Danger Mouse & Sparklehorse: Dark Night of The Soul
EMI Music, 2010.
... o albu z hlubin temnoty, která pohltila dva z jeho autorů
Album s hlasem, texty a cyklem fotografií od Davida Lynche? Není se čemu divit, Lynch už dávno prohlásil, že film je z padesáti procent zvuk, a také to je z jeho děl jasně slyšet. Albový cyklus písní Dark Night of The Soul (vydává EMI Music) Lynch ovšem jen lehce doklepl: hlavními autory jsou multistylový producent Danger Mouse a muzikant Sparklehorse, tedy Mark Linkous. Když se před rokem vydání zaseklo na roztržce s vydavatelem EMI, nikdo netušil, co bude následovat.
Cyklus pojmenovaný podle duchovního výrazu pro osobní krizi a pochybování ročním odkladem vydání nijak neutrpěl. Ovšem letos v březnu si vzal život Mark Linkous a o pár měsíců dřív se předávkoval jeden z hostujících zpěváků, na vozík upoutaný songwriter Vic Chestnutt.
Alba, jako je tohle, míří na dvě mouchy jednou ranou: vyhovět publiku „normálních“ písní a nabídnout hřiště těm, kdo se chtějí nořit do hlubších vrstev celého konceptu. Na počátku vypadá Dark Night of The Soul trochu moc žánrově. Zpívají Frank Black z Pixies, Gruff Rhys (Super Furry Animals), nebo Jason Lytle (Grandaddy), říkáte si – hmm, producent Danger Mouse se dost vybláznil na jiných projektech a tady dává průchod přímočarosti. Ovšem pak se vloží do hry Iggy Pop – a píseň Pain zdaleka neprofituje jen z jeho hlasu, skvostně opotřebovaného i pevného zároveň. Veškerý zvuk je tu rabiátský a přitom důstojný: jasný signál, že tady se děje něco mimořádného, proč stojí zato se zabývat písní, jejím nábojem i důvodem vzniku... „Bolest, bolest, bolest, nakonec zůstáva jen ona,“ zpívá Iggy Pop, než nakonec zařve: „Et cetera, vzdávám to, končím!“ V těchhle chvílích se nedá nemyslet na to, že během posledních měsíců dva z autorů alba, včetně protagonisty, skončili vlastní rukou.
Od zmíněné písně se album prokrví a najednou je přitažlivější. Do temného plamene úspěšně přilévá olej James Mercer z kapely The Shins, jehož Insane Lullaby kombinuje zpěvnost a smyčce se zkreslenou zvukovou hmotou, jako kdyby celý ten výraz prošel šrotovací mašinou z Příliš hlučné samoty. Vyslovenou radostí jsou tracky s hlasem a texty Davida Lynche. Jednoznačně sice hřeší na lynchovskou atmosféru, připomene se snové prostředí městečka Twin Peaks a „červeného stanu“, kde se čas chová spíš jako biologická bytost, než aby lineárně tikal. Ale Lynch, kteý říká, že chce mít v jednom filmu sedmačtyřicet žánrů, umí i tady namíchat nebývalé konstelace pocitů. Praskající gramodeska ve finálním songu působí, jako kdyby Laura Palmerová stihla před smrtí nahrát svoje deníky na dubplates, tedy soukromě lisované vinyly. I rozladěný záznam kostelních zvonů je skvělý filmový odkaz: jako bychom sledovali starou filmovou kopii, jejíž rychlost při promítání kolísá.
Jistě: produkovat tyhle „choré“ zvuky dnes neznamená přelomovou odvahu, jako když s tím konsternovali své okolí Velvet Underground. Znamená to jen kliknout na ikonu určitého efektu v drahém studiu. Proto mají všechny podobné nahrávky omezenou sugestivnost. Na síle jim může přidat jen osobní postoj tvůrce: pokud ho publikum zná jako samorosta a zvichřence, věří mu víc, než když si undergroundové stylistické cvičení střihne Roman Holý.
Parta, v níž je namočený David Lynch, to s kredibilitou nemusí mít nijak marné. Vezměte si jen pražská natáčení Lynche s Angelem Badalamentim ve studiu Smečky: zbylo po nich dost svébytných historek. Třeba ta, kdy si Lynch usmyslel, že smyčcová sekce by měla znít v podivném „sklepním“ zkreslení a požádal zvukaře, aby orchestr snímali zevnitř nějakého sudu. Není to urban legend, jak vám potvrdí v blízkých restauracích, kam se osádka studia vydala hledat vhodnou nádobu. Nakonec našli pravý moravský demižón, do něhož byl vstrčen mikrofon a Lynch spokojeně naslouchal, jak zní Badalamentiho orchestrální partitura zevnitř klaustrofobicky malého prostoru... Bůhví, jak docílil některých hukotů Danger Mouse na Dark Side of The Soul - albu, které sestupuje hluboko pod rysku standardní popové „depky“ a má sílu člověka vytáhnout o trochu výš.
Jak se stát Alexandrovcem, když nám v žilách nekoluje ruská krev, ba ani kozáčka našinec bohatýrsky nevystřihne? A přece se občas nebe usměje: na nadcházejícím turné si s legendárním sborem zazpívají Jožo Ráž, rapper Rytmus, Petra Janů a Aleš Brichta.
Lze dobře pochopit, proč chce někdo zpívat s jedinečným vokálním živlem: je to jako vyhrát lístek do Jurského parku, vyzkoušet centrifugu na Bajkonuru, být pozvaný na návštěvu do utopie. Navíc je to vstřícná nabídka: všechny ty vysoké šarže v armádním sboru kvůli vám nacvičí dvě vaše písně – může za to být člověk dost vděčný? (Přesto se přimlouváme, aby Rytmusovo "čakám na to, kedy prídeš, a nikdy už neodídeš" – viz hit List otcovi - zůstalo tentokrát mimo repertoár.).
O filmu Total Balalaika Show, kde Alexandrovci tvoří část crazy akce Leningradských kovbojů, někteří říkají, že to je skutečný moment pádu SSSR: Rusové prodali rodinné stříbro pro zábavu kapitalistům! Ale to se stalo výjimečně – a snad ta výtečná komedie přímo přispěla k tomu, že Rusové už později žádnému Akimu Kaurismäkimu režii nepřenechali. Když je ve Vatikánu přijal Jan Pavel II., když sklízeli uznání na audienci u islámských vůdců, když, jak praví reklama, „rozplakali George Bushe jr.“ (je to tak těžké?): vždycky to byly diplomatické spanilé jízdy ruského medvěda.
„Jedna azbuka, jedna krev“ – takové transparenty lze spatřit na vystoupeních, kde dává publikum najevo nostalgii po Sovětském svazu. Na vyprodaných českých koncertech (letos jich bude dvanáct) můžete mít pocit, že tu bok po boku vedle sebe sedí staří komunisti a jejich řadové oběti, svorně uštknutí minulostí. A mýlil by se, kdo by čekal rigidní program: Rusové svou show rozehrávají dynamicky a barvitě. Klasika typu Svjaščennaja vojna má pořád sílu náletu (se sugestivním úvodem „Vstaváj, strana ogrómnaja!“), ale vedle ní znějí Podmoskovnyje večera jako jazz, i když v tomto případě spíše džez.
Máme být rádi, že Rusové o sobě dávají vědět rudoarmějským sborem, a ne vojenskou přehlídkou? „Hudba není zlá,“ zpívá Karel Gott (s Alexandrovci pěl naposled v r. 2008). I on však dobře ví, že zdánlivá neutrálnost hudby se tak dobře používá jako alibi. S Alexandrovci může vystupovat buď někdo, kdo si kvůli kšeftu radši nechává klapky na očích, anebo ten, kdo chce v téhle části světa posílit sféru ruského vlivu.
David Byrne & Fatboy Slim: Here Lies Love (Nonesuch Records, 2010)
„Ta mrcha?! Promiňte, že se tak vyjadřuji.“ Tahle slova ujela jedné evropské kulturní diplomatce, když se dověděla, že ústřední postavou popové opery Here Lies Love Davida Byrna je Imelda Marcos – bývalá filipínská první dáma, vdova po diktátoru Ferdinandu E. Marcosovi. Dočká se někdy hudebního dramatu některá česká první dáma? Nepochybně – bude-li za sebou mít tak šílený příběh jako Imelda.
Je jí jednaosmdesát a sedí ve filipínském kongresu: o živých politicích se muzikály často nepíší, že? Ale dnešek je jen stínem vlivu a bohatství ženy, která pobuřovala svět naivní politikou a náklonností k luxusu, a přitom občas něco dokázala změnit. David Byrne říká, že ho lákalo ptát se, co jsou zač mocní lidé: co utváří jejich osobnosti. Imelda, která se v osmnácti stala filipínskou Miss a učila se zpívat, byla v padesátých letech častou tváří na obálkách tamějších časopisů. Když se vdala za Marcose, uspořádala si život jako nepřetržitou podporu a propagaci svého muže, kterého chtěla vyzdvihnout do prezidentského úřadu. Naučila se spát vsedě, aby makeup a vypracovaný účes zůstaly neporušené. Zpívala na veřejnosti, byla všude, sponzorovala svatby, chodila za kmotru.
Marcos se stal prezidentem v roce 1966. Imelda vládla po jeho boku až do roku 1986, kdy oba uprchli ze země před povstáním. Mezitím se odehrály věci, které jsou úžasným materiálem pro dramatiky. Prezident v roce 1972 vyhlásil stanné právo, aby si udržel moc. V dalších letech se Imelda stala čilejší političkou než on. Říkala tomu „kabelková diplomacie“: působila svým šarmem na světové politiky, od kterých něco chtěla. „Obešla prezidenta Marcose, s několika společnicemi hupsla do letadla a rozletěla se do světa,“ komentuje to autor opery David Byrne. „Někdy to fungovalo! Třeba když na jihu filipínského souostroví vypukla islámská vzpoura, napadlo ji, že kdyby jeden z lídrů islámského světa, lybijský diktátor Kaddáfí, viděl věci její optikou, mohl by odříznout podporu povstalcům. Čehož dosáhla: přítok prostředků se zastavil a odpor zeslábl. Imelda později popsala Kaddáfího jako padavku, snadného protivníka a maminčina mazánka.“
David Byrne je výjimečný: málokdo na zeměkouli tak pronikavě spojil v posledních pětatřiceti letech inteligenci a hybné, nakažlivé rytmy rocku, soulu, funku a samby. Přestože Here Lies Love sklízí spíš jen uznalé recenze, dopustil se tu mnoha zajímavých rozhodnutí. Tematizoval Imeldinu náklonnost k západní klubové efektnosti (ve svých rezidencích prý měla diskokoule) a zkusil zasadit divadelní vyprávění do diskotékového klubu. Hudbu, pohrávající si s retrem sedmdesátých let, s ním aranžoval Fatboy Slim, často spíš žánrově: tím pádem tu trochu schází osten Byrnovy excentričnosti.
Pro osobnost Byrnovy ráže nebylo těžké sehnat pro každou píseň jinou zpěvačku. Ve vějíři různých emocí a stránek Imeldiny osobnosti tu defilují Tori Amos, Cyndi Lauper nebo Róisín Murphy. Výraznou úvodní titulní píseň nazpívala Florence Welch (z objevu loňské sezóny, kapely Florence and The Machine), prominentní místo má Santigold. Text jejího Please Don´t se drží toho, co Imelda prohlásila v rozhovorech: „Reagan a Mao, všichni jsou stejní, Kissinger i Anwar Sadat. Stačí se jim věnovat, trocha tance, vychlazené šampaňské... a za hodinku dvě z nás byli přátelé na celý život!“
Rozhodnutí angažovat co nejvíc zpěvaček se projektu možná paradoxně vymstilo: Davida Byrna zpívá nejlépe Byrne – podobně jako býváme zklamaní z filmů Woodyho Allena, kde on sám nehraje. Ale i tak tu je vrstevnaté dílo, které můžeme buďto zkoumat ve všech jeho významech, anebo prostě poslouchat jako neotřelé popové dvojalbum.
Mimochodem, není v něm ani jedna zmínka o tom nejkultovnějším ze života Imeldy Marcos: třech tisícovkách párů bot. Když s chotěm mizeli z Filipín (Ronald Reagan jim poskytl azyl na Havaji), ve čtyřiadvaceti kufrech bylo místo jen na zlaté cihly a šperky. Krušné bývají osudy kabelkových diplomatek.
V hudbě bychom nenašli lepší důkaz, jak silně se dnes hlásí o slovo nezápadní oblasti, hlavně Asie a Latinská Amerika. Londýnská Srílančanka M. I. A. mluví za „periferii“, která se naučila západním kódům. A teď si jede pro svůj díl.
Někdy se zdá, jako by hudební časopisy a rubriky naivně posloužily mnohem vyšší hře. Když se v roce 2004 objevila na scéně evidentně „jiná“ zpěvačka a hiphoperka pod jménem M. I. A., málokoho z nadšených recenzentů napadlo, že se stane velkým symbolem současného světového pohybu: vzestupu Asie a dalších oblastí, které už nechtějí být v roli periferie.
Nové album, nazvané krkolomně /\/\ /\ Y /\, si srílanská Maya Arulpragasam nadělila pár dnů před pětatřicátými narozeninami (slaví je právě v den vydání těchto novin, 17. července). Není snadné být v pozici kontroverzní hvězdy, u níž se čeká na další skandál, který by ovšem měl dávat nějaký smysl. Třetí album v tomhle smyslu navazuje – evidentně se ctí, byť ne oslnivě – na předchozí dvě, Arular a Kala, kde se podařilo vtělit etnické impulsy a určitou otřískanost třetího světa do výrazných tanečních tracků. M. I. A. znamená „missing in action“, tedy „ ztratil se v boji“. Mayinu vlastnímu boji zásadně pomohl oskarový snímek Milionář z chatrče, který proslavil její (výjimečně dost melodickou) píseň Paper Planes. Je o ilegálních imigrantech a všech ze třetího světa, kteří jako papírové vlaštovky kloužou do Evropy a Ameriky, zabydlují se tu a proměňují tak život svůj i náš. Ten, kdo ví, jak moc ovlivnil taneční hudbu posledních několika dekád městský zvuk, ani se nediví, jak plasticky se tahle muzika otřásá basy a jinými ráznými údery. Tančit na hraně mezi znepokojivostí a slastí z efektního velkého aranžmá: to je disciplína, v níž se Maye daří.
Zpěvačka, která má cit pro neotřelé formy provokace, si naplno užila vystoupení při předávání cen Grammy, kdy byla v devátém měsíci: kombinace dramatického momentu, globálního publika, půvabného outfitu, poloviční nahoty a politicky kontroverzního textu písně – to je situace, v jakých se cítí jako ryba ve vodě. O tři dny později se jí narodil syn Ikhyd: otcem je Mayin snoubenec Ben Bronfman, syn výkonného ředitele Warner Music Group. Netřeba zdůrazňovat, jaká velmoc jsou Warneři: ten svazek je jedním z mnoha paradoxů kolem Mayi, která undergroundové kořeny zasnubuje s masovými apely, mísí znaky periferie a centra. Mimochodem, i porod propojila s politickou proklamací: předem oznámila, že dítě přijde na svět v domácím bazénku. „Můj porod, to nic není oproti všem, kdo na Srí Lance musejí rodit v koncentráku,“ prohlásila. Nakonec rodila v soukromém sanatoriu (naléhalo prý příbuzenstvo ze strany Warnerů).
Přítelkyně Tygrů: Sexy přízrak teroruÚsilí o permanentní politický rozměr se u Mayi odvíjí od toho, jak vyrůstala. Narodila se v Londýně, ale už v šesti měsících se její rodina vrátila zpět na Srí Lanku, do města rozděleného boji mezi hinduistickými Tamily a budhistickými Sinhálci. Mayin otec, známý pod jménem Arular (pojmenovala po něm debutové album), zakládal v sedmdesátých letech militantní skupinu EROS (Eelam Revolutionary Organization of Students), která prošla výcvikem v Libanonu a usilovala o založení samostatného státu pro tamilskou menšinu. Ale EROS záhy ztratil moc, kterou převzalo bojovnější hnutí Tamilských Tygrů. V boji o politickou moc si Tygrové vyřizovali účty nejen s vládními jednotk ami a sinhálskými civilisty, ale i ve vlastních řadách. Ahilan Kadirgamar ze Srílanského demokratického fóra, který pro New York Times komentoval Mayiny politické postoje, říká: „Tygři vládli železnou pěstí. Postupovali mafiánsky, násilně najímali dětské vojáky. Mayin otec k Tygrům nikdy nepatřil. Neúčastnil se toho.“
V roce 1983 se osmiletá Maya spolu s matkou a dvěma sourozenci vrátila do Londýna. Otec zůstal na Srí Lance v ilegalitě: dcera ho během dětství vídala jednou za dlouho, a to byl dětem ještě navíc konspirativně představován jako strýc. Od samého počátku hudební kariéry, tedy roku 2004, se M. I. A. snaží připoutávat pozornost k násilí na Tamilech. S typickou výbušnou energií mluví občas až o genocidě. Nijak nepřipomíná jemný typ humanitárních misionářů: živě Západu sděluje, že v jiných částech Země se hraje na jiná pravidla. Rocková a punková generace bořila určité konvence: M. I. A. také, což leckdo vydýchá jen stěží. Neadoruje nenásilí, je pro politiku rezistence, válečný stav se odráží v její hudbě i výpovědi. „Nejsem žádný Bono,“ vykládá Maya, „on není z Afriky, já jako bych byla. Nemůžu vystát pophvězdy, které říkají – dejte šanci míru. Já tvrdím – dejte šanci válce.“
Jak můžou média reagovat na zpěvačku, která mezi řádky vysílá ne úplně ujasněné radikální postoje, používá ikonografii tygrů, i když přímo nepodporuje Tamilské Tygry, ale jen chce být advokátkou Tamilů, což ovšem dnes leckdo vůbec nerozliší? Někde ji označili za sympatizantku teroristů, jiní prohlásili její politické postoje za naivní. Zmíněný komentátor Kadirgamar říká: „Lidi v exilu jsou vždycky větší nacionalisté. M. I. A. přijala jednostranný postoj, což ve výsledku situaci jenom zhoršuje. Tygři zabíjeli právě tak jako vláda: byla to brutální válka, Maye se povedlo Tygry dost silně medializovat, ale nejspíš nezná situaci do hloubky. Když rozdáte pár interview, ve kterých protežujete jedinou stranu, tak spravedlnosti moc nepomůžete.“
Jenže Mayu neláká západní dikce a mírotvorný postoj: během uplynulých let se jí podařilo vytvořit si podivuhodnou pozitivní image někoho, kdo nutí Západ odložit růžové brýle a brát v potaz jiná pravidla hry. „Nechci dělat stejnou muziku jako ostatní, zpívat jako druzí, kecat o tom, o čem druzí. Pokud se tím stávám teroristkou, tak OK, jsem teroristka.“
New Yorku, ztichni, teď nastupujeme my Který případ nastává častěji: prodává popkultura politiku, anebo politika popkulturu? U Mayi se to zdá být jednou tak a podruhé naopak. Její novátorskou muziku, kvůli níž má člověk trpělivost s její rebelskou rychlokvašností, od počátku dotváří producent Diplo. Několik let s Mayou žil, dodnes příležitostně spolupracují, zároveň je mezi nimi určitá míra sporu. Podle toho, jak Diplo dnes komentuje Mayu, je za jejími beaty s postojem víc racionality, než se na první pohled zdá. „Od začátku ji tangoval ten fór s terorismem,“ vypráví Diplo, „uvědomila si, že tohle nikdo nedělá.“ Společně vydali mix nazvaný Piracy Founds Terrorism, Maya umístila na web vzory pro stencily – šablony pro sprejery. Ve zvuku se otřásaly basy jako vybuchující miny a cvakaly odjišťované zbraně. Ale i kdyby rebelský neklid nezápadního světa byl u Mayi rozvíjený racionálně, stejně ho globální publikum přijalo jako dobrou ozvěnu čehosi, co visí ve vzduchu. „Londýne, utiš se, potřebuju udělat rámus! New Yorku, Kingstone, Brazílie, ztichněte! I need to make a sound!“ zpívá v jednom z prvních hitů Bucky Done Gun. Rytmy a efekty z Bollywoodu se zasnubují s tučnými beaty z brazilských favel: to všechno v digitálním prostředí. Skladba Internet Connection na novém albu přesně evokuje zaprášené staničky s internetem někde ve třetím světě, odkud se ale lze připojit k centrům západu a osvojovat si jeho prostředky.
M. I. A. byla od samého začátku miláčkem kritiky. Nezávislým může krvácet srdce, když ji přirovnáme k Madonně, ale přes všechny rozdíly to dává smysl. Ani jedna z nich není školená hudebnice, obě ovšem mají velký talent syntetizovat, vybírat si z impulsů kolem sebe a sestavovat z nich cosi původního. Maya navíc vyrostla na nezávislé scéně a víc dbá na osobní věrohodnost: což se jí zatím daří, jakkoli neignoruje svět reklamy a uměleckou svéhlavost kombinuje s módní. „Ráda bych, aby stylem pro příští turné byla cenzura. Mám cenzurované dokumenty, které použijeme jako potisk látky. Žádné šaty, budou to tepláky. Teplákové soupravy Nike se staly pro mladé v Africe i jinde uniformou. A v klubech bude omezený pohyb. Chci být jako vláda: když vlezete do určitých zón, spustí se alarm. Budete moci dělat jen určité pohyby.“ Jenže turné ve znamení cenzury naráží na svízel: M. I. A., která předskakovala Princi, je dnes headlinerkou největších pódií a do klubů se jen tak nevrátí.
Dobýt Západ jeho vlastní zbraní
Svéráznou pointou Mayina politického angažmá může být zvěst, že příběh jejího otce je v mnohém jiný, než se zdálo. Zatímco Maya tvrdí, že bojujícího solitéra po léta neviděla, jiní řekli tisku, že se s ním Maya v Londýně setkává: otec tu žije, přednáší, živě se prý zajímá o udržitelný rozvoj. Ale i kdyby se příběh „ve jménu otce“ rozsypal jako domeček z karet: jednou spuštěná bitva se nedá zastavit, aby uprostřed řeže někdo vysvětlil mylnou premisu na začátku.
Dospívající generace z třetího světa se hlásí o slovo. Západ jim pořád vnucoval Windows, iPhone a sen o luxusu. Tak se tedy kids od Ria po Bombaj naučily výtečně a po svém ovládat zbraně informačního věku, a jdou si pro svůj díl sladkého života. Při hudbě Mayi Arulpragasam můžeme uvažovat, zda je předzvěstí příštího reálného konfliktu, anebo jen hudebním vyjádřením veškerého napětí, které by k němu mohlo vést.
Z Moskvy do newyorské East Vilage si Regina Spektor přivezla východoevropskou poetičnost. Nejúspěšnější Ruska v americké pop-music zazpívala v české premiéře na Colours of Ostrava.
Příběh ruské dívky, která si vydobyla pevné místo v americké pop-music, zní možná idylicky a pohádkově, ale faktem je, že v posledních letech je Regina Iljinična Spektor jediná svého druhu. Narodila se v Moskvě v roce 1980. V následující dekádě se Sovětský svaz dočkal uvolňování totalitního sevření: generální tajemník Gorbačov mimo jiné schválil ruským Židům možnost vycestovat do Izraele. Umělecká rodina Spektorových (otec fotograf, matka profesorky hudby) zprvu váhala: odjet by znamenalo nejen nechat doma rodinné piáno Petrof (česká značka!), ale hlavně přerušit malé Regině intenzivní studium klavíru. Nakonec to riskli: přes Rakousko a Itálii dorazili do Států. Regina sice opustila rodnou zemi jako dítě, ale vazby si drží: ať už plynulou ruštinou nebo citací Borise Pasternaka v Aprés Moi, písničce, kterou po ní přezpíval i Peter Gabriel.
Queen v Moskvě
Písničkářka v dospělosti vzpomínala na pracně sháněnou hudbu, kterou si ještě v SSSR otec vyměňoval s přáteli na kazetách: Beatles, Queen, Moody Blues. Její hudba je ale jen minimálně ovlivněná rock´n´rollem: spíš tu lze spatřit dívenku u povinného klavíru, kterou v teenagerovských letech, čerstvě v Americe, zasáhlo okouzlení svobodnou nadrzlostí punkerů, hiphoperů a klubové kultury. Při studentském pobytu v Izraeli dali spolužáci Regině najevo, že písničky, které si vymýšlí a zpívá bez doprovodu, jim připadají báječné; dívenku, která se do té doby starala jen o klasickou hudbu, to překvapilo, sama je pokládala za pomíjivou zábavu. Od kamarádů se tehdy dověděla, že existují jisté ženy, jejichž písňová poezie by ji mohla zajímat. Poprvé slyšela Joni Mitchellovou a mladší ikonu feminního songwritingu, nevyrovnanou, ale vřelou Ani DiFranco.
O pár let později se už přátelila s „antifolkaři“ ze studentských garsonek v newyorské East Village. Protože si připadala notně odvážně a nezvykle, pokládala za přirozené hledat místo mezi experimentátory; při její dnešní reputaci čistě popové hvězdičky je to legrační, ale dlouho koncertovala mezi samorosty ve výlučných klubech Knitting Factory či Tonic. Amerika má folk, Evropa měla kabaret: Regina cítila v žilách to druhé a dlouho četla na koncertech i svoje literární texty. Dnes už z nich zbyly jen narážky v písňových textech: na Hemingwaye, Hamleta, Malého prince, Annu Achmatovovou.
Muzikantka, která čtyřleté studium klavíru na konzervatoři absolvovala za tři roky, jmenuje ve výčtu svých inspirací vedle Lou Reeda i Fryderika Chopina. Tenhle klasický a zároveň východoevropský element je v jejím popu dodnes dobře znát. A patrně je jedním z atraktivních momentů, který jí pomohl jak k věhlasu, tak k snadnému použití songů v mnoha filmových a seriálových soundtracích.
O Kunderovi a o sobě
Průlomová deska z roku 2003 nese název Soviet Kitch. Články od té doby papouškují, že výraz „sovětský kýč“ si písničkářka vypůjčila z Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí. Ale ruská dívka mluvila víc o sobě než o knize českého autora. Když si na titulním fotu v důstojnické čepici svůdně přihýbá z lahve vodky, jako by se ptala: platí na vás tahle schematická exotika, mám vsadit při mediální prezentaci na tuhle kartu?
Nikdy později už nevsadila. Oprsklá stylizace oděské chuligánky zmizela s jejími ranými nezávislými roky, sebeironizace ruské nomádky se vytratila. Soviet Kitch vyšel dvakrát: nejdřív ho Regina vydala na vlastní pěst, pak jí nabídli smlouvu velcí Warner Music a album vyšlo se vší parádou pro světový trh. Videoklipy k písním jako Us předznamenaly, jak se bude Regina Spektor prezentovat v následujících letech: kamera se pase na jahodových ústech, detailech obočí a řas, trochu bledší tváři ruského typu, která nemá problém s pronikavým pohledem publiku do očí.
V něčem je to banálně popové, zároveň ten intimní kontakt rozehrává napětí a něco od posluchače vyžaduje. Připočtěme hledání poezie jako důvod, proč zůstává s písněmi. Výsledkem je kariéra, která se popového mainstreamu mnohdy dotýká, ale nikdy do něj úplně nespadne.
Evropské publikum ji naplno začalo vnímat, když si její písně začaly vypůjčovat populární televizní seriály Chirurgové nebo Kriminálka New York. Reklama Vodafonu v Irsku vynesla do hitparád píseň, která vůbec nevyšla samostatně: zkrátka a dobře, přímočarý zvuk s dominantním klavírem zněl lidem právě tak povědomě a zároveň osobitě, jak to vyžadují pravidla šlágru. Zpěvačka přitom pořád působila věrohodně: jako děvče, které si ještě z ruského poetického salónu nese jakési svoje sdělení a teď je v Americe jen překládá do tamějšího kódu.
To už se zúročovaly písně z alba Begin To Hope (Začínám doufat) z roku 2006, kterého se prodalo přes půl milionu nosičů. Jeden z velkých hitů Samson je malý apokryf, pár slov od ženy, která se nedostala do Bible, a přece se jí bájný supermuž otevřel nejvíc: nechal si od ní ostříhat vlasy, zdroj svojí síly. Takhle metaforicky píše třeba Suzanne Vega; Regina, která jindy jako by četla z deníku,se může zdát celkově autobiografičtější. V rozhovorech ale opakuje, že nezpívá o sobě: „Taková nuda, být pořád jenom sama sebou!“
Marilyn ztracená ve zvucích
„Nikdy jsem nikoho nemilovala naplno, vždycky zůstávám jednou nohou na zemi,“ tak znějí první slova Fidelity – metafory o někom, kdo se ze samých obav brání lásce a jenom o ní píše písně. „A tak jsem se ztratila ve zvucích. V duchu slyším všechny ty hlasy, slova, hudbu... A drtí mi to srdce,“ zpívá tu Regina Spektor. Strach, samota a někdy až ošidná sebelítost procházejí mnoha jejími písněmi: „Když tě políbím na zraněná místa, bude ti líp? Ucítíš vůbec něco?“ Těmihle slovy v Better jako by zpochybňovala, zda má vůbec cenu zpívat. „Kysličníku uhelnatý, už se chystám ke spánku“ – to je zase slogan (až výsměšně líbezné) ukolébavky dívky, jejíž půvaby svět ne a ne docenit.
Někdy je to koketní stylizace ženy, která jako by se dovolávala pomoci a říkala si o lásku: ten jednoduchý typ popového dráždidla známe nejpozději od Marilyn Monroe a jejího šlágru I Wanna Be Loved By You. Je pak věcí osobního vkusu, zda u Reginy Spektor cítíme ospravedlňující dávku poezie, ironie nebo jiného ozvláštnění. Pro její posun je charakteristický třeba malý trik, který si po léta ponechává: v naléhavých pasážích, ať už o sebevraždě nebo o zmateném srdci, klíčové slovo koktá a protahuje, třeba pětinásobně: jako by uprostřed dramatického líčení přešla do dětinské dikce rozpočitadla. Z posledního alba dokonce vzešla singlová písnička Eet – což je právě (sama o sobě nesmyslná) slabika, která se ve žvatlavé hře slov opakuje nejčastěji.
To je jádro její stylizace v posledních letech: oscilovat mezi přímočarostí a mírnou potrhlostí tak, aby se velké publikum neleklo, ale zároveň nezmizela úplně pečeť osobní jedinečnosti.
Udržovatelka ohně
V květnu tohoto roku koncertovala Regina Spektor v Bílém domě, když prezidentský pár hostil společnost pro kulturní dědictví Amerických Židů. Židovská nomádka, která si z Moskvy doputovala pro americké uznání a úspěch, to je identita, která v dnešních Státech posiluje Regininu pozici: má v sobě totiž jistotu tradice. Dnešní globální babylon přivedl do vrcholné pop-music impulsy z Afriky, brazilských favel i Bollywoodu, což ho občerstvilo, ale i rozkolísalo. Amerika dobře ví o základech svého popového showbyznysu: židovské rodiny George Gershwina a Irvinga Berlina nepřišly odjinud než z Ruska. I v moderním písničkářství se občas připomene, že Boba Dylana, Paula Simona, Leonarda Cohena či Randyho Newmana spojuje židovský původ. Reginu Spektor díky tomu občas v Americe vnímají jako představitelku tradice, která se přirozeně snoubí s jednadvacátým stoletím.
Na zatím posledním albu Far (2009) se podíleli čtyři producenti (včetně Jeffa Lynna z ELO a Traveling Wilburys), což je neklamná známka bezradnosti: co s Reginou hudebně dál? V jádru je skutečně „dívkou u piána“; a i když se její autorské písničkářství podařilo lidem prodat jako pop-music, už dnes vyznívají „atraktivnější“ aranžmá pro její poslední songy násilně a strojeně. Jak vlastně bude hrát při české premiéře na Colours of Ostrava? Čím víc se bude koncert blížit dýchánku s klavírem, tím líp. (Což, poznamenávám po koncertě, nastalo - a jakkoli je to pro rozlehlý open air náročný na soustředění, bylo to pěkný.)
Odposlechy // Tentokrát o soutoku mořských proudů a kapel // LN, Orientace, 17/7/2010
Riziko je značné. Psát cyklus písní o oceánu, k tomu eko a humanitární kontext, to by mohlo skončit jako korektní nevzrušivá zbytečnost. Jenomže se za tím účelem spojili tvrdohlaví autoři, kteří nemarní čas zdvořilostmi. Krátké album Mount Wittenberg Orca má tím pádem v rukávu víc trumfů. Je prvním titulem, které natočila islandská Björk od alba Volta (2007). Navíc patří díky prostému (byť svéráznému) stylu k nejsnazší muzice, s jakou kdy přišla.
Je to duet: Björk požádala o písně a doprovod americkou kapelu Dirty Projectors. Její šéf, silný autor Dave Longstreth, dlouho komponoval rafinované příběhy o hudbě. Jeho hvězda stoupla, když přestal dělat narážky pro znalce a vydal “jen tak” album písní. Rozevlátý singl Stillness Is The Move zazvonil Björk v uších blízkým stylem. Oslovila Longstretha, aby napsal repertoár, který společně předvedli na humanitárním koncertě a pak natočili.
Ze suity sedmi skladeb od Björk & Dirty Projectors lze nejméně tři pouštět v rádiu, ale díky provázanosti hodně oceníme, posloucháme-li těch dvacet minut v kuse. Björk se vznáší jako sólový nástroj nad několika málo nástroji (kytara, bicí, tu a tam cello), silně tu však hrají ještě jiné hlasy. Longstreth nesvěřuje akordy smyčcům ani dechům, nýbrž třem zpěvačkám, které si odedřou rytmus celé desky tříhlasou pulsací (“Hé-hé-hé-hé! Hó-hó-hó!”), jednou společně, pak zas jako písty v protipohybu. Ten styl je křiklavý naschvál, ale právě to, že harmonickou výplň tvoří dýchající živá hmota, dává písním o vlnách v oceáně jedinečný punc. Finální All We Are je soutokem všech hlasů, i dívky-nástroje konečně dostanou ke zpěvu lidská slova. Celý tvar je tak sevřený, plný vnitřních vazeb a čistě provedený, až vás napadne, že “ípíčko” může být sonátovou formou dneška.
Možná si říkáte: když Björk dokončila Tanec v temnotách, byla jí plná média. O její nové hudbě ticho po pěšině – čím to? Upadla její popularita, je ta hudba snad příliš speciální, nebo hudební průmysl v krizi už o sobě neumí dát vědět? Pro Česko platí nejvíc třetí možnost: deska vyšla u britského labelu Domino, jehož české zastoupení existuje, ale mnohdy spíš symbolicky. Přitom právě k vydavatelům „střední váhy“, jako je Domino, se přesunuly podstatné události a na západ od našich hranic nemají problém komunikovat ve velkém, ba někdy jsou až moc nafouklé. Jak se asi časem vyřeší česká nerovnováha?
Dvojzpěv Björk s Dirty Projectors je v jednom ohledu charakteristický. V poslední době se urodilo nápadně hodně „duetů“: jako by skupiny i silní autoři přímo masově dostali chuť odkopnout ego a vydávat se všanc spolupracím. David Byrne přizval Fatboye Slima a spolu vytvořili popovou operu o filipínské první dámě. Producent Danger Mouse se spojil s Davidem Lynchem: jejich hudebně fotografická spolupráce ležela rok u ledu (a kolovala po webu, možná ji dávno máte), oficiálně vychází Dark Side of The Soul v těchto dnech. Skupina Okkervil River se stala ochráncem veterána rockových pódií i psychiatrických sanatorií Rokyho Ericksona (viz Orientace LN před týdnem, pozn.) a Brian Wilson z Beach Boys na stará kolena dokončil „spolupráci“ s Georgem Gershwinem: z archivů exhumoval jeho nedokončené skladby a vtiskl jim svůj zvuk.
Čím to, že najednou všichni přišli na to, že ve dvou se to lépe táhne? Těžko si představit album vydané pod hlavičkou Pink Floyd plus někdo. Dnešek je ale poznamenaný rychlým webovým spojením mezi fanoušky a hudebníky, kteří pochopili, že nezávislý styl jim dodává věrohodnosti, což je hodnota přepočítatelná na konkrétní zisk. Otevřené spolupráce patří k takovému stylu. Pro některé kapely jsou vzpruhou v mezičase, kdy hledají, kam dál. Zapůsobil i příklad hiphopových bratrstev, u nichž se hostování rovná něčemu mezi okázalou podporou a vzkazem pro publikum „jsme jedné krve“. A pak nutno vzít v potaz i ryze praktickou rovinu: v nejisté době dvě známá jména v titulku znamenají větší šanci, že si ho někdo všimne.
Christian Marclay & more na Art 41 Basel, 16. - 20. 6. 2010
Na basilejském veletrhu s uměním vypadá leccos záhadně, ale brzy se to vyjasní. Tak třeba pán vedle vás ukáže na svařenou věc, o kterou jste před chvílí div neškobrtli, a řekne galeristovi: „Co tohle?“ Galerista vzhlédne od notebooku (všichni galeristé dělají, že je návštěvníci příliš nezajímají, a vyřizují e-maily) a řekne: „Tři a půl milionu dolarů.“ Návštěvník kývne hlavou a s nezměněným, mírně znechuceným výrazem neukojeného estéta si prohlíží další možné formy investic. My, co jsme nepřišli nakupovat, si nejdřív přijdeme méněcenně, ale pak se dovíme, že nás přišlo celkem 62 500. Což znamená, že na našem vstupném to tu celé stojí, ne?
Veletrh letos lákal i na sekci Art Records věnovanou gramodeskám: pokud se do Basileje někdo rozjel jen kvůli ní, musel být na místě pěkně otrávený. To, co na webu bylo ohlašováno jako současný a silný kurátorský počin, byl ve skutečnosti obchůdek, v němž sice nabízeli snad všechny drahé rarity mezi vinylovými deskami, ale bez jakékoli další koncepce. Z nejslavnějších divných alb nechyběly Footsteps čili Šlápoty: jedna z desek, na které nahrál slavný americký umělec Christian Marclay rytmus stepování a zvuk vlastních kroků. Potom jimi vydláždil galerii a pustil do ní návštěvníky. Ti – nebylo zbytí – po deskách přecházeli, takže jim dodávali patinu a škrábance. Po výstavě Marclay alba sklidil a rozprodal. Basilejský majitel mi svědomitě ukazoval, jak autenticky nese deska stopy podrážek a dokonce je z druhé strany cenně oblemcaná originální lepicí páskou, jíž byla připevněná k podlaze. Odolal jsem a podupaný kus avantgardní historie nekoupil, ba ani Knížákovu klasickou Broken Music, vystavenou hned vedle.
Zmíněný Christian Marclay (zastoupený hvězdnou londýnskou galerií White Cube) vystavoval na Art Basel svůj nedávný film: tak jako snad všechno v Marclayově pětatřicetileté tvorbě, i on se týkal hudby. Do kóje s krátkým filmem Solo směly děti jen v doprovodu rodičů, což se záhy ozřejmilo. Snímek začíná pohledem na pootevírající se dveře: do jakéhosi kamrlíku nahlíží mladá dívka. Vklouzne dovnitř a zjišťuje, že se ocitla v rockové zkušebně. Napětí, nikdo tu není, zato ve stojanu tu čeká elektrická kytara, klasický Stratocaster. Když se jí žena dotkne, ukáže se, že je zapnutá. Zatímco leckdo by v tuto chvíli zkoušel na nástroj zahrát, návštěvnice si ho fascinovaně prohlíží a ohmatává. Všem je už v tuhle chvíli jasné, o čem film bude dál, a uvažují, zda je elektrická kytara fakt takový sexsymbol, aby s ním někdo chtěl provádět takové věci jako slečna navedená Marclayem. Ještě než si herečka strhne kalhotky, různě o sebe kytaru tře a naklepává, což vede k zvukům mnoha podivných podob. Mimochodem v titulcích snímku je jako „poradce pro kytaru“ uveden Keith Rowe, tedy elitní britský kytarový experimentátor. Žádný poradce pro herečku a široký rejstřík poloh, jež našla pro interakci s kytarou, v titulcích uveden nebyl, což jen svědčí o správném obsazení ústřední role.
Marclayovo Solo je v jeho tvorbě výjimečné: uměleckému pornu se v minulosti nijak neblížil. Je ale fakt, že po několik dekád hledá témata v popkultuře: třeba se mu zdá, že do té dnešní se explicitní sex už prostě vecpal, ať se nám to líbí nebo ne. Zanedlouho propukne velká retrospektiva Christiana Marclayho v newyorském Whitney Museu: tam se publikum vrátí do cudných časů, kdy umělec třeba upletl polštář z magnetofonového pásu s kompletními Beatles. No jo, jenže to byla éra magneťáků! Dneska jsme dál.
P. S.: Po dopsání vidím, že nějaký pohotový návštěvník natočil přímo na místě kus Sola a dal na web. Jak říkal Vladimír Menšík: Prosím, podívejte se. Psáno pro Orientaci, LN //
Malíř a hudební organizátor Jakub Hošek (*1979) tvoří spolu se svou sestrou Anežkou Hoškovou a Štěpánem Bolfem spolek A. M. 180 Collective. Od roku 2003 dovezli způsobem „do it yourself“ do Česka stovky hudebníků, mj. Billa Callahana, Owena Palletta, skupiny Liars, Oneida, Health, The Album Leaf, Hidden Cameras a desítky dalších. Ve dnech 15. – 18. proběhne v kutnohorské GASK (Galerii Středočeského kraje) druhý ročník festivalu pro světový nezávislý pop Creepy Teepee, jehož jsou dramaturgy: vystoupí skupiny These Are Powers, Vivian Girls, Ecstatic Sunshine a další.
Je měsíc před festivalem Creepy Teepee, který organizujete druhým rokem pro GASK, Galerii Středočeského kraje. Jak to jde?
No, je to trochu hektický. Náš A. M. 180 Collective, což je Štépán Bolf, ségra a já děláme dramaturgii festivalu: oslovujeme kapely ze světa. Veškerý věci spjatý s produkcí zaštiťuje Galerie Středočeskýho kraje. Program je víceméně hotovej, dělali jsme na něm od prosince.
Dramaturgové nikdy nemají vliv na celý průběh festivalu. Byli jste spokojení s tím, jak dopadl loňský první ročník?
Poměrně jo. Někdy kapely předem přesvědčujeme, proč by měli přijet právě na Creepy Teepee a proč by jim měl stačit českej honorář: takže chceme, aby tu byly co nejspokojenější. První ročník byl takovej testovací, vzhledem k tomu, že nebyl ještě otevřenej samotnej GASK: různý kurátoři zajišťovali filmovou sekci a videoart, my jsme dělali hudební část – Creepy Teepee. Celý to bylo roztažený do deseti dnů, což možná nevyhovovalo lidem, co chodí do práce... Letos bude Creepy Teepee trvat jen čtyři dny, prodlouženej víkend (15. – 18. července, pozn.).
Lineup má skoro třicet kapel, hlavně z USA, Kanady a Británie. Podle čeho jste je vybírali?
Chtěli jsme fakt čerstvý jména: nabídnout lidem takovýho průvodce, co se na scéně děje právě teď. Vlastně jsme mohli volit mezi dvěma typy festivalu: vzít celej budget a dovézt za něj jednu, maximálně dvě slavný kapely. Anebo oslovit řadu lidí, který ještě nejsou tak vysoko, ale my jsme přesvědčený, že řada z nich půjde výrazně nahoru. Třeba Dam Mantle, novej elektronik z Anglie: všechno nasvědčuje, že by mu brzo mohli dát smlouvu Warp Records. Takhle se podařilo zaplnit čtyřdenní program lidma, který navzájem něco spojuje, a přitom jsou různý. Na festivalu je důležitý aby to byl mix.
Jdete důsledně po nové generaci kapel, což má drsný efekt: nespoléháte na hvězdná jména, známější jsou snad jen These Are Powers a Vivian Girls. Zato v programu důsledně uvádíte, ke kterým vydavatelům muzikanti patří. Je v tom kus hudebního fetišismu?
To je vlastně další spojovací moment festivalu: vybíráme kapely od těch nejlepších malých labelů, který jsou uznávaný a už evidentně něco dokázaly: Sub Pop, Dead Oceans, Constellation, Carpark, Not Not Fun... Hodně kapel, který přivážíme, jsou vlajkový lodě těch labelů, jejich největší hvězdy: třeba Vivian Girls jsou hlavní hvězdy značky In The Red, podobný je to s Rainbow Arabia...
Je mezi prvním a druhým ročníkem nějaký zásadní rozdíl?
Vloni se to strhlo narychlo: taky proto jsme hodně čerpali z lineupu polskýho festivalu Off, který se konal ve stejnou dobu - měli jsme s nima společných asi šedesát procent programu. Letos jsme si vybírali dýl a víc podle sebe. Mimochodem, ve stejným termínu jako my se koná americkej festival Pitchfork...
... jeden z vůbec největších na americkém kontinentě.
Když se kouknu na náš lineup, tak nejmíň půlka by se na Pitchfork se ctí hodila: rozdíl je, že jejich rozpočet s naším se nedá srovnat. Tam to táhnou kapely jako Modest Mouse, který mají desetinásobný honorář, než kolik stojí celý Creepy Teepee. Psali jsme třeba skupině Explosions In The Sky: chtěli padesát tisíc eur. A teď si vem, že u nás na ně nakonec stejně nepřijedou tisíce. Nevím: zatím se to u nás nedá dělat.
Konáte se taky ve stejném termínu jako Colours Of Ostrava. Pokládáte je za konkurenci?
Vůbec ne. Colours se už docela vyprofilovaly: pop, world music, trochu experimenty. My jsme pro jiný lidi. Taky je to festival velkýho tepu: a já bych si přál aby si lidi oblíbili Creepy Teepee i pro určitou intimitu. Aby třeba kvůli tomu přijeli na blind. Sám na festivaly nejezdím, byl jsem dvakrát v životě. Jednou na německým festivalu MELT pro dvacet tisíc, když tam hrála Björk. Už bych nejel: i když tam hrajou lidi, co se ti líbí, tak to kazí atmosféra davovýho šílenství.
Jak vlastně došlo k tomu, že Středočeský kraj dal příležitost ke vzniku nejzásadnějšího zdejšího festivalu pro světový nezávislý pop?
Vedení, GASKu, ředitel a kurátoři, mají ambici, aby jejich instituce prezentovala novátorský směry v umění obecně. Mají svoji sbírku, léta budovanou, ale taky chtějí ukazovat současný věci ze světa. Když se rozhodli, že budou pořádat i hudební festival, hledali někoho, kdo v tom má trochu přehled. Ondřej Chrobák, kurátor GASKu, oslovil nás.
Tenhle týden jste křtili album kapely Dné, které jste vydali na AM Discs. Vydali jste ho na kazetě, koupil jsem si exemplář označený 4/100. Žijeme v době, kdy nové české album zajímá jenom sto lidí?
Nechci mít přehnaný očekávání. Myslím, že ještě stovku můžeme časem dovyrobit – v případě velkýho zájmu. Ale ty počty odpovídaj. V době stahování... Vydat dneska český kapele cédéčko mi připadá zbytečný. Maximálně vinyl.
Vracejí se dnes muzikantům vůbec výdaje za nahrávku?
Jde o přístup: někdo na tom chce vydělat, někdo to má jako koníčka, někdo si na nahrávku našetří extra peníze. Nezapomeň, že čím dál víc lidí si natáčí muziku doma, to je i případ Dné: myslím, že celý album Eating A Wrapper Instead Of Candy vzniklo v obýváku.
Ale ne každé nahrávce přece stačí obývák. Není to zvláštní? Máme přístup k tolika záznamům, ale na YouTube jsou všechny obrazy trochu rozmlžené a zvuky zase zahuhlané.
Taky mi to někdy vadí. To je asi daň za to, co všechno je dneska možný.
Končí sezóna. Nikdy u nás nebylo koncertně tak husto jako v současnosti. Kolik koncertů jste za poslední rok uspořádali?
To po mně chceš moc. Pohybuje se to od dvou koncertů měsíčně po šest, sedm. Poslední dvě sezóny byly nejnašláplejší. Ukazuje se, že lidi nedokážou vstřebat tolik akcí. Dřív, kolem roku 2005, chodil dvojnásobek lidí.
Kde je chyba? Myslíš, že při důkladnějším oslovení by se u nás našlo víc posluchačů?
Možná o maličko víc, o dvacet procent. Ale jinak si nedělám iluze. Říká se, že alternativní kulturu sledují tři procenta populace.
Což neodpovídá praxi: kdyby na koncerty chodili tři lidi ze sta, bylo by pořád plno. Spíš ten tříprocentní poměr odpovídá volebnímu výsledku Zelených.
To jo. Předem jsem to tak odhadoval.
V současné době pracuješ na společných obrazech se sestrou, ale převládají hudební aktivity: Creepy Teepee, připravujete podzimní koncerty, děláš několik obalů alb. Vybavuješ si, jak se vůbec stalo, žes kromě výtvarnické existence začal organizovat koncerty?
Zásadní roli v tom hrála londýnská stáž. Viděl jsem tam hudební scénu ve stádiu zrodu, jak to funguje i na lidský úrovni. Chtěl jsem, aby to tu bylo taky. Pak za mnou přijeli Štěpán a sestra, mluvili jsme o tom a udělali společný rozhodnutí. Když jsme založili galerii, paralelně s tím jsme pozvali první muzikanty. Už když jsem se motal kolem squatu Ladronka jako teenager, už když jsem studoval umění, vždycky jsem si říkal, že je dobrý nějak se angažovat.
Když se řekne něco tak oficiální, jako třeba „občanská společnost“ - máš pocit, že vaše aktivity k ní patří?
Já nevim, to asi ne. Beru to tak, že se potřebujeme na něčem podílet.
A co výraz „underground“? Patří „vaši“ muzikanti k undergroundu?
Možná je to nějaký underground na druhou. U nás, když se řekne underground, tak panuje určitá představa. Předrevoluční romantická představa umělce. Ale dnešní underground je úplně někde jinde. Vyhraňuje se vůči hlavnímu proudu, odmítá splňovat požadavky, který jsou na hudbu a fungování ve společnosti kladený.
V Čechách je pomalu už tradicí, že malé subjekty, místo aby se spojovaly, na sebe nevraží. Jak bys komentoval spor, který se rozhořel mezi vámi a jinými hudebními promotéry, Silver Rocket? Vadí jim, že dramaturgujete festival placený z veřejných peněz a spojený se Středočeským krajem.
Já sleduju názory Silver Rocket co nejmíň. Zdržuje mě to od jinejch věcí. Abych obhajoval granty nebo veřejný peníze pro kulturu, to se mi zdá komický a zbytečný.
Myslíš, že politikové, třeba středočeský hejtman, si nemůžou přivlastnit výsledky vaší práce a využít je pro sebe?
Myslím, že politici moc netuší, že tam je nějakej festival a komu imponuje. Nikdy jsem nezaregistroval jejich zájem. Jako dramaturgové se s nimi nepotkáváme, a upřímně řečeno ani po tom netoužíme.
Tvůj kolega Štěpán Bolf někde napsal, že koncerty pořádáte i proto, abyste se s určitými lidmi setkali. Když máte rádi něčí hudbu, může být osobní setkání s lidmi, kteří za ní stojí, i zklamáním?
Často je to překvapivý, někdy příjemně, někdy míň. S některýma kapelama si dodneška píšeme, spřátelili jsme se. Kapely s Los Angeles bývají v pohodě, a taky kapely z newyorskýho Brooklynu - takoví Dragons Of Zynth třeba, kamarádi slavných TV On The Radio. Obecně jsou skromný a přijemný hlavně začínající kapely, ale potom třeba i velký lidi. Bill Callahan. A některý muzikanti jsou zas tak namyšlený a arogantní, že bysme je podruhý nepozvali, ani kdybychom věděli, že přijde hodně lidí. Kolikrát jsem kvůli tomu přestal poslouchat jejich hudbu.
Jak „svoje“ kapely ubytováváte, v hotelu?
Často spějí v našich bytech. Když chce něčí management pro hráče striktně hotel, dostane hotel. To je právě zajímavý (Jakub Hošek se směje, pozn.), sledovat je, jak reagujou na různý věci, na životní podmínky, třeba. Vidíme je nejen v backstagi, ale třeba i jak se tváří, když jich někdo složí pět do malý místnosti.
Tobě osobně nevadí spát po bytech s dalšími čtyřmi v pokoji?
Chacha, už docela jo. Ale tohle jsou často jednadvacetiletý kluci. Nevadí jim to, jsou skromný a chtějí poznat nový věci. Mně už je třicet.
Po sedmi letech, kdy pořádáte všechno s vlastními penězi a pořád balancujete kolem nulového zisku: nehlásí se už někdy únava?
Jsem ztahanej jak pes. Někdy už začíná chybět chuť dělat další věci. Vedeme teď kolem toho debaty, co dál. Nevadilo by mi požádat o grant: asi bysme nějakej i dostali protože máme určitý portfolio. Ale paradoxní je, že takhle uvažujeme ve fázi, kdy váháme, jestli vůbec pokračovat.
Nene, s americkými The Gossip nepřijíždí další obyčejná kapela. Zpěvačka pavarottiovské postavy Beth Ditto je dnes veřejnou advokátkou queer a homosexuálních kauz, ale i módní ikonou západního světa. Teď ještě jestli není v Česku na podobnou „terapii zábavou“ příliš brzy.
Co to vlastně přijíždí za potřeštěnce, a jaký typ publika přiláká pražský koncert 26. června? Už podle místa dění (SaSaZu, pražská kombinace exkluzivity a Holešovické tržnice) je zřejmé, že jsou momentálně v módě. V západních metropolích to bezpochyby platí: s energickou průrazností si tu zjednala pozornost dívka z amerického Arkansasu, kterou někteří berou jako apoštola přirozeného sebevědomí a jiní jako raritu, pro které je v pop-music vždycky místo. Tady je třeba objasnit, že Beth o sobě mluví jako o “fat”, “tlusté”, bez jakéhokoli despektu nebo omluvnosti. Odhaluje svoje tělo jako alternativu, se kterou je plně spokojená. Ne že by ho brala jako jediný možný kontrast vůči ultraštíhlé linii modelek ráže Kate Moss, ale je pro ni výrazem sebepřijetí.
Zpěvačce a vůdkyni dancepunkových The Gossip pomohly v uplynulé pětiletce tři věci: hudební přesvědčivost, inteligence a schopnost formulovat, a potom šťastná dávka přirozeného sebevědomí. To způsobilo, že lesbickou dívku, u níž zní výraz nadváha až moc opatrně, začali posluchači vnímat jako zastánce „queer“ menšin všeho druhu. Na koncertě z Beth přímo výbušně sálá přesvědčení, že právo na důstojné přijetí společností má každý. Podívejte, říká, když lítá po pódiu a odhazuje oblečení: když se můžu cítit šťastná já, tak vy taky. Nebo chcete říct, že vaše problémy jsou větší, než můj obvod pasu? Že jste radikálnější odchylka od průměru než já?
A pak ještě detail: hudba téhle kapely. Při atraktivnosti zjevu Beth Ditto není snadné uvěřit, že The Gossip někdo poslouchá prostě jako muzikanty. Jenže Bethin blues-soulový hlas, který se má o co opřít, zrál sedm let, než se kapela proslavila. Není celebritou bez profese, je suverénní hudebnicí.
Postavit se moci do cesty
Beth Ditto založila kapelu v osmnácti: po debutové desce (1999) následovalo až do pětadvaceti roků pomalé nabalování popularity na americké nezávislé scéně. Ditto se volně hlásila k hnutí „riot grrrl“, vzpurných dívek. Aby oslovila publikum nového století, byla už v mnohém jiná. Ale pořád se jí velmi týkala slova ze staršího manifestu hnutí: „Proč dívčí vzpoura? Protože se nechceme asimilovat. Nechceme se přizpůsobovat standardům druhých v tom, jaká hudba je nebo není dobrá, případně punková, jak se má nebo nemá psát. Protože dělat, číst, sledovat a poslouchat cool věci, které nám přiznávají hodnotu a dodávají motivaci, nám přináší sounáležitost a sílu. Potřebujeme ji, abychom rozeznali, jak v našich životech figurují sračky jako rasismus, kult těla, ageismus, kastování a třídní systém, dietománie, sexismus, antisemitismus a protežování heterosexuality.“
Poměrně rychle se rozkřiklo, že Beth se na vystoupeních s oblibou vysvléká: ze všeho nejvíc to prý působilo jako oslava toho velkého těla. V roce 2006 vydali Gossip průlomové album Standing In The Way Of Control, kde svůj styl pročistili a dotáhli. Vokál Beth Ditto přirovnávali v nadšené koncertní recenzi v NME k Arethě Franklin, Janis Joplin a Dusty Springfield. Název a téma titulní písničky (Postavit se moci do cesty) je komentářem k rozhodnutí Bushovy administrativy znemožnit legální svatby pro gaye. Elektropunková produkce pomohla udělat z písně zásadní hit. K mnohým na tanečních parketech nikdy nedolehl společensko-politický rozměr textu - čehož Ditto nelituje. Pokládá to za nutnou součást hry.
Triu The Gossip se dostalo dvou nálepek: „portlandská scéna“ a „gay kapela“. „V Americe si musejí každou skupinu jasně zaškatulkovat,“ říká bez nadšení Beth. „Když jste z Montrealu, jste dnes prostě montrealská scéna – i když se s jinými kapelami z města třeba ani neznáte. Všechno musí být onálepkované a připravené k marketingu: to je prostě kapitalismus.“ Skutečným lákadlem nebyl pro mnohé posluchače ani gay status, ani trvalé bydliště. Byl to sytý, silný hlas Beth, kontra garážový punk kapely. Tenhle paradox se později posunul blíž k popu, r´n´b a taneční scéně.
Kritika pro queer ombudsmanku
Pochopitelně: milé Beth a heslu „big is beautiful“ se nevyhnula kritika. Na jednu stranu odpůrci zdůrazňují, že nemají nic proti alternativě vůči vychrtlým modelkám – ale jedním dechem dodávají: nemělo by se tak dít na úkor zdraví. Články snášely lékařské, morální i jiné argumenty, proč druhý extrém není o nic lepší než první. V poslední době přibylo celebrit s nadváhou (mezi „larger stars“ patří třeba populární moderátor Eamonn Holmes nebo komik Johnny Vegas), jejichž úspěch může širokým vrstvám sugerovat, že být tlustý je normální. Kritika v časopisu Dollymix shrnuje: „Nejlépe by bylo, kdyby v modelingu našly uplatnění osoby, jejichž váha je ve vyrovnaném poměru s jejich výškou.“ Pro českou společnost nemusejí působit nijak dramaticky údaje, že v Londýně trpí nadváhou 15 procent obyvatel: v ČR to vloni (podle zprávy Farmaceutického ústavu) bylo 52 procent.
Mírné zmatení a nejasnost zprávy, kterou Ditto svým tělem vysílá, je ovšem součástí hry; kontroverzí, která pomáhá udržet hladinu mediálního zájmu. Jak na diskusi reaguje sama zpěvačka? Většinou z ní vykličkuje prostřednictvím punkové drzosti a ignorance. Nikdy se z ní nestala žádná seriózní queer ombudsmanka: když dojde na lámání chleba, dá prostořece najevo, že ona je nakonec jenom potrhlá kometa na dancepunkové scéně, že si z rodného Arkansasu nese životem vlastně banální sen o spokojeném životě střední vrstvy. Chce svobodu pro sebe a při energické show je připravená dodat odvahu všem v sále, ale obhajovat skrze učenou při nic nebude.
Punková teta Sally
Za poslední roky se Beth Ditto stala slavnou postavou západního světa: to pro hudební aktivity vždycky znamená útlum. Vydání posledního alba Music For Men (Hudba pro muže, červen 2009) vlastně nevzbudilo bůhvíjaký ohlas, protože mu předcházelo několik let dění, o němž hustě informovaly módní, společenské a popkulturní časopisy.
Ditto spolupracuje s elitními návrháři (mj. Alexander McQueen), občas se vyfotí téměř nahá, třeba pro obálku britského hudebního magazínu NME. Když Sony Music ve snaze držet krok s dobou otevřely edici pro LGBT menšiny (lesbičky, gaye, bi, trans), prvním titulem byl koncert The Gossip. Beth natočila společnou píseň s Jarvisem Cockerem, letos se ocitla na titulu vydání časopisu Paper věnovaného „krásným lidem“. Má na kontě pár hudebně-bulvárních ocenění pro nejvíc sexy osobu v showbyznysu.
Pro britský Guardian vedla jeden čas poradnu (kdo si ještě vzpomíná na rubriku Milá Sally v Mladém světě?), kde komentovala otázky čtenářů, většinou kolem věcí těla a queer identity. „Jsem tlustá od narození,“ píše tu v odpovědi obézní čtenářce. „Do deseti let to docela šlo. Pak přilítla puberta jako hurikán, s ní nová pravidla a najednou to byla moje chyba, že jsem tlustá. Jednoho dne mi došlo, že buď strávím zbytek života snahou změnit se, nebo přijmu sebe sama takovou, jaká jsem. Vybrala jsem si to druhé. Dnes jsem přesvědčená, že za nejlepší momenty v dospělém věku vděčím tomu, že jsem se spřátelila se svými nedostatky a vystavila je na odiv.“ Jistě, říká na jiném místě – počítejte s tím, že ne každý s vámi bude souhlasit a že mnozí vás budou poučovat na téma zdraví.
Příliš brzo pro Prahu?
Existuje v současném Česku dost otevřená atmosféra vůči menšinám a queer osobám, aby mise Beth Ditto neprošuměla úplně bez odezvy? Vždyť koncertní vystoupení The Gossip mají dva leitmotivy: jedním je samotný mejdan s hudbou, druhým pak sebepřijetí. Beth Ditto není pouhou patronkou lesbiček a obézních: korpulentní tělo je u ní obrazem, za který si každý může dosadit vlastní „těžký kříž“ (Heavy Cross je singl z posledního alba).
Možná přijíždí příliš brzo: ale zároveň každá taková návštěva pomáhá uvolnit opatrné našlapování po špičkách a zámlky, které u nás převládají namísto upevňování rovné pozice menšin v komplexu společnosti. Popkulturní persony jako Beth Ditto nebo Kanaďanka Peaches (jež tu koncertovala vloni) se vyjadřují o lidské identitě chytře – ovšem používají přitom obří porci nadsázky a stylizace. Hrozí, že jedni je odsoudí do role undergroundu a druzí se nad nimi ušklíbnou jako nad popovými divnoerotickými kreaturami. Lze je ale vnímat i jako součást dnešního velkého příběhu o hledání nových rolí mužů a žen. I kdyby na koncertě v SaSaZu našel pevnější půdu pod nohama jen jeden zdejší queer, i kdyby dala motivaci jen několika nejistým – i tak má ten koncert smysl.
Je to asi takové překvapení, jako kdyby si váš známý, co dosud vzdoroval všemu virtuálnímu, pořídil mobil a připojení k internetu. Německý muzikant Blixa Bargeld se zasnoubil s digitální elektronikou: ano, ten Bargeld, který se skupinou Einstürzende Neubauten tak dlouho rozezníval plechy, motory, barely, řetězy a písty, až přesvědčil svět, že industriální zvuk může být východiskem jak pro umění, tak pro současný rock´n´roll. Dokonce i ty reklamy pro Hornbach, které natočil, evokují podíl ruční práce v Neubautenech. A teď tu máme signál, že i on, který od 80. let ukazuje na těžký průmysl a věčně rozestavěný Berlín, bere na vědomí postindustriální svět. Nic není jako dřív!
Ale couvněme o krůček dozadu. Bargeld ukazuje novou tvář v roce velkého bilancování: Einstürzende Neubauten jsou na scéně třicet let. K Česku je váže docela stabilní pouto: od předrevolučního pokusu vystoupit na téže scéně jako Michal David, což skončilo policejní deportací na hranice, až k pravidelně vyprodaným koncertům dnes. Oslavy třiceti let Einstürzende Neubauten budou mít – zase – podobu, z níž je zřejmé, že skupině se líbí, když je to ona, kdo určuje pravidla. V každém místě zahrají Neubauten dva dny po sobě: po „normálním“ koncertě bude následovat večer filmů, instalací, hostů, raritního repertoáru a hlavně sólových projektů všech pěti členů: Blixa Bargeld, Alexander Hacke, Andrew Unruh a zbytek kapely si už dlouho něco kutí i odděleně, Bargeldovy „řečnické“ seance pro hlas ve smyčkách dopadaly před pár lety výrazně, tedy snad je na co se těšit. Praha přijde na řadu 11. a 12. listopadu. Do toho se ovšem Bargeld spustil s muzikantem, který je sice taky z Německa, ale při svém laboratorně čistém přístupu k zvukovému a světelnému vlnění se na pódiu jistě nikdy omylem nezranil motorovou pilou, jak se to stalo Neubautenům. Carsten Nicolai, který si říká Alva Noto, pochází z Karl-Marx-Stadtu, tedy Chemnitzu, a když nepočítáme pilné skandalisty Rammstein, je dnes asi nejúspěšnějším muzikantem pocházejícím z „východního Německa“. Taneční rytmy u něj tepou v čistých a přesných porcích zvuků, které evokují futurologické výzkumné centrum s bílými plášti. Je to výrazný styl, není snadné ho napodobit a Nicolaiovi pomohl k pozici art hvězdy.
To spojení nese profit pro obě strany. Bargeldův škleb v hlase totiž bez újmy prochází i jemným digimatrixem. Ústřední postavou titulní písně Ret Marut Handshake je anarchista a novinář, který zasáhl do německé politiky v krátké éře „socialistické“ Bavorské republiky v roce 1919. Postatné je, že Ret Marut zároveň nebyl nikdo jiný než spisovatel a dobrodruh B. Traven, muž, kterému se podařilo utajit všechno podstatné o své totožnosti a až po smrti (1969) vdova potvrdila podezření, že v Evropě užíval jméno Ret Marut.
EP Ret Marut Handshake (Raster Noton, audio ukázky zde) má necelých dvacet minut, ale jako předzvěst alba (má vyjít za pár týdnů) je stoprocentní návnadou. „Přál bych si být krtkem, který žije v zemi: to bych potom podryl celou tuhle horu,“ skuhrá Bargeld lidovou písničku, kterou před lety nazpíval Bob Dylan. Nejpopovější je ploužák One, písnička omletá mnoha romantickými soundtracky. Jenže když zní text „jednička je nejosamělejší číslo“ k digitálu Carstena Nicolaie, dojde i prvňákovi, že tahle tesknota se vztahuje ke světu jedniček a nul.
Takováhle hudba je půvabná, důvtipná a zároveň dnešní. Už aby hudební svět našel rovnováhu v nějakém novém systému distribuce: takhle si ji u nás zase najdou víc „feinschmäckeři“, místo aby vyhrávala v Bontonlandu. Ale kdybych měl letos ozvučovat módní přehlídku, molo by pulsovalo v rytmu One, té přesné písně o věcech srdce uprostřed světa přístrojů.
