Odchod Ivana Magora Jirouse nebyl jedinou loňskou
ztrátou pro český underground. V listopadu zradilo už notně poničené tělo
básníka Pavla Ambrože, zvaného Homér, jehož poslední básně sebrané do knihy Závěť (Vetus via) možná budou pro
leckoho velkým objevem.
Homérův věhlas sdílela vždycky jen část scény. Pro
domovské Brno byl ikonou a patrně ho těšilo, když ho srovnávali
s Jirousem. Ve skutečnosti jeho prostořeké, černohumorné verše, formou
naivní a myšlenkou někdy velmi břitké, potěší spíš příznivce J. H. Krchovského:
„Pojď se mnou moje milá / už nemusíš mít strach / z tebe se stane víla / já
rozpadnu se v prach…“
Skupiny Idiot Crusoe a Já jsem poznal, s nimiž
vystupoval, jsem nikdy naživo neviděl, přesto mám myslím o unaveném
temperamentu pozdního Homéra dobrou představu. Dokáže ji zprostředkovat
rozhlasový dokument Nesvítí, už jenom bliká, který s Homérem a lidmi kolem něj natočila svého času Dora
Kaprálová. Lze ho slyšet na internetu: je to forma imaginativní,
s rozletem básnické koláže, přibližující opar poškozené mysli, která však ještě
pořád „bliká“ nerozlučným sepětím s poezií. Je skvělé, že tu zůstalo tak
plastické svědectví, které se nevyhýbá básníkovým slabostem, protože tu zbývá
dost k respektování.
Nejfrekventovanějším slovem v knize Závěť je
beze vší pochyb výraz „restaurace“. Nechybí u žádné z loňských datací: jak
vidíme, autor seděl víceméně denně v restauraci a pokaždé tu taky básnil,
některé dny stihl i dva kusy. Jeho
underground, to nebyla žádná nostalgie za starými partyzánskými boji. Byl to
stav duše, která cítí vyděděnost bez ohledu na míru demokracie kolem sebe. Škoda,
že Ambrož musel zemřít, aby ožil zájem o něj: poslední z básní, psaných
tak silným a svérázným stylem, jsou staré půl roku. „Co učiní s játry
truňk ví / snad opilec každý. / Vody temný řeky Punkvy / a pak konec. Navždy.“
Žádné komentáře:
Okomentovat