Oficiální protesty, uznalé recenze, pozvání na festivaly: to vše vzbuzuje hudební projekt, jehož protagonistou je prase.
Žádný privilegovaný pašík, ale průměrný vepř z farmy, kterého tam přivedli na svět, vykrmili, zabili a přeměnili na potraviny. Album One Pig (Accidental Records) má ovšem složitější sdělení než „je tak smutný, že žereme zvířata“. Vymyslel a natočil je zkušený manipulátor se zvuky skutečného světa Matthew Herbert.
Kdo zaslechl v roce 1998 zprávy o muzikantovi vytvářejícím taneční house ze zvuků vlastního domu, mohl si pomyslet něco o krátkodechém vtipu. Herbert, syna zvukového mistra z BBC, tehdy nechtěl ustoupit od klubové hudby, zároveň cítil odpovědnost za přebývání v „nesnesitelně lehkém“ světě pop-music. House dostal své jméno podle domácích večírků, na kterých zprvu zněl. Herbert tedy vydestiloval údery i laděné tóny doslova ze zvuků své kuchyně či koupelny.
Další album Bodily Functions (Tělesné funkce) rozehrálo zvuky lidského těla. Vyniká tu You´re Unknown To Me, šanson, jejž zpívá matka (zpěvačka Dani Siciliano) svému ještě nenarozenému dítěti. Perkusivní šramot je skutečně zvukem plodu v jejích útrobách, vrnění holčičky Sunray bylo nahráno po narození. Šumem krevního oběhu na nahrávku přispěl kolega Martin C Schmidt ze sampledelického dua Matmos. Herbert, který po celou svou tvorbu klade sám sobě omezení, dal najevo, o čem v souvislosti s elektronikou uvažuje. Důraz na samozásobitelství má ekologickou a antikonzumní příchuť. Sampler tu náhle není bagr, kterým se nabírá ze všech stran, ale spíš lupa, kterou autor ohledává sebe a svět.
Kdo zažil jeho české koncerty, ví, že přes všechnu političnost se na jeho hudbu výborně tancuje. Během uplynulé dekády pracoval s Björk, vytvořil živý soundtrack k Švankmajerovu „thrilleru věcí“ Tichý týden v domě (pro slavnost filmového časopisu Sight and Sound) a psal hudbu pro film sestavený z 80 000 příspěvků na YouTube Život v jednom dni (režisér Mike Figgis teď coby kurátor přizval Herberta na festival, kde by mělo One Pig zaznít v živé verzi).
Když ohlásil svůj záměr sledovat život prasete „od zrození až na talíř“, obratem zareagovali ochránci zvířat v organizaci PETA. „Nikdo skutečně talentovaný by nevyužil smrt zvířete, aby na sebe upozornil,“ napsali v prohlášení. Obvinění, že Herbert si zahrává se smrtí zvířete „pro zábavu“, rychle splasklo: muzikant se jen rozhodl zviditelnit jedno z nespočtu jatečních zvířat. Jednotlivé tracky, uštrikované do typických Herbertových rytmických struktur, nesou názvy podle měsíců. Na podzim 2010 ještě selátko vesele kvičí a chrochtá, během zimy už slyšíme broušení nožů a předzvěst konce. Pokud patříte k těm, kdo na albu jako první začnou hledat moment zabíjačky, vězte, že tu není: britský zákon to nepovoluje. (Stejně – i bez zákona – se zachoval dokumentarista Jan Špáta, který v dokumentu o Jindřichu Štreitovi Mezi světlem a tmou při usmrcení prasete radši odvrátí kameru a sleduje výrazy přítomných.)
Deskou, v jejímž finále proznívají příbory a mlaskání, chtěl Herbert připomenout, o čem se mezi šunkovými chlebíčky moc nemluví. „Žijeme v bublině,“ řekl, „z níž vytěsňujeme důsledky svého jednání. Ať už je to znečištění, války, které rozpoutáváme v jiných zemích, anebo to, odkud se bere naše jídlo. Zdá se mi, že jednou z úloh umění je propichovat bubliny.“
Jako správně libový posluchač si myslím, že ta deska by mohla být míň ukvičená. Vcelku je to ale čin ostrý jak řeznický nůž. Klubové taneční rytmy téměř vždycky slouží k vytěsnění vezdejších problémů, jako bezstarostný paralelní svět. Herbert se s každým ze svých programů prosamplovává k jeho protipólu.
(psáno pro Orientaci LN)
Žádné komentáře:
Okomentovat