Kladení věnců pro vojína Kryla

Tenhle text vznikl pro Lidové noviny k výročí Krylova úmrtí. Nenapadlo mě, že vzbudí vášnivější reakce: ukázalo se, že leckdo se chce hádat o Kryla porevolučního. V textu si hledím jeho písňového díla, případně veršů: proto hodnotím poslední etapu jeho tvorby tak, jak ji hodnotím, a ne jinak. Musím říct, že nutkavě zlostné a osobní výpady kvůli Krylovi mě překvapily: připomínaly reakce, jaké zažívám kvůli kapele Kabát nebo jiným zasloužilcům českého zábavního průmyslu.

Písničkář, básník a jedinečná osobnost našich moderních dějin Karel Kryl zemřel 3. 3. 1994. Kdo se k jeho odkazu dnes hlásí? Co tato spojenectví post-mortem vypovídají o Krylovu dílu? A co říkají o dnešku?

Píše se rok 1979 a společnost Sony právě začala šířit do světa walkmany. V zašedlé Praze, kam občas někdo nějaký doveze ze Západu, poslouchá dítě rozhovor dospělých o malém přístroji se sluchátky. Jeden říká: „To je fantastická věc! Umíš si to představit? Jdeš po Václaváku, posloucháš Kryla – a nikdo nic neví!“

Tahle vzpomínka s příchutí komična i zbabělosti je mi dnes odpovědí na otázku, kdo se tehdy k písničkáří Karlu Krylovi hlásil: masy obyčejných lidí, ale nikdo veřejně. Léta 1969-1989, která strávil Kryl v exilu (nikdy nepřijal slovo emigrace), z něj udělala lidový mýtus.

Nebyl tu osobně, jeho písněmi však tepal život, kopírovaly se na páscích, nejslavnější repertoár z LP Bratříčku, zavírej vrátka umějí zazpívat celé generace. Nikdo nikdy nespočítal, kolik set tisíc kopií Bratříčka, Rakoviny, Maškar či Karavany mraků mezi lidmi kolovalo. Dějinná situace udělala z písničkáře přirozenou hvězdu: počtem „nosičů“ však nepochybně konkuroval i hvězdám showbyznysovým. Akceptovaný strach z postihu však vedl většinu lidí k mlčení o něm. Porušovalo se to jen v kruhu blízkých, nebo když se někdo ožral: to pak mizel strach, že člověka někdo udá.

Tenhle moment je pro pozdější vnímání Kryla podstatný. Neudělali jsme si totiž z Kryla zpěváka revolty: jeho „ryjeme držkou v zemi“ a „tato noc nebude krátká“ jsou texty poetické, emotivní, silné – ale nejsou o bouření, nýbrž o konstatování poroby. Lidé se opravdu naučili „modlit se, jak si přálo veličenstvo Kat“ a (u Kryla výjimečně akční) příklad klauna, který „oklamal stráže a nemaje páže, sám burcoval lid“, zrovna dvakrát nenásledovali. K tomu patřilo i mlčení o Krylovi, zpěv polohlasem a poslech do sluchátek. Dobrá, když Jiří Černý hrdě pouštěl v klubech jeho písně, říkal jejich autoru Vítězslav Jasný: tak vypadal vrchol tehdejší drzosti vůči režimu.

To byl jeden z důvodů, proč se Kryl, hlásající „pokoru bez područí“, po návratu do Československa choval, jako by chtěl bezhlavě rozbít ten pomník, kterým se stal. Měli lidé rádi Kryla, nebo své projekce, které si do něj vložili? Jeho chování bylo pro mnohé obtížné rozkódovat: už proto, že byl ojedinělý. Nepatřil totiž k rock´n ´rollové hemisféře hudebního undergroundu, pro kterou se svobodné propojení se Západem stalo splněním životního snu. Nejen okruh Plastic People, ale všichni, kdo vyrůstali na rocku, dylanovském folkrocku, svobodě tvorby a dynamické zábavě popkultury, vítali přiblížení angloamerickému scénu, jako by jim někdo konečně odemkl dveře domů. Nezapomeňme, že Reagan pomohl „uzbrojit“, tedy vysílit Brežněvův režim: takže zatímco američtí umělci a společenští kritikové snili o jeho odstranění, jejich čeští kolegové k němu logicky cítili vděk. (Jiná otázka je, proč někteří nedokázali během následujících dekád zaujmout širší pohled.)

Kryl měl jinou zkušenost, od roku 1969 žil v západní Evropě a nasával její zkušenost. „Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří i zlí jako doma,“ vzkazoval odtamtud. Měl dost času ztratit iluze o univerzálním dobru západoevropského kapitalismu, nesnil o něm, jako lidé v Čechách, ale žil ho. Navíc skutečně nešel ve stopě Dylana či Simona, byl spíš zpívajícím básníkem, bardem slovanského typu: od melodiky, přes patos až k přijaté pozici hvězdy, mluvčího lidu. (To všechno na něm koneckonců vždycky přitahovalo Jaromíra Nohavicu.)

Jakou poetiku rozvíjel v letech 1990-1994, víme. Víme? Mnozí dnes prezentují Kryla jako vědoucného kritika imperialismu, který všechno prokoukl o dvacet let předem. Ale když čteme konkrétní texty (sebrané do knih Země lhostejnost a Rýmované komentáře, žádné ideové polemiky tu nevidíme. Kryl mnohem spíš anarchisticky nadával na novou vládu: „Čeká Danton na popravu, ještě nečet Brechta: nežli staré setneš hlavu, je tu nová šlechta.“ V rýmech té doby se přetlačují vztek, absurdita, bezmoc, rozmrzelost oslyšeného a křečovitý výsměch odstrčeného. Kryl byl častuškově osobní, myriády výpadů s sebou ovšem nenesou žádné argumenty – byť někdy je jejich vtip trefný. Levičák? Ne, ideologům se posmíval jako prvním ze všech. Mnohem spíš Kryl prostě i tentokrát nutkavě odmítal loajálnost.

„Přeju vám lásku – neboť nenávist je averzem této ctnosti,“ loučil se Kryl ve své poslední rozhlasové relaci. „Mám vás rád.“ Ti, kdo si v dalších letech začali půjčovat jeho písně, si je ovšem brali bez lásky - jako klacek, jako zbraň k vymezení. Je zvláštní, že právě porevoluční období, které je v Krylově umělecké dráze – marná sláva – úplně okrajové, zavdalo záminku, aby se k němu záhy začali hlásit radikálové různého druhu, od nacionalisticky planoucího Daniela Landy po tlampače volebních akcí ČSSD.

Ti všichni si z Kryla vybrali emotivní výkřik, odtažení se od porevolučního pořádku, stav, který jako by říkal „vidíte, k čemu až jste mě dohnali“. Ve verších té doby ale vedle negace nebylo žádné světlo, vedle urážek žádný respekt, vedle citové ublížené reakce žádná rozvaha. Co nescházelo nikdy, byly mistrné, vtipné rýmy – ale copak to je priorita? Navíc Kryl ztratil schopnost okouzlit a podmanit si písničkou široké publikum. I kdybychom se shodli, že viděl dopředu, musíme dodat podstatnou věc: byl při tom nesrozumitelný. A to nikoli proto, že by volil složitou formu: jeho brblání bylo prostě moc zahleděné do sebe.

„Úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat,“ říká se v jedné z nejlepších Krylových písní Marat ve vaně. Sám se stal osobností, které různé skupiny dnes přisuzují různou úlohu. Koneckonců i on sám napsal song o mrtvém, jehož chtějí pozdější garnitury využít pro svoje ideje a pro svou moc. Jmenuje se Píseň neznámého vojína – a nepochybně je odpovědí na otázku, jak by asi Kryl reagoval na to, že si ho naivně a účelově berou do úst „pokračovatelé“ z politiky i showbyznysu. „Co mi to říkáte, že šel bych zas rád? Odpověď čekáte...“ Poslední slova té písně všichni známe.