O délku tohoto sloupku nemám strach: frankfurtský Uwe
Schmidt použil během své kariéry přes padesát pseudonymů, vždycky tedy lze text
prodloužit jejich seznamem. Paradoxní je, že světového úspěchu dosáhl až poté,
co přestal střídat jména jako ponožky a zdržel se u dvou. Jako Seňora Coconuta
ho poznalo naživo i české publikum, jako Atom™ právě vydává nové album
s dvěma základními východisky. Jsou jimi digitální elektronika a Franz
Schubert: proč by němečtí tvůrci neměli meditovat o národním romantickém odkazu
i skrze dnešní software?
Tenhle muzikant nemění jména bez důvodu: patří k těm,
kdo si uvnitř vlastní tvorby vymýšlejí celé tvůrce a prakticky realizují
hypotézy, jak by taky mohla vypadat hudba: v literatuře je nejslavnějším takovým
střídačem převleků Fernando Pessoa. Schmidt vyrůstal ve Frankfurtu, rodiče si
v osmdesátých letech pouštěli třeba The Police a jejich teenager se pod
tímhle vlivem začal učit na bicí. Jednoho dne uslyšel z rádia prezentaci bicího
automatu a strnul: „To, oč jsem se pracně pokoušel, ten stroj prostě dělal na
požádání.“ Programovat automatického bubeníka se učil ještě jako chlapec, prý
to pro něj byla forma hry. Zúročila se, když podobní chlapci jako on koncem 80.
let způsobili nástup nové taneční scény. Nejprve se té scéně říkalo „acid“ nebo
„acid house“, o něco později prostě techno.
Padla Berlínská zeď a čerstvý student filozofie Schmidt vstřebával Baudrillarda a Lyotarda. K tezím o konci dějin mu dobře pasovaly strohé abstraktní linie beatů a basů, které v tanečních klubech doprovázela stroboskopická světla. „Říkal jsem si – tohle povede ke skvělé budoucnosti,“ vzpomíná dnes Schmidt v časopise Wire. O to palčivěji pocítil „zradu“ scény, která kolem roku 1994 začala stagnovat a jen se ornamentálně rozmělňovala pořád dokola. S lítostí myslel na iniciační fázi scény, kdy slyšel, jak se slovník elektronické muziky rozvíjí a obohacuje z týdne na týden. Ta vzpomínka v něm spustila vlnu iniciativy: začal vytvářet vlastní technoodrůdy jak na běžícím pásu. Přespával tehdy ve svém studiu, neměl přítelkyni ani práci. Ráno se vzbudil, zapnul přístroje a začal rozvíjet hudební nápad. Takhle každý den: desky vydával sám pod pseudonymy a názvy fiktivních kapel, třeba Atom Heart, Bi-Face, CMYK, Dr. Atmo, Lisa Carbon & Friends, Ongaku, Slot nebo Real Intelligence.
„V devadesátých letech jsem měl denně nápad na album,“ praví
autor, který jednu ze svých největších mystifikací dokonal v Santiagu de
Chile, kam se přestěhoval a kde má dodnes domov. „Když si přehrajete písně od
Kraftwerk na klavír, klidně by to mohlo být něco od Schumanna,“ říká Schmidt,
sám ovšem podchytil obecnou melodičnost elektronických klasiků ještě jinak.
V Chile nahrál coby kapelník Seňor Coconut album El Baile Alemán (Německý tanec) s coververzemi Kraftwerk
v latinských rytmech a
akusticky. Dokonce po úspěchu najal místní
muzikanty, aby mohl provozovat i živou verzi. Kdo tuto merendu zažil třeba
v pražském Roxy, asi nezapomněl na absurditu hitů (později přibyli i
Jackson nebo Deep Purple) s rumbakoulemi a barvotiskovou pseudoexotikou.
Z hudby dnešního „jiného Schmidta“, tedy projektu Atom™,
se naprosto nedá poznat, že ji napsal stejný člověk. Winterreise (Raster Noton), tedy hra s písňovým cyklem Franze
Schuberta Zimní cesta, je detailně
propracovaná elektronická stavba čistého, místy efektního zvuku. Původní motivy
se tu citují jen volně a občas, zato se tu podařilo udržet ztišenou
melancholii, kterou známe i z romantického originálu. Hudba doprovází
sérii fotografií: premiéru objednalo Tokio, nyní program putuje. Při živých
vystoupeních umí Atom™ úplně smést: což platí i pro předchozí program Liedgut. Struktury obou jeho „meditací o
tradici a budoucnosti romantického podvědomí“ jsou evidentně pracné, dotažené,
originální. Má za sebou práci pod padesáti jmény, ale my máme to štěstí, že
jsme ho zastihli v zatím nejsilnějším převtělení.
Žádné komentáře:
Okomentovat