John Cage a pes Mariana Pally v DOXu

 V DOXu dnes začíná výstavní pocta Johnu Cageovi "Membra Disjecta for John Cage: Wanting to Say Something About John". Do Prahy připutovala z Vídně, kde jsem ji v únoru viděl a napsal z vernisáže následující reflexi. Netuším, jestli bude v Praze výstava ve stejném rozsahu: téměř jistě ale ano, takže se můžete těšit na příspěvky Christiana Marclayho (symbolický, ale dobrý) a Lee Ranalda (velmi hmatatelný, hudebně-mykologický). Nuže: jako návnada na pražskou štaci (a nakonec i na ostravskou, která bude následovat na podzim) reflexe té vídeňské. Happy New Ears!

Nestává se často, aby v prominentní evropské galerii participovalo hned šest současných českých umělců. Výstavní poctu Johnu Cageovi z vídeňského Museumsquartier uvidí od 24. května i návštěvníci pražského DOXu. 

Expozice, jež byla ve čtvrtek otevřena ve vídeňském centru současného umění Museumsquartier, má poměrně zvláštní formát: je poctou hudebnímu skladateli a účastní se jí šedesát umělců z mnoha zemí. Ovšem Američan John Cage (1912-1992) patří k nejvlivnějším osobnostem umění dvacátého století, byl i autorem podstatných textů a výtvarníkem, ale především inicioval velkou změnu v přístupu k hudbě, zvuku a naslouchání, ovlivnil vývoj happeningu a předznamenal minimalismus. 

Jedním ze dvou kurátorů výstavy Membra Disjecta for John Cage: Wanting to Say Something About John je slovenský teoretik Josef Cseres. V českém kontextu je po léta jako doma, publikuje mimo jiné v časopisech A2, Uni a His voice. Silné české zastoupení (Milan Grygar, Petr Kotík, Marian Palla, Blahoslav Rozbořil,  Jan Steklík, Jiří Šigut) se na výstavě ocitá v dobrém kontextu: zastoupeni jsou tu i držitel Zlatého lva z posledního Benátského bienále Christian Marclay, člen newyorských Sonic Youth Lee Ranaldo nebo japonský člen legendárního hnutí Fluxus, i po sedmdesátce radikální Yasunao Tone. 

Všechno se tu jaksi motá kolem hudby, ale spíš než o noty jde o podstatu a myšlenky, takže konečnou formou může být kresba, plátno, grafika, nějaký vynález vydávající zvuky, koláž, návod, objekt, video nebo zahradnická bouda. Součástí projektu jsou navíc koncerty a performance. Ve výstavním prostoru na sebe tím pádem narážejí „rozmanité zdroje“ (tj. titulní membra disjecta) právě tak, jako když John Cage na svých akcích kombinoval provádění několika hudebních skladeb najednou, recitaci, projekci a tanečníky ze souboru Merce Cunninghama. Nad expozicí se vznáší duch zenové hádanky, která může stejnou měrou potěšit i zmást: vidíme tu ležet zapnuté televizory „břichem vzhůru“, před dvěma plátny pověšenými při zemi ve výši kolen zve matrace, abychom je sledovali z podlahy, z různých stran se ozývají zvuky a slévají se. Cage by byl patrně spokojen. 

Klasikové a pes Mariana Pally // Když pozorujete u vstupu do výstavy akvárium, můžete si všimnout senzoru na skle. Vždycky když kolem něj jedna z rybek propluje, na druhé straně místnosti se dá do pohybu mechanismus a po nakloněné rovině se rozkutálejí hrací kostky. Pohyb zlatých rybiček generuje náhodná čísla: k čemu je to dobré? Přesně takové otázky po funkčnosti a hodnocení přenechával Cage jiným: viděl, jak se západní společnost uzavřela do racionality a tvrdil, že k životu neodlučně patří i nezáměrnost a náhoda. Ve čtyřicátých a padesátých letech se dotkl mnoha nových forem (koneckonců jeho učitel Schönberg mu řekl, že je spíš vynálezce než skladatel): využíval nezvyklé zdroje zvuku, bizarní nástroje a zvuky každodenního světa. Někdy jen uspořádával materiál, který sám nesložil (třeba zvuk dvanácti rádií), a používal při tom čínskou knihu I-ťing, nebo jiný systém náhodných operací. Myslel věci naprosto vážně, ale dadaistický a humorně kritický podtón mnoha pozdějších happeningů má kořen u Johna Cage. 

Na všechno z toho (a leccos dalšího) navazují autoři na výstavě: někteří jednoduchým gestem, jiní donkichotsky náročnými projekty. Je tu grafická Modrá partitura Milana Grygara a znaky japonských středověkých haiku převedené do zvukové podoby (Yasunao Tone). Z jedné partitury raší houby (Lee Ranaldo) a připomínají Cageův mykologický zájem (pověstná je jeho radost z výskytu lysohlávek při návštěvě Československa). Nepochybně nejslavnější Cageovou skladbou je 4´33´´, tedy čtyři a půl minuty předepsaného ticha: Američan Tyler Adams našel na YouTube pětadvacet různých provedení (od kostelního varhaníka po dívku s elektrickou kytarou) a promítá všechna ta zmlknutí najednou. 

Christian Marclay poslal do galerie jen dopis s instruktáží. Cage mu prý v osmdesátých letech vyprávěl, jak ho v New Yorku budí klaksony nočních aut: časem se mu však podařilo zaposlouchat se do nich a uslyšet je jako zvukovou krajinu, která ho dokázala zase znovu uspat. Marclay žádá návštěvníky, aby na počest téhle posluchačské schopnosti smíru nechali v galerii zazvonit svůj mobil. 

Zástupci médií na novinářské vernisáži se k tomu moc neměli: někteří zato poněkud nevěřícně zírali na větev, kterou pod svůj hliněný obraz položil Marian Palla. „Přál jsem si,“ pravil, „aby ve Vídni vystavoval Bruno, můj pes. Na té větvi pracoval dlouho, okousával ji asi rok.“ Pallova preparovaná větev nemá efektnost velkých grafických partitur, nicméně splňuje přísné nároky zenového činu vyšší úrovně. 

Fotograf z Ostravy Jiří Šigut je zastoupen konceptuálními fotografiemi z osmdesátých let: volně položený fotoaparát snímal náhodnou část místnosti tak dlouho, dokud trvala Cageova skladba. „Míval jsem v té době otevřenou závěrku i několik dní,“ vzpomínal na místě Šigut. „Neexistovala pro mě špatná fotka. Když vyšla celá černá, vystavil jsem černou.“ 

Skladba, která potrvá 639 let // Zvlášť silně působí film a dokumenty z německého Halberstadtu, místě, kde ve třináctém století údajně stály vůbec první varhany, jak je známe dnes. V roce 2000 se tu spojili hudebníci a teologové k projektu, který potrvá – 639 let. Na takovou délku propočetli interpreti Cageovu skladbu, jejíž název tvoří pokyn Co nejpomaleji (As Slowly As Possible). Otevřená varhanní píšťala je zafixovaná několik let, při poslední výměně tónu tu bylo přes padesát zahraničních novinářů a kameramanů. 

 Pokud se obáváte luxusního samoúčelu a uměleckých císařových nových šatů, filmové svědectví vás vyvede z omylu. „Lidé si tu uvědomují vlastní smrtelnost,“ říká místní kněz. Mnozí tu uvažují o čase a jeho relativitě, už jen tváří v tvář faktu, že konec téhle právě probíhající skladby neuslyší ani oni, ani jejich děti. Nutno uznat, že projekt, jenž proměnil Halberstadt v poutní místo různých typů lidí, hledí velmi optimisticky do budoucnosti, počítá-li s tak kvalitní životností kulturní Evropy.

Ptám se kurátora Josefa Cserese, co z Cage by mělo být dnes především připomínáno. Bez zaváhání opáčí: „Otevřenost.“ Cage byl skutečně tolerantní nad obvyklou míru: studia zenu ho naučila upozadit vlastní ego, a tak se cítil autorsky pohodlně ve chvílích, kdy dal prostor druhým, nebo když dílo přerostlo do formy, s níž se zpočátku vůbec nepočítalo. 

Autoři výstavy kladou v doprovodném textu akcent na rys, který přes všechnu radikálnost bývá opomíjen: totiž Cageovu sociální citlivost a naději, že lidstvo nepromrhá svůj potenciál. Cage sdílel tezi Marshalla McLuhana, že elektronikou lidstvo prodloužilo svou nervovou soustavu, opředlo jí Zeměkouli a zasáhlo i do vesmíru: z toho plyne odpovědnost, říká nesmlouvavě Cage. „Změny v uměleckých směrech probíhají bez násilností a krveprolití. Z toho vidíme, že i společenské změny by mohly probíhat nenásilně,“ napsal. Tuhle pozitivní tvář muže, který se k stáru stal explicitním ekologem, veřejnost příliš nezná. „Cage ovšem nebyl politický,“ říká Cseres, „držel se důsledně mimo, nechodil ani k volbám. V tomhle směru ho zásadně ovlivnil filozof Henry David Thoreau. Oba byli názoru, že změna musí přijít zdola, skrze proměnu v lidech, že vláda a parlament nedokáží skutečnou změnu reprezentovat. V šedesátých letech, plných naděje a utopií, se takové myšlenky vyslovovaly snáz než dnes, rámcově se ovšem nic nezměnilo.“ 

Gramofon jako hudební nástroj, všudypřítomné rytmy bicích, elektronické nástroje, zrovnoprávnění tónů a reálných zvuků: pozoruhodné množství toho, co Cage přinesl nebo předpověděl, skutečně naplnilo náš svět. Takhle viděl John Cage dopředu už v padesátých letech: „Není zbytí, musíme přijít s hudbou, která bude jako nábytek, tedy bude součástí hluků prostředí, bude s nimi počítat. Představuji si ji melodickou, měla by změkčovat hluk nožů a vidliček, ne dominovat, vnucovat se. Vyplňovala by ta těžká ticha, která se občas objeví mezi přáteli, kteří spolu večeří…“ V tónu těch vět slyšíme ironii, ale Cage psal o potřebě společnost, kterou reálně cítil. Kdyby dnes viděl, co všechno se naplnilo, nepochybně by nesouhlasil s jedním: totiž s mainstreamizací, která zaplevelila svět všudypřítomnou reprodukovanou hudbou. Nebo by si možná se zenovou asketičností oblíbil i ji? 

U některé hudby je snazší o ní číst, než vyposlechnout přímo nejednoduchá díla dlouhá desítky minut. Tohle je i efekt výstavní pocty pro Cage: ne že by byla pro pohodlné povahy, ale vlastně nabízí zkratku k zásadním myšlenkám (té pravé, ne popově rozmělněné) postmoderny, aniž by posluchač musel projít očistnými zkouškami trpělivosti při jedné z nejabstraktnější hudbě světa. Některé exponáty tu možná vyzařují až moc ducha šedesátých let, ale vcelku je skvělé, že výstavu bude hostit od května do září pražský DOX. Odtamtud poputuje do Galerie umění v Ostravě, kde vytiskli pro všechny zastávky výstavní katalog. Snad si Pallův pes už našel jinou větev na kousání: tahle, zdá se, nebude letos k dispozici.