Hledali jsme nějaké místo bez lidí, protože to, co jsme
chtěli udělat, s nimi nemělo nic společného. Nakonec jsme z Horské
Kvildy sešli do lesa Zlatou stezkou: obchodníci, kolonisti a vyslanci po ní
chodili z Podunají už před tisíci lety, teď je to jen pěšina a je tam
příjemně. „Pozor,“ řekl chlapec prozaicky své sestře, „domek pro skřítky musí
mít uvnitř nejmíň třicet centimetrů. Tolik měří největší druh, skřítek sibiřský.“
Ví to, má na to encyklopedii (Grada, 2010). I já jsem v lesní pustině zanechal
jeden domek, ale stran staveb z klestí jsem moc ovlivněný filmem Záhada Blair Witch, děti byly
originálnější.
Když jsem po návratu do Prahy vzal do ruky nové album
divadelníka a skladatele Heinera Goebbelse, užasl jsem. Stav „bez lidí“ je
samotným jádrem projektu Stifters Dinge
(Stifterovy věci, album vydalo ECM), vycházejícího z popisů šumavské
přírody Adalberta Stiftera. Goebbelse zaujal abstraktní ráz Stifterových textů
a zjevná důvěra ke světu lesních samot, jež nevysílají pražádný signál, že by
jim nějak scházela
přítomnost člověka. Díky koprodukci několika evropských
divadel a nadací začal ztvárňovat svou představu: představení, nebo snad velmi
akční instalaci, s úplnou absencí lidí na scéně. Jako by se inscenovalo
počasí, lesní mýtina, dění na vodní hladině. Goebbels začal s pěti
mechanicky ovládanými klavíry: jako podivná skulptura jezdí po kolejnicích
krajinou, jež nakonec ožívá živly. Spouští se liják, sněží, později promění
voda část scény v pochmurnou slať, z níž vybublávají podzemní plyny. Když
se přes to všechno promítají idealizované malířské krajinky, ironie je zřejmá.
Goebbels pojednal Stifterovy věci jako komentář k sebestřednosti lidstva. Představení
v Avignonu, newyorském Lincolnově centru nebo na Berliner Festspiele mělo výtečný
ohlas: patrně také dopomohlo Goebbelsovi k letošnímu získání norské
Ibsenovy ceny, což je, pro zajímavost, nejvýše honorovaná divadelní cena vůbec.
Co z toho všeho zbývá na albu? Žádný strach, Heiner
Goebbels svoje skřítky, kteří tajemně přemisťují věci, vybavil mnoha zvukovými
mechanismy. Skladby Mlha, Stromy nebo
Bouře jemně omývá přítomnost
pravidelného rytmu: ten náleží člověku a jeho strojům, jinak tu platí spíš
symetrie dešťového oblaku. Do mnoha vrstev zasahují lidské hlasy: čtený
Stifter, ale také William S. Burroughs a afroamerický radikál Malcolm X
popisující vadnoucí slávu Evropy jako středu světa. Když začne pršet,
mechanický klavír spustí druhou větu Bachových Italských koncertů. Do ní
Goebbels pouští záznam televizního rozhovoru s antropologem Claudem
Lévi-Straussem. Nejdřív říká, že na světě už neexistují člověkem nezasažená místa,
pak se moderátor ptá, koho by si Lévi-Strauss vybral jako společníka
k večeři, kdyby mohl volit napříč dějinami. Antropolog opáčí, že nikoho,
že by asi dal přednost psovi nebo kočce. Lidstvo je moc ničitelské, říká. „Není
žádný zvláštní důvod věřit dnes v lidstvo…“
Přesto není stifterovský spektákl skeptický: na to je příliš
dobrým dílem lidského týmu. Goebbels uvádí, že literární text bere do hry „jako
konfrontaci s neznámem a se silami, které člověk neovládá, jako naléhavý apel,
abychom dokázali přijmout jiná kritéria a soudy než vlastní“. Je dost
skladatelů, kteří opouštějí klasické nástroje a hledají, skrz co se dotknout
současného světa. V koncertních síních dnes znějí záznamy
z demonstrací i zvukové stopy starých filmů. Goebbels dostal pod střechu
vodu, vítr, hrom, bahno, prostě orchestrion živlů. Znějí zásadně. Snad se skřítkové,
které s nimi z přírody jistě přemístil, zabydlí v evropských
divadlech spokojeně a činorodě.
Žádné komentáře:
Okomentovat