3. 5. 2012

Závěť Homéra Crusoe



Odchod Ivana Magora Jirouse nebyl jedinou loňskou ztrátou pro český underground. V listopadu zradilo už notně poničené tělo básníka Pavla Ambrože, zvaného Homér, jehož poslední básně sebrané do knihy Závěť (Vetus via) možná budou pro leckoho velkým objevem. 

Homérův věhlas sdílela vždycky jen část scény. Pro domovské Brno byl ikonou a patrně ho těšilo, když ho srovnávali s Jirousem. Ve skutečnosti jeho prostořeké, černohumorné verše, formou naivní a myšlenkou někdy velmi břitké, potěší spíš příznivce J. H. Krchovského: „Pojď se mnou moje milá / už nemusíš mít strach / z tebe se stane víla / já rozpadnu se v prach…“


Skupiny Idiot Crusoe a Já jsem poznal, s nimiž vystupoval, jsem nikdy naživo neviděl, přesto mám myslím o unaveném temperamentu pozdního Homéra dobrou představu. Dokáže ji zprostředkovat rozhlasový dokument Nesvítí, už jenom bliká, který s Homérem a lidmi kolem něj natočila svého času Dora Kaprálová. Lze ho slyšet na internetu: je to forma imaginativní, s rozletem básnické koláže, přibližující opar poškozené mysli, která však ještě pořád „bliká“ nerozlučným sepětím s poezií. Je skvělé, že tu zůstalo tak plastické svědectví, které se nevyhýbá básníkovým slabostem, protože tu zbývá dost k respektování.

Nejfrekventovanějším slovem v knize Závěť je beze vší pochyb výraz „restaurace“. Nechybí u žádné z loňských datací: jak vidíme, autor seděl víceméně denně v restauraci a pokaždé tu taky básnil, některé dny stihl i dva kusy.  Jeho underground, to nebyla žádná nostalgie za starými partyzánskými boji. Byl to stav duše, která cítí vyděděnost bez ohledu na míru demokracie kolem sebe. Škoda, že Ambrož musel zemřít, aby ožil zájem o něj: poslední z básní, psaných tak silným a svérázným stylem, jsou staré půl roku. „Co učiní s játry truňk ví / snad opilec každý. / Vody temný řeky Punkvy / a pak konec. Navždy.“ 

Žádné komentáře:

Okomentovat