Meredith Monk, americká
minimalistická skladatelka, zpěvačka, tanečnice, scénická a
filmová režisérka má ve své nadaci pořádek. Díky tomu můžeme
snadno dohledat informace, že když před dvaceti lety, v roce 1994,
poprvé osobně zavítala do Česka, napsal o ní Jan Rejžek ve svém
Deníčku a taky kritik Jiří Cieslar: jeho text Kouzelnice
Meredith Monková je asi tím nejpozoruhodnějším, co o ní česky
bylo napsáno.
Hodnotit druhou tvůrčí část života
skladatelů bývá ošidné. Je tak přirozené, že ty silné,
jedinečné věci ze sebe vyzáří tvůrci během prvního vzestupu,
v blahém mixu instinktivního hledání a narůstající zkušenosti.
Ale občas se někomu podaří zrát zdařile: vedle jejích kolegů
minimalistů, kteří se autorsky hlavně úspěšně recyklují
(Philip Glass, Michael Nyman) je pozdější osud Monkové nadějí,
že to jde i jinak.
Letos je jí jednasedmdesát a právě
ji vyšlo album klavírních skladeb Piano Songs (ECM).
Posledních dvacet let strávila nelehkým úkolem: navázáním na
své osobní zpívání, hledání netradičních technik pro vokální
ansámbl a scénické akce. Někdo by řekl, že přece všechno to
prozpěvování, vytí, smích a šepot už vymyslela a zazpívala.
Jak dál, když v tíhnutí k rituálu donesete na scénu svoje
zrání, pocit spojení s mrtvými, víru v horečnaté vize i v
neexistující hranici mezi snem a skutečností?
Milé
Meredith, myslitelce tělem s kořeny na Ukrajině a v Peru, hrála
do karet její otevřenost. Na albu Volcano Songs vypadala
svého času závažně skladba věnovaná obětem AIDS a „ztrátám
všeho druhu“ New York Requiem, ale
čas nakonec vydělil z desky jiný tajemný vrchol: zhudebněnou
„báseň“ malé holčičky Three Heavens and Hells.
Text přesně míří do bezhraničního světa, který skladatelka
cítí jako svůj domov:
Existuje trojí nebe a peklo.
Nebe a
peklo pro lidi,
nebe a peklo pro zvířata,
nebe a peklo pro věci.
Jak ta tři nebe a pekla vypadají?
Jsou všechna stejná.
Zmíněný
motiv ztráty doprovázel Meredith Monkovou dál: po odchodu své
celoživotní partnerky, nizozemské choreografky vytvořila
představení o smrti. Impermanence (Nestálost)
je patrně jejím nejlepším albem posledních dekád: do zásvětí
se tu jezdí na jízdním kole, proto se tu taky bicykl používá
vedle lidských hlasů jako druhý hlavní hudební nástroj. Nezní
tu hudba smutku: spíš očekávání, napjaté cesty, proměny,
návratu.
Pomalé
tempo alba Songs of Ascension
vyplývá z konkrétní okolnosti: jsou to opravdu „písně
vzestupu“, při kterých zpívající sbor zvolna stoupá po
schodech. V Americe vznikla výjimečná stavba se speciální
akustikou – věž navržená výtvarnicí Ann Hamiltonovou, přímo
určená ke vzniku a provádění hudebních děl. Vertikální
tunel, zakončený dole bazénem a nahoře průzorem do nebe,
otevírala v roce 2007 právě Monková s ansámblem stoupajícím po
spirále vzhůru.
„Vlastně nejde o nic jiného než o rozhodnutí, jak strávit svůj čas na Zemi,“ shrnula před lety Meredith Monková své úmysly v hudbě. Snad to nezní moc vznešeně: její valčíky pro dva klavíry na zmíněné nové desce Piano Songs žádnou duchamornou noblesou neoplývají. Jsou hravé, absurdní, mají v sobě něco ze Satieho a Bartóka, dělají z dvou klavírů spiklence, soupeře i partnery v jakémsi slovním fotbalu beze slov. A je to první album kouzelnice M. M., kde ona sama nezpívá. Je vám doufám jasné, pro čí hlas se tím pádem otevírá prostor. Pro náš: poselství Meredith Monkové vždycky říkalo, že to nejdůležitější si pořád nosíme s sebou.
Psáno pro Orientaci LN //
Žádné komentáře:
Okomentovat