Bim bam pro Margaret

Písně namířené proti Margaret Thatcherové: překvapivé není, že s tímhle tématem po její smrti média vyrukovala, ale že jich bylo napsáno a vydáno tolik. Už rok po nástupu Železné lady do premiérské funkce, tedy v roce 1980, zpívala kapela The Beat (v níž jamajské ska spojilo Angličany a černé přistěhovalce) v televizním kabaretu song Stand Down Margaret. A ještě před nimi se vyslovila skupina The Not Sensibles – ovšem v lehkém tónu, u jejich I´m In Love With Margaret Thatcher dával najevo hlavně pankáčský sound, že sborově vyřvávaný slogan bude trochu nadsazený.

Thatcherová rychle polarizovala národ, ale písní, které by reprezentovaly její příznivce, moc nenajdeme, možná ani jednu. Místo toho v nich zněla frustrace, hněv a obava z budoucnosti, zpívalo se o vysoké nezaměstnanosti a válce o Falklandy. „Jaké to je, být matkou tisíců mrtvých?“ ptaly se jí v písni anarchopunkové legendy Crass, nesmírně zajímavý umělecký a aktivistický kolektiv, který vedle hudby vytvářel i performance a akce ve veřejném prostoru.

Crass měli s Thatcherovou asi největší potyčku z hudebního světa vůbec: anonymně pustili do oběhu kazety s fiktivním, sestříhaným rozhovorem Ronalda Reagana a Thatcherové. Z koláže vyplývá, že v případě konfliktu mezi USA a Sovětským Svazem by padla Evropa za oběť jaderným raketám. Noviny vypátraly, že za nahrávkou stojí Crass: skupina musela před soud, zahrála si poslední koncert (na podporu stávkujících horníků ve Walesu) a na dlouhá léta přerušila činnost.

Mezitím psali písně jiní. Elvis Costello v obšírné obžalobě Tramp The Dirt Down doufá, že bude živ dostatečně dlouho, aby mohl stanout u Margaretiny náhrobní desky a „vymést smetí pryč“. „Maggie“ dostala k výslechům i Morrisseyho, který svúj sólový debut Viva Hate (1988) zakončil „krásným sněním“ Margaret On TheGuillotine.

V roce 1990 odešla Thatcherová z premiérského křesla, ovšem hudební ozvěny neustaly. Jedna se aktuálně dotýká i české scény. Popoví anarchisté ze skupiny Chumbawamba, která se vloni rozpadla, totiž před časem natočili desetiminutové EP In memoriam Margaret Thatcher, které mělo být zveřejněno až po její smrti. Tak se také stalo: a při té příležitosti se ukázalo, že jedna z písniček (The Day The Lady Died) je vystavěná z remixovaného materiálu české kapely Midi lidi, která si s Chumbawambou už dřív vyměňovala materiál. Tady se motiv z jejich písně Je toho hodně co říct dostal do nečekaných souvislostí.

Thatcherová po sobě zanechala hodně negativních emocí: od hudebníků nebýváme zvyklí na vzkazy „zítra se zas pusťme do práce, ale tuhle smrt dnes pořádně oslavme“ (Chumbawamba). BBC teď řešila, jak nevytěsnit náladu obyvatelstva a přitom nedat prostor hanobení. Rozjela se totiž kampaň podporující předělanou písničku z dávného filmu Čaroděj ze země Oz nazvanou Ding Dong! The Witch is Dead (Bim bam, už je po čarodějnici). Akce na internetu ji nyní vyzvedla do čela hitparády: BBC nakonec z nahrávky symbolicky pouštěli jen pět vteřin. Byla to jejich verze řešení, jak stát mezi těmi, kdo jsou pro zachování dekóra, a těmi, kdo Maggiinu éru vnímali jako příliš velké bezpráví. 

Absurdní dovětek nechybí nikdy, ani tady: tantiémy za Ding Dong! posílily konto muži, který píseň instrumentoval: Andrewu Lloydu Webberovi, dlouholetému věrnému podpůrci konzervativní vlády.


// Psáno pro LN //

Pop s Nožem v zádech // The Knife

I malá evropská země může hrát silnou roli na mezinárodní hudební scéně. Proč to dlouhodobě jde zemi Abby? A daří se skupině The Knife využít popularitu k politické subverzi? (Oh! Je zde message z Ostravy, že v tomhle článku chybí zmínka, že The Knife budou na Colours! Tak prosímvás: Budou. To jsme nevěděli, že je tenhle blog tak ostře sledovaný.)

Švédská ministryně obchodu se usmívá do fotoaparátů a kamer a předává výroční cenu klukovi v mikině. Tak to vypadalo před několika týdny při udělování ocenění za „export hudby“: obdržel ho osmadvacetiletý Johan „Shellback“ Schuster, který pokračuje v expanzivní tradici Švédska do světové pop-music, kterou zahájila Abba. Shellback nepatří mezi jména, která by byla známá běžným posluchačům – protože není interpret, ale producent. Vyšel z metalových kapel, ale rychle se v něm projevila chuť formovat repertoár hvězd. Když mu bylo třiadvacet, jeho věci zpívaly Pink a Britney Spears, po nich následovali Maroon 5, Taylor Swift, hudba pro seriál Glee nebo Avril Lavigne. Shellback teď dostal cenu za to, že udržuje švédský element v mezinárodních hudebních vodách. Spolu s ním byla oceněna hardcorová kapela Refused, která vloni hrála i v pražské Lucerně.

Co Švéd, to muzikant // Je nepochybně zábavné představit si, že Zdeněk Škromach, Jaromír Drábek nebo současná ministryně práce a sociálních věcí Ludmila Müllerová udělují cenu nějaké hardcorové kapele. Ale hlavně bychom se měli ptát, co se ve Švédsku stalo tak odlišného, že se jejich hudbě dlouhodobě daří být součástí světového kontextu. Vždyť po Abbě tu byli Roxette a Europe – a obě tyhle kapely komerčně trumfl úmorný, ale obchodně superúspěšný eurodance Ace of Base. Posledních dvacet let pak přineslo desítky mezinárodně úspěšných popových aktů ze Švédska: počínaje retrosongy The Cardigans přes The Hives, Stinu Nordenstam, The Tallest Man On Earth, José Gonzáleze, Lykke Li, kapely Peter, Bjorn and John, Mando Diao a Nikki & the Dove až po superstars taneční scény Swedish House Mafia a zpěvačku Robyn. Mohli bychom mluvit i o opeře (Anne Sofie von Otter) a o jazzu (Esbjörn Svensson Trio).

Jádrem švédského úspěchu je součinnost několika faktorů. Odkaz Abby se projevil pozitivně: manažer skupiny založil z astronomických zisků hudební cenu Polar, kterou každý rok osobně předává švédský král Karel XVI. Gustav dvěma světovým veličinám: naposledy ji převzali Paul Simon a violoncellista Yo-Yo Ma. Stát ví, že hudba jej může silným způsobem reprezentovat, proto tu existuje vytížená kancelář Švédského hudebního exportu, silný prostředník a lobbista ve styku se světem.

Nic z toho by však nebylo platné, kdyby tu nebyla kreativita. Kde se bere? „Úspěch plodí úspěch,“ domnívá se Rikard Lagerberg ze Švédského institutu. „Mnoho Švédů pobídlo, když viděli, jak se daří jejich starším kolegům z Abby a Roxette.“ Taky prý ovšem platí, že „co Švéd, co muzikant“. Autorskoprávně tu bylo v roce 2011 registrováno 68 tisíc autorů: tedy na každého z těch, kdo dokázali prorazit, připadají stovky lidí, kteří si dál muzicírují amatérsky, pro radost. Přirozenou základnu tvoří hudbymilovnost - místní zpívají nejen při každých narozeninách, ale při každé oslavě.

Podle Lagerberga muzicírující Švédi dávno pochopili, že jejich domácí publikum je nepočetné: kdo to myslí s hudbou vážně, cílí na mezinárodní posluchačstvo. Otiskla se sem tedy mentalita, která jde spolu se světovým kontextem: od vnitřních záležitostí se odpoutává k obecnější dikci, s níž se dá komunikovat na propojené globální scéně. To je i případ kapely The Knife, která za posledních sedm let několikrát překvapila. S novým albem Shaking The Habitual vlastně zas.

Pod maskou je další maska // Elektronické motivy a mantry sourozeneckého dua Olofa a Karin Dreijerových jsou při vší prostotě dost chytlavé na to, aby s nimi člověk vydržel právě tak dlouho, než se mu začnou zjevovat jejich další úrovně. Takhle si svět objevil The Knife s jejich třetím a vrcholným albem Silent Shout (2006). Potemnělé písně přinášelo duo v maskách z doby moru, tepal tu souběh výrazných pulsů a zpěvačka se zalykala až k zvířecím témbrům, jako by ji hlas ovládal. Stroboskopické záblesky a znepokojivé obrazy filmaře Andrease Nilssona dopověděly, že pro The Knife není magie a neznámo nikdy daleko. Nordické pohanství předalo svůj impuls taneční elektronice – od frenetického rytmu po myšlenkové zázemí. Psala se čerstvá éra dominujících webových médií, americký Pitchfork prohlásil Silent Shout albem roku (což byla, podotkněme, překvapivě dobrá volba) a pro the Knife to znamenalo status nezávislých hvězd první třídy.

Silent Shout byl pop efektní, strhující, zvukem rozpoznatelný po pár vteřinách (což dnes zásadně pomáhá k úspěchu). Ale vůbec nebyl bezobsažný: jako by říkal, že člověk si má dávat pozor na to, do jakých zvuků se noří. Bratr a sestra si vybudovali silný obraz: hlas Karin byl v nahrávce vždy nějak upravený, skoro nikdy neukázali své tváře. Když později sama Karin vydala víc než zdařilé pokračování pod pseudonymem Fever Ray, neodkryla svou tvář ani při přijímání výroční ceny. Zpod rudé burky a znetvořené tváře vydala jen jakýsi marný sten: na popové slavnosti to byla scénka z jiného světa. „Pod maskou je jen další maska. Poznat nás můžete jedině z naší hudby,“ říká Olof ve filmovém manifestu Interview, který skupina zveřejnila spolu s novým albem.

Pokud dosud patřili mezi elitu elektronického popu, pak na Shaking The Habitual The Knife znejisťují svou příslušnost jak k elektronice, tak k popu. Několikrát se jim daří navázat na pulsaci svých starších úspěšných tracků, ovšem tentokrát se rozmáchli do šířky (je tu řada devítiminutových skladeb) a hlavně podnikli „cestu na jih“: polyrytmy i chřestící perkuse evokují africkou hudbu (A Tooth For An Eye).

Mnohem důležitější však je, jak silně The Knife posunuli svou roli. „Pod maskami to pro nás začalo být až moc pohodlné. To, co mělo znejistit identitu a klást otázky, se najednou stalo komerčním produktem, institucí,“ říkají. V rozsáhlém komentáři představují celý projekt jako politický: při privilegiu své popularity dlouho promýšleli, jak redefinovat svou kapelu i samotnou formu popového alba. Nakonec písně s názorovými texty („inspirované protestsongy ze sedmdesátých let“) proložili několika abstraktními hudebními plochami, které nemají nic společného s pop-music, spíš působí jako zklidněnější Revolution No. 9 od Beatles. Celý projekt doplnili komiksem, který agituje za odpovědnost bohatých elit: jeho humor kulhá pod náloží plamenných idejí a je to jediný slabý článek projektu.

Přidat k hudbě vysvětlující krátký film se může zdát prvoplánové, ale pop prvoplánový je – a navíc od Dreijerových, kteří konečně přestali mlčet, je to dost inteligentní zasnoubení své tajemnosti s naproto konkrétní angažovanou agendou. Viz Karin: „V textech kritizujeme: třeba instituci královské rodiny, která se stala symbolem pro iluzi, ve které se svět zabydlel. A taky konstrukt tradiční nukleární rodiny: skrze tuhle iluzi se dnes jen konzervuje nerovnost, nespravedlnost a výlučnost. Výzva zní – vytvářet solidaritu nad rámec rodin, národů a ekonomických jednotek. Nastal čas pohnout se dál – odvážit se k pádu nebo k letu.“

Trumfnout jazyk nepřítele // Svým „obohaceným“ popovým produktem tentokrát The Knife skutečně podnikli cosi nezvyklého. Přivedlo je k tomu předvědčení, že sám pop už dnes neumí sdělovat: je třeba být napřed před formami reklamy a propagandy. Mluvit jazykem, na který protihráči dnešní svobodné kreativity zatím nepřišli a nestihli si ho přivlastnit. Zároveň je jasné, že cokoli výrazného vymyslíme, to si záhy přivlastní byznys. Je třeba s tím počítat – a vědět, že naprostá většina „nezávislých“ principů má dnes omezenou životnost a po nějakém čase ztratí nevinnost.

Sourozenci Dreijerovi se vyjadřují konfrontačněji než takoví Antony and The Johnsons, dokonce lze z jejich prohlášení cítit aroganci - ale vlastně jim jde o totéž. Cestu ke svobodné společnosti vidí v odmítnutí autorit – a to jak ekonomických, tak těch, které přidělují společenské role. Olof a Karin, kteří s dlouhými vlasy vypadají jako dvě podobné surreálné bytosti, podobné „předprogramování“ ostře odmítají.

Na konci videomanifestu se v pařícím davu vášnivě líbají páry různého pohlavního složení včetně homosexuálních. Taková proklamace „pozitivnější budoucnosti“ je na většinové Česko pořád silná káva, leckdo v ní bude spatřovat buď radikální křik dekadentů, nebo politickou agendu. Je ale třeba si uvědomit, že ve skandinávské či angloamerické společnosti je dnes mnohem přítomnější příběh queer skupin, jejichž žádost o rovnoprávnou a nezpochybňovanou pozici se stal zčásti silnou metaforou, zčásti zcela konkrétním precedentem pro nové uvažování o spravedlivější společnosti, v níž nebudou přirozený běh věcí brzdit shora mocenské autority a přežité, pomalu odstraňované zákony.

Nad Shaking The Habitual se vznášejí otazníky. Délka alba je přepísknutá, experimentální části samy o sobě nejsou až tak výrazné. Uvidíme, jak se politický rámec potká se živými koncerty: budou mít odlišnou atmosféru, než kterákoli jiná pařba s hudbou poháněnou beaty? Přes to všechno: jako čin populární kapely vnáší novinka The Knife velmi úrodný zmatek do popkulturního světa – ať už politickou tezí, nebo „nepraktickým“ propojením hitových částí s náročnější hudbou. Snad nikdo z hvězd dnešního popu se v poslední době nevymezil tak nápaditě a věrohodně. A koneckonců – kdo chce ignorovat „message“a vydestilovat si z desky jen „pop“, zbyde mu sedmapadesát třaskavých minut.


The Knife: Shaking The Habitual. 96: 15 minut. CD, LP a download vydávají Rabid Records / Mute, 2013.

// psáno pro LN //

Lana del Rey, mistryně zhýralého upejpání

... šel jsem tam bez očekávání, "pracovně", a byl překvapenej. Do článku se nevešlo, že Karin Park by asi vyhrála v páce nad většinou přítomných mužů a že byla dost přesvědčivá - i když zněla jako mix několika jiných hlasů, hlavně Fever Ray. Zvládla předskokanskou roli pěkně: protože tohle fakt nebyl večer o Karin Park...


Divadlo Archa praskalo v sobotu ve švech a v pasáži slzely neúspěšné zájemkyně o lístek. Festival Electronic Beats (pořádaný coby obratná a duchem velmi současná propagace T-Mobile) dovezl celebritu amerického popu Lanu del Rey do mnohem menšího sálu, než by byla schopna vyprodat. O to bližší setkání čekalo na ty, kdo měli štěstí nebo protekci. I když předem těžko odhadovali, co je čeká.


Na koncert krásky, která má na kontě pár hitů, supersledované klipy a pověst dekadentního poupátka, se nepřichází zrovna s velkým očekáváním. Ale s nástupem Lany se rychle ukázalo, že americká lekce z popu nemusí být povrchní: místo toho může o povrchu a efektech s klidem vypravovat. Lana del Rey zářila lehce rozpačitým úsměvem, v jednu chvíli si poněkud programově vyhrnula šaty až k pozadí, aby se tomu vzápětí provinile smála. Ta směs masek a přirozených dispozic, jež s ní tančily po scéně, je poutavou kombinací upejpání a producírování, panenského ruměnce a inzerátu na erotické služby. Čerstvé ovoce, které už se stihlo začít kazit, královna maturitního plesu, jež už ví svoje o zradě a možnostech pomsty. Bílá Amerika, která čeká na konec světa a nudí se u toho: koneckonců, americká vlajka byla po celou dobu přehozená přes kytarové kombo Marshall.

Pověstně nedokonalá intonace se v Praze nekonala: chytrá Lana všechno spojuje tak klouzavě, že všechny přibližné tóny nakonec domňoukají do přijatelných výšek. S tím se dobře pojí i její pojetí pohybu: zpěvačka působí, jako by si před show omylem místo pastilek proti kašli vzala prášky na spaní. Výsledná malátnost, s níž chodí kolem smyčcového kvarteta a rockových muzikantů, je dílkem, který dobře zapadá do jejího projevu.

Je to spíš komplexní divadýlko než koncert: ale Lanině roli to neubírá na trefnosti. Patrně by se dala vyložit protichůdnými způsoby: jako sexistické pokračování snu o holywoodské krásce, ale také feministicky, jako rozehraná partie dnešní nezávislé dívky. Těch tu bylo koneckonců pár stovek a zpívaly všechny ty Video Games s Lanou tak vroucně, jako kdyby přijela papežka jejich náboženství.

Laniny klipy jsou teatrální a pompézní: tady bylo víc jemnosti a sdílení. Je úplně jedno, zda si před pražským publikem při poklekání vyhrnovala mariánsky modré šatečky „autentická“ Lana, nebo profesionálka, která „to hraje“. Výsledkem byla půvabná a empatická show o mírném smutku z dospívání, jakou umí rozehrát jen hvězda. A zažít večer se skutečnou hvězdou v nevelkém sále typu Archy, to je cesta do těch luxusnějších pater popkultury.


Lana del Rey (dále vystoupili: Karin Park, Roosevelt). V rámci koncertního cyklu Electronic Beats uvedlo Divadlo Archa, 13. dubna.

// Psáno pro LN //

Bratrstvo ticha // Wandelweiser und so weiter

I troubu napadne správná odpověď na otázku, proč dnes stoupá poptávka po tichu: protože svět je čím dál hlučnější – a klidně do toho hluku počítejme i palbu podnětů ze všech stran. Někdo se chodí ztišit do pařížského Clubu Silencio (tedy Ticho), který ze svých filmů do reality přenesl David Lynch. Jiní se potkávají s uměním, které má rádo tiché taktiky. Z důvodu naznačeného výše zajímá čím dál víc lidí.

Ale jak zacházet s tichem v hudbě, není už samo to spojení paradox? „Ticho je materiál, ale i narušení materiálu,“ napsal kalifornský skladatel Michael Pisaro, který od roku 1990 do své hudby začal vkládat delší pauzy a tišší zvuky, „aniž bych věděl proč“. Pisaro pocítil překvapení a radost, když během devadesátých let narazil na síť hudebníků, které to táhlo podobným směrem. Byli z různých zemí, od Japonska po Rakousko: jejich centrála je nedaleko Düsseldorfu a celá umělecká skupina má německé jméno – Wandelweiser.

Na cestě za ztišením, jemnými zvuky, novými strukturami a novým nasloucháním se ve Wandelweiseru setkali dost rozdílní lidé. Jádro zprvu tvořili skladatelé jako Antoine Beuger a Jürg Frey. Mají akademické vzdělání a „seriózní“ kariéru nikdy neopustili: podle Michaela Pisara je snad spojovalo vědomí, že od slavného pohrávání Johna Cage s tichem se dá postupovat dál různými směry a v různém stylu.

Pro růst a vývoj Wandelweiseru bylo zásadní, že skladatelé se potkali s podobně smýšlejícími improvizátory, tedy lidmi z mnohem méně formální klubové scény, kterým už nestačil jazz nebo elektronika. Jedním z nich je rakouský pozounista Radu Malfatti: kdysi hrál v bouřlivých kapelách jihoafrických jazzmanů, natáčel i s Jiřím Stivínem. Pak ho ale začala otravovat scéna, kde průměrní hráči exhibovali chrlením not a rádoby bravurní technikou. Malfatti začal čenichat kolem vyjádření stručného, křehkého, mnohem víc spjatého s uvažováním o dnešním světě. Kdo ho viděl koncertovat v pražské Arše, vybaví si dlouhá čekání na další zvuk, pro někoho napínavá a zábavná, pro jiné patrně nesnesitelná.

Jsou ovšem i mnohem radikálnější akce: kytarista Taku Sugimoto sepsal krásné svědectví o pětihodinovém koncertě „stále ještě zkrácené verze“ skladby Antoina Beugera, jehož polovinu tvořily pomlky (v živějších pasážích se mimo jiné čte Etika od Spinozy, jedno slovo za osm minut). To jsou ale ty nejkrajnější polohy: jiné skladby se vlastně docela podobají ambientní hudbě, jak ji založil Brian Eno.

Za poznámku stojí, že první, kdo u nás o skupině Wandelweiser před lety psal, byl skladatel Martin Smolka: ano, ten, který svou hokejovou operu Nagano uvedenou ve Stavovském divadle prodchl tak jemnými pasážemi, že nějaká vnitřní spřízněnost je docela zřejmá. A ještě jedna česká spojka: nejmladší ze skupiny, pětadvacetiletý Sam Sfirri z Pensylvánie, s vřelostí a uznání mluví o tom, jak mu pomohl studijní pobyt na Ostravských dnech nové hudby: „Bylo to jako dvouleté magisterské studium kondenzované do tří týdnů,“ říká v rozhovoru. Sfirriho skladby uvádí v New Yorku i S. E. M. - tamější ansámbl Petra Kotíka.

O Wandelweiseru jako reprezentantu „tiché vody“ se mluví čím dál hlasitěji. Může za to i aktuální šestialbum Wandelweiser und so weiter (vydal je britský Another Timbre), zatím nejnápadnější vizitka scény. Právě to, že tu svoje taktiky konfrontují moderní skladatelé a kluboví improvizátoři, dává téhle scéně velkou živost a přirozenost. Širší publikum popřálo během posledního půlstoletí sluchu skladatelům jen jednou: když nastoupil minimalismus, který měl rytmus, harmonii a hypnotický šmrnc opakování. Nic z toho mlžné tiché plochy Wandelweiseru nemají, ale taky se do nich někdy vstupuje podivuhodně snadno. Možná že jeden hudební směr čeká podobná vzácná epocha blízkého setkání s publikem.

Anna a fatální varhany

Nová koncertní série v pražském Aeru se jmenuje Femme Fatale: nevím, jestli bych se coby muzikantka chtěla představovat na akci, která láká na „archetyp uhrančivé ženy, která dostává své okolí do kolen“, ale nešť, je krize a lidi je třeba upoutat silnými výrazy. 

Já tam každopádně nepůjdu na „skutečnou magii, která čeká na své objevení“ (tyhle PR texty jsou fakt peklo), ale na muziku, protože švédská zpěvačka Anna von Hausswolff udělala loňským albem Ceremony docela poprask. Představte si severskou atmosféru chladných rituálů, trochu ve stylu The Knife, ale posunutou k akustickému písničkářství. Tuhle desku se Anna von Hausswolff rozhodla natočit v kostele Annedalkyrkan v rodném Göteborgu, a Ceremony tak dominuje zvuk varhan. 

Je to potemnělá muzika, podle autorky „oslava všeho, co život obsahuje, hlavně smrti“, ale Švédi mají nějaké geny na zpracování podnětů angloamerické pop-music, což songům Anny dodává živost a sex appeal. Za album byla nominovaná na cenu Nordic Music Prize pro nejlepší skandinávské album – a pokud máte rádi Island, vězte, že na ostrově se stala nejpopulárnější zpěvačkou loňského roku. 

Úterní koncert v kině Aero doplní vyprávění Anny o varhanách v moderní hudbě (18.30) a po koncertě (20) budou ještě krátké skandinávské filmy.

P.S. pro ty, co jedou v noisu a sound artu: jo, Carl Michael von Hausswolff je její otec.

Anna von Hausswolff. Seminář od 18.30, koncert od 20 hodin. 9. dubna, kino Aero, Praha.

Forever young

Občas ožijí postavy, o nichž jsme si ani nebyli jistí, zda existují. Ti z nás, kdo svého času proposlouchali Zeď od Pink Floyd od začátku do konce, si nejspíš vybaví song Vera: „Vzpomíná si ještě někdo na Veru Lynn? Vzpomínáte, jak říkala, že jednoho dne se znovu setkáme?“ zpívá Roger Waters. Milá Vera na mě teď vybafla z internetu: kráska, která zpívala spojeneckým vojskům za druhé světové nadějnou mantru We´ll Meet Again, se vydání Zdi dožila už s Řádem britského impéria na prsou. Ba co víc, dožila se dneška a ve dvaadevadesáti letech se stala nejstarší vítězkou britské hitparády: když jí vyšla bestofka, suverénně srazila z vrcholu žebříčku Arctic Monkeys.

„Drahoušek pluku“ (dobová přezdívka!) tedy povzbuzoval vojáky v téže době jako Marlene Dietrich, nahrával na rozbitné šelakové gramodesky – a dnes zasahuje do hitparád a vystupuje v televizních talk show. To mě přivedlo na myšlenku: kteří hudební svědkové dávných časů jsou dnes ještě aktivní? Kdo jsou nejstarší muzikanti, od nichž se můžeme osobně něco dovědět?

Rock´n´roll už není nejmladší, ale starší než bigbít je jazz – a ještě starší je lidová hudba. Mužem, který chodí mezi lidi, zpívá, káže a občas někomu vynadá, je Pete Seeger, ročník 1919. Jeden z otců folku zpíval po boku Bruce Springsteena na Obamově předvolebním finále (2009), pochodoval s průvodem Occupy Wall Street (2011), natočil novou píseň komentující ropnou skvrnu firmy BP (2011) a natočil song a klip Forever Young v poctě Bobu Dylanovi (2012). Podobně vlivných čiperů už nenajdeme moc. Chuck Berry, ročník 1926, projel v roce 2008 Evropu, ale jinak hraje jen jednou za měsíc v domovském St. Louis. Jerry Lee Lewis (1935), rock´n rollový „The Killer“ u piána, si stylově vede svou, ovšem v roce 2010 vydal album duetů Mean Old Man s Mickem Jaggerem či Sheryl Crow.

Osmdesátku vloni oslavila „advokátka obyčejných žen“ Loretta Lynn, před níž v country věru nikdo nezpíval o antikoncepci nebo stresu z opakovaného těhotenství. Lorettino „aktivní stáří“ odpálila spolupráce s Jackem Whitem Van Lear Rose, podle časopisu Rolling Stone druhé nejlepší album roku 2004. Jack White poskytl producentský facelift i královně rockabilly Wandě Jackson (1937), ale snaha navázat na dávné energické třeštění dopadla smutně.

Velcí senioři nežijí v jiném vesmíru, občas přijíždějí: vloni hrál v Lucerně Sonny Rollins (1930), předloni u nás dirigoval Ennio Morricone (1928). Leckdo se dočkal širšího uznání až časem: na festivalu Creepy Teepee v Kutné Hoře tak byl vloni s nadšením přijat pionýr elektronické hudby Hans-Joachim Roedelius (1934), spolupracovník Briana Ena a člen krautrockových Cluster. Osobně bych moc rád ještě zastihl klasika freejazzového třískání do piána Cecila Taylora (1929), často vystupujícího Ornetta Colemana (1930), minimalistu Terryho Rileyho (1934) a báječné by bylo prohodit pár slov s Pierrem Boulezem (1925), který ještě nedávno na londýnských Proms dirigoval Janáčka.

Někteří z nich jsou už spíš zdvořilí zástupci minulosti, ale stejně dokážou potěšit. Viz klasik swingu Tony Bennett, který letos coby sedmaosmdesátiletý vydá album s Lady Gaga. Projekt se teď musel trochu odložit, protože jeden z umělců si poležel v nemocnici. Pochopitelně: byla to ta o šedesát let mladší holka.

// psáno pro Orientaci LN // 

Úhlavní ingredience Ivy Bittové

Novým sólovým albem Ivy Bittové se připomíná dlouholetý sen české hudební scény: překonat (stále citelnou) oponu směrem na západ, dosáhnout uznání mezi světovou konkurencí. Proč nás po léta přitahuje pevnost jménem ECM?

Jistě: touha cítit se „jako na Západě“ je často mechanická a mělká. Zároveň tam můžeme skutečně najít dlouhou tradici dobrých a silných vydavatelů, producentů, organizátorů, kteří pravidla byznysu uplatňovali ve prospěch podpory hudebníků. Není nijak naivní, že česká scéna po desetiletí pozoruje mnichovský label ECM Records a občas se nesměle snaží o kontakt. V tomhle vydavatelství se přece od konce šedesátých let formulovala vize „evropského jazzu“ - tedy aplikace amerického stylu na hudbu evropských tradic a zkušeností.

Mezi elitou se roste zdravě // ECM je na jednu stranu vážená instituce, byla ovšem vybudována z velmi osobních pozic. Producent Manfred Eicher se odrazil od zkušeností, které udělal jako asistent při nahrávání Herberta von Karajana: od konce šedesátých let pak stavěl vydavatelství jako odraz svého vkusu, hodnot a instinktů. Není divu, že se později stal přítelem a spolupracovníkem Jean-Luca Godarda: oba spojuje víra v auteura, který svá tvůrčí rozhodnutí nemusí nikomu zdůvodňovat.

Během sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byla produkce ECM nejrevolučnější, mohli čeští muzikanti pozorovat, jak se skrze katalog téhle značky vyvíjela evropská scéna. Nejhvězdnější byl norsko-polský Jan Garbarek, který spolu s Eicherem našel způsob, jak skrze saxofon vplést do jazzu skandinávské melodie. Osobní poetiky i stopu domovské tradice sem přinášel anglický saxofonista John Surman, norský impresionistický kytarista Terje Rypdal, švýcarský bubeník Pierre Favre, německý duchovní poutník Stephan Micus, francouzský saxofonista Louis Sclavis, ale třeba i vážnohudební Pobalťané Gidon Kremer a Arvo Pärt.

Ze zemí za železnou oponou se u ECM zabydleli ti z dobrých hráčů, kteří žili na Západě: polský trumpetista Tomasz Stanko nebo ukrajinský klavírista Michail Alperin – mimochodem oba coby silní zástupci melancholie a nostalgie po čemsi ztraceném. Pokud se u nás odvíjel jakýsi příběh hledání středoevropské jazzové identity (Karel Velebný, Jiří Stivín, mladý Emil Viklický), pak se tak dělo bez dlouhodobého zájmu světa.

Toho se nakonec dočkali ti, kteří zvolili exil. V katalogu ECM se začalo objevovat jméno Miroslava Vitouše: bez háčku nad š, zato v pozici kapelníka. Eicher si kontrabasistu vyhmátl po rozpadu jazzorckových Weather Report, kde dobře uslyšel, že Vitouš je víc než jazzman: s netradiční hrou smyčcem i elektronickými efekty hledal pro svůj nástroj pořád nové role. Eicherovi, pro nějž je hudba nekonečnou disputací o světě, se takový přístup proklatě zamlouval. V letech 1978 – 1985 natáčel Vitouš pro ECM každý rok něco, včetně čistě sólového alba Emergence.Když nebyl v pozici leadra, dotvářel velmi dobrou společnost. Eicher se rozpomněl na triové album z roku 1968 Now He Sings, Now He Sobs, kde mladý Miroslav Vitouš hrál s Chickem Coreou. Obnovené trio natočilo nahrávky (Trio Music), které patří do nadčasového kánonu jazzových impropvizací, v nichž jsou všichni rovnocennými sólisty a v nichž se komunikace pohybuje snad až na telepatické úrovni.

Miroslav Vitouš prohlásil, že by nikdy nemohl muzikantsky tak vyrůst, kdyby se na světové scéně nekonfrontoval s těmi nejlepšími. Tuhle školu si dopřáli i další čeští hráči, kteří vycestovali. V katalogu ECM tak dnes najdeme ještě jména Jana Hammera a George Mraze. Hammer tu doprovází kytaristu Johna Abercrombieho, což je pro něj samotného dnes asi epizodní záležitost: jeho dráhu rámovaly soundtrackové úspěchy, od znělky seriálu Miami Vice až po „jen českou“Šíleně smutnou princeznu, jejíž songy napsal jako dvacetiletý, ovšem výtečnou

George Mraz, tedy Jiří Mráz z Písku, figuruje u ECM se svým kontrabasem na třech albech s Johnem Abercrombiem. Zajímavé je, že patří k té části katalogu, která se nikdy nedočkala pořádné reedice: ovšem při dnešních rychlých zákrutách dějin se může snadno stát, že tyhle pozapomenuté nahrávky budou náhle pokládány za cenné přehlížené svědectví. Pak už se český element objevoval u ECM jen výběrově: renesanční sonáty Jana Dismase Zelenky tu nahrál hobojista Heinz Holliger, který se podílel na znovuobjevení tohoto autora. Srdečný přípis o „podceněném díle českého skladatele“ provází nahrávku smyčcového kvartetu E. F. Buriana. Janáčkův Otčenáš s Pražským Te Deum 1989 Petra Ebena se setkává (v podání Pražského komorního sboru) na albu, jež Eicher nabízel jako odraz čerstvého uvolnění po pádu totality.

To už jsme ale daleko od centrálního území ECM, které zasnubovalo jazzovou energii s formami komorní hudby. Z české scény by se k němu nejvíc hodila akustická alternativa osmdesátých let: Bittová s Fajtem, Jablkoň, v jistém smyslu Dáša Voňková... Bůhvíproč trvalo mnoho let, než Západ svůj zájem potvrdil: jako by až teď, po letech s rychlým internetem, ocenil osobní, nezprostředkovanou hráčskou taktiku těch, kteří reagují na současnost jinak než skrze technologie. O hráčích na barokní gamby Vojtěchu a Ireně Havlových natočil dokument nezávislý filmař Vincent Moon, kterého proslavil jeho webový cyklus Blogothéque. Iva Bittová se nejdřív ocitla u ECM coby vokalistka v cyklu slovenského skladatele Vladimíra Godára Mater (2006) a nyní je tu tedy čistě její album.

Konečně sama // Na albu Iva Bittová, nahraném před rokem ve švýcarském Luganu a vycházejícím nyní, zní jen hlas Ivy Bittové, její housle a kalimba. Tohle „prstové piáno“, nástroj s kořeny v Africe, rámuje celou desku: jako by napovídalo, že zpěvaččino snění, rozpomínání a samomluvy překračují hranice prostoru a času, že se napojují na starý proud ústního vyprávění a ženské síly.

Tohle „vysvlečení“ do sólového tvaru není nic samozřejmého: Bittová to už dlouho neprovedla a vlastně se tu tím pádem vrátila ke svým dvěma prvním deskám. Čistě sólová byla pouze ta druhá, která (shodou okolností také pod názvem Iva Bittová) vyšla v roce 1991 u bratislavských Pavian Records: později je převzali velcí BMG a pozměněné vydali jako titul Divná slečinka (1996). Některé snímky z alba měly ještě další osud, a to dost podstatný: vydalo je vlivné a výrazné americké vydavatelství Nonesuch (1998). Deska, nazvaná – do třetice! - Iva Bittová (škoda, že si to hudebnice přece jen trochu nehlídá) se stala její nejznámější vizitkou v západním světě, přinesla jí vřelý ohlas a mnoho kontaktů.

Už úvodní Fragment I nastolí neuspěchanou volnost, konejšivý, vlastně mateřský tón. Melodie má v sobě něco z blues, ale převažuje atmosféra mediteránních a balkánských zpěvů. Album pokračuje dál, hlas si ulétá od houslových figur, jemně klouže na hranici zpěvu, parlanda a dramatické scény, cítíme tu docela vyvážený mix připravených postupů a impulsívního jednání teď a tady. Zkrátka: Bittová tu setřásla naprostou většinu manýr, která její tvorbu v posledních letech ředila a paralyzovala. Předvádivost nahradil vnitřní klid, nadužívané pseudoroztomilé brebentění se mihne jednou (v předposlední skladbě), styl není vyprodávaný coby efektní ornament. Toto je evidentně nejzdařilejší album Ivy Bittové za dlouhá léta.

Čím to je? Těžko říci: a posluchači to nakonec může být jedno. Snad se něco probudilo při setkání s výtečným hudebním partnerem (Manfred Eicher album produkoval), snad potřebovala čas, aby znovu našla pevné body v sólovém projevu. Pravda - dřív se uměla vztekat, vřísknout, rozpálit, „čert ji popad do pytlíka, utíkal s ní do pekla“, jak se zpívalo na albu Bittová a Fajt: což na nové desce neuslyšíme, je celá vláčnější. Ale to budiž připsano jako poznámka o povaze alba, ne jako výhrada.

Bohužel nevíme, jaký text Chrise Cutlera zpívá Iva Bittová ve Fragmentu VII: je tak vokalizovaný, že mu není snadno rozumět, a dokumentace ECM k němu nic neuvádí. Ale volba je to pochopitelně pozoruhodná: Cutler jaký významný hudebník a organizátor nezávislé scény si už v osmdesátých letech povšiml Ivy Bittové s Pavlem Fajtem a vydal jejich album pro mezinárodní trh. Po letech se sám jako muzikantský partner sešel s Ivou Bittovou na turné. Cutler patří k silným kritikům nahrávacího průmyslu, ale taky dnešního světa digitálních souborů, který nedává hudebníkům šanci uživit se nahrávkami.

Zpátky k vlastnímu hlasu // Iva Bittová má na kontě spolupráce s operou, jazzmany i klasiky. Ten dlouhý seznam může navenek vypadat reprezentativně, ale leckdy to byla spíš hledání bez silného výsledku. Když teď muzikantka vysvobodila svou hudbu z veškerých spoluprací a ponořila se do monologu, našla svůj hlas tak ryze jako už léta ne. Jistě jí k tomu pomohly i momenty z předchozích projektů, koneckonců vrací tu do hry prostředky, jež používá po léta („cimbálová“ hra tyčinkou na struny houslí).

Ale jako nové připomenutí mezinárodnímu publiku funguje album u ECM výtečně. Tohle není alternativní rock, osobní jazz, zmutovaný Janáček, soft experiment se smyčci ani nic dalšího, co Iva Bittová zkoušela: zůstal tu, jako sediment na rýžovacím sítu, její osobní styl, tedy ta hlavní ingredience. ECM má její album momentálně na svém webu jako úvodní nepřehlédnutelný obrázek: nejspíš si ho tedy taky cení. Kéž by to byl pro Ivu Bittovou začátek nových dobrodružství.

Iva Bittová: Iva Bittová. CD vydal ECM Records, distribuce v ČR 2 HP Production, 2013.

Psáno pro Orientaci LN, vyšlo 23. 3. 2013.

Hudba z Jatek

Spřátelení muzikanti z libanonského Bejrútu nehrají hudbu, při níž by se člověk smál. Ale nějaký smysl pro trpký humor mít musejí, když svůj label nazvali Al Maslakh – Jatka. Světová média, která dnes chtějí dát příklad, že silné nové věci se dějí i mimo západné svět, uvádějí často právě scénu kolem Al Maslakh. Jeden z jejích protagonistů, kytarista Sharif Sehnaoui, dnes večer vystoupí v pražské Galerii Školská 28.

Trumpetista Mazen Kerbaj zviditelnil těžce zkoušený Bejrút v poslední dekádě hned několikrát. Je i karikaturistou: mezinárodní publikum pak už pravidelně čekalo, zda u Kerbaje momentálně půjde elektřina a zda se tedy dočkáme na blogu nových kreseb a příběhů – tak drsných a krutě groteskních, jak jen může být vtipkování o přežití v bombardovaném městě. Od cynicko-humanistických děl z éry války v Jugoslávii jsem nic podobného neviděl.

Hra na upravené trubky, prodloužené do syčícího a vrčícího potrubí, pozoruhodně zachází se zvukovým detailem, ale je to art, tedy záležitost jen pro někoho. Jednou v noci roku 2006 však Kerbaj uslyšel to, nač se předchozí dny s obavou čekalo: blížící se letadla izraelské armády. Civilista s trubkou vyšel na balkon svého bytu a s tím zvukem, sílícím hukotem a prvními údery bomb, vedl duet. Nahrávka Hvězdná noc pak obletěla svět. Když se pak Kerbaje ptali, jestli to nebylo bláznovství, řekl, že jako trumpetistu a improvizátora ho nic jiného nenapadlo.

Sharif Sehnaoui, který má dnes českou premiéru, je Kerbajův nejbližší kumpán, hrají spolu v kapele A Trio. Používají své nástroje k tak vyhrocené rezonanci a vibrování, že v tom musí být nějaká zkušenost z otřásajících se domů. Ale bejrútští muzikanti nechtějí nikomu vykládat, co má a co nemá v jejich díle slyšet. Všechno je otevřené: ta akční performance možná nemíří do minulosti, ale je spíš radikálním vymítáním temnoty a přímluvou za lepší příští. 

Anebo v tom můžete slyšet ještě něco úplně jiného: to je nakonec nejsilnější stránka všech svědectví, která neobsahují slova. 

Sharif Sehnaoui – solo

Martin Alaçam & Georgij Bagdasarov – duo

ČT 21. března 2013 v 19:30

vstupné 80,- Kč (studenti 60,- Kč)

http://skolska28.cz/

Vedlejší příznaky // Jasanský & Polák

Jejich fotografická hra s banalitou, trapností, hranicemi vkusu a hlavně otevřeným pohledem pomáhá už 26 let redefinovat český prostor. Teď se dvojice Lukáš Jasanský a Martin Polák dočkala první velké monografie.

Když se v druhé polovině osmdesátých let objevily první vystavené cykly fotografického dua Lukáš Jasanský a Martin Polák, narazily na překvapené přijetí. Jak jinak: k vidění byly zachycené obrazy z televize, přefocené kresby (mezi naivistickými ilustracemi měly místo banality jako kniha, strom, budík, ale i portrét Lenina) a aranžované scenérie s dřívky a samorosty, připomínající snad parafrázi na nějaké chalupářské rituály. Co s tím?

Z cyklu Abstrakce

„Fotografie byly prázdné...“ // Cykly Jasanského a Poláka nebývají nijak komentované. Je to pro ně nesmírně podstatné, protože tím pádem nechávají na nás, jak se na ně chceme dívat. Do atmosféry rébusu vnesl v raných letech trochu víc světla jejich cyklus Pragensie – rozsáhlá (77 snímků) a významná práce z let 1986-1990. Namísto oslavných tradičních pragensií, zjevujících hodnotu historických památek, se tu nabízel příběh „o něčem jiném“: směřoval k sériovým hranatým novostavbám, fotografie byly s jistotou komponované jaksi „vedle“ toho, co by fotil žánrový fotograf ze staré školy. Nevyhýbají se loužím, kandelábrům, vedením, dobrý výhled někdy zaclání křoví nebo nákladní taxi. Když sledujeme nehybné plochy trávníků, mdlou architekturu železobetonových krabic nebo vyvrácený strom opřený o dům, vlastně nevíme, zda máme před sebou vědomě zaměřené prázdno, anebo zda autoři přisuzují zobrazenému z nějakého důvodu důležitost. Přitom jakási spojitá tvář Prahy, její periferie, kal a všemožné vedlejší příznaky tu významně vyvstávají.

Z cyklu Chlapi

To napětí mohlo jedny dráždit, jiní v něm cítili lišáckost a čerstvý přístup. Starší generace kolegů zčásti znervózněla: někdo tu nabízel nová pravidla hry, která mohla odvést pozornost od té jejich, zdaleka ještě nedohrané. Tomáš Pospiszyl cituje v monografii první ohlas z časopisu Československá fotografie (1989): „(...) byli jsme jejich výtvory mírně šokováni a nic nás neupoutalo. Fotografie byly ´prázdné´, bez jakékoliv invence a jiskry, přestože se autoři nechali slyšet, že jde o tvůrčí záměr.“ Jako studenti FAMU Jasanský a Polák narazili ve fázi diplomky: fotografický cyklus byl po počáteční kontroverzi přijat, přesto školu nedokončili – teoretickou část pojali jako volný osobní manifest, ne odborné dílo, což byl poslední hřebík do rakve jejich akademické dráhy.

Od devadesátých let se – přes různá nedorozumění – ohlas svižně lepšil: otázky už začaly být vnímané jako funkční součást díla J + P, o čemž svědčí i titulky článků: Co je a co není výstava (Lenka Lindaurová), Naprostá nejednoznačnost (Pavel Vančát), Proč je ostrá jediná zvětšenina – kostel sv. Ignáce? (Josef Chuchma), Zásah syrovou rybou (Radek Váňa). Jasanský s Polákem navíc zlehka tematizovali svoje postavení na scéně – třeba občasný divácký pocit, že jejich výstavy jsou „prča“ a výsměch ambiciózní umělecké fotografii. Tak prosté to vůbec není: právě superjemné zacházení s humorem až k absenci vtipu nebo soukromým odkazům uvnitř snímků vede dílo J + P pryč od prvoplánovosti a snadné definovatelnosti. Cyklus Vtipy konfrontuje rámec, který předem avízuje, že „bude legrace“, s nehumornými a absurdními snímky. Ty navíc doprovázejí popisky, jež navozují atmosféru nepovedeného, avšak bodrého staromilského vtipkování. Mihne se i zmutovaná linie lidového košilatého a fekálního humoru: je docela možné, že některé motivy a komentáře (“Kdopak si to zas dal dostaveníčko u mámy a táty? Paní Běhavá s panem Průjmem.“) by mohly být reálnou součástí dnešních oblíbených komedií.

Z cyklu Tlucte

Kościoły polské a české // Jsou fotografie, u nichž si ceníme toho, že nepropásly kratičký okamžik, kdy mohly zachytit pomíjivé a prchavé. U Jasanského a Poláka máme naopak často pocit, že nastavili svůj objektiv něčemu, co se vedle nás rozkládá už celou věčnost a nikdo nikdy neuznal za vhodné to vyfotit. „Netečný svět věcí“ (ta slova užívá v monografii Karel Císař) nabývá nejhrozivější podoby v cyklu Vesnice: snímky ulic a návsí bez lidí mají tak tísnivou atmosféru, že tu vystoupil do popředí kritický aspekt, který dvojice nikdy nepodtrhuje, aby nestrhla své enigma z vyrovnané středové polohy. 

Ale podobně jako v cyklu Příroda nebo Krajiny – Zemská fotografie, i ve Vesnici se Jasanský s Polákem dívají na svět bez člověka: nesoucí jeho stopy, ale fungující už jaksi sám o sobě. S tím souvisejí i ta divná stébla v Přírodě nebo neostrá série Ignác – Památkářská fotografie: téma světa, nerušeného lidským egem, se promítá i do snahy oprostit se od vžité estetiky a dát prostor nezatíženému pohledu. Nedovysvětlovat výřez zachycené reality, svědectví o chaotickém uspořádání nechat v syrovém stavu – a hlavně ukázat „demokraticky“ a rovnostářsky všechno, když na to přijde: to je test a apel, který má u Jasanského s Polákem hodnotu etického stanoviska i zásadního dialogu s pravidly fotografování.

Nutný vývoj dvojice vedl v posledních letech k pevnějším tématům. Pro vznik cyklu Jan Merta (2009, 142 fotografií) procestovali fotografové všechna místa v Česku i zahraničí, na nichž jejich kamarád, malíř Jan Merta kdy žil a působil. Klasické neutrální fotky domů, zákoutí a krajin se tak pojí s vřelým, osobním gestem, energií vloženou do vizuálního encyklopedického hesla, které je zároveň intimním přátelským obejmutím. Jasnou dokumentační hodnotu (ale nejen ji!) má Tlucte – soubor nafocených vchodů do sídel a modliteben všech čtrnácti církví evidovaných v ČR: často to jsou prozaické dveře a branky, splývající s běžnou městskou zástavbou. Kontrastním pandánem je polská odbočka Kościoły, kościoły: demonstruje divokou, křiklavou a málo známou architekturu moderních kostelů v Polsku, jejichž fantaskní tvary připomínají až kulisy pro sci-fi.

Gesto Jasanského a Poláka není osamělé: má své spřízněnce za hranicemi fotky. Mohou se vybavit dlouhé nehybné záběry z raných filmů Jima Jarmusche sdělující, jak málo se toho děje na místech, ježc ho zajímají. Připomene se rozsáhlá akce Kateřiny Šedé Nic tam není nazvaná podle vesnice, o níž se v okolí tvrdilo, že „tam nic není“. Vědomá pouť do přehlížených míst, někdy v těsné blízkosti center, by mohla ilustrovat prózy Michala Ajvaze: společné je tu i balancování na hranici, kde lze určité kódy vnímat jako chaos i jako řád. Stejně jako Ivan Passer a Jaroslav Papoušek, má duo fotografů cit pro zacházení s českou trapností. Zároveň je tu přítomné hlubší teoretické přesvědčení, že pozorný pohled si zaslouží i zdánlivý odpad, materiály mohou být i „nemúzické“ povahy: asi jako když generace Johna Cage demokraticky přiznávala potenciál každému zvuku světa. A pak je tu spřízněnost s humorem-nehumorem části generace Tvrdohlavých, třeba s Františkem Skálou a skupinou B. K. S. (Bude konec světa). Když Robert Nebřenský zpívá slova „Vážený pane, máme vážný zájem o vaše lyže“, je to nahlédnutí do téhož světa, kam chodí fotit Jasanský a Polák.

I toto je tvůj domov // Dílo dvojice se za čtvrtstoletí proměnilo. Klíčovým zážitkem z něj však pořád zůstává napětí mezi reprezentací svévole či náhody a pointovaným snímkem, přesným nálezem středu terče uprostřed banality. Oba póly přitom na sebe vrhají významový stín. Připomínají, že i v plynutí světa koexistují náhoda a záměr, nepochopitelné a smysl: měli bychom být připraveni těžit z obojího, což předpokládá, že přijmeme odpovědnost za dostatečně pozorný pohled.

Fotky J + P jsou na jednu stranu nadčasové, na druhou stranu lze cítit, že timing vydání nové monografie vůbec není špatný. Jasanský s Polákem ukazují – jako jednu z mnoha rovin ve svém díle – českou banalitu, zvadlost, zanedbanost. Tematizují však i unavené vnímání a riziko, že člověk se přestane pozorně dívat kolem sebe. To všechno souvisí se stavem země po létech socialismu a normalizace: dlouhodobý úpadek a ušmudlanost vnější i vnitřní, zločin na veřejném prostoru (Pragensie), obecném vkusu, lidech (Chlapi, Ženské). Dnešní vleklá krize se normalizaci podobá: především obecným vědomím, že země je špatně spravovaná, a naší dlouhodobou neschopostí změnit to. Na některé starší fotografie se díváme s pocitem „bylo to vůbec možné?“, ale je jisté, že stejně bizarní cykly by mohly vzniknout i jako otisk současnosti, nad nímž se za čas bude kroutit hlavou podobně (Televize, Vesnice, Chlapi...).

Je zvláštní, jak si diváci nakonec stejně veškerou neutrálnost, banalitu a „prázdno“ uspořádají do mapy, srozumitelného kódu, čehosi rozlišeného a obydleného smyslem. S tím souvisí, že přijetí fotek Lukáše Jasanského a Martina Poláka bylo od začátku spojené s emocemi. Nad jejich dílem můžeme cítit třeba i vděk: pramení z toho, jak jedinečně se odevzdali průniku do domovských „českých“ věcí, s nimiž je nám dáno tu být. Soustředili se při tom na místa a jevy, které máme tendenci opominout a vytěsnit – jak ze svého pohledu, tak z pojetí domova. Přitom všechny ty prostory „těsně vedle“, rozpadající se rezidua minulosti, ruiny a plevel, věci příliš obyčejné a mimo vkus – to všechno pochopitelně náš domov a naše povahy utváří zásadní mírou.

Jasanský a Polák nás na to upozorňují: vracejí nám celistvější pohled, rozšiřují povědomí o skutečné krajině našich životů. Je třeba smířit se s tím, co všechno do ní patří. Nic jiného nám ostatně nezbývá.

LukášJasanský, Martin Polák. Editor monografie: Tomáš Pospiszyl.Texty: Karel Císař, Tomáš Pospiszyl. V knižní řadě Tranzit Series vydal tranzit.cz ve spolupráci s Ringierem, 2013. 

Publikováno (mírně krácené) v Orientaci LN, 2. březen 2013

Jarmuschův loutnista

Nedělní pražský koncert bude pro Jozefa van Wissema opravným termínem. Na první slíbený koncert nemohl nejslavnější loutnista, jakého zná dnešní nezávislá scéna, dorazit. Pravý důvod se můžeme jen dohadovat, a je docela zajímavý.

Nejprve ale stručný příběh: své činnosti říká rodák z nizozemského Maastrichtu „osvobození loutny“. Nerezignoval na klasickou techniku, ale už léta vláčí svůj nástroj do současných kontextů. Přimíchává k loutně zvuky reálného světa, spolupracuje s japonským radikálním ritualistou Keiji Hainem, natočil hudbu k počítačové hře Sims Medieval. Nepopírá charakter loutny, ale ptá se, jak může vést dialog s dobou minimalismu, rychlých koláží, osobních improvizací, pop artu.

Podstatné je, že v roce 2010 došlo k osudovému setkání: s van Wissemem, který dnes už žije v newyorském Brooklynu, se potkal režisér Jim Jarmusch. „Jsem nehierarchická povaha, líbí se mi všechno možné,“ řekl. „Tady jsem najednou slyšel minimalismus, avantgardu i historické kořeny. To mě zaujalo. Když jsem se začal Jozefa vyptávat, zjistil jsem, že ví o loutně všechno.“

Jim Jarmusch se chopil elektrické kytary a zahostoval si na van Wissemovu albu. Tím ale jen chytil slinu: v roce 2011 loutnista odřekl pražský koncert, protože práce s Jarmuschem narostla. Natočili album Concerning the Entrance Into Eternity: Jarmusch tu nechává kytaru zvolna kvílet a vazbit, rychle se vybaví jeho Mrtvý muž a slavná kytarová sóla, která pro film natočil Neil Young. V závěru Jarmusch čte pár řádek z Temné noci, básně křesťanského mystika Jana od Kříže. Linie vznosného patosu v rokou alternativních hvězd pokračuje na druhém společném albu The Mystery of Heaven: ve skladbě nazvané Čím víc hoří, tím krásněji záříhostuje Tilda Swinton (aktuálně ji můžeme vidět hrát i v comebackovém klipu Davida Bowieho).

Jim ani Tilda s Jozefem do Prahy nepřijíždějí: představují ale aktuální kontext pro hráče, který v neděli vystoupí v akademickém klubu K4 v pražské Celetné ulici 20 (v prostorách Filozofické fakulty UK). Nutno zmínit, že loutnista tvoří Jarmuschovu psychedelickému odvazování jakousi pevnou kotvu, dál soustředěně vybrnkává své harmonie, jako by chtěl dát najevo, že staré tradice nezmizí, ani když vedle nich budou dělat své pokusy nejpotrhlejší z umělců. Oldřich Janota byl dobře vybraný jako další z hráčů večera: má v sobě přesně ten klid kombinovaný s odvahou vstupovat do nevšedních zón.

(Krácené publikováno v LN)