Pirátem na vlně BBC

Epitaf na hrobě nejslavnějšího diskžokeje BBC, zní: „Je těžké zničit sny teenagerů.“ Je to citát z jeho nejoblíbenější písně Teenage Kicks od kapely The Undertones. Obří archív JOHNA PEELA se nyní začal měnit ve veřejný online projekt.

Vášnivec i systematik Peel vysílal v britském rozhlase v letech 1967 – 2004. Jeho příběh má v současné době specifickou kvalitu: je zprávou z let, kdy vydávání a medializace hudby byly v méně rozloženém stavu než dnes. Peel celou situaci systematizoval i chaotizoval. Na jednu stranu dával prostor (a společnský kredit!) nastupující generaci a novým estetikám: v rámci BBC byl raritou coby příznivec čerstvého punku, německých elektroniků Kraftwerk nebo coby raný stoupenec reggae. A ten chaos? Peel porušoval pravidla BBC: neváhal pustit písničku dvakrát za sebou, aby podtrhl své nadšení. Nejen že do popového pořadu zařadil Rachmaninova či Händela, když to pokládal za dobré: klidně pustil posluchačům kompletní elpíčko, což se v rozhlase (nejen na BBC) nesmí. Jednal z vášně. Kromě konkrétních skladeb tak propagoval i horečnatý zápal pro muziku. 

Za každý song ručit svým vkusem // „Na stanici BBC Radio One ho dlouho nesnášeli,“ říká jeden z moderátorů v dokumentárním filmu o Peelovi. Celý život dělal vlastně totéž, ale jeho dráha postupovala od ilegality přes kontroverzní provoz k uznané hodnotě (a zároveň úspěšné, téměř komerční značce).  Otec ho jako mladíka poslal do Ameriky, kde se měl stát pojišťovacím agentem. Peela nic podobného nezajímalo. Když ho v USA zastihl nástup beatlemanie, uvědomil si, že chce pracovat s hudbou. V kalifornském hitparádovém rádiu byl ovšem jediný, kdo pouštěl třeba staré bluesové nahrávky Lightnin Hopkinse: černá hudba v médiu pro bílou většinu byla navíc vnímaná jako politikum. Peel neopouštěl USA šťastný: byl to odchod z raného nevydařeného manželství. V Británii na něj však čekal počátek jeho skutečného životního dobrodružství.

Představme si, že by v České republice existovalo území nikoho, kde by mohli bez rizika postihu operovat aktivisté, umělci a vysílačky pirátských rádií. Přesně taková situace nastala v šedesátých letech v Británii: rozhlasoví piráti vysílali z lodí plujících v mezinárodních vodách, pročež byli nepostižitelní. Stanice jako Radio London uspokojovaly hlad po čerstvé pop-music, kterou si oficiální rádio dlouho nechtělo pustit do playlistu. 

Psal se rok 1967, beatový a psychedelický „swinging London“ byl v plném proudu. Na BBC věděli, že nechtějí přestat vysílat taneční hudbu, ale také cítili, že dny konzervativních moderátorů, kteří ve výslovnosti dvakrát podtrhnou příjmení, jsou sečteny. Peel v té době vysílal na pirátském Rádiu London: svůj pořad pojmenoval The Perfumed Garden podle erotické novely. Skutečný přelom však nastal v tom, že nevysílal hitparádovou hudbu: sahal po podzemních objevech (Tyrannosaurus Rex, Captain Beefheart, John Fahey, Fairport Convention). Na BBC přesto projevili zájem o diskžokeje, který si vychutnával každou možnost porušit vnitřní pravidla rozhlasového vysílání. 

Elton John vzpomíná: „Jiní krmili posluchače tím, čím byli sami krmeni od vedoucího dramaturga. John je krmil tím, co pokládal za nejlepší.“ Jeho kolegové byli často spíkři se stylizací „loud and crazy“. Peel byl oproti nim měkčí a osobnější, ne pomalý, ale s odvahou k nádechu, během nějž přijde myšlenka nebo obraz. Povzbuzoval posluchače, ať telefonují a píší své názory, dokázal navodit intimní pocit, že mluví právě k nim. Časem zrychlil a vypracoval si otevřený styl, který ignoroval mediální zdvořilost. Fanoušci shromáždili celé sbírky Peelových citátů, které pálil od boku do živého vysílání: „Pokud vám kompaktní disk nechce hrát, otřete ho o kalhoty. Pokud nemáte kalhoty, nějaké si oblečte.“ „Bolí mě záda, zkažený zub a podebraný palec, ale naše vysílání jede dál – jste svědky hrdinství!“ „Hvězdami dnešního pořadu, tedy pochopitelně spolu se mnou, budou…“ „Když vaše publikum odváží záchranka, víte, že jste se na koncertě neflákali.“

Když uváděl hudbu, kterou si sám nevybral (třeba v televizní show Top of the Pops), pohotově a uvolněně přičiňoval potměšilé poznámky. Po premiéře duetu George Michaela s Arethou Franklin řekl: „Aretha dokáže dát skvělý zvuk kdejaké obstarožní kravině – a zdá se, že to právě udělala.“ Jindy prohlásil hrobovým tónem, jako kdyby oznamoval smrt v královské rodině: „Není to báječné, že Billy Joel má hned dvě alba v nejprodávanější desítce?“

Od beatlemánie po Sigur Rós // K proslulým nahrávacím Peel Sessions byl vlastně donucen okolnostmi. Podle britských odborů se v rádiu nesměl překročit určený „needle time“, doba přehrávání gramofonových desek. Autoři pořadů si tak mohli vybrat – doplnit hudbu slovem, anebo nechat hrát muzikanty živě, což bylo pochopitelně v podtextu odborářského nařízení. Mnozí tomu nechtěli věřit, ale Peel si vybíral účastníky opravdu nezávisle. Na počátku ještě stihl natočit (brzy zešílevšího) zakladatele Pink Floyd Syda Barretta, na počátku 80. let už jeho eklektický vkus servíroval posluchačům vedle sebe punk, raný hip-hop od Grandmastera Flashe, britské reggae UB 40, angažované songy Roberta Wyatta, německé Bauhaus nebo kytarovou scénu v čele s New Order. Po roce 2000 ho nová generace mohla zastihnout jako DJe na proslulém barcelonském elektronickém festivalu Sónar. Prožil prostě dějiny popu od sixties po Sigur Rós, Explosions in the Sky a Maxe Tundru (se všemi natáčel). 

Někteří se k Peelovi vraceli po léta a dekády: jeho milovaní The Fall natočili dvaatřicet setů, básník a písničkář Ivor Cutler dvacet, The Wedding Present šestnáct, stejně jako The Delgados. V úctyhodném seznamu nejpovedenějších sessions nechybějí Led Zeppelin, Pink Floyd, Jimi Hendrix, Bob Marley, The Smiths, Nirvana, Pulp a The White Stripes, kteří koncertovali i u Peela doma. Peel přijímal proměny doby, ale byl příliš osobní a svobodný na to, aby je přijímal všechny. „Někdo se mi snažil vysvětlit,“ řekl jednou,“ „že kompakty jsou lepší než vinyl, protože na nich není žádný povrchový šum. Hele, kámo, řekl jsem mu, život ale má povrchový šum.“

Peel zemřel v roce 2004, na pracovních prázdninách v Peru ho zasáhla srdeční příhoda. Předtím o své smrti vtipkoval: „Vždycky jsem si představoval, že narazím zezadu do kamiónu, když budu za jízdy luštit popisku na kazetě a že lidi řeknou – takhle si to přál. Tak prosímvás – ne, nepřál.“ Do roka po smrti vydala jeho žena Sheila Peelův vlastní životopis. BBC ho připomněla dokumentem věnovaným nikoli osobě, ale příznačně samotné hudbě: Peelově krabici se stopětačtyřiceti nejmilejšími singly, připravenými kdykoli k okamžitému použití či záchraně v případě požáru. I po odchodu Peela lidé spontánně pokračují v každoročním sestavování Festive 50 – žebříčku nikoli výročních nahrávek, ale všech oblíbených, třeba i dávných. Víceméně spontánně se slaví Peelův den (25. října, na výročí jeho posledního vysílání) mnoha koncerty a akcemi fanoušků, jejichž hudební vkus a rozhled Peel ovlivnil. Zasáhl do citové výchovy několika generací: na to se nezapomíná. 

Nyní začalo průběžné zveřejňování Peelova archivu, který patří k nejobsáhlejším na světě. Peelova sbírka čítá 26 000 vinylových elpíček, 40 000 singlů a další tisíce kompaktů. Zásadní je také jeho eklektičnost, která propojuje všechny možné žánry a staví hvězdy vedle zapomenutých svérázů. Projekt podpořila BBC, ale jen do října: po šestadvacet týdnů tedy bude zveřejňována první stovka titulů od každého písmene abecedy (zatím jsou online A, B a C). Část nahrávek lze poslouchat, i když jen přes webovou streamovací službu Spotify. Vdova Sheila Ravenscroftová, která je projektu přítomná, vyjádřila naději, že „tohle je jen začátek velkého dobrodružství“. Už dnes obsahuje web Peelova archivu i pár jeho rozhlasových vystoupení, fotky, videa a (což je nejcennější) velmi dobrý výběr z The Peel Sessions. 

Peel budoucnosti // Má cenu čekat na nového Peela? Proč ne, ale bude už jiný. John Peel se šťastně strefil do silné epochy pro rozhlas: jinak by nemohl natočit čtyři tisíce Sessions s více než dvěma tisíci tvůrci. Jeho taktiky se pozoruhodně podobají tomu, jak jednají někteří dnešní blogeři, vlastně tak trochu „Peelovi vnuci“: byl osobní, jednal ve shodě se svým vkusem, nenechával se spoutat představami o žánrech ani o etiketě „jediného správného chování“ v rámci určitého média. Dodejme, že BBC časem pochopila, že jednoho Peela si může dovolit a jeho výjimečnou roli moudrého blázna učinila svou plnohodnotnou součástí.

Dnes pracuje na progresivnějších stanicích dost rozhlasových dramaturgů a moderátorů, kteří jsou poučení Peelem a porůznu na něj navazují. Nemohou však už mít takový vliv, doba se změnila a rozhlas je vedle webových kanálů slabším hráčem. Můžeme jen čekat, v co vyústí přechodové časy, které právě prožíváme. Je zřejmé, že atomizovaná scéna mnoha hudebních podnětů potřebuje průvodce, který by aktivnějšímu publiku načrtl mapu. Bylo by každopádně dobré, kdyby takovými průvodci nebyla jen větší vydavatelství a jejich rozpočet na sebepropagaci. BBC má dokonce mezi dnešními zásadami pro rozvoj hudebních pořadů „přikázání“: Trust the DJ! Aneb: mějme důvěryhodné osobnosti, které pro určitý typ publika mohou působit jako arbitři vkusu. 

Na papíře se taková věc stanovuje snadno. 

Psáno pro LN / Orientaci, vyšlo 19. 5. 2012.