Dojde-li na dialog mezi klavírem a elektronikou, téměř nikdo ho neposlouchá jenom jako takovou hudbu. Vlastně se tu konfrontují dvě kulturní epochy: klasická éra s dřevem a strunami klavíru, a současný matrix proudících dat. Ten rozhovor je na jednu stranu ještě pořád čímsi novým, přitom už má svou historii.
Existuje nahrávka Cageových Variations II od Davida Tudora, Stockhausen ve skladbě Mantra filtruje zvuk dvou klavírů přes kruhové modulátory. To je avantgardní větev rodokmenu: tu druhou, ambientní, asi nejlépe reprezentují Harold Budd a Brian Eno. Ryuichi Sakamoto nabízí posluchačům návaznost na obě větve najednou: spolupráce s německým elektronikem Alva Notem (čili Carstenem Nicolaiem, od alba Vrioon, 2002, po Summvs, 2011) má v sobě větší podíl radikální autorské dikce, duety s Christianem Fenneszem zase soundtrackového plynutí. Ale obě linie jsou zásadně kontaminované, šum a tón se nedá oddělit ani ve zvuku, ani v přístupu.
Třetí společné album Flumina (po živém EP Sala Santa Cecilia, 2005, a výrazném studiovém sessionu Cendre, 2007) vznikalo svébytně. Ryuichi Sakamoto při svém japonském turné vždycky na úvod koncertu zahrál sólovou skladbu s myšlenkou na spolupráci s Fenneszem. Postupně vystřídal všech 24 stupnic v dur i moll. Materiál pak putoval do Vídně: Dvojkompakt tedy tvoří čtyřiadvacet ploch, v nichž Fennesz elektronicky zpracoval došlou hudbu. Někdo pak může zaslechnout ten „studený odchov“, bezdotykové partnerství, i v citové odtažitosti některých skladeb v cyklu.
Úvodní skladby patří k těm snadnějším: volné linie klavíru se koupou v impresionistických akordech a dozvucích „vesmíru“ či „oceánu“ (ne náhodou je uživatelé na YouTube ilustrují právě těmito obrazy), míra šumu v elektronických procesech je únosná, hudba jaksi smyslově opalizuje, potlačená tonalita Sakamota se potkává s uhýbavou harmonizací Fenneszovou. Vlastně jsme ve světě soundtracku: v tomto smyslu Fluminu ocení ti, kdo mají rádi společnou hudbu Sakamota a Davida Sylviana, třeba.
Ale alba od Touch vždycky otevírala možnost aktivního, tvůrčího poslechu, a je to tak i tentokrát. Při zběžném, ztišeném nebo nepříliš kvalitním naslouchání (bedýnky k počítači) zní album hodně stejnorodě a může způsobit zklamání. Soustředěnější vnímání odhalí mnoho detailů, do popředí vystoupne neustálá proměnlivost odstínů Fenneszova tonálního noisu. Musíme se ovšem proposlouchat víc do hlubin dvouhodinového dvojalba: viz 0407znějící jako z kanalizačního potrubí nebo předposlední 0428, kde klavír náhle od zádumčivosti přejiskří k pořádné dynamice, sestupuje k nejhlubším basům a zároveň stoupá k nejvyšším výškám.
Zvláštní: tuhle hudbu provází experimentální metoda, ale často neexperimentální výsledek. Klavírní hra Ryuichiho Sakamota sice kombinuje přístup Východu a Západu, ale nakonec na posluchače působí osvědčenými zbraněmi, jež vynalezl Eric Satie. Oproti kurážnějšímu Cendre je nový titul dost homogenní: Klavír je v mixu vždycky vpředu, hraje stále rubato, nikdy neslyšíme pevný rytmus. Fenneszův doprovod je tonální a snad nikde skutečně nepřevládnou šumové možnosti; skladby se od sebe nevydělují ani názvy (jsou označeny kódy 0318, 0319, 0320...). Hudba je tu jakoby sama, nepodpírá ji žádný příběh: to je, na druhou stranu, situace vhodná k otužování vnímání. Sakamoto, který spolupracoval s Davidem Bowiem i dalajlámou, si o tom jistě myslí něco zenového. Ucho zvyklé na evropskou autorskou tvorbu tu ovšem slyší ukázkovou lekci: zásnuby umění a dobře obchodovatelného zboží.
Najdu-li čas, proposlechnu Fluminu zevrubně znovu a sestříhám si z dvou hodin nejlepších třicet minut. Ale nejsem si jist, zda se radši nevrátím k Cendre.
Touch (http://www.touchmusic.org.uk)
Žádné komentáře:
Okomentovat