Když vloni hrál v pražském kostele Na Prádle rakouský kytarista Burkhard Stangl, přišlo strašně málo lidí: jistě to bylo i slabou propagací. V týchž dnech vydal Stangl v Londýně album, které zasnubuje fyzicky příjemnou hudbu se záhadným, zcela osobním stylem. Přestavme si melodie jako sníh, který taje, ale ještě se drží. Tak zní album Unfinished (Nedokončeno), jehož dosti nadšené recenze z USA, západní Evropy, Polska, Maďarska, Japonska a Peru mám právě před sebou.
Proč z mnoha zajímavých nových nahrávek mluvit právě o té Stanglově, vydané uznávaným labelem „pro organické struktury v hudbě“ Touch? Dlouholetá cesta čtyřiapadesátiletého Vídeňana snad vypovídá o dnešních časech a hudbě, ke které tíhnou. Stangl se vyprofiloval jako muž zběhlý ve světě současné hudby. Improvizuje, jako autor vytváří konceptuální projekty (pro svou operu nahrával zvuk v ještě stojícím newyorském World Trade Centru), přitom má mohutné teoretické zázemí: jistě má v sobě řádný kus intelektuála. Ovšem možná právě proto se díval za horizont „normálních experimentů“, tam, kam si jiné pokusy netroufnou. Aby prostě doznal, že má rád písničky a melodie.
K novému albu připojuje příběh, koneckonců Unfinished je přímo věnováno anglickému romantickému malíři, krajináři Josephu M. W. Turnerovi (1775 – 1851, pozor, neplést se slavnějším Williamem Turnerem). Stangl viděl před časem jeho výstavu v Tate Modern, a zvlášť jeho předsmrtná, nedokončená díla pro něj byla formativním zážitkem. „Z jeho pozdních pláten,“ píše Burkhard Stangl, „se uvolňuje světlo, je v nich básnická imaginace a výsostný tekutý klid. Volnost čisté malby: nic než světlo, vzduch a voda. Odcházel jsem z výstavy a bylo mi jasné, že právě začínám hledat k těm obrazům svou hudební paralelu. Přibližování k Turnerově nejednoduché prostotě a překlad jeho tajemných atmosfér do osobních krajin zvuku pro mě v dalších letech představovaly hledání, které jsem si velmi užil.“
Stangl neopustil zkušenost experimentátora: ale jako jeho jiní dnešní kolegové, a to i ve filmu nebo literatuře, už dnes dobře zná historii mainstreamu i excentrických a nezávislých scén. Bere si odevšad. V jeho Unfinished se beze spěchu vpíjejí jednotlivé tóny do časové osy, pod kytaru Stangl zároveň pouští jakési reálné záznamy, jako by ke scénické hudbě přidával děj neviditelného filmu. Nejcennější je na tom cit „Old Slowhanda“ Stangla pro pomalý timing, jenž se ale neutrhne pryč od melodického světa a od návrhů velmi jemných emocí. Takhle vyhraněné polohy lze dosáhnout jen v sólové tvorbě: jak by se na ní mohlo shodnout víc různých lidí?
Když si nahráváme hudbu do počítače, systémy jako iTunes umějí alba rozeznat. Přidávají k nim z jakési své databáze žánrové označení. U hudby ráže Stangla (nebo také Briana Ena či Christiana Fennesze) se vynořila dříve nepoužívaná kategorie: domácí poslech („home listening“). Dává to smysl: do téhle hudby odchází člověk jako do abstraktního azylu, kontrastujícího se vším hlukem, neustálými impulsy a přepínáním pozornosti. Lze spekulovat, že schopnost vnitřně jít s delším hudebním kontinuem (nejen elektroakustickým ambientem, třeba i symfonií) člověka posiluje vůči ADHD, tedy poruše pozornosti. Tedy: nejde o to, že by hudba měla být „funkční“, jak se posluchačům snažili prodat svůj styl zakladatelé new age. Jenže její vedlejší efekt to vždycky bude: co delší dobu posloucháme, to se do nás ukládá.
Žádné komentáře:
Okomentovat