Všechny černobylské klavíry

Po čase začínám doplňovat blog. Tenhle rozhovor vyšel v Orientaci LN a Zóna kolem elektrárny v ukrajinském Černobylu, zasažená jadernou havárií v roce 1986, láká umělce po léta. Mladou skladatelku Elišku Cílkovou však napadla jedna věc jako první: rozeznít klavíry, jež zbyly ve vylidněném městě Pripjať. Debutové album Pripyat Piano autorky, která má radioaktivitu ráda, právě vyšlo v Polsku.

Studujete skladbu na HAMU. Na Ukrajinu jste se vypravila už několikrát. Jak vás napadlo spojit Černobyl s vaší hudební tvorbou? // Odmalička se mi líbila opuštěná místa, třeba bývalé statky. Černobyl mě zaujal právě z toho důvodu: opuštěná zóna je obrovská. Taky mě překvapilo, že i přes velký počet totálně vykradených prostor tam zůstalo hodně autentických věcí. Přitahovala mě ta kombinace opuštěnosti a zachovaných stop. Začalo mi záležet na tom, aby se na ta místa nezapomnělo. Rozhodla jsem se je zdokumentovat.

K tomu rozhodnutí mi pomohl i konkrétní rozhovor. Když jsem se dostala k lidem, kteří dřív bydleli v městě Pripjať, jeden muž mi říkal, že v bytě, odkud odešli, jsou pořád ještě jeho fotografie z dětství. Občas se na ně chodí dívat. Na otázku, proč si je neodnese, odpověděl, že pak už by z toho místa nezbylo vůbec nic. To byl pro mě zásadní moment.

Rozhodla jste se soustředit na klavíry v černobylské zóně. Jak k tomu došlo? // Když jsem byla v Pripjati před několika lety, náhodou jsem v jednom bytě našla klavír. Tehdy se dalo ještě vstupovat dovnitř do budov a bytů: dnes už to není možné. Z toho klavíru bylo jen torzo, nástroj vůbec neměl klávesy, jenom některé struny. Když jsem se vrátila do Prahy, zdály se mi o tom místě sny: jak sedím v Pripjati v úplně zachovalém bytě a jsou tam se mnou děti. Musíte si uvědomit, že to místo má skutečně velkou působivost: v městě dřív bydlelo 50 000 lidí, teď je víc než 27 let úplně prázdné.

Po tom snu jsem si uvědomila, že bych chtěla najít víc zachovalých věcí. Když mě pak napadla souvislost s klavíry, všechno se propojilo. Tenhle nástroj neztratí schopnost znít ani po dlouhé době ve vlhku nebo mezi zřícenými stěnami. Taky mi pomohlo, že na rozdíl od mnoha jiných věcí nemohly být klavíry rozkradené – uvědomila jsem si, že jsou moc těžké na to, aby je někdo odnesl.

Vnímala jste černobylskou zónu zvukově? Jak to tam zní? // Odmalička vnímám dost citlivě okolní zvuky. Bydlím na kopci a v podkroví: když prší, dělá to neskutečné zvuky. Silně slyším zvuky větru, zvuky zdola z Prahy, vlak v dálce... Druh hudby, která zachází se zvukem reálného světa, mě zajímá už dlouho a na HAMU jsem se do soundscapes – tedy zvukových krajin - začala dostávat čím dál víc. V černobylské zóně vás překvapí třeba častá přítomnost vody v budovách. Pořád ji slyšíte crčet. Nikdo tak úplně neví, kde se tam voda bere: zřejmě se tam někde sráží a pak stéká dolů. Nejpůsobivější to bylo v kinosále – úplně temném, s dírami v parketách a proudy vody stékajícími z různých stran.

Cítila jste v „zóně“ nebezpečí? // Lidé myslí na hodně na radioaktivitu, ale když jste v zóně pět hodin, odpovídá to zhruba jednomu rentgenu kotníku. Včera jsem měřila radioaktivitu soch na Karlově mostě: některé jsou víc radioaktivní než některá místa v Pripjati. Největší nebezpečí v zóně ale představuje potencionální vdechnutí prachu s radioaktivními částicemi. Proto je důležité nosit roušku a dodržovat všechna bezpečností opatření, jako je vyhýbat se chození po travnatých plochách, ze kterého jsem i já sama měla při první návštěvě strach. Radioaktivita se pak liší podle místa a je to rozdílné metr od metru – po havárii byl totiž radioaktivní prach rozprášen vlivem povětrnostních podmínek nerovnoměrně a dnes se již dostal i do půdy a potravinového řetězce zvířat žijících v zóně.

Jak jste klavíry objevovala? Podplatila jste někoho z místních? // Vůbec ne. Největší část práce proběhla u internetu: hledala jsem fotky z Pripjati s klavíry a pak psala jejich autorům. Na YouTube lze třeba najít video jistých Čechů, jak tam někde hrají na piano: zaradovala jsem se, že tentokrát nebudu muset překládat korespondenci do ukrajinštiny. Ukázalo se, že je to v jednom ze dvou výrazných velkých paneláků, které tam stojí vedle sebe. Ovšem dál jsem se už jen dověděla, že je to v bytě v jednom z nejvyšších pater. Ty budovy mají možná patnáct pater, každá má tuším šest oddělených vchodů po obou stranách: to piano jsem nakonec nikdy nedohledala. Vím o umístění několika dalších klavírů, které jsem nestihla nahrát. Některé nástroje, když jsem je vyhledala, byly poničené deštěm, větrem. Jiné byly zničené vandaly.

Zažila jste na místě něco jako „černobylskou turistiku“? // Ano. Potkala jsem třeba skupinu s americkým vojákem, kterého to místo zajímalo vlastně z profesionálních důvodů. Ale turistika se odehrává hlavně v efektních místech, kde jsem netrávila moc času. Místní průvodci vozí skupiny k elektrárně: lidé chtějí mít fotku s Černobylem. Pak jezdí do školy: je to emotivní místo, děti měly ve chvíli evakuace právě cvičení civilní obrany, takže všude leží plynové masky. Ještě se hodně jezdí k řece, podívat se na zrezivělé lodi. Ale třeba do školky, ve které jsem byla, myslím nikdo nechodí.

Když jste tam přišla ke klavíru, věděla jste, že máte na hru a nahrávání jen trochu času. Byla jste nervózní? Jak a co jste hrála? // První klavír byl v bývalém koncertním sále. Překvapila mě voda, která byla všude kolem. V nahrávce je slyšet: stejně jako to, jak ztěžka šly tisknout klávesy. Vady, šumy, to všechno jsem chtěla zachovat, jinak by to nebylo svědectví o . Ve školce jsem našla menší „dětské“ piano, kolem leželo hodně zachovalých hraček, ale taky uklizené stavebnice, dětské nástroje jako xylofony. Krásně hrály i po takové době, to bych byla nečekala. U křídla v prvním patře školy, což bylo jen torzo bez nohou, přišlo zklamání: nehrálo. Na YouTube jsem předtím viděla, že na ně hrají, ale sama už jsem přišla pozdě. Klávesy byly zatvrdlé, dalo se vyloudit jen klepání. I to jsem si ale nahrála. Říkala jsem si, že si to ten nástroj zaslouží. Já k těm nástrojům cítím něco jako úctu.

Vnímáte černobylskou krajinu jako novodobou divočinu. Je to pro vás silné téma? // 

Krajinu kolem elektrárny vytvořila radioaktivita. Vyskytla se tam ve velkém množství vinou lidské chyby, to je pravda, ale sama o sobě radioaktivita nenese žádnou vinu. Obecný názor je, že když je něco radioaktivní, tak je to nebezpečné, Jenže radioaktivita je děj, díky kterému funguje Země. Prvky se přirozeně rozpadají a při tom procesu se uvolňuje záření a tomuto jevu říkáme přirozená radioaktivita. I díky němu je Země teplá, díky němu kloužou kontinentální desky a vznikají pohoří. Připadlo mi zajímavé podívat se na krajinu Pripjati z hlediska toho přirozeného procesu, který je všude kolem nás, byť ve velkém množství, což vyvolal člověk při své touze získavat za pomocí uměle vyvolaných reakcí energii . Zaměřit se se na nástroje, které stojí na jednom místě sedmadvacet let. A sledovat i sílu přírody, která si tam bere všechno zpátky k sobě.

Měla jste na místě jasnou představu, jak nahrávky dotvoříte do skladeb? // Bylo na tom ještě hodně práce, protože na místě to bylo strašně intenzivní. Zajišťovala jsem nahrávání, poslouchala, co hraju, hledala možnosti, které jsou nástroje schopné vyloudit. Navíc kolem nich v Pripjati pořád vidíte spoustu neuvěřitelných věcí: zarostlé židle, staré noviny, fotky lidí na stěnách. K tomu musíte dávat pozor, abyste se někam nepropadli, a průběžně si hlídat radioaktivitu. Průběžně je nutné dodržovat bezpečnostní opatření: třeba nepokládat nic moc na zem, abyste nebyli od škodlivého prachu. O tom, že jsem tahala techniku deset pater nahoru a dolů, ani nemluvím. Až doma mi „došly“ některé vjemy a ze zvětšenin fotog rafií jsem rozeznala věci, které jsem naživo nestihla vědomě zaznamenat.

Jak jste tedy pokračovala v Praze? // Pustila jsem nahrávky skladateli Hanuši Bartoňovi, svému pedagogu na hlavní obor z katedry skladby. S ním jsem na tvaru skladeb pracovala nejvíc. Jiný z mých učitelů Michal Rataj mě poslal za Janem Trojanem, který se mnou řešil problémy kolem elektronického zpracování. Bez těchhle osob by album Pripyat Piano nevzniklo: Rataj mě také nasměroval na polské vydavatelství Mathka, kde mou nahrávku vydali a teď ji šíří do světa. Na jednu stranu jsem výsledku chtěla ponechat dokumentární ráz, takže samotný charakter zvuku jsem neměnila. Ale pracovala jsem s motivy, oddělovala detaily a vrstvila pásma ve stereofonním panoramatu, takže ve skladbách jsou snad tisíce střihů. Ze stylových nále pek jsou mi nejbližší musique concréte a soundscape.

Nakonec otázka, které se u vás nejde jen tak vyhnout. Jak váš přístup k hudbě ovlivnila rodina, hlavně váš otec, geolog a literát Václav Cílek? // Mě hodně ovlivnilo dětství na venkově u babičky – ovšem z máminy strany. Děda měl vesnickou kapelu, učil matematiku a hudební výchovu, bylo to prostředí plné nástrojů: i když jsem nakoukla pod postel, byly tam pozouny. A táta? Jsem vděčná za prostředí, ve kterém jsem vyrostla. Naši se zajímali spíš o výtvarné umění a o dění ve světě. Doma sledujeme BBC, odmalička jsem vyrůstala s encyklopedií Brittanica a pro zábavu si v ní hledala hesla. Tady se podporovalo vzdělávání a všeobecný rozhled. 

Zároveň mě určitě ovlivnilo, že jsem v dětství s rodiči trávila hodně času v přírodě – spali jsme v jeskyních, že s námi táta plaval v rozvodněné řece a že mě vzal do Ameriky, abych se po dívala na Grand Canyon. S hudbou u mě nejprve nikdo profesionálně nepočítal: taky jsem nejdřív vystudovala fytotechniku na České zemědělské univerzitě. Původně mě lákala genetika a molekulární biologie. Dokonce zvažuju, že jeden z těch oborů ještě někdy vystuduji. Zvlášť molekulární biologie popisuje věci, které mě fascinují: je pro mě důležité vědět, proč je tráva zelená a nebe modré.

Eliška Cílková: Pripyat Piano. 35 minut, album vydala Mathka, Krakov, 2013.