2. 3. 2011

Nová hudba jako vědecký úkol

Jiskření mezi vědou a uměním je silným tématem dneška. Hudebník a výtvarník Carsten Nicolai, který je v Česku čím dál častějším hostem, ukazuje, jak živý tvar může mít hudba, které předchází laboratorní výzkum.

Alva Noto v Česku // Kolem Carstena Nicolaie (narozen 1965), který byl po léta pro české publikum nedostupný, se začalo blýskat na lepší časy. V prosinci uvedla jeho první živou audiovizuální performanci u nás Přehlídka animovaného filmu v Olomouci. Koncert dua anbb s Blixou Bargeldem se odehraje v dubnu v Arše v rámci Stimulu, předprodej už jede. Pražský DOX ohlásil, že Nicolai bude zastoupen na připravované výstavě inspirované antroposofickými ideami Rudolfa Steinera. A možná vrchol: Dům umění v Českých Budějovicích na podzim uvede první samostatnou expozici Nicolaie v Česku, pro kterou má vzniknout speciální nový projekt.


Už jste někdy tančili s jediným paprskem zvuku? Carsten Nicolai, vystupující na hudební scéně pod pseudonymem Alva Noto, je dnes patrně nejvýraznější a nejúspěšnější umělec, který vzešel z byvší NDR, „východního Německa“. Obvykle se podotýká, že v komerčním popu drží primát v popularitě obchodníci s brutalitou Rammstein, ovšem to je jiná scéna: ti nevystavují na Benátském bienále a nekoncertují v newyorském Guggenheimově muzeu jako Nicolai, který je vedle hudby zároveň plně aktivní na výtvarné scéně. Obě větve jeho díla spojuje element, který Nicolai zkoumá a přetváří s badatelskou detailností: zvuk.

Digitální funk z laboratoře // Žijeme v době, kdy systémy jako YouTube urychlily možnost publikování: proto si mnoho kapel a muzikantů užívá spíš črty, jednoduché verze a práci s tím, co je po ruce (punkové heslo do it yourself, tedy udělej si sám, se tak občas stává zástěrkou povrchnosti). Nicolai si oproti tomu dává „dlouhý rozběh“ v podobě výzkumů, dlouhých sérií systematických pokusů nebo vytváření materiálu.

„Čas a peníze měly tehdy jinou hodnotu: to je asi největší vliv, který na mě mělo dospívání v socialismu,“ vzpomíná Carsten Nicolai na léta bezčasí v Karl-Marx Stadtu, dnes už zase Chemnitzu. Potkal se tu s podobně naladěnými kumpány: shodli se mimo jiné na tom, že je víc zajímá hrát s automatickým bubeníkem než s živým. („Ale vhodného živého bychom v Karl-Marx Stadtu stejně nenašli.“) S Frankem Bretschneiderem nejprve založili každý své vydavatelství, pak zkombinovali části názvů a sloučili je do dnes velevážené značky Raster Noton. Přesně se tu zrcadlí, co je na elektronické hudbě zajímalo: struktury-rastry a nejrůznější zvuky, jež vůbec nemusely být tónem. Bretschneider říká: „Byla to léta sjednocení. A my jsme neměli publikum, protože všichni se vydali poslouchat kapely, které jim režim po celý život odpíral. Taky to byla doba redefinic: museli jsme se rozhodnout, jak budeme v nových podmínkách žít.“

Nicolai v té době začal rozvíjet svoje systematické metody. Unikavá podstata zvuku a toku paprsků ho přitahovala už od dětství, kdy věřil, že dokáže komunikovat s netopýry. Pořídil si oscilátory a generátory zvuku. Jeho materiálem se staly zvukové a světelné vlny, elektřina. Často také samploval nenápadné zvuky z všedního života s technologiemi: pípání a bzukot faxů, mobilů, počítačů. Data a informace, převáděné do vizuální nebo zvukové podoby, ho silně zajímají dodnes. Příznačné je, že v jeho přístrojovně chybí sekvencer, tedy stroj, který využívají autoři repetitivní taneční nebo popové hudby. Jejich kolega Nicolai, někdy až jiskrně funkový, nenechává zvuk běhat ve smyčkách: místo toho ho řídí matematickými formulemi, které určují rytmus a strukturu.

Jsou tvůrci, kteří si vybírají mezi analogovou a digitální technologií podle toho, zda spíš tíhnou ke „starým dobrým“ časům, nebo futuristickým vizím. Alva Noto žádný sentiment do hry nevpouští, rozhodl se prakticky. „Pracuji výhradně s digitálními formáty, a to z naprosto konkrétního důvodu. Dovolují mi naplňovat moje záměry přesně. Číslo zůstane číslem, vektor vektorem. Při přenosu nenastane žádná odchylka, nic nenaruší matematickou posloupnost, která hudební skladbu určuje.“ Zcela nové album jeho dua Cyclo (s japonskou hvězdou datové elektroniky Ryoji Ikedou) je doplněno poznámkou, aby posluchač laskavě nepřeváděl hudbu z disku na empétrojky nebo podobné nižší formáty. Nejde o libůstku hifisty: zvuk totiž vznikl převedením konkrétních obrazců do hudby – a při zkopírování do „řídkého rastru“ empétrojek by původní obrazce zmutovaly k nepoznání…

Porucha je základ, chyba řídí vývoj // S rozšířením technologií k individuálním uživatelům, ať už jde o počítač nebo domácí pícku na chleba, si umělci začali výrazněji všímat tématu poruchy. Také Nicolai snoubí svůj komplikovaný výzkum se zvuky zádrhelů, datových kolizí a parazitních šumů. Záměrně zkouší přetěžovat a vykolejit digitální systémy. „Než přišla generace Applů s procesorem G3,“ vzpomíná, „nebylo těžké zmást software a přimět program, aby dělal něco, k čemu není určen.“ Zmatkování a prskot počítačových programů nenatáčel fascinovaný Nicolai ze sadismu, tedy přinejmenším nejen. „Jsme vychovávaní k tomu, abychom nedělali chyby – souhlasíte? Chyba je definovaná jako něco negativního. Ale když sledujete badatele kolem vývoje, vidíte projevy inteligence právě v „chybných“ momentech, takže si řeknete, jasně, evoluce je provázaná s chybami, odchylkami, neobvyklými momenty. Co se v přírodě nezmění, to se adaptuje. Chyba je z hlediska rozvoje něčím naprosto zásadním.“

Hudební alba, která Nicolai vydal v minulých letech, jsou také poznamenaná nevypočitatelnými chybami, aneb „krásou spatřovanou v odchylkách uvnitř systému“, jak říká autor. Tak starobylá technika jako kopírka mu posloužila coby centrální obraz albové pentalogie Xerrox. „Nové kopírky jsou kvalitní, tam už to nefunguje,“ líčí Nicolai. „Ale koupil jsem si starou kopírku, abych mohl zase zažít proces, při němž se z bílého papíru postupně stává černý.“ Vybral si zvuky, které se toulají ve veřejném prostoru natolik, že je lze pokládat za obecný majetek: čekací melodii na lince Lufthansy¸reklamní džingl, atmosféru z haly pařížského hotelu Astoria. Potom nahrávky kopíroval tolikrát, až se úplně rozmyl jejich rozpoznatelný charakter a vznikly jiné zvuky: z jednoho originálu jiný originál. Z tohoto materiálu pak vznikla rytmická i volně ambientní hudba alb Xerrox (ze zamýšlené pětice vyšla zatím dvě), jejichž atmosféru si může užít i ten, kdo moc neví o jejich komplikovaném vzniku.

Když velká frankfurtská galerie Schirn uvedla před třemi lety velkou Nicolaiovu retrospektivu, byl zde bílý sál a černý sál. Instalace v černém nabízely podezřelou vědu, hru s chybami a náhodami; v bílém byly naopak kontrolované experimenty a minuciózně přesné konstrukty. Známá je raná instalace Mléko (2000), kde hluboké tóny, zčásti pod lidským prahem slyšitelnosti, rozvlňují nádrž a vykreslují na bílou hladinu obrazce. Jinde může návštěvník Nicolaiových kabinetů protnout dráhu „zvukovému laseru“, paprsku tak přesně soustředěnému, že zvuk slyšíme jen na „úsečce“ mezi dvěma vysílači stojícími proti sobě.

Nicolai v poslední době vydal dvě tlusté knihy, naznačující, že „neviditelná“ příprava jeho děl může mít někdy až maniakální rozměry. Obrazová publikace Moiré Index předkládá stovky kombinovaných struktur, geometrických mřížek, sítí a bodových polí. Některé jsou ještě poměrně pravidelné, jindy se vrstvy deformují až k 3D efektu. Vesměs to jsou grafické základy, které pak Carsten Nicolai převádí na zvuk. Obrazy, jež byly použity jako grafické znázornění a předloha k znějícím datům, jsou také základem alba ID, které vychází v těchto dnech. Duo Cyclo tvoří s Nicolaiem jeho japonský kolega Ryoji Ikeda: mentalitou matematiků-umělců mají k sobě velmi blízko, Ikeda však z datových toků navíc tvoří se svými asistenty výrazné filmy. Jeho alba v minulosti obsahovala rozmanitá bezpečnostní upozornění: jednou tu byla záměrně nahraná tak podrobná digitální data, že ve finále alba hodila na části běžných přehrávačů „error“. Jiná výstraha zapovídala pouštět si frekvence přímo do uší ze sluchátek či ohrožovat na životě své reprobedny příliš hlasitým přehráváním zvuků, které atakují krajní parametry.

Badatel si googluje akordy // Když se vloni Alva Noto spojil se šéfem industriálních legend Einstürzende Neubauten Blixou Bargeldem, působilo to jako paradox: Bargeld, v jehož kapele se buší do kolejnic a roztáčejí motory, se spojuje s jakýmsi mikroneurologem digitální éry. Ve skutečnosti mají společné konkrétní a originální úsilí: fyzická dřina Neubautenů u vlastnoručně uzpůsobených nástrojů je paralelní se softwarem a materiálem, jehož osobitost a přesná příprava zaujme Nicolaiovo publikum.

Spolupráce se nesla ve znamení paradoxů. Bargeld se nechal slyšet: „Carsten toho ví o hudbě ještě méně než já. Musel jsem mu hlásit nejen akordy, ale i to, jaké jsou v nich noty. Vyhledal si je na internetu, aby věděl, jak vysoké mají frekvence. Podle toho pak stavěl každý akord z tónů v základním sinusovém vlnění.“

Pro Carstena Nicolaie je patrně podstatné zůstávat pořád v povědomí inteligentní klubové scény a nekomerčního popu: vytvořil remix pro Björk, s Michaelem Nymanem napsal menší operu o mluvícím papouškovi Sparkiem, který se proslavil. S hudbou zůstává i přesto, že v galerijním světě se točí mnohem zásadnější částky a vystavování dnes živí jak jeho, tak patrně z velké části i jeho plně nezávislé vydavatelství Raster Noton. Ale to není jediný rozdíl. „Ve výtvarném světě prodáš jediný exemplář díla, ale s hudbou může přijít do kontaktu každý. To mi vyhovuje. Říkávám, že nedistribuujeme kompaktní disky, ale ideje.“

*****

http://www.raster-noton.net/
http://www.alvanoto.com/

28. 2. 2011

Černé peří a jasno v citeře

PJ Harvey @ Admiralspalast, Berlín, 21. 2.


Není divu, že češtinu bylo slyšet minulý týden v berlínském divadle Admiralspalast zhusta. PJ Harveyová u nás nikdy nevystoupila a její koncerty bývají zážitek.

Anglická rockerka, autorsky neselhávající už dvacet let, je známá tím, že si nepotrpí na efekty. Nicméně tentokrát se zjevila osazená konstrukcí z černého peří, podobnou tomu, co nosil na hlavě Jiří Sovák v Arabele jako čaroděj Vigo. Naschvál a paradox: takhle v šamanském totiž Polly Jean přijela představit svou nejkonkrétnější a nejpolitičtější desku, novinku Let England Shake (viz i text na tomhle blogu).

Ta sice křísí obrazy bitev a sahá do svědomí kolonialistické Unie, ale je psaná lehkou rukou, bez urputnosti – a hlavně je to nejmelodičtější kolekce, jakou PJ Harvey za dlouhá léta nahrála. Přičteme-li zevnitř přicházející mírný úsměv, s nímž Harveyová zpívá přesně stylizované kruté obrazy, výsledek je enigmatický a silný. Ona sama svírá v náručí citeru podloženou froté ručníkem; jako by chtěla říci, že stejně jako nástroj, ani ona není typicky rockový exemplář, ale pořád je to její jazyk. O kus dál stranou pracuje klub prošedivělých gentlemanů, kteří v tuto chvíli odložili sólové kariéry do nedohledna: Mick Harvey (byvší douholetý spoluhráč Nicka Cavea), John Parish (hudební mentor PJ Harvey) a francouzský bubeník, který stylem „metličky, ale rázně“ stvrzuje přítomnou sílu, která spíš jen bublá pod poklicí.

Ne autisticky, ale v patrném pohroužení do sebe a materiálu přehrála PJ Harvey výběr napříč repertoárem: pak už s elektrickou kytarou a včetně nejslavnějších singlů C´Mon Billy či Down By The Water. Jako by dnes jednala s podezřívavostí vůči rock´n´rollovému cirkusu: nikdy se nerozparádí do extatičtější polohy, je důrazná, ale neječí. Ani ty nejvábnější nápěvy neopakuje v prodloužených verzích: koncert tím pádem tvoří korálová šňůra kratších songů (někdy ani ne tříminutových, celkem kolem třicítky) a recitálový večer vyžaduje spíš soustředění, než aby nabídl publiku relax. Někoho to zklame, jiného utvrdí, že přišel správně na nevšední talent obdařený vedle talentu i nekompromisností.

Troufám si tipnout, že velká část publika nerozumí pořádně Pollyiným textům (ať už myslíme jazyk nebo obsah), ale je jí to jedno, protože chodí na Harveyino nepřehlédnutelné charisma. V rovnováze tu koexistuje skromnost s vnitřní jistotou, provokativnost s laskavostí, smyslnost se smyslem, jednoduchost s jedinečností. To není plané snášení superlativů, PJ je výjimečná: vždyť kolik sólistek začínalo v tom silném „ženském“ období od Suzanne Vega a Sinéad O´Connor, přes Alanis Morrissette a pluk jejích epigonek, až k Sheryl Crow či Fioně Apple - a kolik z nich je dnes v tak suverénní tvůrčí formě jako Polly Jean Harvey?

To je asi taky hlavní důvod, proč své publikum přitahuje jako magnet. Nové album Let England Shake je podivuhodné, ale jádro takového koncertu spočívá v tom, že publikum přichází pozdravit někoho, kdo za dvacet let přes zjevný úspěch 1) se nezaprodal, 2) neotupěl, 3) nepřeprogramoval se na zbytečnosti. Samotná hudba je fajn, ale upřímně řečeno nakonec trochu vedlejší.

LN, 28.2.

27. 2. 2011

Ten druhý Cimrman

V letech, kdy Hospoda Na mýtince a Dlouhý, Široký a Krátkozraký byly už kultovními kusy, se – k překvapení mnohých – vynořil druhý cimrmanovský soubor. Nová reedice alba Jazzman Cimrman připomíná příběh „druhé party“ s Karlem Velebným a Jiřím Šebánkem.

Ten čin připadl tehdy leckomu donkichotský či možná až nevhodný. Po více než deseti letech existence populárního Divadla Járy Cimrmana se Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem se ohlásil jiný „badatelský tým“, který hodlal šířit slávu českého génia – fiktivního, a přece po stovkách odehraných představení velmi reálného. Objevily se i komentáře, že spolek Salon Cimrman chce parazitovat na slávě, kterou dlouholetou aktivitou vydobylo liptákovskému všeumělu „velké“ divadlo.

Z toho omylu byl ovšem vyveden každý, kdo si o Salonu něco zjistil. Scenárista Jiří Šebánek (1930 – 2007) tu chtěl navázat na mystifikaci, kterou v šedesátých letech vymýšlel společně se Svěrákem. Humor kolem Cimrmanovy postavy cítil vždycky jinak než autoři Vraždy v salonním kupé, což bylo v představeních Salonu zřejmé. Odehrávala se v menších klubech a na alternativních scénách, popularitou Divadlu Járy Cimrmana nemohla konkurovat a nejspíš ani nechtěla. Věhlas byl pak už úplně lhostejný hudebníku a jedinečnému neherci, který byl hlavním trumfem Šebánkova Salonu: Karlu Velebnému, který zčásti vystupoval pod pseudonymem dr. Evžen Hedvábný.

Svěrák a Sinatra v koruně kaštanu // Všechno začalo v šedesátých letech rozhlasovým pořadem, který se rychle proslavil. „Přímé přenosy“ z Vinárny U Pavouka byly založeny na faktu, že v rozhlase je dění jen slyšet a ne vidět: tak si mohli Zdeněk Svěrák, Jiří Šebánek a další spoluautoři vymyslet „nealkoholickou vinárnu“, odkud kromě vlastních promluv uváděli „z reportérského čihadla v koruně kaštanu“ Louise Armstronga či Ellu Fitzgeraldovou, jako by v pražském podniku skutečně vystupovali. „Lidem bylo v té iluzi s námi dobře,“ shrnul později Šebánek atmosféru spiklenectví kolem mystifikace na pokračování. V sešněrované době nabídla Vinárna U Pavouka konspiračně přivřené oko všem, kdo bez komentáře sdíleli výmysl absurdní, neškodný, imaginativní. Jako squatting v oficiálních médiích to byl čin téměř montypythonovský: autoři na chvíli změnili samotný kód fungování Československého rozhlasu. Se zadostiučiněním vzpomínají na dopis méně pozorných posluchačů, kteří objednávali rezervaci U Pavouka pro třicetičlenný pracovní kolektiv. Scenáristé jim odpověděli, že podnik je bohužel vyprodán dlouho dopředu.

V dialozích se tu poprvé objevilo jméno Járy Cimrmana: Šebánka prý zaujalo příjmení tehdejšího hokejisty. Cimrmanem byl nejprve svérázný řidič parního válce a umělec (do vedlejších rolí si autoři ve „formanovských šedesátých“ s chutí brali neherce, třeba pomocný personál z Československého rozhlasu). Ale den před Štědrým dnem roku 1966 oznámil ve vysílání dr. Hedvábný, tedy vibrafonista a špičkový jazzman Karel Velebný, že v Liptákově byl učiněn senzační objev Cimrmamnovy pozůstalosti. Bohužel, „pyrotechnik Šťáhlavský otevřel truhlu tak nešťastně,“ že dílo génia bylo s objevením zároveň z velké části zničeno. Zbyly jen fragmenty, které cimrmanologové přibližovali veřejnosti.

Domácí zabijačka a rozdvojení Cimrmana // Objev, který byl zároveň zánikem, veřejně známý Velebný, který vystupoval jako Hedvábný… To všechno byly paradoxní a absurdní motivy, které se u „druhého Cimrmana“ udržely i v osmdesátých letech. Vedle Šebánkových textů na tom mělo zásluhu i tajemné, minimalistické neherectví Velebného, který (věrný návykům z jazzu) na scéně občas raději improvizoval, než by se držel předepsané formule. Díky tomu, že myslel víceméně permanentně ve slovních hříčkách a elegantně usvědčoval své partnery v dialogu z vágního myšlení, bylo sledování Velebného zážitkem. „Nehraj při hraní!“ – tak podle Velebného zněla poslední věta Cimrmanovy příručky pro hudebníky. Sám se jí bravurně a s lehkostí držel jako jazzman i jako (ne)herec.

Jiří Šebánek přišel v roce 1966 s myšlenkou založit Divadlo Járy Cimrmana, patřil do něj však jen tři roky. Napsal Domácí zabijačku (1968), vůbec jedinou hru, která nezůstala na stabilním repertoáru. Šebánek totiž v roce 1969 pro neshody divadlo opustil a své drama „odnesl“ s sebou po čtyřiatřiceti reprízách (slušný počet, že?). Až v roce 1980 ohlásil, že jako cimrmanolog pokračuje – a to s podporou Karla Velebného jako distingovaného partnera, skladatele, kapelníka a zpěváka.

Jára absurdnější a temnější // Když Karel Velebný spustil s jazzovým kvartetem píseň Vyměním zubní protézu, zn. Z úst do úst, divákům bylo jasné, že se ocitli na trochu jiném Cimrmanovi. „Hudebně zdravotní seminář“ Jazzman Cimrman měl sice známou formu badatelských příspěvků, dokládajících, co všechno Cimrman ve skutečnosti vynalezl a způsobil - tón se však od seancí Smoljaka & Svěráka lišil. Tohle byl Jára Cimrman absurdnější, temnější a nevypočitatelnější. Nezajímalo ho rozeznívání motivů národní povahy: spíš se tu v bláznivých eskapádách předvádělo myšlení, které si nárokovalo svobodné přemety a nečekané úskoky. Když se Šebánek zeptá Velebného, zda by mohl přehrát část Cimrmanovy skladby, Velebný korektně a minimalisticky odvětí: „Mohl.“

Takhle stručný Jazzman Cimrman pochopitelně není vždycky. Šebánek líčí, jak se génius zasloužil o vznik jazzu při svém pobytu v Tibetu a jak souvisí s vynálezem saxofonu. Některé zápletky nesou stopy stylu absurdního divadla: třeba ta, jak v sobě Cimrman objevil zázračnou schopnost zaskakovat za přátele a sousedy při operacích, čímž přišel víceméně o všechny orgány. Poezii paradoxu v sobě nesou i písňové texty, často klikaté a členité: „Kousni mě do mého obličeje / nebo radši do toho svého vlastního / jde o to jestli nespíme / ačkoli to také není špatné / v posteli…“

Šebánek nevyškrtával slabší vtipy, nebyl silný dramaturg a externího spolupracovníka neměl. Proto jeho Cimrman na lepších místech působí nespoutaně a nevypočitatelně, ale ve slabších chvílích se rozpadá. Téma nemocí ústí v představení do různých poloh: od černého humoru přes recesisticky nechutné, překvapivé polohy („S výjimkou tasemnice nemám vyživovacích povinností…“) až k docela silným narážkám na lidskou pomíjivost a smrt. V kruťácké písni Epidemia mia, litanii, jež vyjmenovává infekce a choroby, Velebný jako by vlídně oslovoval rány osudu, které jsou člověku životem vnuceny.

Někdy to vypadá, jako by nejlepší repliky schovával „docent Šebánek“ pro „doktora Hedvábného“: pravda, tu a tam si je důvtipný Karel Velebný zčásti sám vymyslel. Dával jim svým podáním minimalistickou komiku interpreta, který je opakem nastrčeného, směšně jednoduchého neherce: toto byla osobnost, z níž jsme na scéně viděli jen špičku ledovce.

K životu se Velebný probouzel hlavně v písních. Mimo ně stručně odpovídá a glosuje „výklad“, jako by věděl, že všechno je jinak a trochu ho obtěžovalo opravovat pomýlenou perspektivu kolegy. K Cimrmanově hudbě pro tibetské vojsko Velebný poznamenává: „Říkali tomu pochod, ale ve skutečnosti to byl pohov. Já osobně si myslím, že to byly spíš takové myšlenkové pochody.“ Podobně vymknuté je i jeho objasnění zápletky s vynálezem kuželek a trestanci, odsouzeném za simulování a hypochondrii, který byl jednonohý a mohl tak znázorňovat lichou devátou kuželku.

Patrně jen muzikanti a nejpozornější diváci mohli ocenit pasáž o osudech partitur Cimrmanových „neopakovatelných improvizací“, které po letech přehráli takoví jako Miles Davis. Improvizace totiž, jak známo, nemůže putovat od hráče k hráči jako skladba zapsaná do not.

Šebánkův Salon vystupoval později s dvěma dalšími tituly: Cimršantán a Šťastné a veselé Cimrmánoce. Karel Velebný ale za své poslední podstatné slovo k liptákovskému géniovi pokládal Jazzmana Cimrmana. Supraphonská reedice nyní zpřítomňuje pozapomenutou nahrávku po dlouhých letech. Už pro Velebného enigmatický zpěv absurdních textů stojí za zájem: i když si ji užije jiný typ publika než ten, který zná zpaměti repliky z Dobytí severního pólu.

Cimrman jako urbánní mýtus // „Ten druhý Cimrman“ měl ještě jiný význam než jen rozšíření cimrmanovských aktivit. „Rozštěpení“ přiblížilo Cimrmana moderní postavě z „městských mýtů“, o níž mluví různí lidé v různých verzích, přičemž nikdy nezjistíme, která je pravdivá: nejspíš žádná. Cimrman se přiblížil „open source“, zdroji, k němuž může každý podotknout své.

Smoljak & Svěrák s dlouhou scenáristickou praxí byli mezi cimrmanology nedostižnými dramatiky. Ale osobnost Velebného jako by přímo přicházela z Cimrmanova světa: a géniův svět je zblízka vždycky méně roztomilý a víc nepochopitelný, obtížný, pro leckoho nesnesitelný. Smoljak & Svěrák byli lepší vypravěči: avšak Karel Velebný byl duchem skutečnější Cimrman.

Jazzman Cimrman. CD s vystoupením Jiřího Šebánka, Karla Velebného a doprovodné skupiny z roku 1985 vydal v reedici Supraphon, 2011. Další doporučený poslech: CD Vinárna U Pavouka (Svěrák, Šebánek, Velebný), Radioservis, 2009.

*****

Jméno Jiřího Šebánka (1930 – 2007) je poměrně málo slavné – na to, jak notoricky známí jsou Bob a Bobek, které vymyslel spolu s Jaroslavem Pacovským. Podílel se i na večerníčkovém seriálu A je to, jako dlouholetý zastánce práv zvířat přinesl do ČT námět na pořad Chcete mě?. Napsal knihu s trumpetistou Lacem Déczim a také hraný film inspirovaný Décziho osudem Volná noha (1989). Je podepsaný pod řadou cimrmanovských knih (Já, Jára Cimrman, Byli jsme a buben). „Vždycky na něj budeme vzpomínat jako na otce zakladatele,“ prohlásili Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, když Šebánek před čtyřmi lety zemřel.

Karel Velebný (1931 – 1989) je pokládán za otce českého moderního jazzu. Vedl skupinu SHQ (nazvanou podle Divadla Spejbla a Hurvínka, kde zprvu vystupovala), byl významným skladatelem i pedagogem. Hrál především na vibrafon, v cimrmanovských představeních na klavír. Jeho záliba ve slovních hříčkách se projevovala i v názvech skladeb (U dámského dvora, Pět dodeka). Jako svébytný herec vystupoval jen v cimrmanovském prostředí. Zemřel na jaře roku 1989: o pár měsíců se nedožil jak pádu totality, tak vydání sborníku Byli jsme a buben, kde jsou shrnuty i jeho cimrmanovské příspěvky.

26. 2. 2011

Soustrast pro 007 // John Barry (1933-2011)

Světový tisk se ohlíží za zesnulým skladatelem Johnem Barrym a dochází k dvojímu resumé. Velká éra orchestrální filmové hudby je pryč a držitel Oskarů a Grammy John Barry, který ji inicioval a zčásti naplnil, hrál vždycky podle individuálních pravidel.

Měl jsem to štěstí vidět autora hudby k jedenácti bondovkám před pár lety v Londýně. Rocker Jarvis Cocker byl tehdy v roli festivalového kurátora a přizval Barryho, aby zadirigoval první a poslední kus symfonického koncertu ze svých soundtracků. Britové v hledišti div nelezli po stropě blahem a vítali ho jako rodinné stříbro, gentlemana, který Bondovi sice nedal tvář, ale zato charakteristickou atmosféru. S ní dostala poválečná Anglie i kus své identity: zčásti mytické a vysněné, zčásti reálně odrážející melancholii říše, jež se zánikem kolonií pozbyla rozlehlosti a vlivu.

Byly to jiné časy, které lemovaly cestu Johna Barryho k hollywoodským úspěchům, jež se navíc (dokud se k stáru Barry nezačal opakovat) nevzdala občasného novátorství. S hudbou pro první film s Jamesem Bondem Dr. No je spojena slavná kontroverze: Barry totiž není uznaným autorem notoricky známé James Bond Theme – podle titulků ji jen aranžoval a nahrál. Sám skladatel spletitou situaci nikdy moc nekomentoval, ale nejspíš to bylo takhle: původní hudbu, kterou pro film připravil Monty Norman, dostal Barry za úkol nejen aranžovat, ale i vylepšit a zvýraznit. Knihy Iana Fleminga neznal a z roztočeného filmu nic neviděl. Dal tedy filmařům nějaký jazz a v Normanově skladbě vypíchl „surfařskou“ vybrnkávanou kytaru. Když se šel podívat na hotový film, musel překvapeně telefonovat producentovi: „Chtěli jste po mně jednu skladbu a moje hudba teď hraje pod celým filmem!“ Dověděl se, že zaplaceno dostane skutečně jen za objednaný jeden kousek (prý to dělalo dvěstě dolarů): ale součástí honoráře byla nabídka psát hudbu pro další film se Seanem Connerym jako agentem 007 Srdečné pozdravy z Ruska.

Celkem jich ozvučil jedenáct. Odvážná a neprvoplánově melancholická je hudba k V tajné službě Jejího veličenstva. Barry se nechal slyšet: „George Lazenby byl jako Bond tak špatný, až jsem měl pocit, že hudba musí film o to víc podržet.“ Bond ovšem nesmí zastínit moře další silné hudby: pro Půlnočního kovboje, Volání divočiny, Lva v zimě a spoustu slabších filmů, jež Barry svou hudbou předčil. Přišel z dob před Beatles, ale v šedesátých letech byl jedním ze symbolů londýnské pop-scény. Bydlel spolu s Michaelem Cainem, jeho třetí ženou byla Jane Birkinová, používal Moogův syntezátor jako jeden z prvních.

Měl dvojí schopnost: vedle orchestrální hudby napsat pro film i píseň a vybrat pro ni pravého zpěváka – jednou Shirley Bassey, jindy Louise Armstronga. Měl hitparádové úspěchy, ale nikdy na úkor sepětí s filmem. K stáru odmítal psát témata pro filmy jako Osobní strážce, jež měly být zároveň napěchované nesouvisejícím popem. „Filmovou hudbu, jak ji chápu já, už odnesl čas,“ řekl.

„Moody is good,“ říkal – tedy co je trochu ponuré, to funguje. Vyjádřil tak přesně silné momenty Bonda a jiných hrdinů, kterým hudba jako by odečítala z nitra, že přes všechny vítězné boje pořád necítí satisfakci. Kdyby tu nostalgii a pustotu moderních příběhů někdo vyjádřil slovy, producenti by to možná zatrhli. Ale podivný sled Barryho akordů a pomalu rozvíjené melodie je pomohly propašovat k miliónům filmových diváků.

Varovali jsme vás // Mordant Music: DVD MisinforMation (BFI)

Událostí v hudebním světě nemusí být jen album nebo koncert: někdy je to DVD. Na titulu MisinforMation se potkává současnost s mediální archeologií, společenská fakta se surrealistickým sněním a britská realita s něčím, co může být blízké nám v Čechách.

Tvůrci si tu totiž objevili něco, oč tak dlouho nikdo nestál, až se to stalo lahůdkovou raritou. Vybavujete si instruktážní a naučné filmy, třeba o bezpečnosti práce nebo o nebezpečí skoků do neznámé vody, které jsme mohli vidět na pracovišti či ve škole? Byly doménou šedesátých až osmdesátých let a v Británii měli na PIF čili „public information films“ dokonce zvláštní instituci. Hudební projekt Mordant Music (stojí za ním Ian Hicks, vede i stejnojmenný label) si začal pohrávat s kódy, které prozrazovaly dobové standardy morálky: k přízračným filmům začal míchat vlastní zvuk. Je snový a horrorový: podobně jako snímky, v nichž hejna ptáků napadají středostavovskou domácnost (jde o doporučení bezpečnostních systémů), periferií se toulají teenageři s igelitovými pytlíky u nosu (jsou to amatérští narkomani, čichači lepidla) nebo animace ukazují vizi budoucí přelidněné Anglie se spoustou dětí.

Projektu Mordant Music vyšel vstříc Britský filmový institut (BFI): pustil Hickse do nezkatalogizovaného skladiště a nechal ho vybírat. Objevilo se leccos: snímky, na nichž pracovali mladí Brian Eno a Peter Greenaway, ale také záhady, k nimž chybí dokumentace. Vynikající DVD MisinforMation (Dezinformace), které vyšlo v prosinci, teď sklízí uznání jako reprezentant všech dnešních remixů stárnoucích mediálních obrazů.

Když vidíme, jaké popularitě a kritické chvále se těší „instruktážní filmy“ v Británii, nelze se ubránit myšlence, že rezervoár podobných českých filmů je také rozsáhlý – a nepochybně v sobě i on nese dobovou pitoresknost. Jistá generace si patrně vybaví půlhodinový režiséra Josefa Císařovského Chceš zabít?, který měl v roce 1988 varovat před šířením AIDS, potažmo promiskuitou. Snímek, který si nezadá s přízračnou snovou atmosférou britského díla o mladých čichačích, byl ve vojenských posádkách a na povinných školních projekcích přijímán často s bujarým nadšením, už pro erotické scény s herečkou Simonou Chytrovou a obsazení skupiny Hudba Praha, která tu hrála „sama sebe“, byť ve zhýralejší verzi.

V doprovodných projekcích ke klubové hudbě pak bylo možné v posledních dvaceti letech vidět záběry z různých instruktážních a návodných filmů: působí nezáměrně vtipně, někdy až záhadně, a po rozpuštění různých úředních filmoték v roce 1990 se mezi lidmi dodnes toulá lecjaký materiál. Západní cizinci v klubech, jako je Roxy, pak často fascinovaně vyzvídali, kde se dají nakoupit filmy se záběry ze spartakiády: masově synchronizovaní cvičenci jim připadali jako psychedelický sen. Pravda je taková, že kromě krátkého filmu Jana Špáty jsou spartakiádní záznamy dodnes komerčně nedostupné.

Britové dokázali vyhmátnout zájem o starší média a jejich svědectví o dobových mravech: MisinforMation je jen jedním ze série disků, jinak tu vycházejí „public information films“ bez uměleckých remixů. Nikdo se jistě nepodiví zprávě, že největšímu ohlasu se těší soubor The Joy of Sex Education (Potěšení ze sexuální výchovy), kde jsou shromážděny zdravotně-naučné filmy z celého dvacátého století. Kníratí muži před sektorovým nábytkem sedmdesátých let představují to novější: na druhém konci kolekce je filmové varování z roku 1917 pro vojáky, názorně ukazující, jak končí takový flirt s lehkými děvčaty. Jistě, bolestivou smrtí…


DVD prioritně prodává Boomkat.
BFI
Mordant Music