Dvakrát o PJ Harvey

Její loňské album A Woman a Man Walked By žádné výroční ankety se slábou nevyhrálo. Přitom je to pořád podivuhodný výraz někoho, kdo má ve stylu hlasitou dikci, ale přitom obracet se k veřejnosti je pro něj tak nepohodné... Tohle jsou texty o posledních dvou albech PJ Harvey.


Kolébku mou i hrob můj
Dvanáct poznámek o albu White Chalk

Je rok před pádem berlínské zdi. V socialistickém Německu koncertuje anglické trio Automatic Dlamini. Honorářem by si doma mohli leda tak vycpat polštář, východní marky je třeba utratit hned na místě. Osmnáctiletá členka kapely Polly Jean Harvey si kupuje citeru. Doma ji zavře do skříně a devatenáct let na ni nesáhne.

Z portrétů na titulech jejích alb lze odečítat, jakými proměnami procházela. Začínala sama s elektrickou kytarou: roky, kdy do hitparád spolu s PJ Harvey stoupali Nirvana či My Bloody Valentine, byly možná poslední érou, kdy mainstreamový pop přijímal impulzy z progresivního rocku. Nejvíc se prodalo hudby, kterou Harvey neservírovala zasyrova, ale v teatrální stylizaci a rudých šatech. Záhy ji zase opustila, ale dodnes zdůrazňuje, že nepíše hudbu jako nějakou deníkovou sebereflexi.

Úsilí neustrnout se u ní stalo konstantou. Na aktuálním albu White Chalk se do objektivu dívá osamocená žena v bílé blůze a s konzervativním účesem: evokuje tak postavy naturalistických románů Thomase Hardyho (1840–1928), jehož život a dílo jsou spojené s venkovským Dorsetem, rodným místem PJ Harvey, kam se s novou hudbou uklidila. Je to takový Rodákův návrat, jak zní titul jedné z Hardyho knih.

Odložila elektrickou kytaru a poprvé se doprovází na klavír. Umí na něj prajednoduše, leckdo bude ten dětský způsob hry pokládat až za drzost. Na YouTube lze vidět, jak si při španělském koncertě k písni The Devil pouští metronom (!). Rodné místo, dětství, ztišená akustika. Vypadá to jako idylický návrat k čemusi základnímu, jednoduchému. Cesta z města: zmoudření, které je dnes už pochopitelné, dokonce poněkud trendové. Že by „zelené album“ PJ Harvey?

Klavír přirovnává ke kostlivci (skladba The Piano). Z rozbitého nástroje si doma schovala všech osmaosmdesát kláves, připomínají jí pytel kostí.

První slova alba: „Jakmile osamím, do duše mi vstoupí ďábel.“ A: „Osvobodila jsem se od rodiny, osvobodila jsem se od práce, osvobodila jsem se a zůstala jsem sama.“ Samota a ticho, do kterých se tu směřovalo jako do azylu a meditace, jsou nakonec noční můrou. Pasivní pozorování životní prázdnoty, konstatované od piana v dětsky jednoduchém slohu, spojuje všechny písně alba – až po finální bušení do východoněmecké citery. V Guardianu s jistou nadsázkou napsali, že je to nejsmutnější album, jaké kdy recenzentka slyšela. Žádné zelené album: znepokojivě bílé, možná bezbarvé.

Její dědeček, stavitel, postavil dům manželskému páru operních pěvců. Harvey u nich brala hodiny, rutinní školení, jak dostat z hlasu co nejvíc. Teď všechen um odložila: zpívá nepřirozeně vysoko, místy klouže v glissandu jako pila. Na albech je to dráždivě poutavé, na koncertech to často neudrží a vedle málo příjemného rejstříku je navíc falešná. „Říkám tomu kostelní hlas – takhle jsem jako malá zpívala koledy.“ White Chalk není šťastné album pro ty, kteří ji uslyší poprvé.

Titulní bílá křída je v mírných pastvinách Dorsetu převládající horninou. Václav Cílek říká do telefonu: „Mělká údolí, takový Hobitín. Teploty se moc nemění, někdy tam kvetou růže po celý rok. Je tam vždycky cítit rozměr času, lidé tam žijí s pravěkými památkami. Taková krajina má silné, ale jemné kouzlo: pomalu do tebe vniká, pomalu z tebe odchází.“

„Tudy jsem vodila na procházku svoje nenarozené dítě.“ Obsese z mrtvého dítěte je častý motiv PJ Harvey, ale ne autobiografický. „Dokonce,“ řekla před časem, „si někteří poslechli Down By The Water a mysleli, že se mi skutečně narodilo dítě, které jsem utopila.“ Co tedy utopila? Psychoanalytici vykládají potracené dítě jako obraz něčeho, co mělo být prožito, ale nebylo. Daniela Fischerová do telefonu: „Ale zásadně záleží na tom, jakou emoci při tom snící prožívá!“ Jakou? Líbeznou melodii zpívá snící téměř do ticha, ozvěna prodlužuje trvání slov.

Vyrovnaně a laskavě zní během When Under Ether: v bezvědomí spočívá mimo sebe – zase během zákroku, který ji čehosi zbavuje. V jednom rozhovoru zmiňuje, jakou radost jí přinesly poslední měsíce. Anonymně hrála v Los Angeles na baskytaru v jakési neznámé kapele se spoluhráči Captaina Beefhearta.

„Bílá křído, v tobě shnijí moje kosti, bílá křído, s tebou jsem si hrávala...“ Tohle je tedy jádro jejího návratu? V prázdnotě po narození a před smrtí si prohlíží krajinu svého počátku a konce. Ale to přece známe: Ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj...

Ani návrat k přírodě, ani do mateřské náruče. Orientační běžci a poutníci znají zásadu: když se člověk ztratí, má se vrátit na místo, kde ještě věděl, kde je. Polly Jean to na White Chalk bere zpátky do míst, kde přišla na svět.

PJ Harvey: White Chalk. Island Records / Universal, 2008. // Publikováno v Respektu


PJ Harvey: víla, která štěká

Ženská síla, pevná a přitom jemně rozlišující, má v Polly Jean Harvey vrcholnou rockovou reprezentantku. V Británii začínala paralelně s generací seattleské Nirvany, Nick Cave i Thom Yorke z Radiohead podlehli přitažlivosti a nahráli s ní duety. Nové album A Woman a Man Walked By je jako pásmo krátkých filmů: protagonistka mění role od profesionálního vojáka po slečnu ve víru milostných her.

Temná hra na schovávanou / Od té doby, co rozpustila své syrové rockové trio, přepíná Polly Jean mezi různými poetikami. V době průlomu k velké slávě (s albem To Bring You My Love s minimalistickými smyčci) zkoušela vystupovat ve stylizovaných rolích výrazných ženských typů. Kostýmy a přehrávání pak od sebe rychle odehnala jako zlé duchy: poslední sólové album White Chalk z roku 2007 je návratem pozpátku přes děsy dospívání do bezpečné krajiny dětství: ale cožpak se lze vrátit? Krutou upřímnost tu držel pohromadě překvapivý obrat: skvostná hráčka na elektrickou kytaru začala od nuly, jednoduše (chtělo by se říct "jako po úrazu"), hledat nový výraz u piána.
Dávný kumpán, rádce a Pollyin producent John Parish má výsadu na společných albech (právě vychází druhé) napsat a nahrát všechnu hudbu. Pro Polly Jean zbývají texty a zpěv, což jí po hlubinně sebezpytné White Chalk vyhovovalo. "Potřebovala jsem se vnořit do hudební krajiny, která pro mě není přirozená. Chtěla jsem být vržená do něčeho, co ze mě vymáčkne nové myšlenky."
Novinka je nakonec nejúčinnější v exaltované hrubozrnné poloze, kterou od PJ Harvey léta známe. Sixteen, Fifteen, Fourteen stručně ukazuje hru na schovávanou jako mrazivou pubertální zábavu, mezi chlapcem a dívkou jde o mnoho, "i stromy se třesou". Víc než tatabojsácké "klucí, kde jste?" se připomene Björk, když v muzikálu Tanec v temnotách odpočítává kroky na popraviště.
PJ Harvey, drtivě věcná, poetická a přitom nehysterická, si sáhla k extrému při grungeově špinavém hlučném riffu písně Pig Will Not: "Jsem tvůj strážce! Jsem tvá víla! Haf! Haf!" Těžko říci, kdy některá populární zpěvačka naposledy štěkala. Tady je animální vyvrcholení jen jednou ze situací, kdy si Polly Jean brání svůj přístup: pro jiné snad nenormální, pro ni adekvátní reakce na svět.
PJ Harvey jako by na album přivedla partu různých charakterů s různými hlasy. Sopránek v Leaving California vychází z bytosti, kterou Amerika položila na lopatky. Je tu žalozpěv pro prázdnou židli po ztraceném dítěti (The Chair). Píseň pro April (snad dívku April, zamlklou a "deštivou" jako duben) zkoumá po vzoru árií, s jakým účinkem lze protahovat jednu slabiku přes několik různých tónů.
"Musíme milovat, nebo přijmout následky," zpívá v The Soldier, snu o vojákovi, který se vrací domů navždycky poznamenaný. Epilog nazvaný Praskliny v plátně je už jen zklidňující vyprávění. "Dobrý Bože, tentokrát mě neopusť," říká PJ Harvey, jež byla před pár minutami vulgární a plná narážek na lidské úchylky.

Večer s Donutilem / Těžko si lze představit album PJ Harvey, které by nebylo poutavé. Lze si však představit její "těžší" album: roztříštěně navazující na různé momenty z její předchozí kariéry, jehož kód k rozlousknutí je méně poddajný než jindy. Právě takovou desku, která se moc nehodí k prvnímu seznámení, zpěvačka spolu s Johnem Parishem právě vydala.
Je to trochu "Večer s Miroslavem Donutilem" - těsné střídání kontrastních rolí. I ten, koho by uspokojilo zpěvaččino spojité album, nepřeslechne, kolik silných momentů, pro ženy v popkultuře naprosto neběžných, se jí do mozaiky podařilo vložit.

PJ Harvey: A Woman a Man Walked By. Island Records / Universal, 2009. / Publikováno v HN.

Netahat s sebou moc věcí

Bianca Casady z CocoRosie o mejdanech, samotě a mamince

Červenec 2007: Sesterské duo CocoRosie koncertovalo v Praze a Ostravě. Poprvé jsme tak měli příležitost slyšet a vidět živě někoho ze špičky „nové písničkářské scény“ – hudebníků s osobním až intimním akcentem, levnými nástroji a bazarovými tretkami v instrumentáři. Ze dvou sester s indiánskou krví jsem mluvil s tou bez operního školení, s vokálem blíž undergroundu a hip-hopu: Biancou Casady.

Hudba, kterou se sestrou Sierrou už pátý rok hrajete, má v sobě dost intimity. Není to zapeklitá věc, být na scéně pořád jaksi osobní – po třetím úspěšném albu, před publikem s vysokým očekáváním?
Docela to jde. Pro letošní album jsme sice sepsaly asi nejosobnější písně, co jsme si kdy troufly, ale jsou to příběhy. Když je teď přezpíváváme, musíme se jakoby přesunout zpátky do místa, odkud ty příběhy pramení. Když si vzpomenu na naše první výstupy, vidím, že se na pódiu cítíme čím dál líp.

Cítily jste se dobře i v newyorské Carnegie Hall, kam vás letos jako organizátor pozval David Byrne z Talking Heads?
Jo, to byl zvláštní zážitek. Naprosto jsme to tam respektovaly, ale měly jsme zároveň pocit, že se do toho musíme opřít hodně z divoka, protože je tam všechno tak... Tak střízlivé. Tak starožitné. Tam neuděláte klubovou atmosféru, trochu máte pocit, že to není vaše vlastní představení, že tam nepřetržitě jede shoe samotné Carnegie Hall. A myslíte na to, že stojíte na stejném místě, z jakého zpívala Billie Holiday.

Řekl vám David Byrne, za co si vaší hudby tak cení?
Já s ním moc nemluvila. Naše máma, ta s ním propovídala spoustu času. Ale ta si zas moc nepovídá o muzice. Máma jezdí hodně s námi. Tady v Praze je taky.

Je tolik písní o lásce mezi muži a ženami. Vaše letošní album ale nese název Dobrodružství koňského ducha a potraceného dítěte. Čím vás láká svět zvířat, duchů a mrtvých?
Pro nás je to taky pořád nezodpovězená otázka. Nemá cenu číst to jako doslovný odkaz, původně to je verš z písničky Black Poppies. Když to zkouším vysvětlit, jako první mě napadne usychající les za barákem, kde jsme bydlely. Lidé jsou dnes docela intenzivně obklopeni smrtí, mám na mysli situaci v přírodě a vymírání zvířat. Ale nikoho to neděsí, jako by to byla neviditelná smrt. Docela morbidní situace. Možná že právě ona nás přivedla k tomu obrazu, kdy duchové bloudí paralelně s námi po světě, a protože se s nimi nebavíme, baví a milují se mezi sebou.

Hudba CocoRosie mnohdy působí harmonicky, až idylicky, ale viděno zblízka, nevyhýbá se děsivým věcem. Člověk si nad ní říká - v jakých momentech se asi cítíte šťastná?
Na posledním turné byly skvělé chvíle. Nemyslím na pódiu. Ve Francii jsme jednou měly pro sebe velkou scénu s hladkým betonovým povrchem. Půjčily jsme si kolečkové brusle a z beden si k tomu co nejhlasitěji pustily vlastní mixtape: naházely jsme tam samé taneční tracky. To byla extáze: připadala jsem si v tom prázdném sále, jako když jsme v Americe jezdily bruslit jako malé holky. Taky se povedly sestřiny narozeniny. Na volný den uprostřed turné jsme si pronajaly přepychový hotelový pokoj. Všichni členové kapely si svlíkli šaty. V autobuse jsme Sieře zavázali oči, takže nevěděla, co bude. Přivedli jsme ji do pokoje, kde byla spousta růží a lidi z kapely jen ve spodním prádle. Měli jsme tam dlouhý a velkolepý večírek. Koukali jsme se předtím na The Bachelor Party, jeden z prvních filmů s Tomem Hanksem. Mají v něm šílený mejdan s prostitutkami a se zvířaty. Zachtělo se nám uspořádat něco podobného.

Ještě nějaké okamžiky štěstí?
Pochopitelně – hlavně nás baví hrát. Tomu podřizujeme v životě všechno další. Jsem víceméně závislá na tom, abych dělala něco tvůrčího.

Která část muzikantského života je vám nejbližší?
Na pódiu je víc zábavy, ale pro mě je nepostradatelná samota. Vymýšlet, něco si psát, to je hlubší zážitek. Vystupování beru jako druhotnou věc. Občas se při něm něco rozvine, odhalí, docvakne, to je dobré. Ale na počátku to pro mě byla úmorná dřina.

Filmový dokument, který o vás natočil David Kleijwegt, se jmenuje Věčné děti. Je to pro vás přiléhavý titul?
Jasně, však jsme mu ho samy vymyslely. Děti nevydělují hravosti a kreativitě zvláštní čas. Mají je rozprostřené v životě nonstop, úzce se u nich k sobě váže zábava a seriózní, důležité věci. Tahle tendence nás spojuje s několika dalšími tvůrci, bezpochyby s Antonym.

S tímhle rockovým šansoniérem ze skupiny Antony and The Johnsons, po léta spolupracujete.
A taky spolu trávíme hodně času. Antony je podle mě génius, jedna z nejintenzivnějších osob, co jsem kdy potkala. Každý hovor s ním mě posune někam dál. Je naprosto nespoutaný, jakoby pomíjí sebekontrolu, což lidi oceňují při jeho vystoupeních, ale přitom je zároveň nesmírně laskavý. Jako dítě. Skvěle mu vychází improvizace: mezi důstojnými klasickými nástroji, v komplikovaných aranžmá, se najednou šprajcne a spustí něco, co z něj v tu chvíli musí ven. S CocoRosie je na pódiu víc legrace, ale u Antonyho je ta zábava plnější a mohutnější.

První album, které jste se sestrou napsaly, začíná slovy: Jsou-li všichni andělé děsiví, proč vítáš jejich příchod? Co znamenají Terrible Angels pro vás?
Ta věc se táhne celými dějinami: muži na jednu stranu ženy opěvují a koří se jim, a zároveň je ze společnosti vytlačují na okraj. Ten paradox ale funguje i naopak: vyslechli jsme si spoustu vyprávění od mámy o nepřítomném otci, který pro ni byl jedna velká obsese a ztělesněné zlo.

Nosíte na krku klíč. Máte domov?
Vlastně ne. Vracím se teď do New Yorku, ale jen na čtyři dny. Stávájí se z nás se sestrou čím dál víc kočovnice. Představa, že se do svých bytů (Sierra ho má v Paříži) natrvalo vrátíme, je pro nás čím dál mlhavější.

A jak vypadal váš domov v dětství?
Bylo jich tolik. Je těžké se na nějaký rozpomenout. Máma nezůstala nikde déle než půl roku. Vystřídali jsme spoustu míst, hlavně po Spojených státech, ale žily jsme taky nějaký čas v Mexiku a Itálii. Jednou jsme bydleli v kamiónu. Několikrát jsme ilegálně sqattovaly. Máma měla zásadu, že při každým odjezdu se všechny věci nechávaly na místě. Nic netahat s sebou. Mockrát jsem přišla o všechno kromě pár triček. Ne že by mi to bylo líto, jiný život jsem ani neznala.

Jak žije vaše matka s čerokézskou krví dnes?
Vlastně v tom pokračuje, a co si budem povídat, my při svém způsobu života taky. Řeknu vám, co mě pobavilo. Víte, kam šla matka po příjezdu do Prahy jako za á? Do realitní agentury. Ne že by se tu chtěla usadit, je to tik. Obhlídnout, jak by se tu dal sehnat bejvák, kdyby něco. Už při příjezdu kouká z okýnka auta a ukazuje mi budovy - podívej, tahle vypadá slušně... Tohle jsme po ní nezdědily: já když někam přijedu, pátrám leda tak po tom, kde se mají nejlepší čaj.

Publikováno v Respektu, červenec 2007.