Pražské nahrávací studio v ulici Ve Smečkách je
legenda. Celou jednu éru tu sídlilo FISYO – Filmový symfonický orchestr, do
dobré energie a pověsti se tady otiskla práce výtečných dirigentů (Belfín,
Klemens, Smetáček…), sbormistrů (Kühn) a nepočítaně skladatelů. Příznivý poměr
cena/výkon přilákal tvůrce ze světa: jak víme, rádi tu už celá léta natáčejí
David Lynch a Angelo Badalamenti. Kredit studia „Smecky, Prague“ lze najít na mnoha zahraničních edicích, někdy na nečekaných místech. Takovým překvapením je nové album slavných enfants terribles dnešní elektroniky a
postmetalu, rakousko-amerického dua KTL.
Koncert dvojice Peter Rehberg a Stephen O’Malley
v pražské Arše byl, pokud mě paměť nešálí, prvním vystoupením, před nímž
český pořadatel nabízel špunty do uší. Dává to smysl: kytarista O’Malley, jinak
duše kapely Sunn O))), a elektronik Rehberg stavějí hlukové stěny, otřásající
sónické zážitky, které pokoušejí hranici posluchačských možností. Na otázku,
zda lidi vlastně nepřicházejí na noisový koncert tak trochu trpět, odpovídá
Michel Henritzi v knize Japanese
Independent Music: „Vztah mezi výkonným muzikantem a posluchačem
se tu zdá být formován rituály sadomasochistického sexu přinejmenším
v tom, že publikum dobrovolně podstupuje sónickou bolest bílého šumu
vyvolaného performery. Tělo posluchače se tím pádem začleňuje do S/M obraznosti
(...), která znázorňuje většinou ženy: svázané, připoutané, vydané napospas.“
Rodokmen dnešních noiserů sahá k futuristickému manifestu Luigiho Russola i do japonského undergroundu. Peter Rehberg, který vedle vlastní tvorby vede ve Vídni významnou značku Editions Mego, postupuje šikovně: produkce díky svému konceptualismu zajímá příznivce současného umění, zároveň se tu míří k rozpoutané temnotě a smyslovému ponoru do chaosu, což dráždivě přitahuje zase jiný typ publika. Rehberg říká: „Z black metalu mě zajímají jen některé nahrávky, ale vlastně se mi líbí extrémnost celé té scény. Je to fantastické, když někdo vezme rockovou muziku a zredukuje ji jen na to nejlepší, zbaví se všeho nepodstatného. Na skupinách jako jsou Earth mě zajímá fyzičnost: ta je také tím hlavním v našem duu KTL.“
Název KTL je „vykostěný“ titul cyklu Gustava Mahlera Kindertotenlieder, Písně mrtvých dětí.
Duo si promítlo všechna tři písmena přes sebe tak, že výsledek připomíná
obrácený kříž. Jak s tímhle pohráváním se symboly souvisí studio Smečky? Páté
album V (Editions Mego, 2012) přináší
i orchestrální variaci na dosavadní styl: patnáctiminutový symfonický klimax,
natáčený pražskými muzikanty, aranžoval islandský ambientní neoklasicista Jóhann Jóhannsson (známe ho i
z autorského koncertu v Rudolfinu). Všichni spolu obstojně naplňují
úmysl zvukového rabiáta Rehberga: „Mám
rád dezorientaci, poněvadž v takové hudbě vidím i psychedelii. Mám rád
věci, které vám zmatou mozek. Na koncertě chci být vržený na pětačtyřicet minut
do jiného světa, tak jako to dokáže Michael Gira se Swans nebo jako to dokážou
dobré rave parties. Netvrdím, že to souvisí s braním drog: mluvím jen o
hudbě, která dokáže vaši mysl dostat do jiného rozměru.“
Noise má svá omezení: kdo ho zažil pětkrát, možná už nemusí
pošesté. Ale je zásadní součástí dnešní klubové scény: jako radikální
odreagování, naschvál o tolik „zlejší“ oproti pop-music. Koneckonců, japonský
klasik žánru Merzbow praví: „Má-li být noise definovaný jako nepříjemný zvuk,
pak pro mě je noisem pop z rádia.“
Žádné komentáře:
Okomentovat