Zvuk jako zbraň, hudba jako mučení? Už dávno. Od pádu hradeb Jericha se však vývoj posunul. Kniha Sonic Warfare hudebníka Steva Goodmana shrnuje, jak neviditelné zbraně Američanů, Britů či Němců formují dnešní svět.
Když se v listopadu 2005 v pásmu Gazy otřásla země a lidem se rozvibrovaly vnitřní orgány, ukázalo se, že „neusmrcující zbraně“, zvukové bomby způsobující otřes psychický i fyzický, zase vstoupily do války. „Frekvenční politika“ těch, kteří se chápou zvuku jako formy moci, je námětem knihy Sonic Warfare: Sound, Affect and The Ecology of Fear. Napsal ji Steve Goodman, jehož dubstepové nahrávky pod pseudonymem Kode9 patří v poslední dekádě k událostem progresivního popu. Knižní studie, kterou vydala americká univerzita MIT (Massachusetts Institute of Technology), však v ničem popová není. Aniž by politicky někomu stranila, popisuje, jak se hudba a zvuk, včetně neslyšných ultra a infra pásem, stávají nástrojem v boji o budoucí povahu světa.
Nezabít, jen vyděsit // Konflikty na počátku jednadvacátého století jsou prošpikované audiotechnikou, píše Goodman. Bojujeme zvukem: Bin Ládin zanechává nahrané vzkazy, ty jsou pak předmětem detailní zvukové analýzy, návaznost hlásek se dočkává stejně přesného popisu jako otisky prstů. V nedávné historii zvukových zbraní se ovšem proplétají fakta s fikcí, mýty a temnými zákoutími vědy.
Spiklenecké teorie o „černém výzkumu“ se vedou už od - někdy dost excentrických - aktivit nacistického Německa. Rakouský výzkumník, jistý doktor Zippermayer, například usilovně zapojoval zvuk a vítr do protiletecké obrany: viz jeho „vichrné dělo“, jehož prototyp dokázal zasáhnout proudem vzduchu letoun na 180 metrů, a o totéž se pokoušel zvukovou vibrací. Ghost Army - Armáda duchů, tak se říkalo americké speciální jednotce v Evropě, která během druhé světové války pracovala na klamných efektech a kamufláži, zaměřené na matení nepřítele - od nafukovacích nápodob vojenské techniky až k výzkumu, na kterém spolupracovali psychologové s experty na zvuk a vysílání. Když si Američané vyhodnotili, že pouhý zvuk náletu a bombardování způsobuje paniku, vrhli se na vývoj „zvukové bomby“. V dobovém dokumentu je vidět zvukový mistr, jak ze tří gramofonů mixuje dohromady zvuk buldozeru, stavby mostu, přesun vojenské jednotky a další. Na projektu se podílel i vynálezce sterea Harold Burris-Meyer, který zároveň úzce spolupracoval s Disneyovými studii. Lidský sluch je klamavý, věděli experti: tím spíš, když se jím orientujeme v dýmu, mlze nebo za tmy. Zvukařsky nezaháleli ani Němci, vynálezci magnetofonového pásu (protože jehla fonografu v terénním vozidle přeskakuje!). Už v třicátých letech předtáčel Hitler projevy, které se později klamně uváděly jako přímé přenosy. Proč? Pro zmatení informací o tom, kde se Vůdce právě nachází.
Reprobedny místo kulometu // Ale od sonaru (zvukového radaru) a akustické detekce postoupil vývoj dál: k „psyops“ (tak říkají Američané psychologickým operacím) a ovládání davu neviditelnými, takzvaně měkkými prostředky. Už v roce 1973 nasadila britská armáda proti severoirským povstalcům „nenásilnou“ zbraň, takzvaný squeak box, který vyluzoval dva ultravysoké zvuky, přičemž právě drobný rozkmit mezi nimi způsoboval nevolnost, mdloby, ztrátu orientace či přinejmenším psychologické stavy náhlé tísně. Oficiální zpráva o přístroji diplomaticky praví: „Tento prostředek je většině lidí prudce nepříjemný a vyvolává v nich intenzivní přání být někde jinde.“
Z Apokalypsy, filmu Francise F. Coppoly, známe scénu, kdy generál Kilgore nalétává na vietnamské vesnice helikoptérami, z nichž hřmí Wagnerova Jízda valkýr (vedle zastrašujícího efektu v tu chvíli drtí civilní nepřátele i palicí evropské kultury). Není to čistá fikce: ve Vietnamu a Laosu působily americké jednotky pro „zvukové znepokojování“, které do džungle pouštěly zvuky o síle 120 a víc decibelů. S výkonným „zapuzovačem lidí“, přístrojem nazvaným Curdler, dokázaly vytvořit zvukovou pyramidu o výšce tří a půl kilometru.
S neviditelnou zvukovou architekturou Američané útočili na pozice Vietkongu, ale nastala i „vylepšení“ - psychoútoky s nahrávkou, jíž se říkalo Wandering Spirit. Experti věděli, že pro Asiaty je spojení s předky zásadní, stejně jako naslouchání duchům svých mrtvých. Do strašidelného hučení a sykotu natáčeli „hlasy ze záhrobí“, které pak na domorodce hřímaly, ať si nezahrávají se svou existencí a vzdají se těm, kteří přicházejí. Pár reprobeden byl upevněný na střílnách vrtulníku, během relace shazoval pilot na vesnici letáky s týmž obsahem.
Soundtrack pro útok // Je paradoxní, píše ve své knize Steve Goodman, že pop-music, určená původně k rozptýlení a potěše, se stala v moderních konfliktech nástrojem útlaku a mučení. Když byl v roce 1989 vyšetřován bývalý zaměstnanec CIA Manuel Noriega, který se zabarikádoval na vatikánské ambasádě, Američané ho bombardovali řvoucím rockem a popem, a ne ledajakým: texty songů jako Nowhere To Run (od Marthy and The Vandellas) nebo You’re No Good (Linda Rondstadt) mu měly podlomit morálku a navíc zamezit ve spánku. V devadesátých letech nabral militarizovaný pop na avantgardnosti: při obléhání sídla sekty Davidiánů u texaského města Waco byly na playlistu i iritující konkrétní zvuky: dudy, křik racků, zubní vrtačky, umírající králíci a buddhistické zpěvy. Na Guantánamu se zase údajně pouštěla rocková klasika, do níž byla vmíchána sdělení o neslyšitelných frekvencích, jež ponoukala zajatce k přiznání a vypovídání. Muziku ale spontánně vtahují do dnešní války proti teroru i její pěšáci. Američtí tankisté v Iráku se často „nabourávali“ do ovládací desky, aby si tam mohli připojit svůj přehrávač CD. Hudbu pak sdíleli se svými bratry ve zbrani, takže několik tanků, jedoucích na zteč, se povzbuzovalo touž hudbou. Obliba hudby se dělila podle rasové hranice: bílí vojáci si pouštěli metal a hardcore, černí dávali přednost hip hopu. V obou případech byla poptávka po testosteronem nabušeném soundtracku, který vybudí adrenalinovou reakci.
Děti zlobí? Vypusťte Komára! // Zbrojní průmysl není sám, kdo se zajímá o zvuková kouzla a čáry. Možnosti „frekvenční politiky“ čile zkoumá i trh. Už i britská ranní televizní vysílání představila produkt jménem Mosquito. Tenhle „Komár“ je založený na principu, že každý z nás během života ztrácí schopnost slyšet vysoké tóny a zvuky. Mosquito piští zvuky o frekvenci 16 až 20 kilohertzů, které neslyší nikdo nad pětadvacet let. Když tedy dojde na nepokoje či nepovolená shromáždění mladých, s Komárem, který zasahuje až na dvacet metrů, je možné během několika minut vyklidit prostor. Kdo ten zvuk neslyší, může se na místě pohybovat bez problému; ostatní víceméně ztratí schopnost slyšet. Steve Goodman nad ageistickou zbraní podotýká, že s ní vstupuje ultrasonická bitka na úroveň pouličních sporů: dostane snad každý, kdo má peníze a dostatek nerudnosti v povaze, nástroj k paralyzování sousedních squaterů?
Všechny tyhle „historky“ tvoří v Goodmanově knize výchozí materiál, na kterém staví řadu svých filozofických stanovisek. Navazuje v nich na koncept strojů Deleuze a Guattariho, urbánní dystopii mapovanou Mikem Davisem nebo na kulturního „filozofa rychlosti“ Paula Virilia: s jejich pomocí Steve Goodman ukazuje, jak zvuk souvisí s politikou budoucnosti.
Je radostné, že někdo, kdo dokázal vytvořit tak silné hudební dílo (a Steve „Kode9“ Goodman je opravdu hrdinou scény, dubstepu zásadně rozšířil publikum), si teď tak dobře vede na poli teorie. Klíčová myšlenka míří zpátky do denní praxe nás všech: zvuk je zbraň a měli bychom si dát bacha, kdo a jak nás jím chce ovlivňovat.
Steve Goodman: Sonic Warfare: Sound, Affect and The Ecology of Fear. Vydal Massachusetts Institute of Technology, 2010, 270 stran.