivy, oddělovala detaily a vrstvila pásma ve stereofonním panoramatu, takže ve skladbách jsou snad tisíce střihů. Ze stylových nále pek jsou mi nejbližší musique concréte a soundscape.

Nakonec otázka, které se u vás nejde jen tak vyhnout. Jak váš přístup k hudbě ovlivnila rodina, hlavně váš otec, geolog a literát Václav Cílek? // Mě hodně ovlivnilo dětství na venkově u babičky – ovšem z máminy strany. Děda měl vesnickou kapelu, učil matematiku a hudební výchovu, bylo to prostředí plné nástrojů: i když jsem nakoukla pod postel, byly tam pozouny. A táta? Jsem vděčná za prostředí, ve kterém jsem vyrostla. Naši se zajímali spíš o výtvarné umění a o dění ve světě. Doma sledujeme BBC, odmalička jsem vyrůstala s encyklopedií Brittanica a pro zábavu si v ní hledala hesla. Tady se podporovalo vzdělávání a všeobecný rozhled. 

Zároveň mě určitě ovlivnilo, že jsem v dětství s rodiči trávila hodně času v přírodě – spali jsme v jeskyních, že s námi táta plaval v rozvodněné řece a že mě vzal do Ameriky, abych se po dívala na Grand Canyon. S hudbou u mě nejprve nikdo profesionálně nepočítal: taky jsem nejdřív vystudovala fytotechniku na České zemědělské univerzitě. Původně mě lákala genetika a molekulární biologie. Dokonce zvažuju, že jeden z těch oborů ještě někdy vystuduji. Zvlášť molekulární biologie popisuje věci, které mě fascinují: je pro mě důležité vědět, proč je tráva zelená a nebe modré.

Eliška Cílková: Pripyat Piano. 35 minut, album vydala Mathka, Krakov, 2013.

Slavík zpívá sprostě

Problémy, které nyní řeší Český Slavík, mají rozuzlení v samotném charakteru akce: je to anketa popularity. Veřejnost rozhodovala i letos: z výsledku je ovšem organizátor zaskočený. (Tohle je delší verze textu z víkendové Orientace Lidových novin. Pokud jste hodně netrpěliví, o Zlatém Řezníkovi 2013 se mluví v druhé části.)

Hlas lidu // Když Ladislav Smoljak, v roce 1962 redaktor Mladého světa, vymýšlel Zlatého slavíka, byla samotná forma velké ankety vzácnou příležitostí pro hlas lidu. V té době se všechno rozhodovalo shora: soutěž v popularitě měla osvěžující nádech a pod rouškou demokracie tu vystrkovala růžky mírná podvratnost. Však se taky výsledky opakovaně upravovaly: v roce 1970 se mezi vítězi nesmělo objevit jméno Marty Kubišové, která už doma tři slavíky měla. Proto byl vyhlášen jen jeden absolutní vítěz: nevíme, s jakými pocity Karel Gott cenu přebíral, každopádně to udělal. A bez námitek.

„Zlatý slavík ztratil pověst nezávislosti, jeho výsledky bezostyšně falšovali z příkazu KSČ redaktoři, ze ziskuchtivosti mafiánští manažeři a jimi podplacení tiskaři,“ píše Jiří Černý ve svém historickém shrnutí Zlatý fond populární hudby. Už jen to, že se s výsledky manipulovalo, naznačuje, že ze Slavíka se stala instituce, na jejíž výsledky se čeká. Na malé, tak izolované československé popkulturní scéně 70. a 80. let to byla událost nesrovnatelně větší než dnes. Zvlášť pověstné skupování časopisů s hlasovacími lístky dnes vyznívá pitoreskně: představme si, jak známí kapelníci té doby se svými poskoky odvážejí balíky Mladých světů, vystřihují z nich kupóny, lepí je na korespondenční lístky, zprvu se snaží psát různým písmem, pak ani to ne, celé se to odesílá – a to vše s vidinou, že Jan Vala v Televizním klubu mladých později předá ocenění i jejich svěřenci...

S léty se mnohé měnilo. Slavík se v roce 1992 změnil na Českého, ale pověsti vylobbované, oklešťované soutěže se nikdy tak úplně nezbavil. Způsoby hlasování se rozšířily, sám Mladý svět ztratil postavení titulu se statisícovým nákladem a v roce 2005 zanikl. 
Ale hlavně: ankety a možnost projevit se, to v demokracii zevšednělo, stal se z toho marketingový nástroj. Slavík se přese všechno zachoval: měla ho ráda nejen stárnoucí „televizní generace“, ale i sami „lidi z branže“. Mnozí o sobě po léta nečetli skutečně uznalou recenzi: tisíce hlasů v anketě je ale ujišťovaly, že ještě nejsou sami.

To trauma v našem sklepě // Teď se Slavík probudil uprostřed věku rychlého připojení: kategorii „hvězda internetu“ opanovali fanoušci jistého Řezníka, který doprovází brutálním videem svůj rap o krajním násilí (Ta holka v mým sklepě) a vyžívá se v okázalé vulgárnosti (viz osm alb s názvy jako Caviar Bukkake Fetus Exitus). Organizátoři Řezníka vyřadili – s argumentací, že tak negativní a nenávistnou tvorbu odmítají podporovat.

V tom se shodneme: pár klipů Řezníka mi před časem stačilo, abych pochopil, že „hudba“ je tu jen vedlejším příznakem nutkavého ponoru do sadomasochismu, násilné dominance a koprolálie (tedy obsesivní potřeby mluvit ve slovech jako hovno, prdel a sračka). Není tu odstup a skutečné téma, je to jen vyznavačská exhibice na úplné periferii scény. Jenže: dává to oprávnění Slavíku „zakázat si“ Řezníka? Vždyť neschopných a antitvůrčích osob měl ve svých seznamech vždycky dost.

„Hlas lidu“, tak klíčový pro Slavíka, je ošidná kategorie. Když ve volbách projdou třeba neonáckové, je to prostě vizitka obecného smýšlení. Stejně tak by se měl Slavík smířit s tím, že do něj posílají hlasy stoupenci rýmů „já tě nesnášim, ty kurvo, přitáhnu ti popruhy, až ti prdel urvou“: ano, je to na hranici idiocie, ale webové mikroscény dnes takhle fungují. Občas se některá semkne a zviditelní. A když se ptáme, kdo je pro ně populární, společně odpovědí.

Sponzor Českého Slavíka, výrobce minerálek Mattoni, pochopitelně prohlašuje, že s hudbou Řezníka nechce mít nic společného. No jo, ale tím se nachytal: zrazuje tak celou svou důvěru v ty, na kom Slavík stojí – posluchače. Dokud volili všední pakulturu vyšumělého popu a landovského fašounství mezi řádky, Mattoni si hlasy „obyčejných lidí“ pochvaloval. Ovšem sadistické šméčko Řezníka bylo vybráno tímtéž způsobem vyčpělé demokracie: tady už je lidové rozhodování špatně?

Pro Mattoni i pro nás ostatní je to dobrá lekce, kterou ovšem známe už od voleb: při všelidovém hlasování se nelze spolehnout, že výsledek bude světlý, dobrý a voňavý jako sponzorský leták. Ať už jsme sponzoři nebo voliči, měli bychom vědět, že „obyčejní lidé“ nám každou chvíli provedou něco jako s Řezníkem nebo s Okamurou. No jo, no. Třeba se nám zachce zapracovat na tom, aby v budoucnu mezi hlasujícími neřádilo tolik radikálních traumat.

Tajná společnost nového českého podzemí // Sousedi, Skrytý půvab byrokracie

Vydavatelství Polí pět přináší v posledních letech dost cenných impulzů... jak zdejší čtenáři vědí, takže tenhle perex z Lidovek bych na blog ani nepsal.  Takže- dvakrát novinky z Polí pěti. Za poslech stojí především překvapivý postrock nového dua Sousedi.

Kapela s ultracivilním názvem Sousedi je na scéně nová, i když oba její členové jsou zkušení muzikanti středního věku. Violoncello a kytara, tedy Karel Žďárský a Martin Peřina, se na albu Purpura Echo potkávají v lehce hypnotických strukturách, kde nad opakovanými figurami plachtí volné melodie. Je to hudba na hranici lyriky a velké citové uměřenosti, má cit pro vývoj i pozdržení. Elektronické efekty dělají sound psychedeličtějším, pořád je tu však dost prostoru pro flažolety a jemné akustické detaily.

Na albu se objevuje pár hostů: beze slov zpívá Dorota Barová (Tara Fuki, DoMa Ensemble, Vertigo), několikrát promluví básník Ladislav Puršl. Vcelku ale Žďárský a Peřina, sousedi i v reálu, hlásí, že „další členy nehledají“. Jsou tedy v jádru instrumentální duo: dá se říct, že český postrock je bohatší o dobrou, už teď vyzrálou kapelu.

Ta strunná hudba, kterou pořád zčásti proznívá minimalismus, pochopitelně leccos připomene: třeba Dunaj a jiné kapely s Vladimírem Václavkem, cello se v tomhle kontexu pojí s Vojtěchem a Irenou Havlovými (nebo islandskou hráčkou podobné poetiky, renomovanou Hildur Gudnadóttir). Sousedi ale na tohle všechno navazují - slušně poučení tím, co přinesla hudba posledních dekád. Jsou občas „chemičtější“, kytarová psychedelie odkazuje až kamsi k Sigur Rós. To jsou ovšem jen referenční body. Snad znamená debut Purpura Echo pro Sousedy pořádný odraz k intenzivnějšímu hraní: je to kapela s evidentně svým soundem, umí obsáhnout jak líbezné soundtrackové polohy, tak téměř filozofující struktury a má dobrou šanci zaujmout i mimo českou scénu.

Skupina Skrytý půvab byrokracie má na scéně už docela stabilní pozici. Obeznámené publikum si zvyklo, že kapela s hravostí zkoumá, jak může vypadat rocková a undergroundová písnička v určitých mezních polohách. S těmito „výzkumy“ se pojí sofistikovanost, která je v kontextu (aspoň naší) rockové scény nevšední. Na albu Ouředníkovy referáty zpíval Skrytý půvab byrokracie úryvky z úspěšné prózy Patrika Ouředníka Europeana. Jindy se stává zhudebněným materiálem přemítání Johna Cage o zvuku anebo důkladný seznam názvů českých hudebních skupin, prozpěvovaný po padesát minut.

Na novince Johoho se kapela s výraznou baskytarou a deklamativním zpěvem Josefa Jindráka pustila do textů Gillese Deleuze, Félixe Guattariho a dlaších francouzských filozofů. Je to pochopitelně zábavné, zvlášť v kontrastu „zatěžkaného“ sdělení a hrubozrnného postpunkového šlapáku. Zároveň ale SPB dost důvtipně vybrali fragmenty, které jasně komentují dnešní společenskou situaci anebo poměry v hudbě (Rhizomy, Simulakrum). Charakter alba je hlavně anekdotický: přesto bude asi leckdo rád, že se seznámil s texty, které patří k těm srozumitelnějším a jejichž výstižnost je pořád silná. Viz pasáž o tom, že „každá tajná společnost má za sebou jinou společnost, ještě tajnější“.

Přesto je jako celek hudba Skrytého půvabu byrokracie rozpačitá věc. Má v sobě úsměv, jako by svou radikálnost vnímala spíš jako takové lumpačení. Muzika sama o sobě tu pozornost neudrží: i když SPB prodělali vývoj od přiznaného diletantství k poučenější eklektičnosti. Leader Josef Jindrák je, jak mnozí vědí, šéfem labelu Polí pět. Coby člena SPB ho vede spíš nostalgie ke starší undergroundové generaci, možná i nové vlně 80. let. Na téhle úrovni by patřil spíš k vydavatelství Guerilla, které pilně udržuje odkaz plastikovské society. Jako vydavatel má Jindrák zaplaťbůh mnohem současnější instinkty, díky nimž – v době tak nejisté na vydavatelství – pomáhá významně mapovat českou hudební současnost.

Jak už bývá u Polí5 zvykem, každé z alb je možné stáhnout přes webový systém Bandcamp v digitální podobě zdarma nebo za dobrovolný příspěvek. To je nadprůměrně přátelský přístup k publiku: těžko říci, jak se podepisuje na ekonomické stabilitě Polí pěti, ale umělecky se téhle značce pořád dost daří. Do vánoc tu má vyjít mimo jiné novinka nejsilnější kapely labelu B4: k čerstvému albu má být jako bonus přiložen archiv s patnácti alby z obskurnější minulosti těchto nositelů hudební ceny Vinyla.

Tweet pro tento den // Chris Watson: In St. Cuthbert’s Time

V květnu spustilo rádio BBC nový pořad, pochopitelně i s webem: Tweet pro tento den. Příznivce jednovětých vtipů však musíme zklamat. Populární slovo je míněno doslovně: tweet znamená pípnutí a BBC tak na jeden rok spustilo denní okénko pro nahrávky ptáků. Po letech se tak přiřadilo k Hlasu pro tento den, který Český rozhlas uvádí – a vydává na kompaktech - už dekády.

V Británii panuje kolem „tweet“ projektu jistá pompa: vede jej David Attenborough, jehož popularizační seriály Ptačí svět, Soukromý život rostlin nebo Zmrzlá planeta zná široké publikum i u nás. Expertním lovcem zvuků pro Attenborougha je už dlouho Chris Watson: a právě s ním se dostáváme na hranici cvrlikání s hudbou.

Watson, vloni šedesátiletý, býval členem kapely Cabaret Voltaire: stojí za zmínku, že dílo pionýrů elektropopu ze Sheffieldu nyní s péčí reedituje label Mute Records. Ale Watson dezertoval k nahrávání divoké přírody. Stal se elitou oboru, koneckonců o tom, jak jeho nahrávka supů ožírajících mrtvou zebru rozplakala školáky, jsme v Orientaci LN i na tomhle blogu už psali.

Stalo se, že výtečné nahrávky bouří na moři a migrujících hejen přiměly určité publikum poslouchat, jako by to byla muzika. Ta změna v naslouchání není nic jednoduchého a spíš sama přijde, než by se dala naučit. Ale londýnskému labelu Touch se podařilo vřadit Watsona do nezávislé scény: začalo to albem Stepping into the Dark (1996), to byli Watson a spol ještě myšlenkově napřed. Zvuky reálného světa začali lidé skutečně výrazněji vnímat během nulté dekády, kdy se prosezený čas u počítače ve virtuálním světě hodně prodloužil.

Tehdy přišly skvělé desky Weather Report (2003, Watson tu mj. putuje s arktickou krou Golfským proudem od odlomení až k roztátí) nebo Storm (2006, spolu se Švédem BJ Nilsenem). Watson také začal čím dál víc vytvářet instalace, rozhlasové pořady a sound walks, třeba procházku místy, kudy chodil a naslouchal Benjamin Britten. Praxi „lapače zvuků v terénu“ využil i při netradičním vzniku živého alba norského producenta Biosphere Wireless, když natáčel elektronický koncert přímo v akustickém prostoru bristolského sálu Arnolfini. Přispěl k The Bee Symphony, kdy s nahrávkami včelích společenství zpívalo společenství lidské a téma divoké přírody chytře varioval na albu nahrávek zanikající mexické horské železnice Vlak duchů, tedy El tren fantasma (2011). Jeho nejnovější album In St. Cuthbert’s Time (2013) má za sebou taky příběh.

Ostrovu Lindisfarne u severovýchodního pobřeží Anglie se taky říká Svatý Ostrov. Ketští křesťané tu měli klášter už v sedmém století: tehdy připlul i biskup Svatý Cuthbert. Na jednu stranu cestoval a šířil víru, zároveň se u Lindisfarne odebral na ještě menší ostrůvek, předal opatství jiným a vyhovovalo mu rozjímat mezi hejny ptáků a tuleni na pobřeží. V kronikách ho vidíme s kachnou v dlaních. V tomtéž prostředí jeho následník sepsal chorální Lindisfernské žalmy.

Watson nebyl prvním umělcem, kterého oslovila univerzita v Durnhamu k projektu v tomto kraji. Muzikanti si většinou všímali právě žalmů. Watson taky, ale jinak. „Skladatele vždycky ovlivňuje prostředí, ve kterém píší,“ pravil – a rozhodl se pro album In St. Cuthbert’s Time natočit zvuk ostrova bez lidí, tak, jak ho mohli najít mniši, když se tu po roce 600 vylodili.

Prasátko Pepa by možná použilo svůj klasický výrok: „To zní trochu nudně.“ Jenže na severském ostrově je čilý provoz. Watson sem uspořádal čtyři výpravy za rok, aby zachytil winter, lechten, sumor i haefest, jak říkají staří Kelti. Velká kachní společenství se překřikují ve zvuku, který nevyvolává dojetí nad krásou přírody, ale spíš připomíná freejazzový saxofonistický battle. To je největší překvapení desky: ale i jarní skřivani, čejky a bekasíny nebo letní stehlíci a hmyz přinášejí úžasné zvuky. Kajka, které se právě podle opata v Anglii říká „Cuddyho kachna“, vydává naprosto lidské slabiky „Úú! Vúú!“ a barvou hlasu silně připomíná Zuzanu Stivínovou. Watsonův mikrofon je někdy tak blízko, že mu hrozí sežrání – viz rybáci, kteří brání před zvukařem rodinné hnízdo.

„Jsem si vědom,“ říká Watson, „že to, co dělám, má širší politický aspekt. Ale nehodlám poučovat. Lidi se musí rozhodnout sami.“ No, takže tak. Album vřele doporučujeme. Pro hudebníky jako bonus upozornění: protože příroda je in, letos poprvé vyšla obrovská banka Watsonových zvuků Geosonics k tvůrčímu použití – Arktida, hroši i zvuk chůze jednoho mravence. Je drahá, ale já bych si ji nekoupil z jiného důvodu. Musel bych myslet na to, že těmi dešti, vedry, bažinami a pouští putoval celý život někdo jiný.

Orcuttův šleh // Bill Orcutt: A History of Every One (eMego)

Tak je to definitivní: Bill Orcutt se vrátil. Hráč, který má právem pověst nejdivočejšího z dobrých kytaristů, se vynořil ze zapomnění - což velkolepě a překvapivě obohatilo dnešní živou scénu. V devadesátých letech rozséval originální chlapík z Miami nervní, zpanikařený hluk jako šéf kapely Harry Pussy. Trio se rozpadlo v roce 1997, Orcutt se usadil, věnoval rodině, začal pracovat pro eBay a úplně přestal muzicírovat.

Jenže po deseti letech ho oslovili z Load Records, aby sestavil kompilaci z dávných nahrávek. "Myslím, že jsem úplně zapomněl, jaká energie v té hudbě byla," říká Orcutt, který náhle překvapeně zíral na sebe sama o dvanáct let mladšího - na videu, jež někdo zavěsil na síť. Kapela Harry Pussy působí extrémně dodnes: bubenice strašlivě řve a vříská, což zní o to nelítostněji, že má snímač uvnitř v puse, ba možná až v krku na hlasivkách. Do toho jako o život řeže do kytary Orcutt, na čemž je vtipné i to, že je podobný Glenu Hansardovi. Koncerty měly třeba osmnáct minut, víc nevydrželo jeviště ani hlediště. O dvě generace mladší noiserockové kapely Sightnings nebo Hair Police vesměs prohlásily, že Harry Pussy byli apoštolové jejich víry.

Stále však jsme u story Orcuttovy konfrontace s vlastní starou hudbou: ne že by se mu po letech nelíbila, ale rozhodl se ji nahrát znova. Doma měl starou akustickou kytaru Kye z konce padesátých roků: zní o to řinčivěji, že je na pokraji rozpadu. Orcutt tedy svůj druhý život začal sólově a se španělkou. Starou vervu neztratil, ale zasnoubil ji s náklonností ke starým bluesmanům. "Fred McDowell dovedl tak krásně tvořit tón... Ovlivnili mě i klavíristi, Thelonious Monk, ale blues bylo tím důvodem, proč jsem si v patnácti koupil kytaru." Stejně jako zamlada, potáhl Orcutt nástroj jen čtyřmi strunami. Zvykl si na to: prý se tak na akustiku dají líp zahrát rockové figury. Každopádně se tím ještě víc podobá dávným tulákům s kytarou, jež už částečně vzala za své.

Syrovost a zalíbení v primitivní přímosti se u padesátiletého zběhlého instrumentalisty zasnoubily s nadhledem a širším plánem. Vydal album A New Way to Pay Old Debts, které záhy pro mezinárodní trh převzal sledovaný vídeňský label Editions Mego: pak přibylo - už přímo pro Mego - další album How The Thing Sings a 30. září vyjde třetí. Jmenuje se podle citátu z Gertrudy Steinové A History of Every One (Dějiny jednoho každého) a Orcutt tu svým stylem požehnaného záchvatu hraje Bílé vánoce a křesťanské i aktivistické songy, jež zná každá americká rodina. Naplno tu vysvítá, co se dalo tušit: za Orcuttovým divoustvím byl vždycky koncept. Třeba v podobě odmítnutí všeho luxusu, a to i v kytaristickém vybavení.

Na příběhu Billa Orcutta nepřehlédněme jednu věc. V padesáti letech se vrátil k odloženému "mladickému šílenství", protože zjistil, že je to nejlepší způsob života. Že to není postpubertální střemhlavé blbnutí, ale jeho jedinečnost. Díky tomu, že se projevuje chytrou a nevídanou hudbou, se o ni svět se zájmem přihlásil a Orcutta dnes zvou k hraní výrazní kurátoři.

Stačilo málo a Orcutt by byl zůstal konzultantem portálu eBay. Přišli bychom o hodně - a on sám by žil asi spokojeně, ale ne tak moc, jako když teď třeští v duu s bubeníkem Chrisem Corsanem. Snad i nám se podaří včas rozeznat, které hříchy mládí byly ve skutečnosti signálem našeho nejvnitřnějšího já.