11. 4. 2014

Američani řekli, že jsme crazy


Dvěma (první pád Dva, Bára a Jan Kratochvílovi) se daří: po „herním Oskaru“ za nejlepší hudbu k počítačové hře nyní vydávají desku na zavedeném labelu v New Yorku. Vedle všech úspěchů ale je tu ještě sama hudba: nové album Nipomo.


Vší vaší hudbou prochází taková rytmičnost a vřelost, až člověk musí myslet na hudbu v cirkuse. Máte k ní vztah?
Bára: Cirkusy vlastně rádi nemáme. Cirkusovou hudbu ano.
Jan: Varieté. Karneval. Masopust. Nino Rota a jeho filmová hudba. Konec filmu Osm a půl...

Máte silný, rozpoznatelný styl. Nebáli jste se v některém období, že už jste všechno zahráli? Bylo těžké natáčet páté album?
Jan: Nebáli, i když já mám vždycky trochu strach. Abych se neopakoval a zároveň neopustil, co je mi vlastní. Ale přirozeně jsme si dali před natáčením trochu delší pauzu. Deska nakonec nemá žádný vnější koncept: dřív jsme našim albům říkali „folklór fiktivních národů“ nebo „pop z neexistujících rádií“.
Bára: Natáčeli jsme průběžně celý rok. Deska Nipomo nebyla přislíbená žádnému labelu, neměli jsme žádný deadline. Nesmírně se to vyplatilo, práce si hledala vlastní čas a tempo.

Nakonec vydáváte v Česku album Nipomo sami (Label Home Table) a pro Ameriku si o ně řekl newyorský label Northern Spy, což je zavedená značka s katalogem plným zajímavých autorů (Thurston Moore, The Necks, Mystical Weapons se Seanem Lennonem, Ceramic Dog Marka Ribota, Arnold Dreyblatt, nově Arto Lindsay...). Čím jste si je získali?
Jan: Vlastně se jen dohadujeme. Když jsme se s nimi po vší korespondenci osobně potkali, byli to podobně normální lidi, s jakými pracujeme doma. Nejdřív napsali – pracovní snímky se nám líbí, pošlete master, když se nám bude líbit taky, vydáme ho. No, líbil se jim. Jo – ti kluci říkali, že podíl na rozhodování mají i jejich partnerky. Jedna prý řekla, že jsme skutečně crazy. Myslela to v dobrém.
Bára: S labelem Northern Spy se teď vracíme na hudební festival a veletrh South By Southwest v Austinu. Byli jsme tam už jednou: ale teď hrajeme na scéně vyhrazené našemu vydavatelství, což znamená, že budeme viditelnější. Hrát tam na vlastní pěst, což jsme udělali v minulosti, je zážitek, ale jste jedna ze stovek kapel, které v tu chvíli hrají snad na všech místech Austinu...


Když zpíváte svým fiktivním jazykem, kterému nikdo nerozumí, mají pro vás texty smysl?
Bára: Jasně. Ale najdeme ho tam až ex post. Až když text vznikne. Jinak je pro nás text hlavně nositel zvuku. Další hudební nástroj.
Jan: Tady je dobré říct, že text někdy vzniká přímo do nahrávky, při zpěvu na první pokus. V cizině se občas domnívají, že to je čeština.

U songu Mulatu si lze domyslet vztah k slavnému africkému muzikantu Mulatu Astatke. Ale co název Javorníček?
Bára: Náš první název písně v češtině... No, to je smutný příběh. Když jsme projížděli vsí Javorníček, našli jsme kotě, samotné a nemocné. Vzali jsme ho ke zvěrolékaři, bylo u nás a při mixování téhle skladby chodilo po pokoji tak, že to bylo dohromady jako klip.
Jan: Mixoval jsem zvuk podle toho kotěte.
Bára: Už to s ním vypadalo dobře, ale pak to vzalo smutnej konec. Měli jsme ho den.

A co je Nipomo?
Bára: Město v Kalifornii. Nebyli jsme v něm, jen projížděli kolem cedule. Ten název zní jako slova, která vymýšlíme my.


Na albu lze slyšet zvuk hraní pingpongu, jinde jste vysamplovali varhany ze štědrovečerní mše ve vašem domovském kostele. Jaké zvuky jste ještě použili?
Jan: Hodně je tam chůze, po sněhu i jinde. V Austinu jsme slyšeli hrát jednoho člověka na balafon...

Což je africký xylofon...
Jan: … tak jsme ho nahráli, neví, že je na desce. Je tam i vrtulové letadlo, které prolétá každý den ve třičtvrtě na devět nad naší chalupou.
Bára: Cvrčci z Lubné.
Jan: Některé ozvěny vznikly specificky. Na chalupě je v jednom rohu klavír a v druhé kamna s plechovým plátem. Když dáme mikrofon do určité pozice mezi kamna a klavír, vznikají dost zvláštní ozvěny.

Tenhle přístup, kdy využíváte blízké věci, je součástí hlubšího postoje? Nebo – pomáhá vám ušetřit?
Bára: To určitě. Ale spíš je to prostě přirozené.
Jan: Je to zábava. To, že místo do dobrého bubnu kopáku tluču do zdi, vzniklo ze zoufalství. Byl jsem sám na chalupě, potřeboval jsem dobrý zvuk, není tam internet, abych něco stáhl. Tak jsem obouchával zdi, zvlášť jednu, která dobře rezonuje. Nejlepší údery jsme pak použili jako zvuk bicích.

V prosinci jste byli na Ukrajině. Hráli jste na kyjevském Majdanu.
Jan: Máme na Ukrajině řadu kamarádů, už léta. Zážitek to byl neuvěřitelný, mysleli jsme, že nás dají na nějaké pobočné pódium, ale ono je tam jen to centrální. Nebyl to pochopitelně normální koncert, bylo to na dvě písničky. Ale nechali jsme si do ukrajinštiny přeložit nejdůležitější vzkazy, které jsme tlumočili. Radost lidí, že o nich někdo z Evropy ví a podporuje je, byla v tu chvíli nejvýraznější. Na Majdanu se střídala obava a euforie: vyměňovaly se tu směny, aby nikdy nebylo prázndo, protože jednou denně to policie vždycky zkusila vytlačit. A přes den to byl permanentní mejdan, nekonečný sled řečníků, umělců, lidských bytostí.

Na co se v Americe těšíte?
Bára: Šíleně se těšíme do metra. James Murphy, co měl kapelu LCD Soundsystem, vymyslel skvělou věc. Vstupní turnikety, které pípají po protažení jízdenky, naplnil svými zvuky. Je to velký projekt, turnikety by měly namísto technického – trochu hnusného - pípance vydávat tóny, které dohromady ladí. Vlastně lidi, kteří se hrnou do metra, jsou použití jako zdroj akordu, dlouhého a pořád v proměně. Z vlezu do podzemky je najednou jemné, lákavé místo. Ten Murphy je geniální.

(Psáno pro Lidové noviny, mezitím Dva absolvovali americké turné a blogovali odsud deník, viz http://dva.blog.respekt.ihned.cz/.) 

Žádné komentáře:

Okomentovat