Pětadvacet let s Mňágou

Už čtvrt století se posluchači zkoušejí prokopat ven s Mňágou a Žďorp. Jakou stopu za tu dobu zanechala kapela „made in Valmez“? Leccos napovídá kolekce třiceti coververzí: ale dokáže Mňágu zpívat fakt každý?

Taky by se dalo slavit dvacetileté výročí: vždyť až druhé album Furt rovně! (1992) nastartovalo skutečnou popularitu valašskomeziříčské kapely a dohnalo to, co nesvedlo nešikovně nenápadné vydání debutového alba Made in Valmez (1990). To však vyšlo v roce 1993 v pořádné reedici a bylo vymalováno – dokonce po čase získalo ocenění za „desku desek“ deváté dekády.

Maloměsto, stav duše // Co na tom, že ty písně vesměs vznikly v osmdesátých. To bylo srdečně jedno davům dospívajících, kteří přijali přímočaré texty Petra Fialy za své. Když Fiala zpíval o tísni z maloměsta, cítili ve zpruzeném odmítání průměru cosi blízkého i Pražáci. Když popisoval chandru ze lží prošpikované společnosti osmdesátých let, byla ta písňová rebelie naprosto srozumitelná i adolescentům v devadesátých. Když zkombinujete výpověď o depresi s veselou, energickou melodii, výsledkem je odreagování, které člověka přivádí ze samoty k pospolitosti vyřvávajícího sboru: „Zkouším se prokopat ven!“ 

Každý jazyk by měl mít autory písní, které dokážou lidem aspoň na chvíli ulevit. Styl Petra Fialy a jeho družiny zabírá dodnes: Mňága sice dnes už nevyprodá Lucernu měsíc dopředu jako na vrcholu popularity, ale pořád je o ni zájem. Celkem prodala na dvě stě tisíc alb. 

A nikdy se jí nevyhýbaly výtky, že na nich vlastně hraje dokola variace na totéž. Jak velká je to křivda? O Mňáze se někdy mluví jako o tříakordové kapele, což je dost mylný dojem – už proto, že kytaristé tu místo akordů často hrají melodické vyhrávky. Právě jejich typické proplétání s melodií (a vyhrávkami saxofonu) vede k pocitu, že kapela se po celé čtvrtstoletí motá v jediném zvukovém světě. Je paradoxní, že samotné písničky při bližším pohledu nejsou zas až tak na jedno brdo: ale Fiala a spol. se rozhodli držet svůj sound tak jasně, že tím přebili potenciál různorodého materiálu. 

Být skupinou rozeznatelnou po několika taktech, to je praktická výhoda: i širší publikum se snáz orientuje, „kteří to jsou“. Mňága v tomhle směru už od počátku devadesátých let kombinovala nezávislost v textech s prozaickou orientací na pevnou pozici. Přimkla se k českým pobočkám velkých společností: o dlouhodobých smlouvách Fiala později mluvil jako o noční můře, nicméně po léta Mňága „patřila“ pod EMI a ještě předtím, v letech průlomu, k BMG. (Připomeňme ovšem, že v popřevratovém testování a nastavování pravidel BMG vydávali i Už jsme doma, Ivu Bittovou, plastikovskou Půlnoc nebo Toyen: to období zákonitě nemohlo trvat dlouho.)

První album skupiny nezní nejsilněji jen proto, že je neodvozené: šťastným paradoxem je tu napětí mezi mládím kapely a vyzpívanou únavou. Jestliže Petr Fiala v pozdějších textech po léta velmi přímočaře mluvil o strachu z dusivé všednosti, přijetí podmínek a zprůměrnění, pak samotné zacházení s kapelou napovídá, že věděl, o čem mluví. Mňága měla vždycky sklon k existenci na setrvačník: naštěstí současné ohlédnutí za čtvrtstoletím kapely ukazuje, že z něj vykličkovala se ctí, respektive s velmi slušnou porcí inspirovaných písní i z unavenějších let, kdy se střídaly sestavy a hledal smysl, proč pokračovat. Výrazný je pochopitelně Fialův názorový obrat od „má to cenu?“ k „má to cenu!“ na manifestačně optimistickém albu Na stanici polární (2008) i na jeho předzvěsti Dutý ale free (2006). Ovšem stejnou životnost nejspíš prokážou písně z nenápadného, natvrdo skeptického Bajkonuru (1997).

Písně Mňágy byly vždycky především poplašným signálem, varováním před nástrahami kolem nás i v nás: jasnější východisko než dočasný útěk se tu nikdy nehledalo. To je nepochybně taky důvod, proč Mňága zůstává populární: i ve Fialových zprávách z krize středního věku se odráží tápání věčných teenagerů a radikální dikce rebelů, kteří nechtějí přijmout svět páprdů ve svém prvním zaměstnání. Psát o nezvladatelnosti života po pětadvacet let, co to vlastně je? Mimořádná upřímnost? Řemeslo? Sklon všímat si stinné strany světa? Autorský koncept? Autoterapie? Tipovali bychom, že u Fialy od všeho trochu.

Petr Zelenka se přesně protnul s ambivalencí Mňágy, kapely mezi nezávislostí a mainstreamem, když kolem ní vystavěl příběh mystifikačního dokumentu Mňága – Happyend (1996). Za přítomnosti mnoha aktérů české scény (od Karla Zicha přes punkera Sida Hoška a Ivana Krále až k Jiřímu Černému) vytvořil příběh o vykonstruované, a přece chaoticky náhodné výrobě hvězd pop-music. Ultracivilní texty Mňágy tu vystupují v roli zvenčí přidělených prefabrikátů: mnohé scény ze Zelenkovy fikce víceméně přesně předpověděly pěvecké reality show, ale taky únavu a sebezahlcení velkého popu, který se nakonec zčásti hroutí a zčásti vrací do nezávislých poměrů. Divoká, drzá. místy lehce nekorektní komedie je přes všechnu fantastičnost výtečným dokumentem o poměrech v showbyznysu. Od nátury laskaví a hodní kluci v námořnických oblečcích tu sehráli poslušnou matérii pro zábavní průmysl moc příhodně. 

Za zmínku stojí, že obsahem i formou nekompromisní film, který zůstává po své dekádě jako jeden ze špičkových českých snímků, vyrobila Česká televize: kéž by se takhle silné časy v její vlastní tvorbě vrátily.

Projít špínou a zůstat čistý // Třicet nahrávek od třiceti kapel na dvojalbu Dáreček ukazuje, že Mňága funguje výborně jako homonymum: po svém si ji vykládají stárnoucí pankáči, popové hvězdy i elektronická generace songwriterů. Sice není úplně elegantní uspořádat si poctu svépomocí (dvojalbum inicioval sám Petr Fiala), ale Mňága se dnes vydává sama, a tak nemá kolem sebe „lidi z labelu“, kteří obvykle vedou podobné tribute projekty. Podstatný je výsledek: a díky rozsahu a pestrosti si nakonec Dáreček mohou užít různé posluchačské typy.

Na jednom pólu tu stojí hospodský bigbít Tří sester (Nejlíp jim bylo), na druhém klaustrofobní elektronická produkce The Fakes s hostující zpěvačkou Johanou Švarcovou z kapely Kazety (17B). Už jsme doma zůstali (poněkud anachronicky) v předrevolučních orwellovských hrozbách (Člověk nového typu), raper Kato z Prago Union obložil krátký sampl (Některé otázky už si prostě nekladu) svým klasickým vodopádem výřečnosti, hříčkami na dané téma: oba ty přístupy jsou vlastně „mňágovským“ únikem od pořádnějšího hledání. Je pozoruhodné, jak některé renomované hvězdy nedokážou opustit přednašečskou manýru a najít civilní tón, který by pasoval k Fialovým slovům (Tomáš Klus, Xindl X, Richard Krajčo). 

Pro Petra Vášu našli jeho spoluhráči z kapely Ty syčáci šťavnatě nesmiřitelnou Dutý ale free, která náhle jako by vypadla z jeho vlastního repertoáru: tady se všechno s lehkostí propojilo. Sympatické je, s jakou nenuceností tu znějí slovenské verze textů, viz Výhledově od Slobodné Európy. Na přiloženém DVD mluví všechny zúčastněné kapely: nejvíc o Mňáze řeknou bratislavské Živé kvety. Když zpěvačka Lucia Piussi horlí o Fialovi jako o komiksovém hrdinovi, který jde proti větru, rozeznává špínu světa a sám se snaží uchovat si čistotu, je to možná jádro celé „dárečkové“ pocty kapele a jejímu otisku mezi lidmi. Živé květy, nejnázorovější kapela ve své zemi, si vybraly Spaste svoje duše, píseň o podléhaní nicotě a manipulativní moci v proudu denní dřiny: vyhmátly tak v repertoáru Mňágy zřejmý komentář k slovenské současnosti.

Výjimečný kousek pro Dáreček spáchali Midi lidi: ne coververzi některé písně, ale přímo parafrázi na celý rozeznatelný Fialův styl. S „novou písní od Mňágy“ Pete Best se Petr Marek autorsky trefil do řady klišé, postupů a příznaků, které Mňágu prostě určují: od popisu všedních úkonů v textu, přes skepsi i (nověji pěstované) světlé vyhlídky až k Fialově dikci, figurám kytary, ostinatu basovky, dívčímu vokálu v refrénu... Je to na jednu stranu drzost, přinést kapele důkaz, jak je prokouknutelná: ale je v tom i kus práce na dobrém songu – a hlavně osobní spojení se stylem, který - především skrze první dvě alba - u nás patří už nějaký čas k citové výchově. Autor těchto řádek slyšel spontánně zpívat písně Mňágy jak šestnáctileté středoškoláky, tak společenství diplomatů na Českém plese v Bruselu. (V tom druhém případě to pochopitelně bylo – „a svět je jenom hodinový hotel“...)

Dvěma největším hitům kapely se dostalo zvláštní péče: Made in Valmez zní jen anglicky (Patrick O´Donnell), Hodinový hoteltu není vůbec. Petr Fiala ho sice nazpíval s doprovodem hiphopových WWW, v kompletu lze však tuto verzi vidět jen jako klip na DVD. Audionahrávka vyjde až na podzim, s druhým dílem projektu, kde mají být i příspěvky kapel Charlie Straight, Longital nebo Romana Holého. Jinak zní nemalá část Dárečku, jako bychom bloudili areálem českého festivalu staršího typu, na kterém vedle Mňágy hrají Tři sestry, Sto zvířat, Wohnout, Kryštof, Michal Hrůza, Znouzectnost... V jejich žánrových nahrávkách je „vše v pořádku“ právě takovým usedlým způsobem, o kterém píše Petr Fiala ve svých textech jako o něčem velmi děsivém.

Ale co naplat: je to societa českého rocku, v níž se skupina zabydlela. V dobrém i zlém.

Mňága a Žďorp: Dáreček. Písně M&Ž hrají a zpívají Skyline, Monkey Business, Jozef Lupták, Vypsaná fixa, Tata bojs, Čechomor, Listolet, Bratři Orffové, Chiki Liki Tu-A, Sto múch, Květy, Niceland, Vrbovskí víťazi a skupiny zmíněné výše v recenzi. 2CD & DVD vydali Surikata Records, 2012.

Psáno pro LN - víkendovou přílohu Orientace, jako většina textů na tomto blogu.