Tři nejpřekvapivější

Mezi autorskými alby si už Svetr Martina Kyšperského stihl získat prestiž a nominaci na cenu. Vedle jeho „zvukového deníku“ jsou tu však další alba, jimž je společná překvapivost: velká proměna byvší hvězdy Jiřího Štědroně a terapeutovo album plné snů.

Po zmínce, že jednu z nejpřekvapivějších nových desek natočil Jiří Štědroň, následuje reakce v lepším případě nevěřícná. Cože?!? Štědroň, ten lyrický popař ze socialistických časů, princ z televizní Popelky? Byvší hvězda, na jejíž hit Belinda se musíme chvíli rozpomínat? Jde o to, že na novém albu Jsem jen herec Štědroň těžce uhnul od toho, jak jsme ho mohli znát.

Nepochopitelný návrat Jiřího Š. // Osobně jsem na Jiřího Štědroně narazil, když jsem v prosinci vedl děti na vánoční představení v Semaforu. Štědroň hrál krále Heroda, s komikou v textu Jiřího Suchého se nemíjel a nevypadal na jednasedmdesát. Během večera zpíval výbornou písničku, jen s bendžem, vyprávěl ji jako reklamní esemeska. Bylo to úplně jiné, než by člověk čekal od „toho Štědroně“. Jeho zdrženlivé komice nesmírně prospěl věk. Jiří Štědroň totiž dnes dělá minimum grimas (jakoby v lehké únavě, ale věřím, že i skrze zkušenost na scéně): převládá seriózní, trochu nepřítomný výraz tváře. Doma jsem u YouTube zjistil, že dobrý text esemeskové písně nepsal Jiří Suchý, ale sám zpěvák. Štědroň mě začal zajímat.

Záhy jsem už nevěřil svým uším, když jsem poslouchal kompakt Jsem jen herec – loňské album, první, které Štědroň vydal od roku 1977 (nepočítáme-li výběry), a hlavně – jeho první ryze autorské a jaksi nezávislé. „Dole je nahoře a nahoře je dole / pár dnů před koncem světa na nic není spoleh / čemu se divíš...“ Takovýhle text by člověk čekal spíš od Ivana Wernische než od středoproudaře ze zlaté supraphonské éry. Ale „co přešlo zenit, musí se změnit“, jak se tu zpívá v písničce Chce to změnu. A změna je to slušná.

Lze tu najít řadu písní napsaných s citem pro vystižení životních paradoxů, ale taky pro jednoduchou, volně plynoucí řeč: „Až staré ideály prodáš nastojato, / nové už nenakupuj, nestojí to za to.“ Štědroň to zpívá se skromností a klidem, které naznačují, že od kariéry sedmdesátých let se odstřihl – ovšem frázuje pořád se zjevnou zkušeností. Větší půlka alba je dobrá sama o sobě, ale ve spojení se Štědroňovým příběhem vyznívá ještě překvapivěji: vždyť některé písně si tu lze představit v repertoáru skupiny Květy nebo Nebřenského Vltavy.

Titulní písnička Jsem jen herec by mohla názvem evokovat vyznání řemeslu „bláznů z povolání“, ale Štědroň míří jinam: „Ptali se: pravý, nebo levý? / Ptali se: kruh, anebo čtverec? / Řekl jsem: Promiňte, já nevím, / věřte mi, nevím – jsem jen herec...“ Celé to lze číst jako píseň o alibismu, o lpění na iluzi a o závislosti na popularitě. V jakémsi záchvatu se tu Jiří Štědroň uchyluje k hýkání a řvaní, je to nelítostné, kurážné, snad v tradici radikálního šansonu, ale na české popové scéně tedy neslýchané. Kdo chce po tomhle songu slyšet nějaký klidnější, má možnost – viz řádky, které si obehrávám dokola s nadšením fanouška: „Poslouchám deště šumění – konečně pravé umění...“

Štědroňovo album není dokonalé. Zvuk, mnohdy sycený lacinými syntezátory, by asi měl být označen za příšerný: je to však taky příznak určité nevinnosti, byvší pěvec hitů se už úplně vymkl popovým „profi“ kruhům a osahává terén spíš amatérsky. Jsou tu songy jaksi nedotažené, ale i v nich lze najít leccos zajímavého, viz Jsou nesnesitelní, píseň samotáře pozorujícího milence. Pokud budete po albu pátrat, zjistíte, že Štědroň i tady uniká tu a tam do lyrických poloh, které se podobají jeho dávnému repertoáru. To lze z hlediska dobrodružnějšího poslechu klidně přeskočit: ovšem zajímavě to naznačuje, že autor (místy skutečně výtečných songů) tak úplně neví, s čím zachází.

Kdo si prožil normalizační éru českého popu, dodnes možná čeká na určité příznaky odkletí. Neckářův comeback přišel pozdě: zpěvák, oslabený zdravotními problémy, je spíš pasivním vykonavatelem vůle druhých. Od Karla Gotta jsme už skutečný „update“ či „refreshment“ přestali čekat: bohužel nemá povahu na to, aby se otevřel novým stylům. A teď se tu, naprosto nenápadně a bez velkých ambicí, vyloupl Jiří Štědroň, který přešel na pozice skromné autorské tvorby, plné malých pádných myšlenek a nesené sympatickou intimní dikcí. Nevíme, jak k tomu došlo: ale dokázal to, co nedokázali Neckář a Gott. A natočil nejpřekvapivější českou desku uplynulého roku.

Suvenýry z vysypané kabely // Album Svetr se už stihlo dostat do nominací na výroční cenu Vinyla: Martin Evžen Kyšperský do něj nashromáždil písně a nápady za několik let, které se mu nezdály vhodné pro jeho hlavní působiště, kapelu Květy. „Jednoduše jsem točil doma písničky, kdykoliv to šlo,“ píše. „Když toho začínalo být hodně, už jsem věděl, že udělám desku, a natočím si ji sám. Sobě basákem, bubeníkem, perkusistou, vokalistou, kytaristou, krabičkářem...“ Svetr je ovšem i přetaveným zvukovým deníkem: Kyšperský do písní vpletl nahrávky pořizované průběžně pro radost a ze zvídavosti, lze tu více či méně zřetelně slyšet „sirény, vrzající vrata, čajovou soupravu Fikty Kaprála, hračky, holku rozezpívávající se ve vlaku, Kobzovo piano v Praze na ulici“ a leccos dalšího.

Není to samoúčelné: osobní reflexe se tak ocitají v osobním prostoru, sbírce zvukových suvenýrů. Trochu to působí, jako by básník vysypal příruční kabelu a svoje verše doprovodil zjevenou směsí dokladů, tužek, popsaných papírků, novin, paragonů a smetí. (Smysl pro veteš osvědčily Kyšperského Květy i v nedávném vynikajícím klipu Pavly Kačírkové My děti ze stanice Bullerbyn: je cenný tím, že v přehlížených věcech z normalizačního dětství se hledají kořeny dnešních traumat.)

„Vlasy jsou ta nejvíc důležitá věc / ze všech těch nejmíň důležitejch věcí“: Kyšperský umí kombinovat pečlivou, vážně branou práci na písničkách, a zároveň nebýt přehnaně seriózní, nezatěžkávat písně něčím, co nemohou unést. V tom asi tkví jádro úspěchu Svetru, na němž je množství nápadů „režírováno“ zkušenou rukou, a který má zároveň poťouchlou lehkost popěvků. Určitá posmutnělost, která Kyšperského po léta neopouští, se projevuje nápaditě: viz Video, song o sledování videokazety s kýmsi, kdo tu už není. V Děvčeti se zpěvák zakouká „do příběhu do kterýho nepatřím“, do náhodou potkané dívky, aby se v refrénu ujišťoval: „Vždyť já přeci nejsem sám, já nehledám, já už mám, já – jenom se dívám...“

Melodie jsou tu spíš jen takové mile povědomé, ale Kyšperský zato umí dobře odhadnout doprovod, ať už brnká na ukulele, nechá odťukávat bicí automat, případně kombinuje akustiku s laciným casiem. Podstatou Svetru je studiová koláž, ale jednak podpořená evidentní schopností hrát akusticky (viz živá vystoupení), a pak jaksi nestrojová, spíš připomínající nástěnku plnou vystříhaných obrázků. I coververze písničky od folkrockové kapely Listolet připomíná zásah nůžek: Kyšperský nechal refrén (asi se mu líbil jen on), text slok silně „prostříhal“ a do volných míst vlepil třeba útržek bavičského výstupu Vladimíra Menšíka.

Martin E. Kyšperský je šťastný typ muzikanta: má jak básnický a textařský cit, tak chuť jít po zvuku a objevovat další a další podoby „písně“. Ono by se to mohlo zdát samozřejmé, že písničkář má být doma jak v říši slov, tak hudby, ale rozhlédněte se po české scéně: většinou převažuje buď jedno, nebo druhé. Není divu, že si Kyšperskému říká o texty Lenka Dusilová. Kapelník Květů má dobré období, do kterého patří i Svetr.

Terapeut a tajemství snů // Album Otisky příběhů ze snů patří k těm přehlédnutějším nahrávkám, jež u nás vloni vyšly. Možná proto, že víc než jako hudební album funguje tahle deska Jana Jeřábka jako svébytný psychologický projekt, který si hudbu zvolil jako médium, aby pomohla navodit stav polospánku a snění. Jeřábek sice píše a vydává písně už od osmdesátých let, profesí je však grafolog a terapeut. Ke svému rozhodnutí zhudebnit sny (záměrně neuvádí, které mu sdělili klienti a které jsou jeho vlastní) píše: „Ze stovek snů, s nimiž jsem jako terapeut pracoval, jsem jich vybral několik, které mě oslovily svými příběhy, básnickými obrazy i hlubinnou dynamikou. Podle mého názoru se jedná o sny, které zachycují některé typické duševní struktury člověka dnešní doby.“

Album ve výsledku netvoří písně, ale jakési zvukové bazény, v nichž přizvaní hosté jako Petr Váša, Petr Nikl a Jan Burian mluví a šeptají záznam snu. Všechno se děje velmi, velmi zvolna, jako by při konverzi snu do bdělé řeči všechno vláčnělo a generovalo opatrné pauzy. V pozadí navíc znějí šeptem jiné části téhož snu: jako by se čas rozlámal a existoval všechen najednou, byť nám dovoluje zaostřit na ten či onen moment. Pomalé kytary zní echem ambientní hudby i Neila Younga, přesypávání kamínků v dešťové holi evokuje spád času v přesýpacích hodinách.

A sny? „Jedu po sjezdovce velkou rychlostí / A v tom se srazím / s jakýmsi neschopným lyžařem /Koukám / že mi přitom vypadl mozek / Musím tedy do nemocnice...“ To je začátek jednoho ze snů: pomalé odvíjení dějové linky tu má černohumorné odlehčení, jindy se spíš tísnivě ošíváme (motivy zapomenutých dětí) nebo cítíme otevřenost, která nás vyzývá, abychom nezapřeli sami sebe a rozhodli jak celou věc vnímat.

To je na Otiscích příběhů ze snů nejlepší: vyzývá k aktivní spoluúčasti. Kdo chce kolem tématu snu brousit ještě uvědoměleji, má u alba přiložený sešitek, rozsáhlý rozhovor autora s Boženou Správcovou nazvaný Klesnout ke snu. Čistě hudebně: pokud člověk nepřistoupí na „snové“ zpomalené tempo, začne z něj za chvíli nervózně lézt po zdi a odhlašovat se z tohoto výzkumného projektu. Všemi skladbami tu prochází přece jen příliš týž princip, na čemž nic nezmění ani zajímaví mluvčí, Jeřábkovi písničkářští kolegové (Marka Míková ze Zubů nehtů, Jiří Smrž, Martina Trchová).

Ale Jan Jeřábek bezpochyby nechtěl natočit popovou, ba ani „nezávisle popovou“ desku: dřív otiskoval svou zkušenost z psychologie do textů (Nemůžeš mu to říct, Další konec světa), nyní ji přenesl do celého tvaru. Evidentně mu záleželo na jiných aspektech, než většině muzikantů, kteří dnes u nás točí desku, a na ty se dost poctivě soustředil. Konzumovat Otisky příběhů ze snů po více než dvou vvllááččnnýýcchh sskkllaaddbbáácchh najednou dá práci: ovšem zase si člověk uvědomí, že různé motivace hudebníků vyžadují různé způsoby poslechu. A to už není věc snu, ale bdělosti.

Jiří Štědroň: Jsem jen herec. CD vydala Socha (distribuuje Popron), 2013.

Martin E. Kyšperský: Svetr. CD vydalo Polí pět, 2013.

Jan Jeřábek: Otisky příběhů ze snů. CD (s rozsáhlou textovou přílohou) vydal Galén, 2013. 

Psáno pro Orientaci LN, vyšlo v lednu 2014.