Existují festivaly pro příznivce reggae, jsou folkové festivaly – a teď už mám „svůj“ festival i já. Off The Page, jediná přehlídka věnovaná přímo hudební publicistice, se konala letos podruhé v kentskémWhitstablu, kousek od mystické katedrály v Canterbury.
Kdyby v tamějším městském divadle během minulého víkendu vybuchla bomba, přišel by svět o početnou tlupu špičkových hudebních kritiků a teoretiků. Teď při vší neskromnosti nemyslím sebe a Karla Veselého, s nímž jsme pouť do hudebně kritické mekky podnikli, ale takové výtečníky jako pronikavého analytika Simona Reynoldse (autora populárních a originálních knih, viz loňská Retrománie), filozofujícího kritika Davida Toopa nebo vedení zásadního časopisu Wire, které celý podnik spískalo.
Pro našince bylo pochopitelně zajímavé sledovat nejen aristokracii oboru v akci, ale také skladbu třídenního programu. Na programu bylo skutečně leccos: raritně třeba i přednáška o hudbě v novodobém čarodějnictví, včetně mága Aleistera Crowleyho. Skutečným jádrem víkendu však byly dva bloky. Jeden byl věnovaný proměně role novináře ve věku informačního přetížení a digitálních sociálních sítí; druhý kladl otázku, zda současná éra muzikantům víc prospívá, nebo spíš hází klacky pod nohy. Muzikantská diskuse byla zajímavější, protože přinesla ostřejší spor.
V roli užitečného skeptika vystoupil legendární hudebník a vydavatel starší generace, bubeník Chris Cutler: známe ho i ze spolupráce s Ivou Bittovou a Pavlem Fajtem. Cutler bez obalu řekl, že přes všechnu sociální konektivitu mu sdílení sebralo možnost produkovat nová alba, protože příjmy se snížily tak radikálně, že kapele už vydávání nezaplatí čas ke zkoušení a skladatelům pronájem byť jen komorního orchestru. Proti němu tu stáli hudebníci, kteří si upravili pracovní život tak, že je neživí nahrávky. Takový Robin Rimbaud čili Scanner strukturuje své divadelní a jiné spolupráce tak, že záznam pak může vydat na disku zadarmo a rozdat se slovy „pro informaci, na tomhle jsem teď dělal“ (právě tak si počínal vloni v Praze na Quadriennale). „Ano, a tím pádem vás neživí digitální sektor,“ opáčil mu Cutler. „My, kteří chceme produkovat nahrávky, jsme se proti své vůli dostali do sektoru, který vám neposkytne návratnost.“
Jiní účastníci diskuse poukazovali na rizika spojená s narůstajícím streamováním hudby. Služby jako Spotify dnes tlačí poskytovatele hudby k co nejnižším cenám. Nic neprodukují, nemají skladové prostory, neriskují spolu s tvůrci a vydavateli: na oplátku jim platí mizivé částky, které nemohou přispět k další hudební produkci. „Se streamováním nic nevlastníte. Tím pádem mizí celá ´antikvariátní´ kultura, která byla s kolováním knih a nahrávek vždycky významně spojená,“ upozornil Chris Cutler. Ve svých výtkách byl mezi diskutujícími osamělý, ale na druhou stranu se setkal s velkým respektem. „Po staletí se hudba zapisovala do partitur: díky tomu se nám uchovaly myšlenky géniů. Ve dvacátém století tuto úlohu kulturní paměti zastaly nahrávky. Dnes tu však mluvíme o tom, že jsme vykročili do časů, kdy nahrávky patrně nebudou hrát tak silnou roli. Neměli bychom podniknout něco, aby po téhle éře v dějinách nezbylo jen prázdno?“
Vida, z festivalu hudebních kritiků jsem si nejvíc zapamatoval řeč muzikanta. Ale i Cutler koneckonců patří mezi nás: snad jeho knihu File Under Popular, docela krutý popis systému pop-music, někdy někdo vydá i v Česku.
Žádné komentáře:
Okomentovat