Dobré dílo. Dostatečně šílený příběh. Vliv na dnešní
generaci hudebníků. Tyhle tři faktory vynesly na piedestal MY BLOODY VALENTINE, jejichž nevelké souborné
dílo konečně vychází.
V pop-music lidé hledají něco krásného, ale taky interesantně
ošklivého, nízkého, dekadentního. Těší se z citového rozechvění, ale
podvědomě chtějí po popu i destruktivní gesto, rebelské nebo pudově tělesné.
Vykroužený ornament i nervní škrt napříč tou ladnou křivkou. Vzdušný polibek i
vytrčený prostředník. Nejvíc zabírá taková muzika, která má v sobě obojí.
Skupina, o které je řeč, má k dobru tři zásadní
momenty: výrazné dílo, sdostatek excentrický příběh a vliv, který zůstává
citelný až do dnešních
dnů. Z generace britských kytarovek a amerických
grungeových spřízněnců se vymyká jednak svou extrémností a pak „náhlou smrtí“.
Hvězda skupiny My Bloody Valentine se uprostřed nezadržitelného vzestupu
zasekla: v roce, kdy Nirvana vydala Nevermind
a U2 Achtung Baby, tedy v roce
1991, vypustili MBV do světa své poslední album Loveless a pak už nikdy nedokázali pokračovat. Přesto se nikdy
nerozpadli: a když nyní vychází autorizovaná reedice jejich (téměř) kompletního
díla, je kolem toho velký mediální rozruch. Může mít někdo skutečně vliv na
celé generace díky tomu, že prostě hraje strašně nahlas? Jistě – je to
složitější.
Když hudba rozbíjí
sklenice // Američan žijící
v Irsku Kevin Shields (*1963) podle vlastních slov vstupoval do hudby „s
kapelami mladých inťoušů a pošuků, protipólem světa frajerů v kožených
bundách s cvočky“. Ale během osmdesátých let svět „kytarovek“ mocně
rozbujel a society se promíchaly. Po prvních pokusech našli My Bloody Valentine
tvář po příchodu zpěvačky a kytaristky Bilindy Butcher. Počínaje debutovým
albem Isn´t Anything (1988) vyrůstají písně především
z kytarového zvuku: ten se pohybuje mezi éterickou živostí a drtivým
hlukem. Shieldsova skupina rozpoutávala sónické vlny jakoby bez ohledu na
následky, zvuk však nepůsobí agresívně jako u tvrdého hardcoreu. Mnohem víc jde
o pocitové předávkování: sound je místy dokonce jakoby průsvitný, mihotavý,
krásný.
Ať si o nadužívání
slova „kultovní“ myslíme cokoli, My Bloody Valentine se rychle dostali do
pozice kultu. Nebyli pochopitelně součástí skutečného mainstreamu, zato
nezávislou scénou táhli jako jedinečný přízrak. Pomohli rozpoutat vlnu
shoegazerů (introvertní hráči si „zírali na boty“ i kvůli kytarovým efektovým
pedálům, jež hrály u Slowdive, Lush, Ride nebo raných Ecstasy of St. Theresa
zásadní roli), ale distancovali se od ní. Jejich řvavé koncerty byly označeny
za druh mučení, šéfredaktor NME napsal, že s prvním akordem na koncertu mu
zvuková vlna smetla ze stolu půllitr: přesto v onom oku uragánu lze slyšet
melodie a cítit rafinovaný plán. Reportér z amerického turné popsal, že
během první půlminuty hlasité hry je publikum nadšené a mává rukama nad hlavou; během další minuty nadšení slábne a dál už
lidé stojí a nejsou si jisti, co si s tou záplavou zvuku počít.
Když se díváme na Shieldse (typově podobného Johnu
Lennonovi) v dobových rozhovorech, slyšíme měkký a ztišený hlas, mladíka
bezpochyby vnitřně nějak jemného, byť s rozeznatelnými narcistními rysy.
Rabiáti z hard rockové a metalové scény, jejichž svaly se v rezonanci
Marshallů otřásaly vzrušením, to byly úplně jiné typy. Shields má v sobě
spíš tiché šílenství, pasivní agresivitu, neupovídaný fanatismus. Srovnatelně
magnetickým typem je zpěvačka Bilinda Butcher: uprostřed sónické bouře stojí a
s mírným úsměvem a laskavým klidem zpívá, čímž připomíná, že uvnitř
smršti, kterou sama rozpoutala, přebývá kapela bezpečně.
Nic menšího než
dokonalost // Dokonáno bylo s druhým a posledním albem Loveless (1991). Je plné přesyceného zvuku, dobře je ilustruje obal zahlcený
fialovou barvou i „přesvícené“ videoklipy, utápějící zřetelné obrazy
v bělobě. Ladění kolísá, jako by kytary dosáhly maxima a kolabovaly. Jako
by tu koexistoval dvojí čas: živý rytmus a stálý povlak hluku vytvářejí napjatý
paradox. Hlukovou pasáž v jedné z písní označovala skupina mezi sebou
heslem „holokaust“ .
Kevin Shields si
velmi zakládal na svém „výrobním tajemství“: jedinečný zvuk nebyl výsledkem
studiové chemie, tvořily ho většinou pouhé dvě vrstvy kytarového zvuku („míň,
než natáčejí White Stripes!“ podotýká hrdě Shields). Jeho perfekcionismus se
ovšem otiskl do způsobu práce, který se stal legendou – a také vedl
k faktickému konci My Bloody Valentines.
Když zjistil,
v jak prominentním postavení se jeho skupina ocitla, propadl Kevin Shields
pocitu, že je třeba vše obětovat co nejlepšímu výsledku. To chtěl, jak to tak
bývá, i po lidech kolem sebe. Získal pověst srovnatelnou s muzikanty,
kterým na vrcholu přeskočilo: Brianem Wilsonem z Beach Boys a
pinkfloydovským Sydem Barrettem. Při natáčení Loveless vystřídal
čtrnáct zvukařů a devatenáct studií. Nikdo, ani zvukoví mistři, nesměl při
natáčení slyšet jeho ani Bilindin zpěv: oba zpívali za plentou. Shields jednal
nepředvídatelně, natáčení se nesnesitelně protahovalo: odklad kvůli tinnitu
(tedy zvonění v uších), který muzikanty postihl, bylo tou nejmenší
komplikací. Jeden ze šéfů vydavatelství Creation prý před Shieldsem plakal, jak
už si přál, aby úděsná spolupráce skončila. Výdaje údajně překročily čtvrt milionu
dolarů, které nesplatil ani úspěch alba. Ten se ovšem dostavil se vší
parádou. Brian Eno ocenil závěrečný song Soon:
„Ještě nikdy se nestal hit z tak neurčité hudby.“
Za další čtvrt milionu
dolarů si kapelu vzápětí koupilo velké vydavatelství Island (má v katalogu
Boba Marleyho, U2, Toma Waitse či Amy Winehouse). Co za tuhle sumu dostalo? To
lze říci přesně: dvě písničky. Kromě dvou příležitostných nahrávek (jednou je
song z filmu s Jamesem Bondem We
Have All the Time in the World) už nedokázal Kevin Shields vystoupit
z pasti nerozhodnosti. Součástí legendy MBV je zvěst, že existoval
materiál na dvě alba, jež Shields v nespokojenosti zničil.
Aniž by oficiálně
ohlásil rozpad, obrátil se Shields jinam. Nějaký čas vystupoval s Primal
Scream (v éřa alba Evil Heat).
Skutečný návrat z nečinnosti, který nakonec rozhýbal i dění kolem MBV,
způsobila filmařka Sofia Coppola. Přesvědčila Kevina Shieldse, aby napsal
trochu původní hudby pro Ztraceno
v překladu a sestavil soundtrack. Shields získal ocenění a – po období
nevýhodných starých smluv – konečně i slušný honorář. Ne že by nové hudby
napsal přespříliš, pro následující film Coppolové Marie Antoinetta udělal jen remix. Ale vrátil se.
Už jednadvacet let slibuje Kevin Shields nové album My
Bloody Valentine, naposledy v těchto dnech. Koncertní návrat skupiny
v letech 2008 a 2009 ovšem proběhl k všeobecné spokojenosti. Skupina
se sešla v klasické sestavě, Shields vynaložil hodně peněz na zvukovou
aparaturu a všechno dávalo smysl. Pokud publikum čekalo „tu hlučnou kapelu“,
MBV jim vyhověli po svém: po porci písní spustili hlukovou plochu, která trvala
pětadvacet minut. Když o tom pro Guardian referoval John Moore, byvší člen
skupiny Jesus and Mary Chain (a tedy člověk, který si s hlasitější
produkcí něco prožil), přirovnal sound skupiny ke zvukovým zbraním, jimiž
americká armáda vyhání nepřátele z úkrytu: „Kdyby skupinu najali na
koncert v jeskyních na Tora Bora, válka s terorismem by skončila do
čtvrt hodiny.“ Snaha přítomných natočit kus koncertu na mobil vyústila ve videa
s chrčením: mikrofony tohle neumějí pobrat. Pokud někdy vznikne o My Bloody
Valentine film, neměl by v něm chybět záběr dezorientovaného publika,
které při odchodu mírně vrávorá, jak jim zvukový příval zahýbal s centrem
rovnováhy.
Text, který se sám
přeškrtl // Hluk jako fakt i jako metafora má v dnešním světě silné
postavení: jako signál všudypřítomné civilizace, komunikačních potíží,
neustálého přívalu podnětů pro naše smysly, zápasu o moc, jako zrádný i spásný
koloběh chyb v přírodě, jako konkrétní i metafyzická překážka na cestě
životem. Proto jsou Velvet Underground,
Jimi Hendrix či My Bloody Valentine tak podstatnou součástí moderních hudebních
dějin. Všichni, kdo si dnes pouštějí do zvukového slovníku i poruchy, vazbení a
šum, vstupují do dveří, které otevřeli tihle bezhlaví pionýři.
Aktuální reedice je prvním komplexním ohlédnutím za dílem My
Bloody Valentine. Kromě reedice obou alb (Loveless
obsahuje dva disky s analogovou i digitální verzí) vyšla i dvojalbová
kolekce EP´s 1988 – 1991. Už jen ona
je dobrým průvodcem od čitelnějších začátků po pozdější sopečnou činnost. Samotný
Shields zdůrazňuje, že při nových vydáních zabránil rozšířené praktice: aby
mohl být zvuk hlasitější, bývá ve studiu frekvenčně „seříznut“, zbaven
nejextrémnějších vrcholů. „Odmítl jsem desku nabořit digitálním limitováním,
které spočívá v osekání špiček. Tyhle pomíjivé části zvuku ani pořádně
neslyšíte, spíš je vnímáte podvědomě. Ale tyhle věci člověku vnutí pocit, že ho
hudba úplně vtahuje.“
Zásadní je, že hudba tohoto typu nutí člověka změnit samotný
způsob naslouchání. Hlasitost i „zamlžující“ šum z ní dělají svého druhu
hádanku. Posloucháme-li ji potichu, je to evidentně jakýsi provizorní,
informativní poslech. Chceme-li skutečně dobře slyšet, co všechno uvnitř
zvukového klubka je, skončí to tím, že je zesilujeme až k sebevražedným
hodnotám, abychom nakonec zjistili, že Shieldsova hudba brání sama sobě
v čitelnosti. Její kód se sám zašifrovává.
Sdělení, které nikdy není možné poznat celé. Cesta
k poznání, při které člověk riskuje zranění. Zážitek, při němž nelze
oddělit příjemné a problematické. Užitečné dílo sociopata, nepohodlný život
génia. Zdá se, že je tu pár důvodů, proč hudba My Bloody Valentine nepřestává přitahovat.
My Bloody
Valentine: alba Isn´t Anything, Loveless a EP´s
1988 – 1991 vydává Sony Music, 2012.
Žádné komentáře:
Okomentovat