Z Británie přichází albové shrnutí projektu Nejmilejší zvuky Prahy. Je to hraniční zážitek: vznikl mimořádně cenný dokumentární archiv, ale i hudební miniatury.
Žít ve městě je dnes nevyhnutelně hlučný zážitek: s tím moc nenaděláme, i když čím dál líp víme, že pro naše psychické i tělesné zdraví to není žádná výhra. Anglický umělec Peter Cusack si všiml, že právě vinou tohoto (oprávněného) stanoviska jsou dnes veřejné zvuky šmahem označované za hluk a randál. Rozhodl se vylepšit jim pověst a připomenout, že to, co slyšíme, tvoří stejně rozmanitou část našeho domova jako vše, co vnímáme očima.
Začal doma v Londýně, kde posluchačům rádia položil otázku, jaký zvuk svého města mají nejradši a které místo jim nejlíp zní. Album a internetový archiv, jež vznikly podle odpovědí, měly velký ohlas. Zdrženlivost dokumentaristy se prolnula s citlivostí umělce. Navíc vyplulo na povrch téma mizejících zvuků: přestože Londýňané se emotivně hlásí k odbíjení Big Benu, hlučný provoz v metropoli ho už „přeřval“ a zvony reálně slyší jen lidé přímo v místě – tedy členové parlamentu.
Cusackova sónická topografie pokračovala v Chicagu; do Pekingu s ním poslal British Council i Briana Ena. Praha se stala prvním středoevropským městem, jež se Cusack vydal odposlouchávat. Projekt nabral mezinárodní a mezioborové rysy: kurátorsky ho zaštítil německý rozhlas, českým inicátorem a koordinátorem je Miloš Vojtěchovský z pražské Galerie Školská. Přispět do otevřené webové databáze nahrávek mohl a stále může kdokoli: vznikly odsud pořady Českého rozhlasu a celá akce získala výroční cenu týdeníku Respekt. Teď se impuls vrátil do Británie: hudebník Jez riley French vydal album Favourite Sounds of Prague na nezávislém labelu Engraved Glass.
Praha se tu představuje skrze zvuky reprezentativní i tajnosnubné. Je tu Zpívající fontána u Letohrádku královny Anny, nezaměnitelně znějí pneumatiky na dlažbě z kočičích hlav. Cizinci rychle uslyšeli, co nám už nepřijde jedinečné: v Praze je prý vždy zdálky slyšet tramvaj. V Británii by zatkli každého, kdo se přiblíží těsně k železniční trati: u nás se natáčelo bez starosti, na velkolepě rezonujícím smíchovském železničním mostě hned dvakrát. Důvtipně přesná volba padla na vlajkové stožáry na větrné výspě u Strahovského stadionu. Je tu slyšet i místo, jež podlehlo zkáze a už neexistuje: zimní stadion na Štvanici se svými bruslaři.
Výběr z webového archivu (v celé šíři lze poslouchat na adrese panto-graph.net/favouritesounds) se orientoval trochu víc k abstraktnímu pólu sound artu: londýnské album obsahovalo nejslavnější městské zvony a klasickou výstrahu z metra „Mind the gap!“, celkově bylo „lidovější“. Pražská verze víc připomíná výpravu dobrodružných hochů s mikrofony do Stínadel: prolézala se šerá zákoutí, bubenečská kanalizace, šachta na Hlavním nádraží, tichý chrám svatého Jiljí. Takový zájem ale nakonec logicky patří k naší postindustriální době.
Na albu, připomínajícím že k Praze patří i výtahy páternostery a lanovka, nezní žádný klasický hudební nástroj. Skrze svůj materiál, tedy zvuk skutečného světa, provokuje posluchače k trochu jinému naslouchání. Na jednu stranu máme před sebou cenný dokumentární archiv - a napadá nás, jak báječné by bylo mít takové nahrávky ze šedesátých let, z první republiky nebo dokonce z předchozích staletí. Zároveň tajemné vrstvy zvuku dokážou posluchače svést, připomenou ambientní hudbu. Vydavatel French umístil do finále plochu pražského ticha, které pochopitelně zní mnoha detailními zvuky: doprovodil je poznámkou, že fascinující svět „mikronaslouchání“ mu spojuje ruchy se strukturami improvizované hudby a současné skladby.
Je to s podivem: vyšla u nás alba se záznamy z Gagarinova letu a houkání evropských sov, ale až teď si někdo všiml, že zapomínáme vnímat zvuk prostředí, v němž žijeme. Výsledné album má k nějaké banální každodennosti daleko. Skvěle reprezentuje éru, kdy mezi vědou a uměním nelze vytýčit hranici.
Favourite Sounds of Prague. CD, 73 minut. Autoři nahrávek: Stanislav Abrahám, Peter Cusack, Jez riley French, Michal Kindernay, Miloš Vojtěchovský a další. Engraved Glass, 2011.
Žádné komentáře:
Okomentovat