Z deníku: „Zkoušíme, pak se jdeme
projít. Venku je mínus padesát. Ale hlavně že přibývá světla:
každý den po zimním slunovratu ho tu je o sedm minut víc.“ No
vida! Po letech, kdy byla Pulitzerova cena za hudbu udělována
zdvořilým dílům (buď společensky uvědomělým, nebo přiměřeně
moderním), přišlo v pondělí rozhodnutí, které lze jen uvítat.
Ocenění dostal muž, který si zásadní porci kreativity a silného
životního postoje už odkroutil. Je to John Luther Adams –
chlapík, který se v 70. letech odstěhoval na Aljašku, aby tvorbu
a zájem o přírodu spojil v jedno.
Nesmíme si ho plést s Johnem Adamsem,
slavnějším minimalistou, autorem oper Nixon v Číně nebo
Klinghofferova smrt. I když se oba muži přátelí – a oba
mají společné to, že se nepřipojili k tvrdé avantgardě, ale
popocouvli k tonální hudbě. Jako skladatel je John Luther Adams
doma na širokých pláních, ve spojitém spektru mlh, na moři, s
horizontem na dohled. Existuje agorafobie, strach z velkých prostor:
Adamsova hudba je naopak agorafilní. Jednašedesátiletého
skladatele původně přivedl na Aljašku jeho environmentální
aktivismus: ale zjistil, že tam chce zůstat natrvalo, což v
sedmadvaceti letech udělal. Láska k tomu prostředí je dodnes
hnacím motorem jeho hudby. Skladby vyzařují různou inspiraci:
ptačí zpěvy, mýtus o hromu, tance arktických národů, polární
záři, velké bílé ticho.
Respekt k prostředí, jehož vyjádření
Adams nechce bůhvíjak skladatelsky opentlovat ozdobami, vedl i k
jeho permanentní instalaci v Muzeu severu ve městě Fairbanks. Je
nazvána podle místa na pobřeží, kterému kmen Iňupiaků dal ve
svém jazyce jméno Místo, kam chodíš naslouchat:
do architektonicky čistého interiéru se sbíhají aktuální
geofyzikální data Aljašky a
instalace je překládá do pozvolna proměnlivého proudu zvuku.
(Diváci MFF Karlovy Vary
viděli tuhle část Adamsovy tvorby v dokumentu The Reach
of Resonance.) Jindy
ale chce Adams svou hudbu venčit přímo v exteriérech a určuje,
že má být poslouchána uprostřed jiných projevů života:
skladba
Inuksuit pro
devětadevadesát bubeníků byla provedena v newyorském parku nebo
v centru Haagu.
Adams
žije v arktickém pásu dost dlouho, aby na vlastní oči viděl
projevy změny klimatu. Pulitzerovu cenu dostal za loňskou
symfonickou skladbu Become Ocean
(Stát se oceánem), k níž připsal: „Život na zemi vzešel z
moře. Když dnes roztávají ledové oceány a hladina moří
stoupá, čelíme my jako lidstvo perspektivě, že se z nás časem
znovu doslova stane oceán.“ Během
třičtvrtě hodiny se pomalu vzedmou tři mohutná
crescenda, skladba jako by připomínala rozlehlou hladinu, pod níž
cítíme všechnu tu masu, proudění a sílu. Partitura je nadepsaná
pokynem: Neúprosně.
„Dost
možná je to nejkrásnější apokalypsa v dějinách hudby,“
napsal do New Yorkeru velký zastánce Johna Luthera Adamse, vlivný
kritik Alex Ross (české
vydání jeho ústředního
spisu
Zbývá jen hluk je
třeba doporučovat zas a znova).
Ano – Adamsův styl má sklon k půvabnosti. I
to byl jistě
důvod pro Pulitzerovu cenu.
Pokud by někdo zíval nad
oceněním hudby spojené se změnou klimatu, ať si vzpomene, že
Adams se jí zabývá od 70.
let, dávno před
konjunkturou. A
ať si ji dobře poslechne: když se volá po hudbě současné,
která by ale neděsila širší publikum přílišnou odtažitostí,
není Adamsův meteorologický
symfonismus velmi soudnou
odpovědí? Být dramaturgem
orchestru, už bych o tom uvažoval.
Žádné komentáře:
Okomentovat