Nejen díky tomu, že úvodní song alba nazvala Mariánské Lázně
(dobrá, Marienbad), stojí zato
zaregistrovat mladou kalifornskou skladatelku a zpěvačku jménem Julia Holter.
V dnešní tříšti stylů a nespočtu středně slavných kapel se těžko hledají
opěrné body: a přece se občas vyloupne někdo jako Julia Holter a náhle jasně
cítíme, že kdosi udělal krok před ostatní. Nemusíme přitom zrovna vyznávat ideu
pokroku: ale úplně stačí, že autorka z Los Angeles dokázala dovyslovit, co
ostatní zatím nechávali viset ve vzduchu.
S čím začal loňský debut Tragedy (u vydavatelství Leaving, 2011), v tom pokračuje
aktuální Ekstasis (RVNG
International, 2012). Julia je obě nahrála doma a téměř úplně sama: napůl
zachovala moment soukromého „popu z pokojíčku“, který dnes vytváří tolik
majitelů laptopu a mikrofonu, ale katapultovala ho o několik levelů výš skrze talent
a zkušenost skladatelky. Může připomenout jiné dnešní mladé autorky, třeba amerikanizovanou
Rusku Zolu Jesus, která to dotáhla až ke spolupráci s Davidem Lynchem. Ale
Julia Holter bere z mnoha šuplat najednou, s lehkostí kombinuje různé
kompoziční kódy, při vší přelétavosti má jasný plán a přes všechnu
sofistikovanost zní pořád osobně a intimně. Setkání s její hudbou navodí
dojem, jako bychom v nějakém teenagerovském pokoji narazili na
vizionářského, technicky zralého architekta, který o sto šest švihá odvážné
nosníky, atypické klenby a zábavná bludišťata: při tom všem ale ještě neztratil
zlozvyk dětské uhihňanosti a nezmizely mu pihy z přílišného lítání venku.
Během zrání získala Julia odstup jak od primitivismu, který
se alibisticky schovává za underground, tak od přemoudřelých, oficiálně
provokativních performancí a uměleckého provozu. Obě její alba se podobají
bystře, nejednoduše komponovaným novelám, které autorka dlouho pilovala někde
vskrytu. Tragedy je strakatější a už
od úvodní kombinace hmyzího bzukotu, praskání starého gramofonu, elektroniky a
zpěvu je jasné, že se bude kličkovat napříč
zvukovými světy; Ekstasis je ucelenější, Julia si debutantskou
dychtivost „stihnout všechno za čtyřicet minut“ přece jen už odbyla.
Ale jednu poměrně nevšední věc mají alba společnou a odráží
se už v názvech: inspiraci starořeckým dramatem. Pro Tragedy si vzala texty z Euripídovy hry Hyppolitus a vlastně zachovala její půdorys. Na letošní desce už
bere texty velmi svobodně a kolážisticky je míchá po vzoru experimentálních
básníků. K tomu se chce honem honem dodat, že díky jakémusi šťastnému
vybalancování nepůsobí hudba Julie Holter přespříliš seriózně ani ambiciózně.
Média ji občas přirovnají ke Kate Bush; místy také může připomenout sugestivní vypravěčství Laurie
Anderson kombinované se štěbetáním a rozletem Bobbyho McFerrina.
Absolventka hudebních studií z kalifornské univerzity
CalArts je zástupkyní zajímavé society: čerstvé generace, která přistupuje
k autorskému popu vyzbrojená znalostmi a připravená pracovat třeba i
s orchestrem. Snad je to reakce na garážovou scénu, ale také na všechny
prostinké „domácí elektroniky“. „Nějaký čas jsem pomáhala svému příteli vést
malý label Human Ear,“ vzpomíná Julia Holter. „Lidi nám posílali mailem i tu nejidiotštější
muziku, někteří jen zvraceli do mikrofonu. Zvracet do mikrofonu může být zajímavé,
když pro to najdete ten pravý kontext. Člověk musí něco umět. A naučit se něco,
to chce čas.“ Reakce na instantně rychlou twitterovskou dobu byla otázkou času.
Teď se zdá, že už ji tu máme.
Žádné komentáře:
Okomentovat